Kapitola 29. Jít tam - obrázek

Kapitola 29. Jít tam - obrázek




„Jak ho chceš vlastně najít? Máš nějaké tušení, nebo stopu?“ vyzvídal Remus, když slíbený večer se objevil s dalšími zásobami potravin. Joe mu zato propašovala do kapsy u hábitu váček s galony a lístek s poděkováním. Věděla, že by to jinak asi nepřijal.

„No, něco už mám. Potřebuji si jen udělat průzkum.“ Povzdechla si a systematicky vybalovala potraviny na stůl. Pečlivě si vše prohlédla a roztřídila podle trvanlivosti. Několik věcí poslala rovnou do cestovního vaku. Remus jen vrtěl hlavou.

„Takže to skutečně uděláš.“

Věnovala mu podivný pohled. „Co jiného mám dělat? Nebudu riskovat., že si na ně počíhá a příště to odnese třeba Hermiona, nebo Ginny.“

Její přítel rezignovaně zvedl ruce nad hlavu. „Jen prosím dávej pozor.“

Joe se trochu zarazila a střelila po něm pohledem ve smyslu, to sice dělám, ale asi se ti nebude líbit jakým způsobem.

Remus to rozšifroval docela lehce. „Aha, takže…co jsi teda…no…provedla?“ ptal se nejistě.

„Byla jsem dnes na Příčné ulici.“ Vydechla.

Nebohý vlkodlak zbledl a zaúpěl. „Merline.“

„Ale nikdo mě neviděl a nikdo mě nepoznal. Sice je dost možné, že se o tom Brumbál časem dozví, ale to je mi jedno. Potřebovala jsem nějaké věci a nemohu spoléhat jen na tebe.“

„Ale Joe, bylo to rozumné?“ zeptal se nesouhlasně.

„Ne, bylo to nezbytné.“ Řekla a pak si rozpustila culík a ukázala tak své krátké vlasy.

To už bylo na něho moc, jen zalapal po dechu a svezl se na nejbližší židli.

„Já vím,…“ blekotal. „Já to chápu, ale je to jen…“ Podala mu sklenici s vodou a on se hltavě napil. „Ty umíš překvapit.“

Dívka se zasmála a poklekla u jeho židle. „Remusi budu toho muset udělat ještě hodně a nejspíš to bude docela podobné tomu dnešnímu nákupu. Ale bez toho se neobejdu.“

Přikývl. „Pokusím se zjistit něco víc, Řád by mohl něco vědět.“ Konečně se trochu uklidnil. „A co teda přesně chceš dělat teď?“

Dívka se zamyslela a pak se dlouze nadechla. Přešla opět ke stolu a pokračovala ve třídění potravin.

„Ze všeho nejdřív si tu musím udělat základní vybavení. Nějaké lektvary a tak, nebudu mít později čas.“ Remus zbystřil, ale nic neříkal. Vlastně jí neprozradil, že něco ví a jen ho bavilo ji sledovat. Byli oba tak dokonalí herci, jak jen to, že si toho nikdo nevšiml? „A pak je tu ještě něco.“ Zarazila se uprostřed kroku a přemýšlela jaká má zvolit slova, aby přesně vyjádřila to, co chtěla říct. Nakonec ale zvolila přímou konfrontaci s tím faktem.

„Když nás Wrangr napadl, tituloval se slovem Zabiják. Podle mě to nebylo myšleno jen tak, musí v tom být víc. Nevíš o nich něco?“

Remus zamrkla a přinutil se vrátit zpět k tomu o čem hovořili. „Myslíš Zabijáky? Neslyšel jsem o nich nic konkrétního. U nás se o nich nemluví a nebo vystupují pod jiným jménem.“

„Takže by to klidně mohl být cizinec?“ zeptala se.

Chvíli přemýšlel než přitakal. „I to je možné.“

„Ale jak to, že jsme o nich nikdy neslyšeli? Jestli skutečně vyhledávají a zabíjejí, měli by být známí.“

„Ne pokud to nedělají ve velkém měřítku. Smrtijedi jsou tomu důkazem.“

Teď sebou trhla zase ona. Smrtijedi…tak na ty by narazit nechtěla. Ne kvůli strachu, ale z jiného důvodu. Remus to pochopil a s dalším úsměvem to přešel.

