Tak mě tu zase máte, ačkoliv nebudu přidávat takčasto jako dřív, věřím že si to budete užívat.
Tak a teď k dnešní kapitole, nejsem si jistá, jestli jste pochopili dějovou linii....takže toto je jakoby díl, který se odehrál před tím minulým a je celý popisován jakci ve formě Flashbacku....
Berte to jako zpětné ohlédnutí do děje, aby jste pochopili co se stalo a proč Joe je s Hanem...:-)
Snad to pochopíte.
Vaše Breila




Jakmile se ocitli v malé, špinavé a dosti vlhké jeskyni sebrala mu jeho hůlku. Ani se nesnažil jí v tom zabránit, muselo to přijít a jestli chtěl získat její důvěru, podstoupí to. Jenže to sám ještě netušil, jaké to bude.

Joe byla sedmnáctiletá dívka, vlastně vlivem všech okolností už žena. Za těch pouhých pár let už poznala co znamená smrt a proč si vážit života. Obdivovala a milovala několik lidí a pro své přátele by udělala cokoliv. Ale byla také někým vyjímečným a to proto, že jako čistokrevná byla obdařena silami, jež nikdo jiný hned tak nemá. Možná to, anebo něco jiného, vedlo ke všem těm situacím a nevyhnutelným aspektům života z toho plynoucím. Uměla zabít a rozhodně byla asi nejlépe připravená na vše, co by ji mohlo potkat. Utkala se s Lordem Voldemortem, zranila Belatrix Lestrangeovou a některé další. Pátrala po nebezpečné organizaci Vrahounů a sama zabránila Pyrovi, aby zničil vše. To samé by udělala bez váhání kdykoliv a přesto o tom Han neměl ani ponětí. O něčem z toho, sice zaslechl nějaké historky a pár „drbů“, ale jak ho právě ty údajné povídačky mohly připravit na tvrdý výslech?

Byl na to zvyklý ze svého vlastního života, ale u ní to nečekal.

Nejen krásná a přitažlivá, ale chytrá a silná. Poznal to a bohužel měl v tuto chvíli smůlu, že to vše použila proti němu. Připravili ji na to a naučili ji to dobře, možná až moc.

Nevěděl jak to dokázala, ale hned po té, co se přenesli z hostince v Cornwallu, byla na místě dřív než on. Nečekal nic a aniž by snad chtěl něco udělat, byl odhozen na tvrdou a drsnou stěnu jeskyně a doslova k ní byl připoután, nemohl se pohnout a cítil, jak jeho tělo splývá s kamenem.

Mohl jen mluvit a dívat se, ale nemohl pohnout hlavou. Ona toho využila, aby mu na chvíli zmizela ze zorného pole.

Byl odzbrojen jediným Expelliarmus, ještě než doletěl ke zdi a ona měla nyní jeho hůlku. Protáčela ji mezi prsty a bezmyšlenkovitě hleděla někam skrz ni. Nevnímala ho, vlastně ho nejdřív musí „zpracovat“ a chtěla si vše promyslet. Uvěznila ho tedy do kamene a nechávala ho čekat.

Asi za pět minut mávla jeho vlastní hůlkou a oslepila ho. Vlastně mu jen uvázala jakousi pásku přes oči a tím ho připravila o další smysl, který by mohl použít. Nečekala, že by ho to nějak znervóznilo, ale tento účinek se skutečně nikdy nemine cíle.

Vnímala, jak najednou změnil rytmus svého dechu a očekává co přijde. Zastrčila si jeho hůlku za pás a pak k němu opatrně, krok za krokem, přistupovala. Nemohl to nijak poznat, nevydala ze sebe ani hlásku a stejně tak bylo němé i okolí. Bylo všude ticho a ani stromy nešustily.

Nakonec ticho porušil on, přesně tak jak čekala.

„Nejsem tvůj nepřítel.“

Neodpovídala, jen udělala další krok k němu a znervóznila ho, když byli sotva pět centimetrů od sebe. Naklonila se k němu a setrvala tak asi deset vteřin, během kterých pečlivě zkoumala jakýkoliv záchvěv v obličeji, změnu dechu a nebo snad lehký pohyb. Pak se odtáhla a ledově pronesla jediné: „Lháři.“

„Musíš mi věřit, teď už nejsem proti tobě. Bylo to-.“

„Zmlkni.“ Přikázala.

