vím že je to kratičké, ale snad mě pro nemoc omluvíte....
stále neslibuji daší kapitolu, protože počítač ještě nemám....
zatím jen vychvaluji svého drahoceného bratra za to, že mi nechal přes víkend notebook






Joe byla ještě jednou nečekaně odvolána k Soledovi.

Bylo to těsně po konci prázdnin, takže se ani nevracela zpět do školy, nýbrž se rovnou z domečku vydala na cestu k němu.

Snapovi neřekla kam jde, vlastně si ani neuvědomila to, že to neví. Nikdo kromě ní, Brumbála a Harryho to nevěděl. Ale ona si myslela, že její mistr lektvarů to dávno musel zjistit od ředitele. Vždyť on věděl vždy o všem, nebo alespoň o tom, co se týkalo jí.

Trochu nerada se musela rozloučit.

Vánoce a následné prázdniny nabraly skutečně nečekaný směr, vždyť když sem přišla byla na pochybách a teď?

Usmála se sama pro sebe. To bylo to nejkrásnější s čím mohla odejít.

S nadějí, vírou a láskou.

Jaký jiný důkaz by jí mohl poskytnout?

Brumbál se tedy na konci jejich času ozval a předal jí jen krátký a stručný vzkaz, kde stálo, že se musí ještě jednou vrátit tam, kde vždy byla. Nevysvětlil jí proč tomu tak je mimo smluvenou dobu. Vždyť ani nebyl úplněk, ale poslechla jej.

Co na ni Soledo mohl připravit? A proč jí tak moc potřeboval vidět?

Nechápala.

Cesta pouští byla delší než kdykoliv jindy. Její mezek líně vlekl nohy a se svěšenýma ušima, jako příznak chmurné předtuchy pomalu pokračoval dál, ani když jej pobízela nezrychlil.

Když dorazila pod známý svah, nevydržela to a seskočila dolu. Vyšplhala se obratně nahoru a vůbec jí to nedělalo potíže.

Vtrhla do domu jako vítr a rozrazila dveře. Nikdo nikdy nebyl.

Nic nenasvědčovalo tomu, že by museli odejít spěšně, nebo že by zde byl jakýkoliv náznak zápasu, či boje.

„Wrondrth?“ zavolala hlasitě. Zvuk se odrážel od stěn a nesl se zase zpět.

Nic se nikdy nepohnulo.

Vyslala pátrací kouzlo, ale ani to nezaznamenalo nikoho živého v tomto domě, ale co víc, ani nikoho mrtvého.

„Co mám dělat?“ zeptala se sama sebe.

Nebyla žádná možnost, že by mohla zkontaktovat někoho zvenčí, vždyť to tu měl její Učitel dobře zbezpečněné. To bylo to jediné, co jí poněkud uklidňovalo. Nikdo jej tu nemohl překvapit. To také znamenalo, že on musel dům opustit dobrovolně a z nějakého důvodu.

Udělala tedy to, co vždycky.

Odešla do svého pokoje a shodila batoh ze zad. Její oblečení a jídlo byly na svém místě.

Sedla si na zem a přemýšlela, pakliže tu její mistr nebyl a nebyl tu ani Lucan, udělala to hlavní. Ujistila se, že jsou nejspíš naživu a pátrala po jejich stopách bolesti nebo zranění.

Když nic nenašla v domě, došla k závěru, že je musí hledat jinde.

Možná další z jejích lekcí? Vystopovat a najít?

„Uvidíme.“ Řekla sama sobě jako výzvu.

Pak se bojovně usmála a připravila se na svůj úkol tak jako vždy.

Umyla se a převlékla do šatů, které jí její Učitel vždy nechával připravené. Najedla se a zbytek potravin uložila do cestovního vaku, nabrala si dostatek vody a pro jistotu i pokrývky.

Odložila svůj prsten, jak ji vždy Soledo žádal. S poslední omluvou vyslanou skrz něj.

Odpověď už nestihla, vydala se pryč.

Do pouště a skal v údolí.

 

Noční krajinou se mihl stín.

