Kapitola 27. Strážné kouzlo

Kapitola 27. Strážné kouzlo - obrázek

Kapitola 27. Strážné kouzlo - obrázek




„Ale pane ministře, vy přeci vůbec nejste starý…“ říkala právě velmi taktně Joe, s pohledem upřeným střídavě na Popletala a Malfoyovi.

„Na mou duši, je to tak,“ odpověděl s povzdechem, který v zápětí zaplašil jeho trochu bláznivý úsměv.

Při té představě se Joe trochu vnitřně ušklíbla a tak aby nevzbudila jakékoliv podezření přijala jeho lichotky a oplácela mu je, což ještě více lahodilo jeho nadutosti a vytáčelo „čistokrevné“ Malfoyovce. V následujících dvou minutách se Lucius pokusil společně s Narcissou upoutat zpět pozornost, ale v tomto malém boji nemohli vyhrát. Joe byla ten večer neodolatelná a navíc pro ministra měla další význam. Byla přeci známá a uznávaná, navíc také krásná a po rodičích nesmírně bohatá. Měla vliv a to mu imponovalo a když za nimi přišla, nemohl také nevyužít příležitosti, mohla by mu být prospěšná.

Když se konečně vrátil pozorností zpět k dívce, všiml si, že právě sledovala nejspíše tančící páry. Brumbál, Snape a další stáli na druhé straně naproti nim, Popletal tedy neuhádl směr pohledu dívky, ale chopil se toho ihned.

„Když vidím vás mladé, jak se bavíte občas se mi také zasteskne, ale večer teprve začal, měla byste jít tančit. Kdybych byl mladší, bylo by mi ctí, takto však musím nechat mládí pohromadě. Gwennyde, vy tančíte pokud vím, nepozvete slečnu do kola?“

„Mile rád.“ Odpověděl tázaný a tak k překvapení všech se vydali vstříc. Ne snad, že by to Hanovi bylo proti mysli, byl docela rád, že jej ministr dal dohromady s tou okouzlující dívkou. Sám by asi neměl příležitost s ní promluvit, jak zjistil byla vyšší společenská vrstva a navíc velmi oblíbená, jakou by mohl mít šanci tento večer získat její pozornost? Při tanci chvíli hovořili a naštěstí se ukázalo, že je i velmi milá a zdvořilá. To bylo u čistokrevných rozhodně neobvyklé.

Byla pod dohledem a když dotančili, vrátili se zase zpět do společnosti zářícího ministra, který je vychvaloval o tom, jak krásným párem jsou a že jim to sluší.

Joe to přešla s dalším podvědomým znechucením nad tím, že toto má být ministr kouzel. Ale Han Gwennyd se nad tím v duchu pozastavil, ještě o to víc, když dívka na to nijak nezareagovala a jen se po chvíli ohlédla zpět, kamsi do sálu…

 

* * *

 

Našlapovala pomalu a opatrně, byla na kraji města a z nedalekých domků se linula slabá záře světel. Bylo slyšet spoustu hlasů a smíchu, stejně tak jako dalších známek života, svědčících o přítomnosti lidí.

Instinkty jí napovídaly, že už je blízko.

Chvíli stála na okraji tohoto dění a očima široce rozevřenýma sledovala vše kolem sebe. Nikde nic podezřelého a ani divného nebylo. Jen další klidný večer na okraji Londýna.

Naposledy se rozhlédla a pak už vykročila zpoza kmen stromu, který příhodně přinášel stín a úkryt.

A tak, když si byla jistá tím vším, vešla dovnitř.

„Remusi,“ oslovila ho.

Muž seděl v křesle a v ruce držel knihu, či snad nějaké staré rodinné album. Nevšiml si ničeho, byla potichu až do chvíle, kdy vyslovila jeho jméno. Otočil se na ni s pobledlou a usouženou tváří. Ihned odložil to co držel a roztřeseně se pokusil postavit, byl však zesláblý a tak to byl marný pokus.

