Kapitola 25. Vůbec se nezlobím!

Kapitola 25. Vůbec se nezlobím! - obrázek

Kapitola 25. Vůbec se nezlobím! - obrázek

Když se Joe vzpamatovala natolik, že byla schopna alespoň minimálně vnímat své okolí, podařilo se ji Brumbálovi odtrhnout od mrtvého těla Gabriely. Nechtěla, ale byla zesláblá a nakonec jí žal pořád stravoval natolik, že se nedokázala ubránit. Tak u mrtvého těla zůstal alespoň její zoufalý a zničený pohled.

Bylo to skutečně hrozné a to i pro někoho, kdo byl na smrt zvyklý.

Jako v mlžném oparu později vnímala, jak ji někdo vede zpět do hradu. Ostatní byli s nimi, Harry podpíral Hermionu a o něčem tiše rozmlouvali, co chvíli se do Joe vpíjeli pohledy. Rona museli naložit na neviditelná nosítka a tak se za nimi vznášel, nemohl se dosud moc pohnout. Wrangr věděl co dělá.

Jenže Joe za celou tu dobu nebyla schopná promluvit ani jedno slovo a jen šokovanýma a nepřítomnýma očima, dosud rozšířenýma hrůzou hleděla do ztracena a nakonec sklonila hlavu úplně. Nikdo jí neviděl do obličeje, dokud jí na ošetřovně neusadila ošetřovatelka na jednu z postelí a stejně tak převzala i ostatní.

O celé situaci byla zpravena téměř okamžitě a hned jak dorazili, pustila se do práce.

Jak se ukázalo nejhůř na tom byl skutečně Ron. Jeho dostal Wrangr pod ruku jako prvního. Použil na něm sérii kouzel převážně z černé magie, ale naštěstí, jak si pro sebe broukala vrchní ošetřovatelka, nic z toho nemělo trvalé následky. A tak Ron krom zjištění že Keth není Keth a že vlastně „nesnášel“ a podezíral právem byl uzdraven. I tak měl strávit noc na ošetřovně pro všechny případy. Navíc to bylo bezpečnější. Jenže hned jak byl zase schopný promluvit souvisle pár vět, ihned prohlásil, že to přeci tušil. Věděl, že to není Keth.

„Zmlkni Rone,“ řekla Hermiona a soucitně hleděla na Joe, která na protější posteli otřeseně hleděla do prázdna. Madam Pomfreyová rychle prohlédla i nehelvítskou primusku a jediným švihem hůlky si poslala do svého kabinetu pro potřebné lektvary. Byly celkem tři, ale jak se ukázalo, bylo to moudře zvolené ani ne za pět minut se i Hermiona cítila lépe. Ačkoliv i pro ni to byl šok.

Amulet na krku dívky se zahřál a pak pohasl, začal se lehce chvět a cukat, tak jako vždycky, až zůstal nehybně viset na krátkém řetízku. Teď už začínala chápat význam tohoto varování. Znamenalo to prosté vysvětlení, že Joe je na blízku. Proč jen si toho nevšimli dřív.

Opatrně ho sundala z krku a pak ho pevně sevřela v ruce, napustila by ho ani za nic. Joe je tady, to bylo jediné co zaplňovalo její mysl, když ji viděla naproti sebe.

Harry jí také sledoval, když se lékouzelnice na chvíli vzdálila, aby něco vytvořila narychlo ze svých zásob v kabinetě a on byl natolik připravený, aby vstal a vrávoravě došel k ní, udělal to.

Madam Pomfreyová si vynutila, aby ostatní profesoři a dokonce i ředitel zatím počkali za dveřmi ošetřovny a ona měla čas se o vše postarat v klidu. Teď bylo nejdůležitější je z toho dostat, naštěstí toho s nimi nebylo tak moc.Kdyby věděla, co ale jeden z pacientů zatím prováděl vedle, možná by souhlasila aby tam byli, nedovolili by mu to.

Harry trochu riskoval, když se pokusil o to dojít k ní, kouzlo od Zabijáka pořád trvalo a nebylo zcela vyléčeno.

„Joe?“ oslovil plaše dívku a potácivě se konečně dostal až k ní.

Nevnímala ho když na ni mluvil.