„Jaký máš tedy plán?“ zeptal se.

 

Joe bohužel k Remusovu zděšení se svými „nápady“ nepřestala. K dokonalému plánu a strategii pro nadcházející čas potřebovala ještě něco. Něco co ji mohlo být v patách jako stín a co bylo nenápadné. Hlídalo jí to záda a zároveň to mohlo postřehnout detaily, které běžnému člověku mohly uniknout.

Totiž Stingweho!

S podivem si uvědomila, jak dlouho vydržela ho nekontaktovat. Nebyla si jistá, jestli to ještě dokáže, protože se bála jestli oheň, který přivolala na Siwan, nějak neporušil její síly. Stejně tak se bála to zkoušet, co když to bude jinak a mohlo by se něco stát?

Odkládala to a tak trochu si musela uznat, že se i bála. Co kdyby kočkodlaka napadlo to všechno zamotat a Severusovi vše prozradit? Chtěla mu to říct, to ano, ale až bude po všem. Trápilo ji, že jsou odloučeni, ale na druhou stranu věděla, že to pochopí. Poutalo je přeci něco víc. Ale proč s ní tedy nemluví?

Kdyby jen mohla, šla by hned za ním. Ale chtěla dokázat i sobě že to zvládne. Prostě musí a pak, nechtěla ho tahat do tohoto svého tažení za smrt Gabriely. Věděla že by jí pomohl, ale bylo v tom i něco osobního. Chtěla se s tím vypořádat sama. Nepočítala s tím, že spolu nebudou moci mluvit, ale stalo se to a tak se to pokusí překlenout.

Přemístila se od skladiště nedaleko Prasinek a ujistila se, že pod kápí ji nikdo nepozná. Alespoň tady ve vesnici, pak už bude muset vymyslet něco jiného.

Obešla ji důkladně a dávala si dobrý pozor, aby se vyhnula i oknům z hostinců. Studenti měli už za nedlouho vyrazit na další víkendovou návštěvu právě sem a to by mohla být skvělá příležitost. Byla si jistá, že na pozemky pronikne snadno, ale co potom?

Skutečně se jí podařilo nepozorovaně se dostat až k hlavní bráně, kde se schovala na levou stranu a chvíli naslouchala. Z dálky už se ozýval vzdálený hovor a smích. Jak mohli tak rychle zapomenout na to co se tam stalo?

Joe se nadechla a pak na sebe zakouzlila neproniknutelný štít. Když kolem ni procházela hlavní vlna studentů, neviděli nic než zeď a les.

No jistě, to byli zmijozelští, nedivím se, že se smáli .Těm je přirozeně všechno jedno.

Když vyčkala natolik dlouho, že většina studentů už byla pryč, rozhodla se pod kouzlem Záštity vejít na pozemky. Ukryla se do lesa a po kraji cesty už normálně pokračovala dál. Občas se zastavovala a když musela otálet dalších pět minut kvůli několika Havraspárským, kteří čekali, až je někdo od hradu doběhne, pokusila se lehce naťuknout Stingweho vědomí.

Překvapilo ji, jak těžko to nyní jde. Nemohla se soustředit a ztrácel se jí ve spleti bradavického hradu. Nebo že by ji schválně vynechával? Nebo v tom bylo nějaké kouzlo chránící Snapeovu „tvrz“?

Zatraceně, Stingwe slyšíš mě?

Nic.

Chvíle než byla cesta zase volná jí připadala jako věčnost. Konečně i ona mohla pokročit vpřed. Odvážila se přeběhnout cestu a pak už se vydala vyšlapanou cestičkou přímo k Hagridovy chýši. Zrušila Záštitu a schovala se za hromadu špalků, které tam obr měl.

Vyslala pátrací kouzlo a zjistila ke svému štěstí, že hajný není doma.

Opatrně přešla vzdálenost k zadním dveřím a otevřela. Tesák se na ni vrhnul a nadšeně ji oblizoval. Trochu se otřásla protože to skutečně bylo nechutné a odstrčila ho stranou. Zavřela za sebou a opatrně našlapovala. Pohledem z okýnka zjistila, že nikdo není na obzoru.