„Co tu děláš, Joe?!“ zvolal. Vlastně to byla otázka, ale tak starostlivá, že to nemohlo vyznít špatně. Snad ani nepotřeboval znát odpověď, vždyť jen reagoval na to, že ji vidí, navíc že ji vidí právě tady. Doma. Napadlo ho, že přijde, ale nikdy netušil, že by mohla přijít právě sem.

Odložila si plášť a pomalu přišla k němu.

Vypadala nějak jinak, bylo to rozporuplné.

Klečela před ním a dívala se mu do klidných očí, chtěla promluvit, ale nešlo to, nemohla. Vycítil co potřebuje a tak se jednoduše naklonil a vřele ji obejmul. Cítil jak si otřela krajíčkem rukávu slzy, když se o pár minut později uklidnila a odtáhla se od něho.

„Potřebuji tvou pomoc,“ řekla tichounce.

Znovu konejšivě vzal její ruku a jemně ji sevřel v té své. „Víš že pro tebe udělám vše co budu moct, ale pověz mi o tom.“

„Ty myslíš to co se stalo? Brumbál ti to snad neřekl?“ zeptala se najednou trochu kovově.

Byla z bradavického ředitele zmatená a pořád se na něho zlobila.

„Ty jsi mi to neřekla,“ opravil ji jemně.

Záleželo mu na tom, aby mu to pověděla sama, aby pochopil i od ní vše co se stalo.

Uklidnilo ji to natolik, že se jen nadechla a začala přerývavě mluvit.

„Všechno to začalo tím. Měla jsem ochránit Harryho v Bradavicích, jak jsi i ty sám později zjistil, nikdo neměl tušení kdo jsem. A společně s Brumbálem jsem pro ostatní vymýšleli krycí historky o tom že jsem se sirotčince a že jsem vlkodlak.“ Podívala se na něho. „Promiň,“ broukla.

„To je přeci v pořádku,“ odpověděl.

„Nechtěla jsem se tě ale dotknout, nemohla jsem jinak.“ Trvala na svém.

„Joe, já se přeci nezlobím.“ Trpělivě pokračoval. „Jistě to bylo nutné.“

„Můžeš mi ale odpustit?“

„Nikdy jsem neměl důvod, aby tomu tak nebylo.“ Sevřel její ruku pevněji, „Nemám ti co odpouštět.“

Chvíli oba mlčeli a vyčkávali, dívali se do plamenů. Přitahovaly oči.

„Byla jsem v tu dobu vždy u Soleda, učil mě jak pracovat s mojí magií.“

Vlkodlak přikývl na znamení souhlasu, bylo to vlastně povzbuzení ve smyslu: jen dál.

„Ale asi to nedělal správně, víš, něco se stalo.“

„Co?“

„Já nevím,“ svěsila najednou hlavu do dlaní a jen to zamumlala.

„Joe?“

„Remusi, já,…já asi zabila Siwan,“ vyhrkla najednou. A když se přinutila podívat se mu zase do očí, bylo v tom všechno to předchozí zoufalství a bol.

„Neudělala jsi to úmyslně.“ Pokoušel se ji uklidnit, ačkoliv sám hořel zvědavostí.

„Ne,“ pípla, „nebo možná ano, já nevím.Já nevím co se to semnou stalo, ale já…bylo to tak..tak…“

Čekal a věděl, že jinak ani nemůže, možná by mu nic neřekla. Jenže když už mlčela příliš dlouho, musel ji vyzvat.

„Řekni mi co se stalo.“

„Remusi já…“zavrtěla hlavou. „Najednou tam byl Wrangr a zabil Gabrielu, málem taky dostal Rona, ale zmizel když jsem ho chtěla zastavit. A pak jsem se pohádala s brumbálem…on…on…. On mi nic neříkal a využil mě a pak, najednou tam byla Siwan. Já…já na ni poslala oheň!“

„Oheň?!“ vydechl.

„Ano. Bylo to takhle...“ a pověděla mu vše co bylo, i když to bylo čerstvé. Nevynechala naprosto nic a do nejmenšího detailu odhalila celou tu děsivou záležitost. Remus vše poslouchal a utěšoval ji, když se v jednu chvíli opět rozplakala. Téma Gabriely ji bolelo.

