Kapitola 31. Srdce diamantu

Kapitola 31. Srdce diamantu - obrázek

Kapitola 31. Srdce diamantu - obrázek

„Profesore!“ ozvalo se prudké volání, nesoucí se po chodbách Bradavického hradu jako něco nezničitelného. „Profesore Brumbále!“

Ještě že byla noc a studenti spokojeně spali ve svých věžích, sklepeních a dalších podobných prostorách. I většina profesorů už klidně odpočívala a oddechovala do polštářů.

Jen Brumbál a pár dalších členů Fénixova řádu bylo v jeho pracovně. Vrátili se z porady a než se rozcházeli, ještě projednávali nějaké záležitosti, které patřili jen jim.

Ten kdo tolik volal z obsahu celých svých plic a rychlostí blesku se řítil do ředitelny  byl totiž muž, jehož Brumbál už před mnoha lety pověřil sledováním v malém městečku. Bylo smíšené a žilo tam několik čarodějných rodin, nijak důležitých snad, nicméně i tak dostával ředitel jednou za rok hlášení i odtamtud. Byla to doslova díra, ale jak se zdálo, po dlouhé době opět přilákala pozornost těch, kteří přesně tohle potřebovali. A nejen jich.

„Profesore Brumbále, otevřete mi. Neznám heslo!“ hulákal jakýsi mužský hlas a notně teď začal klepat na kamenného chrliče, kterému se to však příliš nezamlouvalo.

„OTEVŘETE MI! PROSÍÍÍM!“ ozvalo se naléhavě a další sada zadunění se roznesla chodbou.

„Co si myslíte že děláte? A proč tu hulákáte jak na lesy! Kdo jste a co tu chcete? Vypadněte!“ vynořil se najednou odkudsi školník Filch a byl by už nebohého zvěda odvlekl, kdyby přesně v tu chvíli nevyšel od schodů i Brumbál v doprovodu nerudně se tvářícího se Snapea a Rubeuse Hagrida.

„To je v pořádku Argusi,“ vyzval Brumbál dýchavičného motáka a doslova mu poručil, aby ho pustil dřív, než se ten druhý muž uškrtí.

„Profesore Brumbále!“ vypískl zděšeně a také trochu vděčně onen muž, který už teď nadělal skoro spoušť. „Profesore je to-.“

Ale Albus si jej už prohlížel a nenechal ho dopovědět. „Půjdete teď s námi nahoru. Vše nám povíte.“  Dostalo se mu najednou jako odpovědi trochu nejistému přikývnutí. Zvěd se konečně rozhlédl po dalších tvářích a zděšeně málem vypískl, ale ovládl se. Nikdy si příliš nezvykl na to, že se může setkat s obry a tady měl jednoho z nich. Sice poloviční, ale i tak ho děsil a o tom podivném člověku se zahnutým nosem, černými vlasy až příliš mastnými a chladným pohledem nemluvě. Ihned přikročil, aby byl snad Brumbálovi trochu blíž, měl však smůlu a na točící schodiště se dostal jako třetí. Stál přesně mezi Snapem a Hagridem.

A šoku se nezbavil ani v Brumbálově pracovně. Už dlouho tu nebyl a naposledy sotva ještě jako vystudovaný moták, kterému Brumbál pomohl v úzkých. Dlužil mu něco a když později ředitel navrhl, aby jej informoval o jakémkoliv dění v jeho vesnici, souhlasil. Vždyť dostal práci a nemusel dělat nic jiného, než psát jednou za rok hlášení o tom kde a koho viděl.

Tolik lidí najednou ho tedy zmátlo. A navíc se všichni dívali přímo na něho, na podvyživeného, zarostlého a trochu křivého hostinského. Ale bylo mu to jedno, byl přeci na cestách, měl snad jinou možnost? Náhle se opět ozvalo to cosi naléhavé, kvůli čemu jsem přišel. Totiž záležitost o paralyzování jednoho z Vrahounů a nečekaný objev psance.

„Domnívám se, že by bylo nejlepší, kdyby jste se ostatním představil Alazore.“

„Ale pane-.“ Zaváhal chvíli hostinský.

