Kapitola 24. Gabriela 2

Kapitola 24. Gabriela 2 - obrázek

Kapitola 24. Gabriela 2 - obrázek




„Školní trest?!“ žasla nechápavě Hermiona. „Ty jsi dostal školní trest?!“ Svá slova doplnila rázným gestem, kterým tolik připomínala rozzlobenou paní Weaslyovou. S rukama v bok a bradou bojovně vystrčenou dopředu skutečně vypadala až hrůzostrašně, no ještě že byl Ron jakž takž zvyklý.

„Já za to ale nemůže,“ zaprotestoval a snažil se i nadále být statečný při všem tom hubování. Jakoby nestačilo, že mu to samé řekla Ginny, když jí potkal na chodbě.

„Jistě že ne,“ řekla zase posměšně jeho dívka. „Ronalde, chceš mi snad namluvit, že jsi nic, opakuji NIC nezamýšlel provést? Nebo jsi NIC neprovedl?“

„No tak mi nevěř!“ vzdal svou obhajobu, ačkoliv se skutečně snažil to vysvětlit. „Ale Snape to udělal schválně.“

Při těchto slovech konečně i Hermiona zaváhala, vždy´t profesor Snape snad otevřeně nesnášel všechny žijící nebelvíry a ji nevyjímaje.

V tom se obraz Baculaté dámy pohnul a do jejich hádky tak vstoupil i třetí člen malého tria. Ron na něj zahlížel skoro až prosebně, za to Hermiona jako by čekala, že ji automaticky podpoří. I když nejdřív chtěla raději zjistit, co Ron podle Snapem měl udělat, aby si vysloužil školní trest.

Harry ihned vytušil, že se něco děje a tentokrát se i on značně rezignovaně posadil do oblíbeného a prosezeného křesla u krbu, aby je mohl vyslechnout. Jinou možnost stejně neměl.

„A kde jsi byl zase ty?“ spustila i na něho ihned dívka, byla trochu vytočená a v ráži, takže se nezastavila ani před tím, že Harry si to od ní snad ani nezaslouží. „Vlastně co z toho, Harry, Ron dostal od Snapea školní trest!“

„Další?“ zeptal se jeho přítel a Ron jen pokrčil rameny.

„Viděl mě, jak jsem zabránil tomu, aby ti potomci z jeho koleje napadli Alexe zezadu. Prý jsem si začal.“ Vztekle si odfrkl. A po těchto slovech konečně zkrotla i Hermiona.

„Ach Rone, promiň. Nevěděla jsem.“ Chlapec jen poněkud vypjal svou hruď a domýšlivě se uculil.

„A on?“ zeptal se Harry.

„No, Quinnyho poslal na ošetřovnu, myslím že mu do večera ten roh z čela neodstraní, rostlo to tak rychle… A Alex na nás bude čekat ve vstupní síni,“ na chvíli se odmlčel. „To bude těsně před tím trestem.“ Dodal.

„S Hagridem to bude hračka,“ shrnula to mírným hlasem dívka, která už nestála, ale seděla vedla Rona a držela ho za ruku.

Nakonec se donutil usmát i Ron, ale právě to troch zarazilo naproti sedícího Harryho.

„moment, říkal jsi nás?“

„No, totiž,“ začal koktat zrzek, „myslel jsem, že byste mohli jít se mnou.“ Schválně ztlumil hlas, aby ho kolem sedící neměli možnost poslouchat a teď mluvil spěšně k Harrymu. „Kdy naposledy jsi byl v Zapovězeném lese? Nebo aspoň na jeho okraji?“ a mrkl.

„Ale Rone, to nejde,“ dloubla do něj Hermiona.

„A proč ne? Vezmete si přeci ten starý plášť a Hagrid asi těžko bude něco namítat.“

„Ale mě to bude vadit Ronalde,“ zadurdila zas. „Harry ani já s tebou nikam nepůjdeme Je to tvůj trest a navíc, je to pro něho nebezpečné.“

„O tom bych snad mohl rozhodnout sám, ne?“ ohradil se okamžitě Harry.