„Kam chceš teď vlastně jít? Kde budeš?“ zeptal se o něco později, když už mu vypověděla vše co věděla a on to s ní probral. Pokusili se najít nějakou stopu, vysvětlení nebo prostě cokoliv, ale to co se stalo už prostě nešlo vrátit.

„Jsem teď v Sussexu,“ zamlžila trochu.

„Joe,“ povzdechl si a zadíval se na ni svým klidným pohledem. „Už tě znám.“

„Ano, asi ano,“ pousmála se trochu a také si povzdechla. „Je to ta skrýš po Hoolových, ale nebudu tam dlouho. Potřebuji něco jiného. Navíc je tam ještě pořád cítit krev.“ Otřásla se.

Remus se narovnal ve svém křesle co nejvíce to šlo a pak vyslovil jedinou otázku natolik přívětivou, že nebylo možné ji odmítnout.

„Můžeš zůstat tady.“ Navrhl. „Je to tu sice malé, ale budeš tu v bezpečí a nemusíš se pořád stěhovat.“ Joe zalapala nefalšovaně po dechu. „To nemyslíš vážně, ale co ty? Vždyť ti budu,… no překážet.“

„Jak bys mohla.“ Řekl měkce a ukázal ji na židli u stolu. Měla by se najíst a on také, brzy bude jeho čas a na zítra musí být alespoň o trochu silnější. Navíc další dávka lektvaru byla také potřeba.

„Jsi tady vítaná, vždyť to je samozřejmost, nemůžeš teď odejít zase jinam. Zůstaň tady.“ Pokračoval, když ho podpírala a on se konečně také dostal do jídelní části domku.

„To bych vážně mohla? Myslím, zůstat tady u tebe, když…“ nedokončila a jen okrajově tedy narazila na „malý chlupatý problém“ Remuse Lupina.

Zasmál se, „ myslíš když jsem vlkodlak? V Bradavicích jsem byl pohodlně stočený do kubíčka pracovny a nikdo o tom nevěděl. A když trochu zakouzlíš dveře a chodbu, nebude to problém. Pořád mám ty lektvary.“ Vysvětlil jí.

Zděšení a panika které nyní zachvátily její mysl byly nejčistšího charakteru, ačkoliv měly hned dvě příčiny. První patřila k tomu, že by měla zase použít svou magii. Děsila se toho, ale pochopila, že tím že to bude popírat a vyhýbat se tomu, nevyřeší se nic. Navíc ji vlkodlak vysvětlil, že když seslala ten oheň vedla k tomu řada okolností, které v běžném použití svých temných sil prostě nemá. Smrt Gabriely a myšlenka na uvěznění, se vším ostatním utrpěním a bolestí ji musely dohnat až na kraj a to co se stalo byla jen přirozená, ačkoliv netušená reakce. Nemělo by se to tedy opakovat, pokud by opět nebyla tak rozrušená a ona už přeci není. V klidu seděli naproti sobě a zatímco Remus mávl hůlkou a všechny potřebné ingredience a nádobí přilétly až k nim. Výbuch ohně podle něho tedy už nehrozí.

Nejspíš to bylo skutečně jen tím vypětím, ačkoliv jí doporučil, aby se pokusila prostudovat všechny své pocity a detaily, které podle ní k tomu mohly vést a aby je „analyzovala“ pokud to bude možné. Slíbila, že se o to pokusí, ale na to potřebovala klid.

Druhým a trochu méně podstatným trhnutím, které on nemohl vnímat bylo způsobené vyslovením slova lektvary. Bylo to jako zaříkadlo a dívce se vybavily všechny myšlenky, vzpomínky a co víc, prsten který stále nefungoval. Ani když jej teď zkusila znovu. Prostě nedělal nic.

Smutně se napila vody a dívala se stranou, když její přítel polykal čerstvou dávku jeho „medicíny“.

„A co když to nevyjde?“ zeptala se nečekaně. „Myslím to s těmi kouzly a nebo třeba s tím lektvarem? Nechci aby se něco stalo, hlavně už nechci žádný další požár.“

„Nebude další požár, vždyť jsme o tom mluvili. Byla jsi prostě pod tlakem, tady jsi v bezpečí Joe. Navíc já bych nechtěl, aby se něco stalo tobě, byl bych rád, kdybys tu zůstala.“

Zase si povzdechla. „Jsme to ale dvojka co?“ pravila najednou.

