Kapitola 23. Gabriela - obrázek

Kapitola 23. Gabriela - obrázek

Tak už vám tu zase straším...
No počítač je spravenej a jak Dreezy skvostně psala hlášení, skutečně jsem jí mučila tím, že jsem jí máchala rukopisem před obličejem. (Chudinka mi to asi nikdy neodpustí :-D )
Kapitolky mám tedy troooošku předepsané, ale i tak budou přibývat postupně, to přepisování je hrozná věc..
Jinak kdo se těší na HP7? už se nám to hodně zkrátilo. Konečně.
B.



Joe si po svém návratu vždy našla čas přemýšlet. Většinou to bylo sice v noci, kdy ostatní spolubydlící potichu oddechovaly do svých polštářů, ale to jen pramálo vadilo. Navíc měla přeci tolik nových zážitků a dojmů, co jí tolik zaneprazdňovaly. Kdy jindy si mohla tak v klidu probrat všechny věci týkající se minulých dní? A že jich vážně nebylo málo!

Některá nová nebo i stará přátelství, ale i její vlastní utajovaný vztah se Severusem Snapem.

Jen s úsměvem se vždy vracela ve svých vzpomínkách k Vánočním prázdninám a občas své postřehy přeposílala prstenem dál. Bylo to osvobozující po tolika dnech napětí a mlčení.

 Tolik jí nyní chyběla ta jeho blízkost. S ním se cítila klidná a šťastná, měla při něm místo, kam patřila a to bylo něco, na co se nikdy nezapomíná.

Kolikrát ji už napadlo, co by si bez něho počala.

V minulosti i přítomnosti byl vždy na blízku, aby ji chránil a ona to neopomíjela. Navíc ten pocit, že vždy je někde v okolí, byl tak trochu návykový. Zvykla si počítat s ním a to bylo něco, co nikdy dřív neměla. Vážně se jí to zamlouvalo. Velmi ho milovala a jejich cit se prohloubil o to víc, že spolu mohli strávit Vánoce. A že byly vskutku veselé.

V pozdějších dnech, nebo i letech, či když bylo nejhůř na ně oba s hřejivým a tím nejvíc osobním způsobem vzpomínali. Tyto jediné svátky je k sobě přiblížily a jen stěží tak mohli být ti dva šťastnější.

Avšak i přes to všechno, byl jeden člověk, na koho Joe v poslední době velmi myslela. Byla to Gabriela.

Možná že spolu nikdy ve skutečnosti nepromluvily, ale i tak je poutalo dohromady něco silného a blízkého. Navíc jí tato skutečnost ji tak trochu nutila vzpomínat na ty, jež byli mrtví. Možná že kdysi mohla mít sourozence, škoda jen, že to nemohla být ona. Ta zvláštní Gabriela.

Ať se to zdálo jakkoliv podivné, právě tato jediná dívka jí připomínala to, co znamená mít rodinu. Joe často nechápala, jak to její mlčící kamarádka může zvládnout. Byla tolik nemocná a její pozornosti nemohlo uniknout ani to, že poslední dobou stále častěji. Tolik by toužila jí pomoci, ale nemohla.

Gabriela…

Ona strávila Vánoce v nemocnici. Její rodina byla s ní a s potlačovaným smutkem snášela to, jak jejich dítě bojuje s krutou nemocí. Modlili se tolik, aby to vyhrála…Když se pak vrátila do Bradavic, byla zase šťastná. Měla školu ráda, pro ni byla jako něco zvláštního, vnímala a chápala to jinak než její vrstevníci avšak zaplatila za to krutou daň, její život byl to, co ztrácela. Přesto se každý další den těšila na mlčící přítomnost jedné nebelvírky, která jí přes všechny zvyklosti a pravidla byla blízká. Jak zvláštní bylo jejich přátelství.

Týden po jejím návratu do školy byla ovšem opět upoutána na lůžko. Tentokrát byla stopa choroby tolik výrazná.