„Kdo skutečně jsi?“ vypálila rychle otázku a stejně tak pokračovala i v dalších dotazech. Rychle, bez přestávky a neodbytně.

„Známe se z-.“

„Kdo jsi!“

„Han, jsem -.“

„Celé jméno!“ pravila úsečně.

„Ale vždyť-.“

„TO JMÉNO!“

„Han Pretorian Geoffrey Gwennyd.“ Odpověděl a snad i jemu samotnému se najednou ulevilo. Sotva věděl proč, ale říct to bylo najednou tak snadné.

„Kdo jsi a tentokrát pravdu.“

„Jsem lovec černokněžníků a částečný zaklínač. Najímají si mě na práci a platí mi za to.“

„Co máš s ministerstvem.“

„Nic.“

„Lžeš!“ vyštěkla a opět ji na malou chvíli cítil tak blízko. Další otázku zašeptala a měl dojem že to bylo jen kousek od jeho levého ucha. Bylo to, jako by ho chtěla omámit svým hlasem…ano, byl tak sladký. Neměl co skrývat a odolal. „Co máš s mimi.“

„Občas po nás chtějí abychom něco udělali. Jako naposled v Transylvánii. Někdy jejich praktiky nestačí.“

„Ministr také?“

Han se nepatrně ošil a Joe to poznala. Udeřila ho do tváře a něco tiše zanadávala.

„Máš na sobě Slídila?!“ otázala se tvrdě.

„Ne!“ bránil se a nevšímal si toho, že mu ublížila.

Udeřila ho znova. „Lžeš!“

„Ne!“

Další rána. „Poznám to!“

Han se zarazil. Mohl ho na sobě mít? „Ale t-to není možné.“

„Co je tvým úkolem?“ zněl její hlas jako odněkud z dálky.

„Ty,“ řekl prostě.

Nemohl vidět a ani vycítit, že tentokrát se zarazila. Možná něco podobného čekala, ale tohle?

„Já?“ skoro nezúčastněně.

„Měl jsem tě sledovat a předávat informace o veškerém tvém pohybu. A pak…“

„Chápu.“

Sevření povolilo a on se nadechl volněji. Ale neměl se nechat ukolébat falešnými nadějemi. Stěnu za jeho zády najednou  zachvátila zima a on měl pocit, že se mění v led. I on sám jako by mrzl. „Najal si tě?“ ozvalo se zašeptání odněkud zprava.

Han se pokusil pohnout hlavou, ale bylo to skoro zbytečné. Podvědomě zatoužil, aby byla zase někde blíž k němu, jako předtím. Otřásl se, aby zaplašil vlnu chladu, když se ho dotkla, cítil také mravenčení, ale to bylo příjemné a poněkud to mírnilo to, že ho praštila.

Chápal proč to dělá, z jejího pohledu byl nyní na úrovni Smrtijeda a to byla prachbídná vyhlídka. Vždyť neměla sebemenší důvod mu věřit, nebo ho šetřit a přesto se jí příčilo ho takto mučit. Jenže byl to postup, bylo to dané a museli tím projít. Musela pochopit proč to tak je a nechtěla se odhalit příliš brzy. Pro všechny případy.

„Ano,“ také zlomeně zašeptal, když si vzpomněl na vše co tomu předcházelo a na to co pak dělal. Myslel i na chvíli, kdy to vše odhalil a kdy udělal konečně to správné. Myslel také na to, že když ji našel a je teď s ní, chce aby to tak zůstalo. Tedy aby ji mohl chránit, protože on je nejspíš jediný, kdo může říct pravdu.

„Kdo to byl.“ Zeptala se zcela normálně a on najednou cítil, jak páska z jeho očí padá.

Zmateně zamrkal a rozhlédl se. Nikde nikdo nebyl.

„Malfoy.“

A pak už se nic nestalo. Plynuly hodiny a on byl pořád připoutaný ke skále, nikde nikdo nebyl a on tam trčel sám. Cožpak ho tam nechá? Jen tak?

 

* * *

 

Opustila ho.

Byla bůhví kde a on neměl sebemenší potuchy.