Jemně a trochu nervózně si odkašlal a znovu ji oslovil, tentokrát naléhavěji, ale stále bezvýsledně. Vyměnil si netrpělivý pohled s Hermionou, která je sledovala a mlčky hltala každý okamžik. Ron také vycítil něco zvláštního, ale byl unavený  a vnímal to jen na půl, přesto je také pozoroval a doufal, že Joe konečně promluví.

Harry si k ní alespoň přisedl na postel a pak se pomalu a opatrně, jako když se konejší raněná zvířata dotkl její ruky. Div že nespadl z postele, když se prudce nadechla a pak se na něho podívala, tak podivně, ale tak neuvěřitelně vystrašeně.

Konečně jí došlo koho vidí a zprudka se k němu vrhla a objala ho. Udělala to tak naléhavě, jako by to snad mělo být to poslední, co v životě udělá.

Také ji sevřel ve svém náručí a trpělivě čekal. Oba potřebovali utěšit a svým způsobem tomu tak bylo. Cítil když jednou nebo dvakrát krátce vzlykla, ale neplakala.  Pevně ji k sobě přitiskl a nepouštěl, dokud její vystrašené objetí nepolevilo.

Pak se mírně odtáhla a všem se ulevilo, když viděli, že zase vnímá svět kolem sebe. Ale s jakou bolestí!

„Odpusť mi, nevěděl jsem, že jsi to ty. Celou tu dobu.“

„Nikdo z nás.“ Ihned dodala Hermiona, která jakoby kouzlem nalezla slova.

Joe mu věnovala zvláštní pohled, skoro jakoby ho už zase nevnímala.

„To není tvoje vina.“ Řekla poněkud přiškrceným hlasem. „Tvoje ne.“

„Měli jsme tě na očích každý den, celé to kolem tebe nás mělo upozornit. Ten přívěšek, Hedvika a to všechno..“ řekla plačtivě Hermiona.

„Hedvika?“ zachraplal Ron, který se zmohl na slovo, ale pozornost mu moc nevěnovali.

„Muselo to být pro tebe těžké…“ pokračovala primuska dál a jen na okamžik se podívala na Rona a pak zase zpět na své další dva nejlepší přátele, které kdy měla.

„Chránila jsi mě, že jo?“ dotkl se její ruky zase Harry. „Byla jsi vždycky někdy poblíž.“ Váhal a pak se zatajeným dechem čekal, co mu odpoví, jenže se nedočkal.

Dveře kanceláře bradavické vrchní ošetřovatelky se otevřely a ona přicházela s vroucím a dosud kouř vydávajícím lektvarem na posílení. Znechuceně je sjela pohledem.

„Pane Pottere, máte být ve SVÉ posteli!“ řekla velmi nepříjemně a poněkud prudčeji praštila s kouřící se tekutinou do nemocničního stolku u lůžka dívky začala mu nevybíravě pomáhat zase zpět.  Ačkoliv to spíše bylo postrkování a Harry neměl příliš prostoru aby se bránil.

Byl zmatený z Joe a nebyl jediný.

Poppy ho ovšem rozezleně nutila vlézt zpátky do postele a pak mu přinesla lektvar, který trochu vybryndala, jak byla ještě rozčilená a rozhodně tomu nepřidalo ani to, když se dveře ošetřovny otevřely a k její zlosti se musela podvolit Brumbálovi. Nebylo moc času a teď přišel, aby se dozvěděl vše, co tito čtyři věděli. Razantně sice protestovala proti dalším, kteří vešli dovnitř, ale Brumbál jí vysvětlil, nebo spíše jen oznámil, že to JE nezbytné.

Avšak s jejich příchodem na ošetřovnu se cosi probudilo i v Joe.

Madam Pomfreyová se teď otočila konečně i k dívce, aby se postarala i o ni…

Joe přihlížela tomu, jak vešel Brumbál a její mysl nyní naplno uchválily úvahy o řediteli. Albus Brumbál, to on…

„A teď vy slečno, tohle musíte vypít.“ Ohradila se na ni ošetřovatelka poněkud zprudka.

Brumbál a jiní členové Řádu tu byli právě teď a poslouchali to, co jim popisoval nejprve Harry pak Hermiona a Ron občas a ztuha také.