„Mluvte,“ povzbudil ho trochu netrpělivě a dal mu jasně najevo, že všem plně věří a že může říci vše, kvůli čemu přišel. Naposledy na něho hostinský pohlédl a trochu vyčítavě si promnul žebra na levé straně. Takhle si to nepředstavoval, ale což, třeba ho ocení až to řekne.

„Jsem Alazor Mors a vedu hostinec v odlehlé části Carwahallu. Nesu zprávy ohledně výskytu jednoho psance a o události, která se stala přímo u mě v hostinci před pěti dny.“

Prozatím skoro nikdo nechápal, o čem to mluví a proč kvůli tomu vtrhl do školy jako velká voda a proč hulákal na celou chodbu. Bylo zjevné, že totiž není členem Řádu, ale když to je a mluví s nimi před ředitelem, asi musí něco vědět.

Brumbál ho probodl modrýma očima a ihned se vrhl o krok vpřed. On to pochopil. Málem měl chuť hubeného muže popadnou a zatřást s ním, byl skoro jako posedlý. „Žije?!“

„A-ano, pane profesore. P-p-promiňte, u-utekla nám. Nikdo neměl o-odvahu se jí p-postavit.“

„Jak to myslíte?“

„Totiž ne po tom, co se stalo.“ Pokusil se nekoktat.

Brumbál se také konečně uklidnil, měl jistotu, že jedna hledaná osoba žije a najednou měl i tušení, že je to jistě zajímavější než by čekal. Ale musel začíst od začátku. Podle zmatených pohledů některých členů řádu mu bylo jasné, že netuší o čem, tedy lépe řečeno o kom je tady řeč.

„V pořádku Alazore, myslím že bude nejlepší, když začnete od začátku. Prosím vysvětlete nám, jak se to stalo?“

Hostinský se dvakrát nadechl a pak konečně pokračoval. „Totiž, začalo to tím.“ Volil co nejvíc vhodná slova, aby snad nepobouřil všechny kolem svým přízvukem a zvykem mluvit poněkud uvolněněji. Byl přeci hostinský, museli přivřít oči, že denně nemá možnost se cvičit v rétorice. „Bylo to, jak už jsem řek, před asi pěti dnama. Byl to už večer a jako vždycky se všichni scházeli u mě. Totiž každý večer se tam scházíme a prostě se hodně pije, hrajou se karty a další věci. Však to znáte.  No a právě v době, kdy už tam byli skoro všickni se objevil první z nic. Byl to ten poznamenaném, teda vlastně oni ho poznamenali až potom. Prostě si tam přišel a byl takovej divnej, měl zlý voči a tak celkově. Myslel jsem si, že je to jeden z těch odpornejch lůzáku, ale poručil si pití a zaplatil. No znáte to. Měl celou láhev, ale pil jen po trochách a za celou tu dobu na nikoho nepromluvil a neotočil se ani když přišla Luly a chtěla s ním tančit. Nevím sice proč, ale to je jedno, znáte ženský.“ Pak si uvědomil, že v místnosti také nějaké jsou a ihned svůj omyl napravoval úklonou. Ne že by to u McGonagallová například zabralo, jen se tvářila jakoby spolkla kyselý citron. A tak raději zase pokračoval. „Mohl tam být tak půl hodiny a pořád jen upíral pohled na flašku a do zrcadla a pak zase na flašku. A pak tam najednou přišla ona a v tý nejlepčí švandě na něj zakřičela. Nejspíš jí taky chtěl odbýt jako předtím Luly, ale nedala se. Najednou se otočil a v těch jeho vočích sem viděl všechen ten vztek. Navíc se mu při tom na krku hnulo to znamení a všichni se letěli raději schovat-.“

„Jaké znamení?“ otázala se ledově Minerva.

Hostinský se jí znovu poklonil a pousmál se, že jí může odpovědět. „No byl to jeden z těch extra zákazníků jak jim říkám. No znáte to.“ Když se ale nezdálo pravděpodobné, že by to znali, ihned dodal: „No totiž, byl to Vrahoun.“

Nikdo se v to chvíli ani nepohnul, nakonec Brumbál znovu oslovil muže. „Pokračujte.“ A on pokračoval.