Ron se nadšeně rozzářil. Jeho oči opakovali jediné: půjdeš?

„Fajn, jak chceš.“ Procedila ještě dívka skrz zuby.

Harry váhal jen chvíli, ale nakonec se rozhodl. Konec konců to Ronovi přeci dlužil ne? Vždy´t kolikrát mu pomáhal i on.

„Přijdeme tam za tebou, ale ještě předtím chci něco s Hermioninou pomocí vyřídit.“

Ron zatím nadšeně jásal, i když ne moc, aby to nebylo nápadné a Harry se tak mohl věnovat své kamarádce, i jí něco dlužil. Měla popuzeně sevřené rty a nosní dírky nebezpečně zúžené, pro změnu jako McGonagallová, přesto držela pořád Rona za ruku.

„Dlužíme mu to,“ řekl, „jen si vzpomeň, jak nás minule zachránil.“ Prohlásil zatím šeptem. „Navíc máme větší šanci si promluvit s ní, když on tam nebude.“

V tom měl pravdu, pokud chtěli hovořit s Kethleen, bez Rona budou mít daleko větší šanci.

„Nic proti, kamaráde.“

 

„Ty Hagride, co tam vlastně budeme dělat?“ zeptal se o pár hodin později Ronald Weasly, když byl školníkem Filchem odprovázen a svěřen do péče hodného poloobra – bradavického šafáře. Školní trest měl totiž proběhnou těsně předtím, než se setmí a částečně i za večera v Zapovězeném lese.

Ron měl právem nepříjemný pocit a tak trochu se i bál, i když se snažil to nedat moc najevo. Ale u něho to prostě nějak nešlo nevidět. Ten les prostě neměl rád a to nejen kvůli jeho obyvatelům, jež měl tolikrát čest poznat osobně. Tak třeba ti přerostlí pavouci, které měl Hagrid rád a které čas od času navštěvoval.

Jedinou útěchou, kterou si chlapec mohl stále v duchu opakovat bylo, že Harry a Hermiona ho v tom vážně nenechají a brzy za ním přijdou.

Hagrid se přívětivě usmál a poplácal ho po rameni, hoch to stěží ustál.

„Nemusíš se bát, dneska v noci budem jen tudle na kraji. Potřebuju rozvěšet nějaký ty potvory pro hipogryfy. Měli by teď zůstávat raděj tady, poslední dobou je to v lese nějak plaší.“ A pak, aniž by si všiml panického výrazu v Ronově tváři, otočil se k němu zády a z tyče začal sundávat „potravu“ pro své svěřence. Převážně to byla mrtvá zvířata., z čehož se Ronovi dělalo špatně od žaludku.

„Navíc ty drobečky chci ukázat i ostatním študentům. Určitě je to bude zajímat,“ pochvaloval si spokojeně.

„Drobečky,“ zanaříkal poněkud vyšším hlasem Ron. „Ale co minule, nebudeš mít problém, když je zase budeš chtít předvádět?“ zeptal se.

Hagrid se trochu zakabonil a na chvíli se zarazil. Ale ne snad, že by se zlobil, spíš zvažoval, jak odpovědět. „Pro teď se už nikomu nic nestane. Navíc vezmu jen klofanova bratra, ten je hodnej a nikomu by neublížil.“ Ale pak se dal opět do sundávání dalších mrtvolek a nakládal je chlapci k jeho nechutenství na ramena. „Můžeš začít támdlenc,“ vyzval ho nakonec, když už nebyl pod jejich tíhou skoro ani vidět a schopen stát. „Já za tebou přijdu později, ještě vodnesu támdlencto pro testrály.“

„J-jasně,“ vykuckal Ron a nepříliš stabilně, či rovně se vydal se svým odporným nákladem. V ruce ještě pořád svíral lucernu, kterou si vzal prve.

Tu a tam se pokusil ohlédnout, aby se ujistil, že není ještě až tak daleko od Hagridovi chýše.