Jenže to neviděla před hlavní dveře, odkud se nyní ozvalo hlasité zaklepání.

Rytmické: buch, buch, buch.

„Hagride otevři, to jsme my!“ zavolal Harry a v tu chvíli Joe zatrnulo v žilách. Tak tohle jí ještě chybělo.

Zůstala stát na místě a jen tiše oddechovala, pro jistotu se ani nepohnula ani nepřenesla váhu z nohy na nohu. Byla jako socha a docela němá, musí přeci odejít.

„No tak Hagride, otevři.“ Zopakoval Ron a znovu se ozvalo zaklepání na dveře. Tesák se rozštěkal a po úprku směrem ke dveřím smetl Joe stranou.

„Asi tam není,“ ozval se další hlas patřící Ginny.

„No jo, třeba šel taky do Prasinek,“ protáhl Ron. „Počkáme na něj a nebo jdeme?“

„Chtěl jsem se ho zeptat jestli neví něco nového.“ Broukl si tišším hlasem Harry. Zněl tak nějak posmutněle až to přišlo Joe líto. Nemohla se ale prozradit, byla by to možná osudová chyba, ačkoliv měla k prozrazení takový kousek.

„Určitě by nám to řekl,“ řekla Hermiona smířlivě.

„Měli jsme to poznat, jak jsem mohl být tak slepý? Nechápu proč utekla, kde jen může být? Brumbál měl pravdu, kdybychom se k ní chovali líp.“

„Harry, věci které se mají stát prostě nezměníš.“ Pípla zase Hermiona. „Třeba jen nemůže dát vědět, ale je v pořádku. Pamatuješ na Remuse? Taky dlouho neposlal ani řádku když byl u nich.“

„Právě proto jsem chtěl mluvit s Hagridem, třeba něco ví. Joe je přeci také člen Řádu.“

„Jo, to je.“ Zahuhlal zase Ron. „Když si jen vzpomenu jak jsme chtěli aby přijali nás.“

„To bylo něco jiného Rone.“ Namítla Ginny.

„Jenže jí přijali.“ Oponoval.

„V létě mi bude sedmnáct,“ přerušil je náhle Harry. „Kdo ví co bude pak, ale nikdo mi nevymluví abych tam taky vstoupil.“

„Jsme s tebou.“ Řekla až Hermiona.

Všichni zmlkli a chvíli jen tak postávali před dveřmi. Pak Ron zkusil ještě jednou zabušit na dveře, ale bylo jim jasné, že Hagrid uvnitř není. A pak k nesmírné úlevě Joe odešli.

Smutně se za nimi podívala malým okénkem a vyprovodila je tak pryč. Harry byl skutečně smutný a sklíčený. Když slyšela, jak po ní pátrá, pookřála trochu a stejně tak se i rozesmutnila. Tohle si nezasloužili, ale musí ho ochránit. Když se tak za ním dívala, věděla zcela jistě, že je takhle chce vídat i nadále. Wrangr jim to chce překazit a proto ho musí zastavit dřív, než ublíží znovu.

Znovu trochu zariskovala, ale měla štěstí. Kabinet po Umbridgeové se už nejméně dva roky nepoužíval a noví učitelé Obrany proti černé magii raději sídlili jinde, ale krb byl i nadále funkční. Alespoň pokud věděla.

Vyslala letaxem další pátrací kouzlo a pak se i sama přepravila do hradu. Na chodbě byl klid a Joe si oddechla. Nerada by narazila třeba na paní Norissovou, ačkoliv by jí mohla konečně nakopnout a nemusela by dostat školní trest. Musela se ovšem udržet, aby se zatím nerozkašlala z množství prachu usazeného v opuštěné kanceláři. Byla stále tak odporně růžová, jako když tu byla ta babizna. Alespoň to tak slyšela.

Když tedy Joe byla konečně uvnitř hradu, vydala se za svým cílem. Čekala že mistr lektvarů také bude dole a nechtěla se s ním potkat, proto měla jednoduchý plán, kterým ho odláká z kanceláře ven.

Když vešla poprvé dovnitř, nikdo tam nebyl. Joe ale neměla moc času aby se podívala kde Stingwe vězí, protože za sebou uslyšela na chodbě kroky a podle instinktu tušila kdo to bude.