Cítil se prázdně a nezměnil na tom příliš ani ten fakt, že když se vrátil se své „schůzky se smrtí“, totiž s Voldemortem, nevěděl o nic víc. Smrtijedi sice věděli, že se něco stalo, ale ani oni neměli ve snaze pátrat po ní sebemenší šanci. Bylo mu to jedinou útěchou v osamělých hodinách, když se nad ránem nutil spát a nešlo to.

Bylo to už několik měsíců, co byl naposledy v domečku. Věděl, že je to místo kam by šla kdyby na tom byla zle. Ale sám tam být nemohl, bylo v tom tolik vzpomínek. Tak udělal jen co mohl, aby se postaral o vše co bylo uvnitř a zabezpečil jej tak, aby se tam nemohli usídlit žádné běhnice a podobná havěť. Joe tam teď nepřijde, je někde pryč a on chtěl uchovat vše tak, aby to bylo připravené až se tam společně někdy vrátí.

Pořád ještě nepochyboval o tom, že se to dřív nebo později stane. A když ne, tak ji zase najde. Nemělo by to být těžké… nebo možná ano, ale co na tom záleží.

Začaly ho ale trápit obavy o něco jiného. Společně s Brumbálem shromažďovali jakékoliv důkazy o její nevině. Věděli, že nikoho z těch lidí o kterých se psalo ve Věštci nezabila. Nebyla by toho schopná, ale museli mít nějaký důkaz.

Navíc pátrali i po tom, kdo to na ni nastražil. Smrtijedi sice nic nevěděli, ale to nic neznamenalo, muselo v tom být něco dalšího. Alespoň tak mohli aktivně dělat něco, co by jí později mohlo pomoci. Ale jak to všechno bylo jim musí odhalit až ona sama.

Ale kdy to bude?

A pak přišel víkend a on to nevydržel. Řekl stručně Albusovi že tam nebude a on jen mlčel a neprotestoval.

Souhlasil, ačkoliv se smutkem naprosto tušil, jak to dopadne.

Severus Snape to tušil také, ale měl i naději.

Marnou?

 

* * *

 

Dopadl na kolena. Byl ztuhlý a celé tělo jej bolelo. Byla pryč přesně dva dny a čtyři hodiny.

„Pij,“ řekla poněkud zvláštně a podala mu kožený vak s vodou.

Udělal co mu řekla a nespouštěl ji z očí. Trochu se ušklíbl, když mu voda stékala skrz vyprahlé hrdlo a tváře ho pořád bolely od toho, jak jej několikrát udeřila.

Vytvořila na zemi provizorní ohniště a během pár vteřin v něm hořel oheň. Vytvořila jej jeho hůlkou a on tomu přihlížel.

„Řekl jsi, že tě najali.“

Chvíli se nic nedělo a pak až teprve přikývl. Dalších pár kouzel a mohl sledovat, jak chystá jednoduché jídlo ze zásob v jejím druhém a menším vaku. Měl takový hlad, ale dluží jí pravdu.

Ještě nechápal, proč se vrátila a ani proč ho tam nechala tak dlouho. Mohl jí to říct už předtím.

A pak jí vyprávěl o všem, co se stalo na ministerském plese a o tom, jak jej Lucius najal a spolu s ním i Grisnu. Toho muže co zabil v hostinci.

A nakonec jí i vyprávěl vše, co se stalo po tom.

„Vypadalo to, že prostě chytáme, nebo spíše sledujeme někoho, kdo je..“ chvíli přemýšlel a pak použil frázi, kterou oba tak znali. „Na druhé straně. Konečně, najal si nás přeci ministrův přítel a vlivná osoba. Proč to jsem zjistil až později.

Mým úkolem bylo stopovat tebe a předávat informace o všem, co jsi udělala. Posílal jsem je na zašifrovanou adresu, kde jak jsem se správně domníval byl Grisna, ten mrtvý.“

Znovu se musel napít, protože byl skutečně vyprahlý a v krku ho škrábalo, že už nemohl mluvit dál.

„Pokračuj.“ Připomněla mu a s tváři skloněnou na druhou stranu něco hledala v tlumoku.

„Nevěděl jsem na co to chtějí tak složité, obvykle pracujeme sami, ale nabídka byla…no prostě lákavá.“

„Chápu,“ přikývla.