Štíhlá a osamocená postava se mihnula přes otevřené prostranství pouště, ale rychle se skryla za jedním z balvanů.

Tiše nahlížela kolem a byla na pozoru. Byla jim na stopě už celý týden.

Soledo byl vždy o krok napřed a když je dostihla, našla už jen opuštěné tábořiště.

V tom prvním byl skutečný důkaz toho, že je má stopovat. Stálo tam jednoduše vyryté do písku slovo: Najdi

A tak hledala.

Soledova drsná zkouška ji stála většinu sil, protože závod pokračoval dnem a nocí. Zásoby jí už dávno došly a nebýt jedné náhody, když našla opuštěnou studnu, asi by to dopadlo špatně.

Navíc poslední dva dny ani nespala. Udržovala se v pohotovosti a  když přes den postupovala opatrně, v noci rychle doháněla možný rozdíl.

Byla jim teď na dosah.

Jako šelma lačná po krvi pochodovala dál, ve dne i v noci spoléhala na své instinkty a brzy se jim naučila důvěřovat. Z počátku jí to mátlo a nejednou sešla z cesty, aby později zjistila, že musí vydat velkou sílu, aby se udržela v těsném závěsu. Přesto jí pořád unikali.

Jak to jen dělali?

Navíc Soledův náskok nebyl to jediné, co ji sužovalo. Její Wrondrth si patřičně ověřoval její schopnosti a občas se sám vracel, aby na ní v nestřežených chvílích útočil.

Takové střety byly nečekané a zprvu Joe měla pocit, že se jí už ani nepodaří vstát z rozžhaveného písku.

Pak už na vlastní bezpečí nehleděla. Zaměřila se na svůj cíl a Soledo začal prohrávat.

Teď to byl on, kdo se stal kořistí.

Lucan s ním už ke konci nebyl, asi se vrátil do jejich sídla, jak předpokládala.

Joe se přitiskla ke kamenu a cítila zbytky tepla, které jej ještě rozpalovaly.

V ústech měla vyprahlo a kručení v žaludku už ani nevnímala. Naslouchala nočnímu vzduchu.

Kulhala na pravou nohu a jedno zápěstí měla nateklé, když špatně odrazila nečekaný útok.

Tento týden ji však změnil.

Dosáhla na dno svých fyzických sil a občas i těch psychických, ale to vše jen vedlo k tomu, že se odrazila a dokázala se poučit z toho, co pro ni mistr připravoval.

Snažila se předvídat a vyčkávala, co se nyní stane, věřila si.

To možná byla ta chyba.

Soledo ji zase překvapil, myslela si, že ho má v hrsti, ale on ji našel, jak se krčí ke kamenu.

Tentokrát jej neslyšela, protože ji obešel a ani pomocí větru, který by mohl přinést známky zvuku jeho tichého našlapávání. Ani ho necítila pomocí tepla, které by zaznamenala magií.

Bylo už pozdě, když se opět střetli.

Tvrdá lekce…

Skončila doslova rozpláclá na kameni a cítila jen to, jak jí z pusy vytéká stroužek krve. Kovová pachuť byla odporná.

Jak to, že ho podcenila? Jak to, že ji překvapil?

To proto, že jsem si tak věřila. Zatraceně, to mu nedaruju!

Bylo už ráno, když se jí konečně podařilo vstát, nebo spíš dopadnout z kamene na zem.

Hlava jí třeštila, ale nevzdá to. Ne teď.

Začínalo horko a jí bylo jasné, že musí najít vodu dřív, než jí dorovnají odpolední vedra.

Tak z posledních sil se napůl doplazila a na půl došla k pramenu, o kterém už věděla z dřívějška.

Zhroutila se po hlavě do chladivé vody a neobtěžovala se ani odhrnout vlasy, nebo si dát pozor na šaty. Voda bylo to jediné, co jí zajímalo.

Pila hlubokými doušky a když měla dost, ležela ještě chvíli na okraji jezírka.

Pak zabloudila myšlenkami zpátky, asi tak týden zpět a načerpala sílu.