Rychle se prosmýkla dveřmi do soukromých pokojů mistra lektvarů, které našla zcela instinktivně a opatrně přivřela.

Bylo to o fous. V tu chvíli totiž vešel Snape a také za sebou rázně zabouchl. Dělily je nyní jen jedny dveře a kamenná stěna. Jaké silné nutkání a touha jí nutily je otevřít, ale nemohla. Bylo to tak mučivé, že nechápala, jak to zvládla překonat. Stála tam opřená a chvěla se, zatímco někdo přecházel po místnosti na druhé straně zdi.

Snape! Volala v duchu, ale jen tam.

Pak se ozvaly další kroky a zaklepání, dost naléhavé. Snape otevřel a toho,  kdo stál za nimi pořádně zpražil pohledem. Joe si oddechla, vše šlo podle plánu a teď Severus bude muset odejít. Zatarasila vchod do Zmijozelské společenské místnosti a nikdo se nemohl dostat ven ani dovnitř. Zcela přirozeně to přišli říct hlavě koleje a ta musela jít „na pomoc“.

Joe se odpoutala od chladného zdiva a přivolala Stingweho. Ten už ji dlouho sledoval a blaženě nyní mňoukl. Ještě štěstí, že to neudělal dřív.

Přišla sis pro mne!  Pozdravil ji nadšeně.

„Půjdeš se mnou?“ zeptala se šeptem, spěchala.

Jen jí plácl packou přes nos jak měl v oblibě a pak už ho odnášela pryč z ložnice a maličký pokojík mistra lektvarů. Bylo to tak důvěrně známé, ale nesměla se zdržet, byla to otázka minut a vteřin.

Mám ti vzít červíky?zeptala se ještě provokativně, když procházela s kočkodlakem v náručí kolem polic se svými tajemnými a nazelenalými obsahy.

Stingwe zavrněl a to byla odpověď. Podvědomě a rychle pro jednu sklenici sáhla a schovala ji v kapse hábitu. Pak ještě udělala poslední věc ze svého plánu a krbem se přemístila pryč. Skutečně jen o fous a dveře už se zase rozletěly. Už byly zvyklé.

Snape rychle proběhl celou svou rezidenci a očima prohledával každý kout. Odčaroval ten malý zátaras u Zmijozelské Zdi, ale dal si tu námahu, aby zjistil, kdo to kouzlo udělal. Magický podpis totiž poznal intuitivně a jen si to ověřil. Patřil Joe.

Musela být tady.

Na pracovním stole ležel jednoduchý přeložený lístek. Myslel že vztekem a pak i něčím jiným asi zešílí.

 

Bavil ses?

Je se mnou…

 

To bylo jediné, co na lístku stálo a mistr lektvarů to musel opět těžce rozdýchávat. Ty její přidrzlé způsoby!

Doběhla mě!

Ale zlobit se dlouho skutečně nemohl, byla to prostě jeho „praštěná“ Joe a to mělo v sobě určité kouzlo. Jak by se mohl zlobit dlouho? Byla tedy tady a tímto vzkazem mu napsala vše, co chtěl slyšet. Připomněla mu tím dobu, kdy ještě neexistovalo žádné pouto mezi nimi. Musel se pousmát, teď bylo a ona mu to praštěně připomínala i teď.

Lístek důkladně spálil a rozmetal i popel v krbu, aby jej nikdo nemohl obnovit. V duchu se pořád usmíval, ačkoliv to neznamenalo, že by se přestal bát a nebo se mu stýskalo méně. Vzala si tedy Stingweho a jeho vylákala odsud ven.

Musel přiznat, že tohle byl Zmijozelský trik, že by jí přeci jen něco naučil?

 

* * *

 

Zabijáci, nebo též Vrahouni, je utajované společenství těch nelepších kouzelníků, vycvičených příhodně na zabíjení a černou magii.

Během života absolvují ten nejtěžší výcvik, který přežívá jen několik vyvolených. V drsných podmínkách se potom stávají členy „tlupy“ a aktivně plní příkazy svých nadřízených. Vrahouni jsou nájemní zabijáci a převážně pracují samostatně, mohou se ovšem vyskytovat v párech, nebo menších skupinách. Tento stav je však jen výjimečný.