„No a vy dva jste potom na nějaký čas zmizeli u Jeskyní. Trvalo mi, než jsem vás zase našel a mezitím Grisna vyhledal všechny, které jsi předtím navštívila i ty a Wrang a zabil je. To byla ta druhá část Malfoyova plánu.“ Znovu se odmlčel, ale tentokrát to nebylo způsobené tím, že by nemohl mluvit. Vzpomínky ho pohltily.

„Takže proto na mě všichni tak reagují.“ Shrnula to jednoduše.

Už si totiž stačila všimnout reakcí kouzelníků, když se někde objeví a dokonce i toho, že někteří ji chtějí zadržet a nebo ihned posílají vzkazy pryč. Ještě že byla obezřetná, naučili ji to opravdu dobře.

Han přikývl a pak si roztřesenou rukou promnul oči. „Tvořili jsme důkazy.“

Joe na to nijak nezareagovala, skoro se zdálo, že to ani nevnímá. Něco přisypala do jídla, nejspíš koření a pak to celé několikrát zamíchala. Vše ovšem mechanicky a nepřítomně.

„Co bylo pak? Proč jsi ho zabil.“ Trochu sebou ošila při posledním slovu.

Han se také zavrtěl, „No totiž, když jsme se pak vrátili a já náhodou přečetl Věštce, věděl jsem, že to nejsi ty kdo je všechny zabíjí. S některými jsem totiž mluvil předtím, než jsem to napsal Grisnovi. Byli živí.“ Pokrčil rameny. „A pak, netrvalo to moc dlouho, jsem se o tom zmínil před nimi. Chtěl jsem odejít, ale nedali mi možnost. Nakonec to došlo tak daleko, že na mě poštvali i Grisnu. Několikrát jsem se ho zbavil, ale vždy mě nějak našel a tak jsem chtěl varovat tebe. Navíc v té době dostal nový rozkaz.“ Sevřel pevně rty a zadíval se do ohně.

„Jaký.“ Řekla věcně.

„Zabít.“

Joe se krátce uchechtla a znělo to nějak podivně. „Ubohost.“

Han překvapeně zamrkal a zvedla hlavu a trochu jí potřásl, jako by ho snad šálily smysly. „Ale..totiž..cože?“

„Co bylo dál.“ Nevšímala si ho.

„No, znovu jsem tě stopoval a snažil se zamaskovat jakékoliv vodítko. Chtěl jsem tě varovat, ale když jsem došel až k tomu hostinci, byl zase za mnou. A pak…“ nedořekl a ani nebylo třeba. Vytušila co bylo dál a to stačilo. Navíc si jeho tvrzení ověřila. To přeci dělala poslední dva dny.

Přistrčila k němu hotové jídlo a sama se zvedla a odešla pryč. Jediné, co mu ještě řekla bylo: „Jídlo.“

 

Když byl po jídle, vrátila se zpátky, měla sebou třetí a poslední vak. Byl kožený a podle toho, co mohl Han usoudit, měl zcela jiný obsah. V něm nebylo jídlo a ani pití. V něm byl celý její nynější život. Tedy alespoň jeho část.

Otevřela ho a chvíli něco hledala, až mu k nohám hodila starou knihu. Byla též obalená v staré a občas ošoupané kůži, ale jinak pevná a odolná.

Han ji poznal, zmateně se díval z knihy na dívku a zase zpět.

„Ale jak to?“

„Co je to.“ Zeptala se nezúčastněně, až to připomínalo předešlý výslech.

Han se prudce postavil a sevřel knihu. Tak trochu s ním cloumal vztek. „Neměla jsi to číst!“

„Ptám se, co to je?!“ ledově odpověděla.

„To bylo moje.“

„Asi tak jako kohokoliv, kdo by jej našel dřív jak já!“

Pevně semkl čelisti a pak se m konečně podařilo procedit skrz zuby to, co chtěla slyšet a zároveň se toho bála. „To jsou moje záznamy,“ zvedl ruku a zamával s deníkem. „Moje poznámky o všem co se stalo.“

Posměšně si odfrkla, „pak sis je špatně hlídal. Málem je dostali oni.“

Han zmlkl, ale stále ho neopouštěl vztek. „Co jsi z toho četla!“

Joe najednou změnila výraz tváře, už nebyl tak podivně tvrdý, ačkoliv se mu za celou tu dobu nikdy nepodívala do očí přímo. Nyní byla jiná, ne tolik uzavřená.