Joe to zjistila po hodině jasnovidectví, které i nadále navštěvovala s Havraspárskými třeťáky a od té doby se nestarala o nic jiného, než o to, aby mohla přijít. Kéž by jí mohla alespoň trochu pomoci. A tak, když si konečně našla chvilku, odhodlala se a šla za ní, chtěla ji vidět.

Našla ji, jak spí a docela klidně a měkce oddechuje.

Byla tak bledá a studená. Skoro jako mrtvá, jen její srdce ještě bilo.

„Gabrielo,“ zašeptala to jméno a nečekala na žádnou odezvu. Dívka spala dál.

 

***

 

„Takže to vážně nešlo?“ zeptala se už asi po sté Hermiona.

„Ne.“ Zadeklamoval tutéž odpověď Harry.

„Pak je to jasné, nemáme na výběr. Ale nemyslí si, že bychom s tím měli posílat Hedviku, je příliš nápadná.“

„Školní sova by mohla být víc.“ Odporoval Harry.

„A co můj Papušík?“ zkusil to Ron, zatímco byl pohodlně rozvalený na posteli v chlapeckých ložnicích. Zmiňovaný Papušík kroužil kolem něho a nadšeně zahoukal na znamení souhlasu. Hedvika ho popuzeně sledovala, občas společně létaly za svými pány, ale ani teď si dospělá sovice sněžná nezvykla na to, že Papušík je tak „nesnesitelný“.

Hermiona si trochu odkašlala, „Myslím že tohle by měla být opravdu raději Hedvika.“

Harry potlačil potřebu se zasmát, když viděl výraz svého kamaráda. „No vážně,“ připojil se k její obhajobě.

„Vy jste proti němu zaujatí!“ zaprskal Ron, ale přitom sám poněkud nevraživě odehnal sovičku od sebe.

„Ne, jen praktičtí.“ Bránila se Hermiona a dokonale tak přehlasovala Rona.

„Fajn!“ vztekal se chvíli trochu, „Ale co napíšeme?“ vpálil do prostoru otázku.

„No,…to je to co nevím, mělo by to být nic neříkající, pro jistotu. Ale zase potřebujeme vědět, co je nového a kde je.“

„Jo myslím, že bychom to mohli upravit jako tenkrát pro Čmuchala, ne?“

Harry se při této poznámce ušklíbnul a potlačil studené sevření srdce při vzpomínce na svého kmotra.

Bylo to sice už nějaký čas, ale pořád to tolik bolelo. Joe byla vlastně jediná, kdo ho vždy dokázal nějak utěšit. Nevěděl proč a ani jak to dělala, vždyť Siriuse ani neznala, ale skutečně mu pomohla. Mohl s ní o něm rozmlouvat a nemusel vysvětlovat nic z jeho povahy, jako by to sama chápala.

„Sirius.“ Procedil Harry skrz zuby. „Už se o něm nikdy nezmiňuj.“ Zavrčel podrážděně.

„Ale Harry,“ pokusila se to Hermiona srovnat.

„Nikdy!“ zakřičel najednou a všechno se v něm sevřelo. Opravdu na ně nechtěl křičet, ale tohle bylo zranitelné místo. Tak moc.

„Ona to tak nemyslela.“ Zastal se jí Ron a také už byl zcela vážný. Vymrštil se do sedu a sledoval Harryho. Ne zle, nebo naštvaně, možná tak trochu soucitně, věděli přeci, co pro chlapce jeho kmotr znamenal, ale tu mezeru nemohli a nedokázali vyplnit.

„Promiň.“ Šeptla dívka a posadila se k Ronovi na postel.

„To nic,“ řekl nakonec Harry a rukou si trochu prohrábl vlasy. Promnul si oči a když už zase pomluvil, byl v nuceném klidu. „Jen se o tom nechci bavit, s nikým.“

„My to chápeme.“ Řekl Ron a sevřel ruku Hermiony, která skutečně po této výzvě byla raději z ticha.