Z dalších pravidel týkající se vnitřní hierarchie nám není mnoho známé. Víme jen tolik, že postupem času a zkušeností se může Vrahoun vycvičit až na post Granta, což je nepsaný vůdce. Jinými pravidly se neřídí a často se vraždí, nebo intrikují mezi sebou.

Staří Zabijáci prakticky neexistují, jsou vyčleněni z „tlupy“ a zabíjeni jako pokusné terče pro nové generace. Ale i tak se celkový počet tohoto klanu odhaduje maximálně na 30 osob.

Dále je nám známo, že pokud Vrahoun dostane jméno své oběti a souhlasí, nesmí jej už odřeknout a pokud se zaváže ke splnění úkolu je to celý jeho živote, až do chvíle, kdy jeho oběť podlehne. Nezastavují se před ničím.

Vrahouni nemají vlastní potomky, ale unáší a berou děti v cizích rodinách. Zcela bez výjimky jsou to vždy chlapci. Jen nezvykle je k vidění Vrahoun-mudla, nebo moták. Ovládají černou magii a boj muže proti muži. Neexistuje žádná efektivní metoda, nebo způsob jak Vrahouna zastavit. Lze jej zabít jen ranou do srdce, loktu a nebo chodidel.

 

* * *

 

„Rád vás opět vidím Hane, s panem Malfoyem se už jistě znáte.“ Poznamenal suše Popletal a tvářil se poněkud vykolejeně.

Muži si kývli na pozdrav a Han Gwennyd předal svou zprávu ministrovi kouzel. Najali si jej na nějakou práci a on ji konečně úspěšně splnil. Trvalo mu to dlouho, ale když měl výsledek vesele za sebou, nezbývalo nic než sepsat nudné hlášení a pak se z Rumunska zase vrátit zpět.

„Ano, měl jsem tu už čest.“ Řekl bývalý profesor Obrany proti černé magii.

Lucius se formálně usmál a optal se ho jak bylo v Rumunsku. Chvíli nezávazně konverzovali a Malfoy jej pak vyzval, aby v hovoru pokračovali jinde. Když Han nic nenamítal, dostalo se mu pozvání na dnešní večer do sídla Malfoyů. Lucius s ním chtěl něco probrat a muž souhlasil. Byla to jeho práce.

„Dobrá, budeme vás očekávat.“ Shrnul to konečně světlovlasí kouzelník a pak s rozloučením a vyprovozením ministra kouzel odešel.

Han se za nimi díval asi pět vteřin, ale pak se také otočil a zmizel kdesi ve spleti ministerstva. Takže si ho chtějí najmout? Na co byl Malfoy asi mohl potřebovat jeho? Zvláštní…

Nezabýval se tím až do včera, ve skutečnosti zbytek dne prospal a věnoval se raději jiným činnostem, jako třeba přivyknutí si na fakt, že je zpět v Anglii.

Když hodiny v hale odbily osmou, ozvalo se zaklepání a on vešel do přepychově zařízeného panství. Byl tu včas.

Krom Lucius tam byl ještě jeden muž, představili mu jej jako Grisnu.

Han by na jeho obličej už nikdy nemohl zapomenout, takový „dojem“ na něho udělal.

Ve skutečnosti měl jen jedno oko a ucho. Zuby skrýval, ale když náhodou byla chvilka, Gwennyd si všiml, že je nemá všechny, stejně tak jeho obličej hyzdilo bezpočet jizev. Především na spáncích, krku a bradě. Také měl nejméně dvakrát zlomený nos. Holá hlava dodávala jen dojem nechuti. Byl skutečně odporný.

„Myslím že obchod necháme na později, teď je na řadě jídlo, prosím zaujměte svá místa.“ Vyzval je Lucius nonšalantně a tak Han přisedl ke stolu a celou svou bytostí se snažil zaznamenat vše kolem.

Obezřetně se dali do jídla a všem bylo naprosto jasné, že tady půjde o něco velkého. A také že ano.

Han Gwennyd se namočil do Malfoyovic intriky, ačkoliv to zatím ještě nevěděl.

 

06.02.2008 02:38:29
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one