Pousmál se a pobaveně jí sledoval. „Co máš přesně na mysli?“

„Oba máme co skrývat a oba jsme neschopni toho dosáhnout. Ty jsi vlkodlak a já jsem chodící ohňostroj.“

Remus se zasmál a ona se také konečně uvolnila. Začala zase trochu žertovat, to bylo dobré znamení.

„Ach ano,“ řekl nakonec vážně. „Já jsem vlkodlak který tě může napadnou a ty máš síly, které rádi překvapují v nečekaných chvílích.“ Řekl trochu jednodušeji. „Ale zvládneme to.“ Dodal jí odvahu.

„Jsem ráda že jsi můj přítel.“ Řekla nečekaně a pak se zvedla a odešla od stolu.

Byla také troch Zmijozel a i když ji to jindy nedělalo potíže, většinu času schovávala své pocity a pravé myšlenky. Vyslovit je pak nahlas mohlo činit jisté nesnáze. Teď to však říct musela a Remus tento způsob přijal a nikterak se k tomu nevracel. Prostě to tak bylo a ona když odešla dala najevo, že tím tato část hovoru skončila a nemá smysl se k tomu vracet.

„Zůstaň dokud bude úplněk. Nebude to trvat dlouho a pomůžu ti najít bezpečné místo.“ Řekl najednou a upřeně sledoval dívku.

S očima upřenýma do ohně, toho nenáviděného i chtěného ohně dutě zamručela.

„Které místo je vlastně bezpečné,“ přemýšlela, „Harry kolikrát říkal, že Grimmauldovo náměstí také neuchránilo Siriuse před tím, aby ho zabili. Stejně tak dům jeho rodičů, k čemu je tvrdit, že to bude takové. Je to jako mýtus, navíc nezapomínej že po mě půjdou všichni kouzelníci světa.“ Řekla trochu jedovatě a opovržlivě.

„Přeháníš,“ přešel to.

„No dobrá, já vím, ale půjdou po mě a nebudu mít klid. Bude to jako loni.“

„Vrať se do Bradavic.“

„Ne,“ razantně odmítla. „Tam se nevrátím.“

„Jedna hádka by mezi vámi neměla stát.“ řekl moudře. „Jen vás to oslabuje.“

„Ach ano, oslabení. To by mohl být problém, Brumbál rád manipuluje s lidmi.“

„Dělá jen to, aby přežili ti kolem a ano, využil tě pokud jde o tvé schopnosti, ale díky tobě zachránil nevinné. Vzpomeň si na Francii.“

„Ale ne všechny,“ pípla a pak raději zmlkla. „Tohle nemá cenu.“

Remus také zavrtěl hlavou. Ale byl si teď jistý, že ho vyslechla a že si to nechá projít hlavou. Musela být pořád zmatená. Prostě jen potřebuje čas.

„Oslabí nás to, ale ne kvůli tvým schopnostem, ale proto že nám na tobě záleží.“

„Řád,“ přikývla a naznačila tím něco, co oba chápali. Bylo to něco, co kdysi dávno vyslovil Remus, když utěšoval Molly Weaslyovou před bubákem. Tenkrát jí řekl, že kdyby se skutečně stalo, že by jí i Artura zabili, postarají se o jejich děti. A byla to pravda. Všichni členové řádu drželi při sobě, bojovali i umírali za stejnou věc a starali se o sebe navzájem. A to i tehdy, nebo zejména tehdy, pokud ti druzí potřebovali pomoc, nebo se o ně báli, jako nyní o Joe. Nikdo nebyl jen síla, byl to také člověk a nikdo nebyl výjimkou.

Zachraňovali se navzájem a možná to tvořilo pouta, která žádný skutečný smrtijed, nebo Pán zla nedokázal pochopit. Oni se nestarali o nikoho, jen o sebe a bez váhání, či mrknutí oka by obětovali druhé. A bez výčitek.