„Chvíli tam na sebe něco křičeli, tedy spíš ona a vypadalo to, jako když se hodně zlobí. Mluvila něco o tom, že snad zabil nějakou holku a že se mu chce pomstít. No, ne snad že by se nepokusil jí vysmát, ale všichni jsme tušili, že to musí špatně skončit. Bylo jasný, že je vodepsanej a taky že jo.“ Polkl a pak se znovu rozhovořil. Tentokrát už drmolil rychleji a byl u toho notně rozčilený, jako by byl opět tam a všechno o čem mluvil viděl znovu na vlastní oči. „Nakonec se pokusil vytáhnou tu svoji hůlku, ale byla rychlejší.Navíc byla divná, čel z ní strach a u Merlina, v životě jsem neviděl někoho, kdo by vypadal tak..no tak…no jako vona. Kdybych mohl, zalez bych snad pod podlahu, ale i ta se snad třásla, bylo to vážně hrozný.

A pak tam vtrhl ten druhej a přitáhl sebou nějakého chlapa bez varování na něj zamířil a zabil ho. Myslel jsem, že se pak vrhnou o na sebe a my co tam byli jsme si začali hledat nějaký východ, ale nebylo to třeba. No znáte to. Ten co zabil toho chlapa se na ni jen podíval a ona se pak od něj odvrátila a přisahal bych, že když zase hleděla na toho Vrahouna, byly ty její kukala pořád tak světlý! Nikdy jsem to neviděl a proto jsme se jí nikdo nepokusil zastavit.“

Znovu se zarazil a přerývavě dýchal, musel se uklidnit a to stačilo aby se mezi ostatními rozezněl hovor a neuvěřitelnou rychlostí i odhalení o tom, co se stalo a kdo to byl.

„Jak vypadala ta žena?“ zeptal se chladně a poněkud tišeji Brumbál, ostatní rázem zmlkli.

„No byla docela mladá a sakra hezká. Snad hezčí než na těch fotkách, ani bych nevěřil, že někdo jako ona… No měla takový tmavší vlasy a docela hubená, ale když se rozčílila, ty její kukadla, byly jako…jako…no… diamant.“ Vykuckal ze sebe.

„Joe!“ vykřikl Hagrid. „To byla JOE!“

„Hagride, uklidněte se prosím.“ Vyzvala ho Minerva a pak sama položila další otázku: „Co se stalo po tom?“

Hostinský zamrkal a znovu se poklonil. „No znáte to. Pak mu namířila něčím na krk a když se konečně svalil, měl tam odpornou ránu co smrděla. Musela mu jí tam vypálit a říkala něco v tom smyslu že to je jeho prokletí. Že mu to přeje nebo co.“

„A dál?!“ Vypískl Kratiknot a vzrušeně poskakoval z nohy na nohu.

„Pak ho tam nechala ležet, vzala nějakou kočku a odešla s tím co zabil toho druhého muže.“

„Cože?“  ozvalo se porůznu a sborově. „COŽE?!

„Odešla s tím druhým mužem, s tím co prve zabil toho černovlasého.“

Brumbál na vteřinu zavřel oči a když je znovu otevřel, díval se jen na Alazora. „Byl vysoký, černé vlasy a malou jizvu u krku?“

„Jo, to byl von, aspoň myslím, vypadal jako po nějaký těžký dřině, celej špinavej a ta. No znáte to.“

„Han Gwennyd.“ Procedil skrze zuby Severus Snape.

Hostinský zamrkal, ale raději se na něj nepodíval, bylo v tom něco ostrého, co mu nedovolovalo. „To nevím pane, nepředstavil se.“

„A co se stalo s tím..Vrahounem?“

„pokusili jsme se mu pomoct, ale přerazil jednomu chlapovi málem ruku a pak zaskučel vyběh ven. Nikdo ho už neviděl. Musel někam zmizet.“

„A ten mrtvý?“

„Totiž..no..ještě nikdy u mě nikdo nezemřel..“ Blekotal. „No já…nevěděli jsme co s ním. Prohledali jsme mu sice šaty abychom něco zjistili, ale neměl u sebe nic. Tak jsme ho pohřbili.“

„A viděli jste jeho ruku?“ ostře se ho optal ředitel.