Joe měla ovšem oči jedině pro Brumbála, nevnímala nikoho a nic jiného. Nereagovala na nic.

Vlastně nevnímala ani to, že si ji Snape prohlížel. Nevnímala ani jeho.

Měl o ni starost, viděl před sebou sice živou, ale najednou mu to bylo v hlouby jeho malého světa, který sdílel jen s ní málo. Tolik toužil dát jí najevo sám sebe, ale nemohl. I on musel krutě potlačit své city a poprvé pocítil následky jejich utajovaného vztahu. Cítil to.

„Slečno!“ zdůraznila ještě jednou Poppy Pomfreyová. Chtěla ji dát tu sklenici do rukou a třeba ji tak přimět, aby to vypila. Jenže dívkou najednou zčista jasna projela vlna čehosi zvláštního a zareagovala rychleji.

„Ne!“ řekla hrozivým hlasem, že všichni v místnosti ihned zmlkli a otočili se na ni. Ošetřovatelka zbledla a na chvíli i ucouvla, bylo v tom nějak víc.

„Nepřibližujte se ke mně.“ Řekla důrazně Joe a její chladné přikázání bylo dostatečně varující.

S pohledem upřeným stále a jedině na Brumbála učinila krátký a velmi rychlý pohyb a postavila se. Ostatní jí v tom chtěli zabránit, ale ona něco temného zavrčela a tak ustoupili zase zpět. Nereagovala ani na Severuse. Brumbál jí pohled také mlčky oplácel.

Vpíjela se do něho a stejně tak nepoužívala nitrozpyt, sledovala ho před sebou a to bylo to jediné, co chtěla.

Roztřeseně se pustila okraje postele a na moment zavrávorala, pak se ovšem postavila pevně a rozhodně.

Vše kolem ní se najednou ztratilo důležitost a význam. Byla jen ona a byl jen Brumbál. Hleděli si do očí.

„Je čas. Teď!“ řekla temně a její hlas se rozlehl po celé místnosti. Bylo to tvrdé, drtící a panovačné. Nedávala mu možnost odmítnutí, ne dnes. „Musíme si promluvit, my dva.“ Dodala a v očích se jí nebezpečně zablesklo.

Nikdo jiný se neodvážil pohnout, nebo promluvit, bylo to drtící a oni se skoro i bály projevit jakkoliv jinak než se ztěžka nedechnout a zase vydechnout. Dokonce ani Snape ne, tohle byla jedna z těch chvil, kdy se mohl jen divit, co se to s ní děje. Ale respektoval ji a měl ji natolik rád, že ji chápal.

„Ano,“ přitakal konečně i ředitel po minutě, která mohla překopat celý svět naruby. Po minutě, která byla víc než hrozivá.

 

* * *

 

Byli v jeho pracovně, kde ředitel často přecházel a přemýšlel, nyní to ani nepotřeboval. Byli tam sami a on viděl Joe, to mu k přemýšlení stačilo.

Oba toto místo znali, vždyť tam také strávili společně hodně času a nejednou je to svedlo dohromady. Jenže pro dívku bylo teď to poslední, co je dělilo.

„Joe,“ začal on, „musíte vědět, že plně chápu váš vztek a žal.“ Řekl moudře Brumbál, jenže žádné z těchto slov pro ni nemělo příliš velkou útěchu, či snad porozumění. Nic z toho nedošlo k jejímu slechu.

„Proč?“ zeptala se tvrdě a nečekaně, byl to výpad.

Brumbál potřásl stříbřitou hlavou. „Wrangr šel po jeho stopách nejméně měsíc. Nedal se zmást.“

„Na to se neptám!“ okřikla ho hned ze začátku. Jak bylo zvláštní že jí nechal, ale měli takový vztah. Joe už přese všechny zvyklosti nebyla dítě a Albus to dobře věděl. Respektoval ji a chápal, měl ji svým způsobem rád, nevěděl jak, ale někoho mu připomněla. Někoho koho kdysi velmi vroucně miloval a právě proto to bylo vyjímečné.

Sledoval její utrpení.