„Tak jak to teda uděláme?“ zeptal se novu Ron.

Harry se na chvíli zamyslel, „Tak jako vždycky.“ A jeho kamarádi přikývli.

 

***

 

„ Ani ta největší nemoc nemůže změnit to, co je v nás.“ Oslovil ji měkce Albus Brumbál.

Keth seděla právě na jedné z nízkých kamenných zídek. Byla v postranní části hradu, lépe řečeno v té, která vedla ke skleníkům. Mlčky a schoulená sledovala dění kolem sebe a i když nechtěla, podvědomě zaznamenávala vše, tak jak ji to Soledo naučil, a přesto jí to bylo všechno jedno.

Ostatní byli na vyučování a ona měla vyjímečné volno. Vlastně to mohla být jen náhoda, že se tam potkali, ale to by nesměla znát ředitele Bradavic. Obvykle takovéto chvíle, kdy nemusela být na hodině, trávila tím, že byla v knihovně a pilně pracovala na úkolech, teď však nemohla. Vždy se jen marně začítávala do řádků textů a duchem byla naprosto jinde.

Podivná vlna smutku a soucitu ji nenechávala být.

Gabriela vypadala tak zranitelně.

„Ale může změnit nás. To čím jsme.“ Řekla konečně v odpověď. Slova se jí zadrhávala v krku, a i když si byla jistá, že je schopna mluvit, šlo to velmi ztěžka.

Ředitel si přisedl na zídku vedle ní.

„Smrt je jen dalším krokem našeho vývoje,“ pokusil se ji utěšit.

„Proč ale zánikem radosti? Proč musí umírat nevinní a nebo ti, co jsou až příliš mladí?“ neměla to být výčitka, ale cítila se tolik zoufale. Muž vedle ní to pochopil z jejího hlasu i ze smutku, který nyní vyzařovaly šedivé oči. Byly podobné bouřce a tolik, tolik smutné.

Uchopil její ruku a bylo to vřelé gesto. Neodtáhla se, jen vyčkávala.

„Život,“ řekl poznenáhlu, „má pro nás mnohá překvapení. A jeho smysl můžeme často nalézt až tam, kde předtím nebylo nic.“ Pak se záhadně usmál, „je nevyzpytatelný.“

Joe mu mlčky naslouchala a dívala se stála do prázdna. Pokoušela se přijmout jeho slova útěchy, ale zatím marně.

„Nechápu to.“ Řekla nakonec a bylo to tak tichounce pronesené, že kdokoliv jiný by to snad ani neuslyšel. „Jak to může vydržet? A my? To nemůžeme nic udělat?“

Albus si povzdechl a nakonec pustil její ruku. Jeho tvář i rysy byly najednou unavené.

„Nelze změnit to, co je nezměnitelné.“

„Mohla bych jí přeci pomoct,“ zvedla se odhodlaně ze zídky a zadívala se téměř prosebně. Ruce nechala volně podél těla a v tom okamžiku, který měl být, jako rozhodující ortel se cítila, jakoby ji snad táhly někam pod zem. Daleko od světla a všeho kolem, co kdy znala.

„Ne, to by nešlo.“ Zavrhl to ihned.

Ona uvnitř zaúpěla.

„Není na nás, abychom zasahovali tímto způsobem.“ Řekla trochu kovově, ale přesto s citem.

„Ale to není fér!“ vyhrkla smutně.

„Občas prostě nemáme na výběr.“ Odvětil naposledy moudře a s tím ji nechal rozjímat na otevřeném prostranství. Jak černé a prázdné jí teď připadalo, všude byla černo černá tma.

„Gabrielo,“ hrnulo se z jejího strachem a bolestí staženého hrdla.

Mlčky se sklouzla podél zídky na zem, vítr si s ní mohl dělat, co chtěl.