V tom byl rozdíl.

„Harry se mýlil, když řekl že Sirius nebyl v bezpečí. Kdyby zůstal v tom domě, nikdy by se mu nic nestalo.“ Řekl velmi potichu, ale důrazně.

Plaše zamrkala a vzhlédla. Mlčela.

„A jeho rodiče byli zrazeni. Oni byli chráněni těmi nejlepšími kouzly a sám Albus jim nabídl že bude strážcem jejich tajemství. Jenže se to stalo jinak…“ dodal šeptem.

„Červíček,“ přikývla konečně. „On byl strážce…“

A pak to oběma současně došlo. Ani jeden to nevyslovil, ale v tu chvíli se mezi nimi utvořila dohoda. V mysli vlkodlaka se svedl jen krátký boj a on naprosto přesně věděl, že nikdy by si nepřál nic ta, jako to být strážce, tajemství právě této dívky. Jeho přítelkyně Joe, kterou chtěl nyní ochránit jak nejlépe uměl.

Nezaváhala ani na chvíli a nedokázala si ani představit, že by kdy mohla mít větší čest, než  požádat právě Remuse o něco takového.

„Moony,“ vyslovila co nejněžněji, jako ozvěnu minulosti.

Oba byli potopeni ve vzpomínkách a současnosti zároveň. Ona v té době nežila, ale prostřednictvím Harryho, Remuse a nakonec i Severuse a nebo Malfoyových bylo to skoro jakoby tam byla. Patřila tam, stejně tak jako teď nebylo pochyb o tom, že stojí před ním a vyslovuje to, co pro oba znamenalo neskutečně mnoho.

„Nic by mě neučinilo šťastnější a klidnější, než kdybych mohla dát svůj život nyní do tvých rukou. Poneseš mé tajemství?“ zeptala se obřadně.

Jenže vlkodlak vypadal jakoby váhal.

„Jsem jen,… prašivý vlkodlak,“ zalovil v paměti slova jednoho profesora, „jak bych to mohl být já?“

Zavrtěla hlavou a oči jí přetékaly něhou. „Jsi přítel.“

 

Následující noc byla asi pro oba těžká. Remus pořád slábl až se nakonec zavřel ve svém pokoji a po částečném donucení Joe, byl zabezpečen tak, aby se nemohl dostat ven a zároveň tak, aby ona poznala, kdyby se s ním něco dělo.

Avšak ani ona nemohla zamhouřit oči. Pořád se převalovala v druhém pokojíku v přízemí a nakonec to vzdala, rozsvítila svíčku a pokusila se chvíli něco číst. Neměla však náladu.

Táhlé a smutné zavití se neslo domem, ale ven se nedostalo. V hořejším patře se ozvaly tupé údery jak na zem dopadly vlčí packy.

Dívka naslouchala a se směsicí smutku i obdivu čekala do rána. On také.

Nevyspal se ani jeden, ačkoliv po zavití už se neozývalo nic, jenže ona byla myšlenkami stejně nahoře. Nikdy si plně neuvědomovala, jak strašné to pro něho musí být. Každý úplněk, přesně jako hodinky a do konce života stát na hraně „daru a prokletí“. 

Pak její ruka podvědomě sklouzla přes kov na její ruce a ona se opět marně pokusila navázat spojení. Volala ho, ale nefungovalo to.

Tak se i ona stočila do klubíčka a čekala…

 

* * *

 

„Remusi věříš mi?“ zeptala se, když o pár dní později opět seděli v jedné místnosti a on se postupně zotavoval.

„Myslíš zase na to tvé: ať udělám cokoliv?“ vykouzlilo to drobný úsměv na její tváři.

„Potřebuji tě,“ vysvětlila, „na to kouzlo.“ Dodala smutně.

Remus ovšem mlčel a to ji donutilo se otočit. Zastala ho, jak ji sleduje a vyčkává přesně na to, až se mu zase podívá do očí. Tak měl jistotu, že to pochopí správně. Kolikrát už o tom spolu mluvili.