 

* * *

 

Mezitím co Ron kulhal a nadával jak jen mohl, že mu Snape nadělil takovýto trest, Harry a Hermiona se marně snažili najít tu, se kterou si chtěli promluvit. Jenže Kethleen byla jako nějakým kouzlem k nenalezení. Kde jen mohla být?

Nakonec už usoudili, že není čas ji hledat. Slíbili Ronovi, že ho nenechají dlouho čekat a venku už se skutečně začala moci ujímat noc. I oni po těch letech věděli, že les není jeho silná stránka a nejspíš to podle jejich soudu musel vědět i profesor Snape, který to celé zavinil.

A tak se joe mezitím nic netušíc bavila s Gabrielou, která ji ve svém pokoji ukazovala nějaké věci, jako třeba oblíbené knihy, fotografie a další předměty, které měla ráda a měla je sebou v Bradavicích. Joe mohla být jen stěží šťastnější, toto pouto bylo tak podivné, ale čím déle spolu hovořily, tím víc jim bylo jasné, jak hluboké je a jaké teprve bude. Jak dobře si rozuměly.

Pak to ovšem přišlo. Všechno krásné jednou musí pominout, říkala si v duchu. Vycítila to prostřednictvím znamení na Harryho pokoji, které tam sama ze začátku roku umístila. Nálada, kterou Harry měl, když si bral svůj neviditelný plášť! Bylo to nepochybné.

Něco se dělo.

Její instinkty najednou začaly pracovat naplno. Byl to jako blesk z čistého nebe, ani neměla šanci se na to připravit, ale bylo to tady. Gabriela to také poznala. Ona sice neměla žádná znamení a signály, ale viděla to v tváři Keth, když jí její magie upozornila.

„Promiň, musím jít. Na něco jsem zapomněla a musím to hned…no prostě musím jít. Uvidíme se zítra. Slibuji. A prosím, zůstaň už tady.“ Poslední slova už vlastně byla prakticky vyřčena mezi dveřmi.

Kdo ví, co by se stalo, kdyby některé z dalších událostí byly jinak. Snad kdyby Protiva přeci jen nastražoval pasti na Filche v přízemí a ne u Astronomické věže, snad kdyby Minerva nepospíchala na ošetřovnu a zdržela se se studentem, který jí zastavil a na něco se zeptal, snad kdyby Gabriela, nebo Joe vyčkaly s ranním hovorem a odložily tak o pár hodin své hluboké a nalezené přátelství. Snad kdyby se stalo nebo nestalo tolik věcí…

Snad kdyby se Joe ujistila o tom, že ji nebude nikdo následovat. Avšak ona to v tu chvíli netušila a její mysl byla upřena dopředu, nikoliv zpět. Jenže v tu chvíli nevnímala, jediné, co pro ni existovalo byl strach.

Živočišný strach.

Strach o Harryho.

 

* * *

 

Našel Rona jak za svitu osamělé lucerny věší co nejblíže k okraji Zapovězeného lesa mrtvou fretku. Jejich pach měl přilákat ty, které Hagrid tak rád nazýval „drobečci.“

Chlapec v tu chvíli ani netušil, že je sledován. Vlastně nevěděl ani o tom, když rychle zapraskla suchá větvička a pak se cosi vyřítilo ven.

Po zavěšení posledního páru zvířat byl napaden.

Někdo, nebo snad něco jej omráčilo tupou ránou do hlavy, spoutali ho a pak jeho bezvládné tělo odnesli sebou dál do lesa. Hlouběji, na místo, které bylo samo o sobě temné.

Nikdy v životě si nemohl přát víc, aby na něho jeho přátelé nezapomněli a našli jej včas. Zbyla po něm jen lucerna a on nevěděl, jak dlouho to je, co si nahoře ve věži řekli, že se tam sejdou. Jenže on tam není.

V té době však už bylo vše v pohybu.

 

* * *

 

„Rone!“ jediný výkřik zaplnil lesní mýtinu natolik, že jeho tichá ozvěna se nesla lesem a vracela se zpět.