Hrála si s prstenem, ale jemu nedokázala vysvětlit to, co stěží vyslovila nahlas. Jen se s ním o to podělila a jeho vlastní „přítomnost“ ji konečně upokojila.

Jak jen to dokázal…

 

***

 

Hedvika splnila svůj úkol přesně, škoda jen že nemohla pochopit to, proč když se ji ani ne po deseti minutách letu ze sovince do Nebelvírské věže, snaží jedna z těch, kteří ji zaúkolovali zase vystrnadit. Copak neví, že si s ní nemá jen tak zahrávat? Ona je přeci sova a sovy nosí poštu a to dokonce i tehdy, když je to náročné. Hermiona to vážně nechápe…

Vcelku by to mohla být i komická situace, protože když tito tři přátelé odcházeli ze svého pokoje a Harry potom přivázal Hedvice k noze dopis, nemohli ani tušit to, že ten komu je určen je tak blízko.

Keth je skutečně hlídala všude, ačkoliv byla myšlenkami jinde a nebo neměla náladu. Nezapomínala, proč tu je a i když jí občas byly některé věci trochu proti srsti nevzdávala to.

Hermiona si jí shodou okolností všimla, když se za nimi protáhla také obrazem Baculaté dámy zpět do věže a viděla, jak se pak zcela neslyšně vytratila do svého pokoje. Byla trochu divná a tak jí to nedalo, aby se nevydala za ní a nepromluvila s ní. Chtěla to alespoň zkusit, nemůže je jen tak odbývat pořád a navíc by mohla využít i toho, že je primus.

Ke svému překvapení našla dívku jak sedí na své posteli, zády se opírá o pelest postele a kouká naprosto prázdně do prostoru. Ani se neobtěžovala věnovat jí pohled.

„Keth?“ zeptala aby ji upozornila na svou přítomnost. Vážně si nebyla jistá, jestli o ní ví. Navíc tenhle stav byl u ní skutečně podivný, takhle ji Hermiona ještě nikdy neviděla.

Amulet na jejím krku se opětovně zatřepetal, ale nakonec zůstal volně ležet.

„Keth?“ zkusila to ještě o to hlasitěji.

„Já tě slyším.“ Utrousila dívka s pohledem stále ke stropu a hlavou volně spočívající na polštářích. „Co tu děláš?“

„Chci si s tebou promluvit.“ Zkusila opatrně nebelvírka.

„Mluvit…“ opakovala zastřeně dívka, „k čemu to je? Stejně už není nic, co bych ti mohla říct, víte přeci všechno.“ Zopakovala slova, která před prázdninami s neúspěchem použili oni.

„Vypadáš nějak pobledle, není ti nic? Nechceš třeba abych šla s tebou na ošetřovnu?“

„To tak…“ poddávala se dál apatii Keth.

„Měla bych se ti omluvit. Nemysleli jsme to nijak zle, vážně. Je něco, co bychom mohli udělat, abys nám odpustila? Já, vážně se cítím hrozně.“ Přiznala Hermiona.

To ovšem Kethleen z neznámého důvodu trochu pobavilo. Když pak zachytila rozporuplný a nechápavý pohled své kamarádky, vysvětlila jí to. „Víš, někdo mi říkal, že Nehelvítští trpí až přehnaným syndromem odpouštění.“ Na chvíli se ještě odmlčela a pak zase pokračovala. „Zapomeňte prostě na to, jako by se nic nestalo.“

„Ale to dost dobře nejde,“ broukla dívka.

Keth něco popudlivě zavrčela a pak si unaveně povzdechla.

„Otevřu okno,“ najednou se Hermiona impulzivně zvedla, „uvidíš, že ti čerstvý vzduch pomůže. No vážně, jsi tu pořád zavřená, nechceš někdy někam vyrazit s námi? A neboj, když bude třeba, já už Rona nějak umlčím.“

Keth jí věnovala pobavený pohled. „Skutečně?“

„No, alespoň možná.“ Odpověděla na to s úsměvem dívka, ale to už byla na půli cesty k oknu, zatlačila do rámu a to se s malým lup otevřelo. Hermiona také nasála vzduch a zavřela na chvíli oči.