„Jsem při tobě, to víš. Jen se mi nelíbí to, co chceš udělat po tom.“

Kývla hlavou. Myslíš s Wrangrem.“

„Zvaž to ještě,“ skoro zaprosil. „Ty nejsi vrahem ale když to uděláš, změní tě to ať chceš nebo ne…“

„Ale ty jsi také zabíjel,“ protestovala. „A dřív než řekneš, že to není to samé, já tím také chráním. On šel jen po Harrym a kolik to stálo životů a málem dostal i další. Dokud nedostane jeho, tak si nedá pokoj. Musím to udělat.“

„Ale ne takhle,“ řekl jedině.

Pokrčila rameny, „pokud nebudu mít na výběr,“ řekla trochu temně.

„Joe, ty nejsi jako oni. Smrt by měla být až jako poslední možnost,“ nenechal se odbýt a aby to zdůraznil, chytil ji nečekaně za ramena a sevřel. To co říkal ho děsilo. „Zabít někoho není jednoduché, to už přeci víš. Ale ty jsi to nikdy neudělala proto že by jsi chtěla, nikdy to nebylo úmyslně. Nepodobej se jim tak.“

„Já ho nenechám ničit.“ Rozčilovala se.

„Ale neznič i sebe.“

Zamrkala a najednou změkla.

„Pomstou nic nevrátíš,“ řekl konejšivě, „budeš jen o to víc prázdnější až tě to dožene a ta samota je děsivější víc, než si dovedeš představit.“

„Remusi,“ vrhla se mu do náruče. „já se jen bojím. Jestli dostane další, já…už to asi nevydržím, jak to může kdokoliv přežít?“ naříkala. „Jak?“

„Nemůže,“ odpověděl jemně a velmi smutně. „Jen přežíváš den za dnem a čekáš. Jednou se ti podaří se vzbudit a zase uvidíš že slunce bude svítit.“

Joe se na něho podívala a ignorovala naléhavé rozrušení, které ji napovídalo ať to nedělá.

„Kdo?“ zeptala se úzkostně a přiškrceně.

Vlkodlak se ovšem opět zatvářil smutně a zavrtěl hlavou. „Ztratil jsem rodiče a pak...“ odmlčel se a nedokončil svou tíhu ztráty.

Joe pochopila koho myslí ještě. Najednou je zase cítila přítomné ačkoliv je nikdy neznala, byly jako stíny,…šrámy na duši jak to nazvala. Každý nějaké měl.

„Myslíš na ně?“ zeptala se.

„Skoro všichni už jsou mrtví,“ vysvětlil.

Sevřela pevněji jeho ruku. „Je to už pryč.“

Přikývl. Velmi pomalu, unaveně a se smutkem.

 

Vybrat vhodný objekt netrvalo dlouho. Měli štěstí a Remus díky některém užitečným typům brzy našel to, co potřeboval. Zbývalo jen jediné.

Po své poslední přeměně už se naplno zotavil a byl si jistý tím, že je připravený udělat to, co oba chtěli. Byli odhodlaní, navíc její bezpečí bylo pro něho to nejhlavnější.

„Víš to jistě?“ zeptal se naposledy a pohledem upřeným hluboko do čokoládových očí.

„Ano,“ přikývla a stvrdila tak plně jejich úmluvu.

Remus John Lupin vzal na sebe tedy tíhu Fideliova zaklínadla a ve své mysli a srdci vytvořil místo, kam zakouzlil její bezpečí tak, aby jej nikdo jiný nemohl najít. Včaroval do sebe toto tajemství a stal se tak strážcem, který měl její život a bezpečí ve svých rukách. Byl ochráncem jejího úkrytu a ačkoliv slíbil, že Brumbálovi dá vědět pokud by ji snad jen zahlédl, neučinil tak a rozhodl se pro ni.

V minulosti ztratil všechny své přátele a spolužáky a i když vždy pracoval pro Řád s plným nasazením, nic to nezvrátilo. Viděl je postupně odcházet až zůstal sám, také jen přežíval až do dne, kdy znovu byl schopný žít. Měl si vybrat, jestli ji také vydá Řádu a přijde o ni a nebo udělá něco, co ji ochrání a on ji uchová v bezpečí, dokud bude žít. Měl pořád před očima ten jejich rozhovor, chvíli kdy mu řekla že další bolest už neunese. Ani on by to už nezvládl. Další už ne.