Hermiona se sice nejprve rozhlédla, ale nikoho neviděla, sama si později nemohla vzpomenout, co ji  to napadlo, ale stalo se to. Rozeběhla se ke svému chlapci zpod neviditelného pláště dřív, než ji Harry stihl zadržet.

Jejich neviditelnost byla odhalena.

„Crucio!“ její tělo se v křečích svezlo na zem a nebezpečně se tam zmítalo v bolestech vedle bledého a omráčeného Rona. Trvalo to tak dlouho a Harry nemohl nic dělat. Kletba nakonec byla zrušena a on také poznal, kde stojí jeho protivník.

Zhluboka se nadechl, byl připraven, připraven k boji a ochraně svých přátel, když oni nemohli. Ale kdo to sakra byl? Kdo byl jeho sok?

Drsný smích následoval těsně po té, co odvolal své kouzlo.

Harry stál s hůlkou v ruce. V duši úpěl, stejně tak jako byl připraven, jeho přátelé trpěli a byli zraněni.

„Jak snadné to je. Jste tak průhlední a naivní!“ zasmál se opět mrazivě muž pod černou kápí, který to vše způsobil a měl na svědomí. „Jak snadné bylo vlákat vás sem, příliš prosté, čekal jsem víc.“ Odmlčel se. „Hlupáci!“

„Kdo jsi?“ zeptal se Harry. Bylo to to jediné, co potřeboval vědět, pak by zaútočil.

Muž si s krutým pobavením strhl, nebo lépe řečeno surově serval pláštěnku z hlavy. A pak se pomalu a hluboce ušklíbnul, bylo to velmi posměšné.

„Zabiják Wrangr, k vaším službám.“ Dokonce naznačil malou úklonu. Harry ovšem nestačil zareagovat.

„Pouta na tebe!“ zakřičel kdosi ze stínu lesa. Vteřinu na to zvolání dopadl odražený paprsek, která zabijákovi nic neudělal, stranou.

Harryho hůlka v zápětí vyletěla z chlapcovi ruky a zmizela kdesi v trávě.

Pak se objevila ona. Kethleen. Tu co předtím hledali. Ona si našla je.

Beznaděj zaplavila všechny.

„Uteč, zmiz odsud!“ zakřičel Harry zoufale, než ho další kouzlo srazilo na kolena, Wrangr nečekal, až se vypovídají. Naštěstí to nebylo smrtící. Hermiona tomu všemu zoufale přihlížela, ale nemohla udělat nic, vůbec nic a nemohla se ani pohnout.

Všichni si nyní mysleli, že jsou ztracení a že je Keth ztracená. Nemá proti němu šanci, byla přeci slabá a Wrangr ji určitě zabije.

Avšak dívka se jen tajemně usmála. „ Ne.“

Pak se Zabiják poklonil i jí.

„Říkali mi, že možná narazím na někoho, kdo bude překážkou. Ale aby poslali malou a ustrašenou holku.“ Zuřivě se zachechtal, až malou mýtinu zaplavilo cosi jako ohavné klokotání. Jak krutě se bavil.

„Accio hůlka,“ zakřičel  okamžení.

„Protego,“ přebila jej a znělo to tak divně, tak...líně.

Úspěšně se jí to kouzlo povedlo.

„Keth, nedělej to,“ zaúpěl Harry.

„Vzdej to, na tohle nemáš,“ vyzval ji i mrazivě Zabiják.

Ale pak se i ona jen usmála, byla v tom nečekaná síla. Očima se do něho vpila a on to pochopil.

„Nikdy!“ vykřikla.

Pak přešla doprostřed této malé noční scény a zaujala obranný postoj před Harrym a jeho přáteli. Jim nikdo neublíží!

„Odejdi a já tě nechám být. Nic proti tobě nemám,“vyzvala ho nečekaně a ledově.

„Bláznivá a pomatená holko!“ vysmál se jí. „Argtum sortia!“ vyštěkl a mocná vlna vroucího kovu šla proti ní.