V zápětí ovšem byla donucena je zase otevřít, něco zprudka a přitom elegantně dosedlo na okenní parapet a zahoukalo to.

„Hedviko!“ vypískla zděšeně. Otočila se na Keth, ale ta jako by jí neslyšela, něco hledala v kufru. „Co tu u všech všudy děláš? Zmiz odsud.“ Pokoušela se ji vystrčit. „No tak, ven! Leť pryč, huš!“

„Co tam máš?“ zeptala se na oko neúčastně Keth.

„Ale to nic, jen…. To víš krkavec.“

„Jo tak…“ zamumlala dívka a pak se dala do přerovnávání nočního stolku.

„No tak, vypadni odsud ty praštěná, tady není Joe. Tak zmiz. Vrať se raději k Harrymu.“

A pak bez varování zabouchla zase okno zpátky a raději si před něj stoupla.

„A nechceš jít vlastně hned? Ještě máme čas.“ Odpálkovala ten „malý soví problém“ do autu aby se na něho nepřišlo.

„Vlastně půjdu do knihovny, ale dík.“ Zahuhlala Keth.

„Dobře, půjdu s tebou.“ Naposledy se otočila Hermiona k oknu aby rukou odehnala čekající a trpělivou sovu, ta raději na chvíli odlétla. Má to přeci předat o samotě.

Co to do ní jen vjelo. Divila se nehelvítská primuska.

 

* * *

 

„Kethleen?“ pípl někdo velmi nesměle.

Zmiňovaná dívka sebou trhnula a nepatrně nadskočila. Otočila se a s dalším bolestným sevřením srdce toho dne opětovala pozdrav. Byla překvapená, jejich první rozhovor…

„Gabrielo.“

„Promiň mi, nechtěla jsem tě vylekat,“ zašveholila jemným hláskem. Keth si opětovně uvědomila dvě věci. Děkování a omlouvání se možná pochází z Nebelvíru, ale bylo milé jej slyšet i od jiných a druhá věc, jak křehká ta dívka ve skutečnosti je.

„To nic, v pořádku. Nechceš si sednout?“ vyzvala ji trochu nesměle.

Odpovědí jí byl také plachý úsměv a pak k úžasu obou přikývnutí. Stále byla tak chorobně bledá, ale jinak stále stejně hezká a milá. Keth tedy odsunula narychlo hromádku knih, pergamenů a svůj plášť stranou, aby jí uvolnila místo.

Chvíli se mlčky dívaly jedna na druhou, až přeci ta mladší našla řeč. „Madam Pomfreyová mi pověděla, že jsi za mnou byla na ošetřovně.“

„To je pravda,“ přitakala Kethleen.

„Je mi to líto, moc se ti omlouvám, není to zrovna hezký pohled. Asi to muselo být….no prostě hrozné…“

Dívka vedle ní zmateně zamrkala. „Omlouvám se, nechtěla jsem tě tím zatěžovat,“ vykoktala poplašeně.

„To nic, obvykle za mnou nikdo nechodí. Vážně to není zrovna hezký pohled.“

„Mě to nevadilo,“ řekla nakonec přesvědčivě Keth. „No vážně. Jen jsem měla starost, neviděla jsem tě a tvoji spolužáci říkali, že jsi tam.“ Odmlčela se na chvíli. „Už je ti lépe?“ Jako na jehlách čekala na odpověď.

Gabriela se ovšem usmála a přikývla. „Už ji,“ pak se na moment zarazila. „Jsem ráda, že jsi přišla,“ dodala ještě.

„Tak ti to nevadí?“ omluvně vyzvídala Joe.