„Ne, pane.“ Zakňučel hostinský, kterého to napadlo až teď. „Snad to nebyl on…v mém hostinci.“ Zaúpěl.

„Cornwall, „procedil skrz zuby opět Snape a pak věnoval jeden obzvlášť temný pohled Brumbálovi.

„Dobrá práce,“ povzdechl si Brumbál směrem k Alazorovi. Myšlenkami byli však všichni jinde, ačkoliv k tomu měli každý jiný důvod.

 

* * *

 

„Měli bychom něco vymyslet, posledně to bylo jen o fous.“ Prohlásil asi sedmého večera po slavných událostech v Cornwallu Han, když společně s Joe byli ukryti ve staré maštali.

Jen přikývla a zdálo se, že si ho jinak skoro ani nevšímá.

„Myslím, že to budu muset udělat znova.“ Řekla po chvíli a zamyšleně se dala k přecházení před slaboučkým ohněm v krbu. „Další pokus nedostaneme.“

Díval se na ni jak s hlavou mírně nakloněnou hledí do ohně a zase ho přepadly podivné myšlenky. Jak je možné, že je tady s ní? Právě sní? Jak se to zamotalo.

Povzdechl si, když odhodila jeden z pramenů hnědých vlasů stranou. Věnovala mu chladný a lehce pohrdlivý pohled a trochu ostře ho vyzvala, aby se soustředil.

„Není to naše chyba, že ho prozradila. Kdybychom použili paměťové kouzlo tak-.“

„Ne!“ vyjela trochu prudce a pak se zarazila. Přejela si rukou přes čelo, nadechla se. „Pokud to nemusí být, nechci zasahovat do ničího života.“

Povzdechl si, ale neřekl už proti tomu nic. „Musí být nějaká možnost.“

„Už jsme zjistili jak je cvičí, není jiná možnost. Zabíjet nechci.“ Řekla mrazivě.

Han přikývl.

„Tak to udělej, já se postarám o to, abychom je chytili.“

Její rysy trochu změkly. Nakonec se také posadila na jednu z dek rozložených na zemi a opřela se zády o chladné kameny ve zdi. „Možná bys měl jít raději domů.“ Řekla najednou.

Hrklo v něm a věděl jistě, že to je to poslední co by chtěl. Opustit ji.

„Nemám žádný domov.“ Promluvil tišeji.

Zamávala rukou na protest. „Každý nějaký má, stejně tak jako rodinu.“

„Měl jsem,ale už ne.“

„Fajn, tak třeba přátele,“ vyjela na něj zase pobouřeně. „Co já vím, někoho mít prostě musíš!“

„Chceš se mě zase zbavit?“ odsekl konečně.

Nakrčila nos, „a co je na tom? Tohle je můj boj a ty s tím nemáš co dělat. Kvůli mně už umřelo dost lidí.“ Konečně vyslovila to co chtěl slyšet, ačkoliv se toho bál a ona se dala do tichého hlazení kočkodlaka, který se jí přišel stočit neklíně. Mourovaté zvíře bylo unavené a vyčerpané, jako oba jeho spolutrpitelé v místnosti.

Něžně ho pohladila po srsti a pak mu odkudsi vyndala z hábitu několik sušených tlustočervů a nabídla mu je. Přijal je a stočil se těsněji k ní.

„Pomůžu ti,“ vzdal to a zase promluvil, když ona to nepovažovala za nutné. „Chci je zničit.“

„Jdeme spát.“ Byla jediná její odpověď a to mu muselo stačit.

Hůlkou zhasnula světlo a pak se i s kočkodlakem, dosud pevně stočeném u ní zahrabala do svých pokrývek. Han chvíli seděl a díval se na místo, kde ještě před chvílí viděl její krásný a podivně smutný obličej, pak se zvedl a odešel ven.

Vzal si hlídku jako první.

 

* * *

 

Zoufalství, samota, nicota.

JOE!

Nic, opět ticho a neovladatelný smutek a směs strachu s postupnou nevraživostí.

Kde jsi, Joe!

Prázdno, neklid, její tvář u jeho zavřených očí a hlas, jako ozvěna znějící hluboko v něm.

Vrať se.

Zoufalá snaha udržet cokoliv, co mu bylo blízké a bylo to spjato s ní.