„Všechno.“ Řekla ale jen prostě.

„Všechno,“ opakoval dutě.

„To o čem píšeš a týká se to mě…“ zarazila se a donutila ho, aby se jí konečně podíval do očí. Zalapal potají po dechu. Diamantově rudý kruh kolem zorniček pulzoval, přesto byly stále krásně čokoládové, jako dřív. „To se nikdy nemůže stát.“

Han přikývl, věděl co tím myslí. To nepatřilo k té části jeho práce stopování atd. To patřilo k něčemu, co vypisoval zvlášť a týkalo se to jen Joe, té dívky.

Neřekla to nijak tvrdě, spíš s náznakem ohleduplnosti s dost jemný podstínem. Přesto bylo jasné, že už o tom nikdy nepadne zmínka.

„Co bude teď?“ zeptal se Han. Bál se, že se jejich cesty rozdělí, ačkoliv věděl, že i kdyby ne, nebude to takové, jak by si přál.

Byl to skoro signál, narovnala se a zpříma se podívala kamsi ven a pak na něho. „Wrangr je zneškodněný, ale musím se postarat i o ty další. Mohli by si předat úkol a beztak půjdou brzy po mě. Neodpouští.“

Další přikývnutí. „Půjdu s tebou.“

„Ne.“

„Pomůžu ti, je to i má vina.“

Věnovala mu zamyšlený pohled. „Pakliže si to přeješ, asi ti nemůžu bránit, Lovče.“

Zavrtěl hlavou. „Jsem Han.“

Mávla rukou, jako že je to přeci jedno. „Musíš mi ale něco slíbit.“ Donutila ho.

Mlčky si ji prohlížel a vnímal každou drobnou změnu, teď to už viděl. Začínala ho zajímat víc, než by tuši. V jejím chování, pohybech a magii bylo něco víc něž obvykle. To už věděl dřív, ale zajímalo ho, co to vlastně je. Už jen z profesionálního hlediska měl jedinečnou šanci dozvědět se víc.

„Co ti mám slíbit?“

Výraz očí se změnil, byl teplejší a podivně jemný. „Chci, abys svůj denník předal profesoru Brumbálovi, kdyby se něco stalo. Abys, až to skončí, mu dal zbývající část tohoto dění. Musí vědět, co se stalo.“ Srdcem chtěla dodat ještě jedno jméno, ale nemohla, ačkoliv by si nic nepřála nic víc.

„Udělám to.“

„A chci ještě jednu věc.“ Řekla a zase se pomalu vracela od bolestných úvah nad jedním kouzelníkem.

„A to?“ zeptal se netrpělivě.

„My dva nikdy nebudeme víc, než jen přátelé. Nikdy se ke mně nepřibližuj a nepokoušej se cokoliv měnit,…“ zaváhala. „Ublížilo by ti to.“

Možná nepochopil tu poslední větu, ale zatím to nebylo třeba. S podvinou směsicí emocí slíbil i to. Proč si ale myslí, že by mu ublížila? Pochopil, že to není kvůli ní, že tím myslela něco jiného. Možná to, co viděl u Wrangra? Tu podivnou magii? Ale jak by mu mohla magie zabránit v tom, co ví že je uvnitř něho a to, co napsal do denníku?

„Přátelé.“ Řekl a natáhl k ní ruku.

Otočila se a popadla svůj tlumok. Obloukem mu hodila hůlku a zahladila stopy po ohništi.

„Odcházíme.“

 

* * *

 

Našel jeskyni a cítil i v ní magický podpis, který tak důvěrně znal.

Byla tady, ale vycítil i jinou přítomnost, nebyla tu sama. Pár pokusů a zjistil to. Nepěkná grimasa sevřela jeho tvář.

Han Gwennyd. Toho idiota nesnášel už ze školy…

Co se tedy stalo? Stopoval je i dál, ale pak se mu stopa zase ztrácela. Jedinou útěchu poskytl šifrovaný vzkaz, který mu nechala na místě, když věděla, že jí je v patách.

Jediné slovo, ale tolik zmatků kolem něho…

Přesto sevřel pevně pergamen, kde bylo vtištěno. Musel se vrátit zpátky na hrad a on byla pryč.

Zoufalství měnilo podobu.

Lístek obsahoval jediné slovo: Věřím


 

18.02.2008 13:00:30
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one