Její kamarádka opět zavrtěla hlavou a znovu se usmála. Pak k ní nečekaně natáhla pravou ruku. „Vlastně jsme se pořádně nestačily představit. Já jsem Gabriela Carterová.“

„Kethleen Morganová,“ přijala okamžitě Joe a v duchu si přála, aby jí tak mohla vyjevit své pravé jméno. Nyní víc než kdy předtím toho skutečně litovala. Jak se může vyvíjet jejich přátelství, když bude založené na lži? Sice na dobré a životy chránící, ale přesto neodpustitelné lži?

Jenže Gabriela se už zase usmívala, bylo to tak milé, i když bezesporu vyčerpané. „Můžu ti říkat Kate? To se mi líbí víc.“

Dívka přikývla a jejich přátelství se začalo rozvíjet a roztahovat svá křídla.

„Co vlastně děláš?“ zajímala se hned a zvědavě nakoukla do jedné z otevřených knih, které před Kate ležely na stole.

Teď se zase ušklíbla spiklenecky ona: „To je pro Trelawneyovou, moje sny.“

Gabriela se nepokrytě a velmi mile zahihňala. „To se asi bude hodně divit, co?“

Ale to už se dala do smíchu i Joe. „O tom nepochybuj.“

Kniha totiž obsahovala některé smyšlené mudlovské příběhy, též vedené pod pojmem pohádky. A obě dívky naprosto přesně věděly, o čem si nechají určitě zdát.

 

* * *

 

Harry, Ron i Hermiona se od svého posledního společného pokusu mluvit s Kethleen raději vyhýbali přímého hovoru na téma vlkodlaci, ale i tak nemohli zapomenout na toto odhalené tajemství.

Po čase jim to stále nedalo a toužili si s dívkou opět promluvit. K jejich smůle ovšem byli zdá se jediní, kdo o to stál. Kethleen už jim nedala příležitost k hovoru, krom toho krátkého, co měla s Hermionou, ale i tak si nemohl Harry nevšimnout toho, že je vždy někde poblíž, když i ostatní Zmijozelové. Zejména pak Draco Malfoy, se kterým se tolik nenáviděli.

Joe ho i nadále opatrovala a pečlivě sledovala každý jeho krok. Vždy´t to byl její přítel a navíc, Brumbál si přál, aby na něj dávala pozor. Když už nemohla dělat nic jiného, zvládne alespoň tohle a pořádně.

Se Severusem se o návratu do školy vídala opět jen minimálně, ale nic nemohlo změnit to, že si nyní byli skutečně blízcí. Nosila jeho prsten a občas jej nezapomínala použít, zejména a nejraději právě tehdy, kdy to buď nečekal a nebo ho tím chtěla pozlobit. Chtěla ho tak trochu nachytat a nebo rozhodit, na tom nezáleželo, každopádně to bylo pro oba skutečně, ale skutečně „mile praštěné“. Nejčastěji se o to snažila, když třeba někomu huboval, či když třeba usilovně na něčem pracoval. Nezapomínala však, že by mu tak mohla i uškodit a tak si pečlivě rozmýšlela, kdy  jej takto bude zlobit a o to víc jim tyto chvíle byly drahé.  Spojovalo je to víc, než se na první pohled mohlo zdát. Navíc měl rád její „praštěnost“ a že mu jí dopřávala často.

Co se týkalo Georgiany, byla Joe, tedy Kethleen také poněkud šťastnější. Jak se zdálo, její zmijozelská kamarádka se konečně zvedla od země a znova se dokázala postavit na nohy. Posměšky a jiné řeči jejích hadích spolužádku už ji netrápily. Obrnila se trpělivostí a šla dál. Hodně jí také pomohl to, když ji Keth seznámila v knihovně s Nevillem. Byl tichý a moc hodný, on věděl a na vlastní kůži si zažil, co znamená čelit posměškům a zezačátku ji také velmi pomohl. Byla mu vděčná.

Ale co z toho mohlo skutečně ovlivnit to, co se teprve mělo stát. Co z toho bylo rozhodující?

Nikdo nevěděl.

27.01.2008 02:12:28
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one