Ať se děje cokoliv, mluv se mnou!

Oddanost a neschopnost se poddat lhostejnosti. Pouto a zároveň opuštění. Zase stesk a tentokrát velký a silný.

Moje Joe

 

* * *

 

„Kolik šancí si myslíš že ještě bude?! No tak dělej, HANE!“ křičela na něho.

Nakonec se jim to podařilo, dostali dalšího. Teď už měli celkem tři Vrahouny.

Joe k němu přešla a pod nohama ji nepěkně skřípaly kamínky a štěrk. Napřáhla ruku a Han zavřel oči, tohle nikdy nebyl pěkný pohled, ale Joe se nakonec stala mistrem ve svém oboru. Teď věděla přesně co dělá a nakonec se to stalo skutečností.

Vrahoun, postarší muž, obzvlášť houževnatý poznal prohru a byl označen. Vypalovala jim znamení, přesně na protější stranu toho jejich.

Muž zakřičel a zhroutil se do písku.

„Tys, tys ho zabila?“ vyjekl najednou nečekaně Han.

„Nesmysl.“ Vyhrkla okamžitě a už se nad ním skláněla a otáčela ho. Rukama zamířila k jeho srdci, ale byla to past. Chytil ji a na okamžik delší a hrůzostrašnější se Gwennydovi zdálo, že se to vymkne z rukou. Byla to jen vteřina ve které následující Joe jen tak tak utekla a Vrahoun byl omráčen včasným zásahem Stingweho, který ve své lidské podobě neustále dělal to co mohl. Chránil svou paní a nedovolil nikomu aby jí ublížil.

„NE! STINGWE!“ zakřičela najednou pronikavě a rozběhla se jeho směrem, strhla ho stranou a cítila jak dopadla na jeho tělo.

Zaječela, když se přeměnil zpět do kočkodlačí podoby a cítila cosi lepkavého, co jí proniká skrz prsty, jak jej ještě svírala. Byla to jeho krev a on byl raněný. Zasáhlo ho to do boku.

„STINGWEEE!“

Vrhla se do boje. Byla to možná past, ale takhle ji Han ještě nikdy neviděl bojovat.

Vysekali se z toho a doslova se probojovali ven. Joe pevně svírala svého kočkodlaka a běžela pryč. Podařilo se jí zranit další čtyři Vrahouny a dvěma z nich vypálila znamení.

Ale její kočkodlak byl zraněný a v její náručí slabě zapředl.

„Co sis myslel hlupáčku.“ Vyčítala mu a nevšímala si slz, které se jí najednou řinuly po tváři.

Han je beze slova chytil a přemístil se s nimi pryč.

Hned po té, co ucítila půdu pod nohama se jí podlomila kolena a ačkoliv ji její bývalý profesor ještě držel, zhroutila se na zem.

„Stingwe já tě nenechám, dostanu tě z toho, slibuji.“ Mluvila rychle a odtrhávala si rukávy z cestovního oblečení. Trhala je na pásy a obvazovala jeho rány.

„Hane musím ho dostat do bezpečí.“ Přikývl.

„Půjdu s vámi.“

Zaváhala. „Ale to nejde, nesmíš tam kam jdu.“ Řekla trochu zmateně.

„Joe, neopustím tě, ne teď když po nás jdou.Tohle byla past!“

„Já to sakra vím!“ zakřičela. „Nepůjdeš se mnou, ale počkáš tam poblíž! Sakra prosím, stačí?!“

„Joe-.“

„NE!“

„Tak mi přeci věř, vždyť už jsem ti řekl všechno. Jsem na tvojí straně.“

Zamrkala a další slzy zmáčely její tvář. „Ale já nejsem na té správné straně. Nevěř mě, věř Brumbálovi.“

„Půjdu s vámi a počkám kde řekneš.“

Váhavě a opatrně uchopila kočkodlaka do náruče. Políbila ho letmo na hlavu a zašeptala mu, aby počkal. „Chci abys mi slíbil, že jestli se něco stane, půjdeš za ním. Chci abys mi slíbil, že budeš věřit jemu.“

Zamrkal. „Slibuji.“ Pípl.

Nechala ho, aby ji opět přitáhl k sobě a s obličejem přitisknutým ke svému kočkodlakovi se rychle přemístili pryč.