Zvedla se ze země a pak se pomalu narovnala. Tělo jí bolelo a pálilo, ale co to mohlo znamenat pro ni? Nevzdá se, ať už Soledo zamýšlel cokoliv.

Nápad jí projel myslí jako blesk. Rychle se jej ujala a dotvořila. Tentokrát ho už dostane.

Bylo pryč devět dní. Soledo nyní ležel v prachu u jejích nohou a ona sama vyčerpaně stála v zapadajícím světle slunce a usmívala se.

Vítězně.

„Musím uznat, že to bylo dobré.“ Řekl konečně Učitel a natáhl ruku, aby mu pomohla se zvednout.

Zazubila se. „Překvapen, pane?“

Také se usmál a když byl na nohou, oprášil se. „Změnila jsi se.“ Řekla a zkoumavě si ji prohlédl. „Jsi jiná, než naposledy.“

„Horší?“ neodpustila se svůj humor.

Soledo to ovšem myslel vážně a přešel její žertík, který byl podnícen jasným vítězstvím. Poslední dva dny jej skutečně porážela ve všech směrech.

„Když ti teď řeknu pravdu, stoupne ti to až příliš do hlavy. Nebudu ti dávat naděje, ale ani to je nebudu brát. Ani tví předchůdci to nedokázali do devíti dnů a to leckdy trénovali i roky. Přesto jsi příliš pomalá a lehkovážná v některých směrech. Příliš si věříš a nebo naopak, příliš málo.“

Joe svěsila hlavu. „Ano Wrondrth.“

Pak jeho přísný pohled změkl a on ji poplácal po rameni. „Přesto všechno mi bylo potěšením, být tvým soupeřem zde.“

Podívala se na něho čokoládovýma očima.

„Kdy tvoje magie začala být tak nestálá?“ zeptal se najednou.

Pokrčila rameny. „Nevím mistře. Už minule mi to dělalo problémy.“

Soledo se zamyslel a pak ji pomalu odvedl k nejbližším kamenům, aby si odpočinuli.

„Kdy naposledy jsi mluvila se svým démonem?“

Dívka trochu zrudla a pak se zatvářila rozpačitě. „To bylo před ním.“

Učitel vykulil oči a pak nesouhlasně zamrkal. „Jsi nezodpovědná. Brumbál mi řekl vše o tom souboji, ale to neznamená, že když jsi vyhrála, ty ani tvůj démon spolu nemusíte komunikovat.“ Začal se dostávat do ráže. „To je základ tvé síly, musíte pravidelně mluvit a společně probírat vše. Jste propojeni, to ano, ale pokud ho urazíš, nebo mu dáš najevo, že ho nechceš, opustí tě!“

„Opustí mě?“ vystrašeně vyjekla.

„Mohl by to udělat, ale i tak by záleželo jen na tobě, jestli mu to dovolíš. Pokud spolu nebudete mluvit, třeba i jen tím, že na něho budeš myslet, dáš mu najevo, že si ho nepřeješ nosit dál v sobě.“

„Tak proto mi selhala kouzla? Proto mi to nešlo bez hůlky?“

„To nevím.“ Musel připustit. „Pro začátek na něho začni myslet a až budeš mít příležitost, pohruž se do magického spánku. Uleví se ti.“

„Myslím, že to udělám.“ Řekla nakonec.

Soledo ji ještě chvíli sledoval. Skutečně ji vyděsil a navíc ji velmi znepokojoval ten stav, který se vyskytl během jednoho z předchozích bojů, kdy ho chtěla zastavit, ale z její ruky místo ledu nevyšlo nic než slabý proud páry a pak nic víc.

„Jsi zraněná?“ zeptal se po chvíli.

Usmála se konečně a trochu se rozptýlila. „Ne víc, než vy, Wrondrth.“

 

Byl jedenáctý den po Vánočních prázdninách a byla to sobota.

Kethleen Morganová se vrátila na hrad.

Vyhýbala se svým spolužákům z Nebelvíru a většinu dne strávila v učebně s profesorkou McGnagallovou, kde pod jejím vedením doháněla téměř měsíční skluz.