Jenže ve stejnou chvíli, kdy toto kouzlo vyřkl a poslal na Kethleen, vběhla na mýtinu Gabriela.

„KATE!“ bylo jediné co stihla zavolat.

Joe věděla moc dobře jak si s touto kletbou poradit, použili jí proti ní nejednou a stejně tak proti Remusovi, to od ní měl na prsou stříbrný šrám. Tenkrát kdyby jí nebylo, zemřel by a Joe kletbu zastavila i tentokrát. Ale nikdy ani za všechen čas světa by nemohla zabránit tomiu, co se stalo potom.

Wrangr ztratil trpělivost s těmito příchody a její jediná nová kamarádka se zhroutila k zemi mrtvá. Dívčiny oči zhasnuly při vyděšeném pohledu na ni – na Kethleen.

Joe to viděla jako v nějakém zpětném zrcadle. „Avada Kedavra!“ zahřměl Wrangr a jeden život navždy zmizel.

„NE!“ křičela Joe a jen viděla, jak tělo její kamarádky se vzneslo a dopadlo o pár metrů dál. Už se nikdy nepohnula.

V nitru Joe se vzedmula dosud netušená a nevídaná vlna hněvu a vzteku. Propůjčila jí sílu a stala se živlem který děsil. Vše co měla se zlomilo a od této chvíle nemyslela na nic, mež na to, že Wrangra zabije.

Čekal to.

Namířila ruku proti němu a s jediným výdechem, mrazivějším než arktický led a rozpálenějším do běla jako kov, vyslala ze sebe vše: „Přeju si SMRT!“ zakřičela a posledním zuřivým nadechnutím poručila svým silám.

Led, chlad a temno z ní vyšlehly jako plamen.

Nezastavili se před ničím a zničili vše, co jim přišlo do cesty. Tráva zčernala a některé ze stromů na místě ztrouchnivěly.

Wrangr zmizel na poslední chvíli vytvořeným portálem.

Ten, kdo pak poklekl se zoufalou hrůzou a bolestí u těla Gabriely nebyla Kethleen Morganová, byla to Joe.

Jejich Joe.

Nyní to viděli i oni, Harry, Ron a Hermiona. Vše dávalo tak krutý a strašný smysl.

Ron sténal, ale byl už při vědomí.

Z dálky slyšely hlasy, přibíhali k nim i ostatní, které Hagrid o všem informoval. Byl tam Brumbál a taky Snape.

To co viděli bylo tolik mrazivé.

Joe klečela u mrtvého těla a vlny bolesti procházely skrz. Každý je mohl cítil a pro ní teď neexistovalo nic. Objímala Gabrielu a tím nejzoufalejším a nejčistším žalem pro ni plakala.

Nikdo, kdo ji tak viděl, nemohl pochybovat o skutečné ztrátě, právě ji viděli.

Joe neregistrovalo dlouho vůbec nic, ani Harryho, pro kterého obětovala vše a ani Severuse.

Byla tu jen Gabriela, mrtvá Gabriela.

Albus Brumbál byl nad ní a čekal, tak jako více či méně i ostatní.

Černá zem ještě dosud vypouštěla matné obláčky páry a kouře, byla zničená a stejně tak i stromy a skála, kam narazilo její kouzlo. Jen litovala, že neprošlo alespoň částečně do portálu, zasloužil by si to.

„Joe?“ zeptal se ohromeně Harry, který se také konečně pohnul. Stále sice klečel tam, kam ho srazil Wrangr a ničemu z toho nerozuměl a přitom to i chápal, jen to bylo těžké.

Viděli smrt, pro něho další smrt.

Jenže tentokrát to bylo i pro Joe jiné, viděla ji a když Gabriela „zhasnula“ přišla o všechno v tu chvíli. Další smrt, tentokrát i pro ni, Jocelyn Samantha Lilyen Defoe de Lator.

A právě to ji zlomilo.

Nakonec se propadla do temnoty vedle mrtvé dívky a v tu chvíli by chtěla také umřít. Nemohla.

29.01.2008 02:28:49
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one