„Ptám se proč jste jí nechal! Proč jste nechal nás všechny!“

„Lilyen,“ řekl silně pohnutě věděl že má zlost a cítil tu lítost nad ztrátou jako ona, jenže rozdíl byl, že jeho ten vztek nepoutal tak, jako ji. V ní teď bylo víc, než by se na první pohled mohlo zdát a ona se tomu se zármutkem poddala.

„Jste starý a prolhaný blázen!“ křičela. „Celou tu dobu jsem nic z toho nechápala a doufala, že to má význam! Že když udělám vše a ještě víc, že to tak prostě chcete, ale vy jste si s námi a se mnou celou tu dobu jen zahrával! Hrál jste si s námi všemi a teď mi říkáte, že chápete můj vztek a žal!“ běsnila. Tolik moc se zlobila.

Právě ta zloba, která se hromadila za poslední měsíce, dny a dokonce i hodiny a minuty se dostával ven.

A měla toho mnoho, co mu mohla vyčíst.

Jeho celoroční odtažité chování, kdy ji přehlížel a bral jen jako kohosi navíc, či do počtu. To že ji jednoduše ukryl a nahradil ji za jejími zády. To, že ohrozil Harryho a další, to, že zabil Gabrielu! I když to bylo nevědomě, zabil ji! A nakonec také to nejhorší, za co ho skutečně nenáviděla. Přivedl Siwan.

Vzal ji sebou do Snapeova a jejího domečku o kterém nikdo neměl vědět. On je odhalil a nejen tak někomu, řekl to té, která nazývala Lorda Voldemorta jeho křestním jménem. Paktovala se s ním a říkala mu Tome!

Vztek vypjetí a emoce, ty hlavně, vyšly na povrch a ona ho skutečně nenáviděla.

„Máš právo se zlobit,“ řekl jedině, což jí jen vytočilo ještě víc a utvrdilo. On to jen tak přijal.

„Vy jste jí i mě vydal na pospas jemu! Obětoval jste nás!“ křičela a zazníval v tom i smutek.

„Tebe bych nikdy nemohl obětovat,“ řekl Albus najednou, což ji přinutilo chvíli poslouchat.

„Musíš vědět, že Gabriela by to nikdy neudělala, pokud by nechránila ty, které má ráda.“ Řekl tajemně a pak ještě prostě dodal: „Joe, ona umírala.“

„To je jedno že umírala! Mohla žít ještě dlouho, jenže vy jste byl ten, kdo ji nechal to udělat. Poslal jste ji tam a nedal jste jí šanci! Ona zemřela bezbranná!“ nepříčetně vyčítala.

Albus byl moudrý muž a poznal nyní pravou hloubku její bolesti. Musel si přiznat, že přeci jen udělal chybu, když ji tu tak viděl, pochopil, že se jí – Joe měl věnovat víc a nepřehlížet ji, i když věděl, že to zvládá. Nyní poznal, že sklízel jen to, co zasel.

A udělal chybu větší než tušil, když jí neřekl, že dveře jeho pracovny, ke kterým zatím stála zády se otevřely.

Byl v nich Snape, přišel za ní, prostě musel, ale teď jen mlčel a naslouchal.

„Vy jste ji zabil a stejně tak i mě! Jenže mě jste alespoň dal možnost bojovat, proto jste mě posílal za Soledem! K čemu byly ty pitomé zkoušky, jediné co jsem se měla naučit už dřív bylo zabít a nemít výčitky, protože je to i moje vina!“ volala ke konci už zoufale. Její hlas už byl ochraptěly, ale stále tak pevný.

„Joe,“ řekl Brumbál skutečně sklíčeně a hluboce vážně. Doznal tím plně svou chybu a pokusil se udělat to poslední, co myslel že je správné. Jenže to co nyní bylo v Joe ji nedalo příležitost.

Dlouho potlačovaná síla se jí zmocnila a nepustila.

„Jen to co cítíme když někoho ztratíme z nás pořád dělá lidské bytosti.“ Řekl prostě a smutně.

Dívka se prudce nadechla a s dalším zablýsknutím v očích odpověděla tak chladně, jako ještě nikdy nikdo před ní. „ Pak už nejsem člověk!“

S tím se otočila a chtěla odejít, naposledy toho večera stanula tváří v tvář mistrovi lektvarů. To bylo to poslední

Zprudka se ještě otočila na ředitele a poslední, co mu řekla bylo zcela temně a smrtelně vážně myšlené: „Nenávidím vás.“

Pak se otočila a zmizela, prošla dveřmi, neotáčela se a neohlížela se.