Byla to změna oproti tomu, co jí učil Soledo. A ona si to znatelně uvědomovala.

Přesto jí to teď bavilo víc, než kdy předtím. Navíc hltala všechno, co jí přišlo pod ruku.

Bylo to něco známého, něco co jí bavilo a bylo to odreagování se po dlouhém a vyčerpávajícím závodu se svým Učitelem. 

Navíc učivo pro sedmý ročník bylo zajímavé, byla to už ta pravá magie, žádné začátky.

A to ji večer ještě čeká návštěva u Brumbála, kde mu bude muset stručně vysvětlit to, proč se vrátila později, i když Soledo slíbil, že mu to vysvětlí on sám. Ale bude to na ni, aby objasnila to, co ji zdrželo. Ale mohl jí to vyčítat? Sám ji tam poslal.

Jsi zpátky! Vyhrkl kdosi zčista jasna v její hlavě. Keth se chtě nechtě musela pousmát.

Ahoj maličký, takže jsem ti chyběla?

Vezmeš mě někdy sebou k Soledovi? Měl bych ho poznat, jako tvůj učitel musí umět spoustu věcí.

Některé ano, řekla mu s úsměvem a promnula si donedávna ještě pochroumané zápěstí. Vlastně se její mysl opět vrátila o pár dní zpět, kdy jediným jejím cílem bylo najít ho a „zneškodnit.“

Co jsi vlastně dělal ty? Zeptala se raději, aby se opět mohla začít soustředit na čtení.

Nic důležitějšího. Řekl záhadně a pakuj raději mlčel. Joe si to vše mohla jen domýšlet.

„Paní profesorko?“ vyrušila o pět minut později Minervu, aby se jí mohla vyptat na nějaké nejasnosti v probírané látce. Tohle už bylo těžší a sama si netroufala odvodit všechny odpovědi sama.

 

„Já to prostě nechápu, asi se musel porouchat.“ Povídala Hermiona později ve společenské místnosti klukům a v ruce svírala svůj magický náhrdelník. „Chová se tak divně a přitom má naprosto normální barvu i to vše, prostě tomu nerozumím.“

Ron byl chvíli jako u vytržení a doslova hltal každé její slovo, pro něho to byla rozhodně premiéra jejího doznání, že něčemu nerozumí.

„A zkusila jsi knížky?“ nadhodil poněkud přihlouple, ale s dobrým úmyslem.

Harry se ušklíbl, ale Hermiona ho předběhla.

„Tam asi stěží najdu odpověď Rone.“

„Aspoň jsem to zkusil.“ Zahučel.

Dívka se soucitně zatvářila a pak si k němu přisedla na gauč. A se slovy: „Já vím,“ ho políbila na tvář.

To ho poněkud uklidnilo.

Harry i ostatní si na to už zvykli. Ačkoliv to mohlo být ze začátku podivné.

„A co se na to zeptat jí?“

„Jenže jak? Vždyť víš že nevíme kam posílat dopisy.“ Pro jistotu ještě víc ztlumila hlas, ale v takovém hluku jako teď to bylo jen málo potřebné. „Ona přeci píše nám, ale mi nemáme jak odpovědět?“

„Ale Hedvika by ji měla najít, vždyť našla i Siriuse když byl na útěku.“

Hermiona se zamyslela a s přimhouřenýma očima váhala.

„Harry to je nebezpečné.“ Vložil se do toho Ron a tentokrát mluvil skutečně velmi rozumně. „Musí mít důvod proč to tak je. Můžeme jí ublížit.“

„Ale za pokus to stojí ne? A řeknu Hedvice, aby to předala až bude sama.“

Nakonec to vyřešila Hermiona.

„A proč se na to nezeptat Brumbála? On by ti přeci řekl… budeš s ním mluvit večer. Zmiň se mu o ní.“

Harry se zachmuřil.

„Už jsem to zkoušel, ale udělám to zas.“

„Dobře, jestli to nevyjde, pošleme Hedviku.“

„Ahoj Keth.“ Ozvalo se najednou kousek od nich, to Dean si všiml své kamarádky.

05.01.2008 17:08:14
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one