Udělal vše co mohl a přijal na sebe tího toho všeho. Nyní byl jediným člověkem, který dokázal vyslovit místo jejího úkrytu a když se ho později dotázali jestli neví kde je, řekl že ne. Rozhodl se a zachoval její tajemství v sobě. Krví byla smlouva stvrzena a její nynější bydliště a vše kolem něj bylo upraveno a zakouzleno tak, že měla veškerou ochranu.

Ten večer když osaměla, protože Remus musel na schůzi na Grimmauldovo náměstí, podlehla svému smutku a sama sobě.

Věděla a byla si jistá tím, že dnes musel být pohřeb Gabriely, dnes tedy musela mít i rozloučení. Jak moc ji tato malá kamarádka chyběla. Slíbila si tedy a také sama sobě, že její hrob nevyhledá, dokud nenajde a nezneškodní Wrangr. Nepůjde tam dřív, dokud její vrah bude na svobodě.

 

* * *

 

Brumbál po ní pátral a zapojil i mnohé další, nikdo nic nevěděl. Remus také řekl že neví.

Probírali to nejméně další hodinu, Pastorek a Nymfadora slíbili pomoc ve větším měřítku, ačkoliv nemohli otevřeně prohlašovat, co se stalo.

Mistr lektvarů se zdál zachmuřenější než dřív. Možná právě to nakonec donutilo Lupina, aby se na něho zadíval, když se hovor ostatních členů stočil v další polovině večera směrem k nepokojům mezi skřety a jejich střety mezi sebou samými.

Snape vypadal, jako by si ničeho nevšímal ačkoliv jeho kamenná tvář a zastřený výraz nemohli nikomu nic prozradit. Vypadal skutečně nevraživě.

Remusovi myšlenky se stočily ke Snapeova samotnému a aniž by tušil proč, myslel při tom i na dívku, kterou právě ukrýval. Ti dva byli skutečně zvláštní.

Nejprve ji on nesnášel a docela často se hádali, pamatoval se, že jednou do jejich podobného sporu vstoupil, jenže tenkrát mu to připadalo divné. Oba najednou zmlkli a pak se rozprchli každý jiným směrem. Když je vyrušil podruhé, bylo to zase příšerné mlčení, které je obklopovalo. Vždy měl divný pocit, jako by něco nesedělo. Docela se divil, že spolu dokázali tak záhadně vyjít, když jeho zranili smrtijedi a byl to opět Snape, který se o ni musel postarat. Bylo to skutečně podivné, kdyby mohl soudit, docela čekal, že to ani jeden nepřežije, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by tomu tak nebylo. Když se pak ztratila, hledal ji a nějakým způsobem ji i přesvědčil aby se vrátila jak to jen dokázal? Jak ji mohl najít, když nikdo jiný ne?

Povzdechl si. A nakonec tu byla ta poslední podivná věc. Když se v létě ptal Brumbála, de je Joe, měl to štěstí, že u toho mistr lektvarů právě byl a tenkrát mu přeci odpověděl, že prašivého vlkodlaka tohle zajímat nemusí. Jak to ale mohl vědět on? Je sice pravda, že ona byla někde pryč ve stejnou dobu, co on také ale byli přeci prázdniny.

A pak mu něco došlo. S úžasem a překvapením, dokonce i zaražením hleděl stále jeho směrem.

Ten Remusův domeček po rodičích. Proč mu to nedošlo dřív? Nikdo přeci nevěděl, že ho má. Věděli to jen jeho spolužáci a pak… ona šla na jistotu. Věděl to jen Snape a Brumbál. On protože byl ředitel a ten druhý? Posílal mu tam ty lektvary, každý úplněk...

V tu chvíli kdy hleděl na Severuse Snapea mu konečně došla celá pravda. Nyní poznal koho Joe ve skutečně miluje. Blesk z čistého nebe.

A Snape mu pohled opětoval.

04.02.2008 00:56:12
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one