Nenáviděla Brumbála za to, že nechal Snapea aby to slyšel. Aby viděl jejich hádku.

Mistr lektvarů se srdcem ještě stále prudce sevřeným vyslal jedinou a zcela nejdůležitější myšlenku své ženě.

„Ať se stane cokoliv, ať uděláš cokoliv,  mluv se mnou.“

A ona mu chtěla odpovědět, tolik moc, byla právě na posledním schodu který jí zbýval aby prošla Vstupní síní a pak ven.

„To je přeci -,“ nestačila to dopovědět. Nemohla.

Na něho se nezlobila, ani nic podobného, jen jí nebylo dopřáno aby to dořekla.

Cestu jí zahradila ta poslední bytost, kterou by si dnes ještě přála vidět.

Siwan.

„Jdi pryč,“ řekla varovně a temně dívka.

Siwan si stoupla před ni a i když se neusmívala, nebyla nikterak rozzlobená. Věděla přesně co se s Joe děje. „Nemohu.“ Řekla jednoduše a překřížila ruce.

„Pusť mě ven,“ řekla zase Joe a v hlase jí zněla tak nepopiratelně trvalá výzva.

„Nemohu.“

Oči Joe se změnily na diamant a Siwan také změnila trochu svůj postoj, nikterak ale k boji.

Dívka učinila poslední pohyb a sešla ze schodu který jí zbýval. A sebou zaslechla vzdálenou ozvěnu hlasů. Jí tu nezadrží nic!

„nemůžu tě nechat projít. To ti nedovolím.“

„Nech mě odejít a neudělám nic, co nebudu muset.“

Siwan se ovšem smutně usmála a po její tváři se nečekaně svezly dvě slzy, Joe zamrkala, ale nezastavovala.

„Siwan!“ vykřikl náhle někdo ve spleti chodeb nad nimi, ale neviděli kdo, byl ještě daleko.

Dívka využila svou příležitostnou chvíli, kdy její strážkyně pohlédla vzhůru a  chtěla proklouznout, jenže žena jí bleskově chytila za ruku a chtěla ji přetočit na sebe, tak aby si hleděly do očí. Jenže pozdě.

Joe nevěděla jak, ani proč, snad za to mohly emoce a možná také myšlenka na to, že ji nepustí, byl v tom strach a vztek. Skrz dívčiny ruce které svírala Siwan prošel proud té nejsilnější černé magie.

Ale nebyl to led, Siwan zachvátil a začal stravovat oheň.

Oči ženy se rozšířily překvapením a pak se mlčky svezla na zem, smrtelně bledá a raněná.

Joe se vyděsila. Těžko by nyní popsala ty pocity, jež jí ovládaly. Byla vyděšená, to rozhodně! Tohle ji vyděsilo!

Najednou pocítila živelný strach ze sebe sama. Tohle se s ní tedy dělo?

Měla pak už jen málo času aby se rozhodla co dál. Opětovný výkřik někde nad ní a ještě něco dalšího jí uvedlo v činnost a ona jako ve snách udělala krok, pak další a další. Nakonec běžela a vzdalovala se. Bradavice zůstávaly daleko za ní.

Siwan kterou asi zabila také, s ní i brumbál, Harry, Dean, Alex, Stingwe a Severus.

Joe díky temné magii a šoku ani nevycítila to, že ve chvíli, kdy oheň prošel jejíma rukama, prsten přestal fungovat.

Měla ho pořád na ruce to ano a chtěla ho ovládat, ale oheň jej rozpálil a zabránil tak cíleně, ba přímo úmyslně tomu, aby jakékoliv spojení skrz něho fungovalo.

Bylo to podlé a Joe to nevěděla.

Od této chvíle nadále si myslela, že Snape zrušil své kouzlo nad ním a nebo s ní prostě už nechce mluvit.

Jenže stejně tak se i on obával toho, že kouzlo zrušila ona. Nevěděl co mu chtěla odpovědět když narazila na Siwan a neměla tak šanci to dopovědět.

Nikdo nevěděl, co se stalo.

29.01.2008 23:18:32
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one