 

* * *

 

„Jak se mu to stalo?“ vyzvídal Hagrid a ihned začal snášet vše potřebné. „Budeš ho muset přidržet, to nebude snadný, ale zvládnem to.“

„Já nevím,“ pípla slabým hlasem a z obličeje se jí vytrácela krev. Stingwe ji olízl ruku, kterou ho hladila po hlavě a slabě zavrněl. „Napadli nás a najednou to schytal.“ Další slza a další vzlyk.

Promiň mi maličký, neuhlídala jsem tě. Řekla mu v duchu a znovu ho políbila do srsti. Snažila se mu dodat odvahu.

„Hagride že bude v pořádku? Že bude žít?“ naléhala.

„Je silnej, to je. A je přeci todlenc, no kočkodlak…“

„Hagride!“ popíchla ho.

„Myslím že jo.“ Zahuhňal, ale to už se oba starali o Stingweho. Sundali mu provizorní obvazy a vyčistili ránu. Joe ho musela držet a nepouštěla, snažila se mu pomáhat, ale musel nejspíš trpět. Přesto to trpělivě snášel a snažil se ani moc neškrábat a nebránit se.

„No, není to tak hrozný.“ Řekl poloobr, když dělal poslední uzlík na obvazu, jímž překryli ránu. „Ale nechej mi ho tu, nemůžeš ho odnést.“

„To jsem ani nechtěla.“ Zamumlala ona. „Musí být v bezpečí, zklamala jsem ho. Neochránila ho.“

„Nemůžeš nikdy uhlídat všechny.“

„Ale jeho jsem měla,“ odvrátila se od nyní spícího malého přítele. „Je mojí součástí.“ Pípla.

„Bude mu tu dobře.“

„Jak ti mám poděkovat a vynahradit ti to všechno?“ zeptala se dojatě.

„Pro tebe-.“ Nedořekl, neboť se ozvalo zabušení na dveře a za ním následovalo hlasité zavolání.

„Hagride, víme že jsi tam!“

„Musíš hned pryč,“ vykřikl poplašeně majitel malé hájenky a popadl Joe a začal ji strkat k zadním dveřím. Dívka se nebránila a sama se tam rozběhla, s Harrym se nyní nesmí potkat.

„HAGRIDE!“ ozvalo se zavolání natolik silné, že se neslo skrz pozemky a vráželo do chaloupky každým otvorem a skrz povrch sterého dřeva.

Dveře se rozletěly dokořán a jeho tři přátelé se hrnuli dovnitř.

„Hagride koho tu máš?!“ volal ještě za cesty Ron, ale Harry v to chvíli už nepotřeboval znát odpověď. Bylo mu naprosto jasné koho, v zadních dveřích zahlédl lem pláště a pochopil kdo to byl. Tenhle plášť navíc poznával, sám jí ho dal. Dal ho Joe, své kamarádce!

„Joe!“ vyhnul se Hagridovi a podařilo se mu proklouznout ven, nikdo ho nenásledoval, neboť poloobr se snažil zadržet aspoň ostatní a ještě za Harrym řval aby se vrátil.

„Stůj,“ křičel za ní chlapec a rozeběhl se co mu síly stačili.

Zvyklá všemu pronásledování a zcela s jasnou vidinou toho, že prostě musí zmizet běžela co jí síly stačili. Byla rychlejší a měla náskok. Harry utíkal za ní a pořád křičel aby se zastavila.

Na okraj pozemku už nezbývalo mnoho a ona se těsně v bráně konečně otočila a natáhla k němu ruku s dlaní otočenou k němu.

Zarazil se.

Neudělala nic víc, jen ho tím zastavila, nepoužila žádnou magii, stačil když jí viděl do očí. Smutek a touha, tak velké a silné emoce a také viděl odhodlání.

„Pro tebe Harry.“ Pípla a pak překročila hranici pozemku kde si všiml další postavy.

Myslí mu projel ledový záchvěv, to byl Han!

Naposledy se otočila a pak se oba, každý zvlášť, přemístili.

Věděli kam a byli domluveni.

„JOE!“ volal zoufale Harry.

12.02.2008 01:08:16
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one