Kapitola 34. Volám tě!

Kapitola 34. Volám tě! - obrázek

Kapitola 34. Volám tě! - obrázek

Co se potom dělo s Joe, těžko by se dalo říct. Prošla změnou, kterou někteří z nás jen stěží mohou pochopit, byla zmatená a vnitřně rozervaná, věděla už konečně něco, co ji zbořilo veškerou důvěru v samu sebe. Navíc byla zničena víc, než si do té chvíle připustila. Vědomí toho posledního ji udolalo a nepomohla k tomu ani ta proslavená náhoda, jež jí opět připletla na kratičký čas toho, koho už nedoufala potkat.

 

„Slyšela jsem, že tam padlo celkem šest kouzelníků, určitě se nemohli plést, ministr se tam dostavil dokonce i osobně!“ zvolala postarší a prošedivělá čarodějka ke svým společnicím.

Právě se nacházely u Děravého kotle, aby probraly poslední události ze své návštěvy v Londýně.

„Nesmysl Berto, bylo jich prý dvanáct, řekla mi to Adabren.“

„Ta stará bréca?“ uchichtla se třetí obtloustlá čarodějnice.

„Jen se nedělej Ugdie, jen proto, že ty nikdy nepovažuješ za nutné ji třeba jen pozdravit -.“

„Já jí zdravit nebudu…“ hašteřily se dál v tomto duchu a nevšimnuly si, že právě vešel do lokálu někdo další. To až ve chvíli, kdy se oné vyzáblé postavě omylem podařilo strčit do jedné z nich, když se jeden z hostů příliš roztahoval v uličce a podkopl jí nohy.

„Co se tu motáš?!“ osopila se ihned, ale když si všimla vyzáblého tvorečka, s velkýma hnědýma očima a poděšeným výrazem zarazila se.

„Ty teda vypadáš!“ spustila ihned první z nich, co předtím vyzvídala a už už se ohnala po té postavičce, o které si myslela, že bude žebrácký kluk.

Ta se ovšem rychle prosmýkla kolem stolu a už byla pryč. Sotva stačily staré čarodějky zamrkat. Hostinský vzápětí položil na stůl další tři korbely teplého ječného piva a koláčky a po neznámém žebrákovi by nevzdechl ani pes.

Joe nedalo moc práce proklouznout na Příčnou ulici a už vůbec jí nedělalo problém najít to, co hledala. Na samotném konci byl starý a zašlý krámek, který se již léta nepoužíval. Jeho majitel jej opustil, ale nechtěl jej prodat, tak se tam usadil prach a vše začalo chátrat.

Protáhla se úzkou štěrbinou mezi zatlučenými prkny a poslepu se sunula kupředu. Narazila na ošoupaný a červotoči značně rozložený pult a po něm ručkovala dál. Na konec chodbičky, doleva a pak doprava a po rozbitém schodišti dolů, do sklepa. Až teprve tam rozsvítila světlo a pečlivě za sebou uzavřela průchod. Dnešní noc, bude bezpečná právě tady.

Ale co tu vlastně dělá? Proč je ještě tady?

V hlavě jí zněl jediný tenký a vysoký hlásek. Patřil někomu, koho nenáviděla a stejně tak i milovala za vše, co společně prožili. Byl tam ještě jeden, ale nyní potlačený a zapomenutý.

Odpověď najdeš jedině tam, tak to udělej.. říkal jí ten vysoký hlásek. Šeptem se jí snažil vemlouvat různé věci.

„Ale to nemohu, to bude loupež.“ Oponovala slabě Joe, opřena o vlhkou a plísní pokrytou zeď.

Ty snad chceš něco ukrást? Nebuď hloupá, jen se podíváme. Prohlédneme si to. Společně.

„S tebou už nechci mít společného nic, ničíš mě.“

Hlásek se opět zasmál, Joe měla sto chutí si zakrýt uši. Byl to ostrý a bodavý smích.

Bláhová a hloupá holko, mě se nezbavíš nikdy. A teď vstávej, musíš vymyslet jak se dostat dovnitř.

„Když jsi tak chytrá, vymysli si to sama!“ odsekla dívka, ale přeci jen vstala. Už se neovládala, zase naslouchala šeptání co pocházelo z ní samotné.

…uděláme to společně. Jako dřív, bude se ti to líbit. Sliboval hlásek.

Joe věděla že to není pravda. Nenáviděla se za to, ale opět poslechla.

Mírně zakouzlila a připravila si věci. Převlékla se do ošoupaných, černých šatů cestovatele a omyla si trochu tvář. Byla tak zbídačená za celou tu dobu. Vlasy rozježené a už ani náznakem tak nádherně lesklé a hebké jako dřív. Byla jen jako vybledlá vzpomínka, nevnímala to, věděla jen, že toto z ní udělali oni. Její vlastní démoni.

Po zbytek dne, nebo spíše odpoledne pozorovala kouzelníky vstupující a odcházející z Obrtlé ulice.Sledovala svůj cíl a promýšlela vše do detailu, nevypadalo to až tak těžce. Ale až se setmí a vše kolem se zavře, kouzelníci zalezou, vplíží se do ulic mozkomorové. Má v sobě ještě tolik štěstí?

Zavřela oči a zaposlouchala se do tlukotu vlastního srdce. Zahnala podlézavý hlas démona a myslela jen na to, co jí ještě zbývá. Co by měla udělat? Je psanec a vyděděnec. Nemá kam jít a jde po ní ministerstvo, stejně tak i Řád a dokonce i Voldemort. Zná její slabinu, nebo je to jen náhoda?

Zhluboka se nadechla, nikdy za celý život by si nepřála být sama jako je právě teď, ale stalo se to. On je na míle daleko a nikdo jí nemůže pomoci, svým přátelům by ublížila a ublíží i sobě pokud něco neudělá. Cokoliv.

„Hodně štěstí.“ Procedila skrz zuby a vydala se uličkou zpět k starému obchůdku na konci Příčné ulice. „To bude vážně potřeba.“ Dodala ještě a zapřemýšlela, jestli se to už někomu před ní podařilo.

Jistě to bude dobře ukryté. Burgin a Burkes se přeci zabývají jen černou magií. Z toho vyplývá, hodně velký problém…

Po setmění se skutečně ukázali mozkomorové. Ministerstvo je už nemělo ve své moci tak, jako dřív a nyní si vážně dělali co chtěli.

Joe se pořádně nadechla a pak se pokusila vykřesat ze sebe všechno štěstí, co jí zbývalo. Se vzpomínkou hrdě připravenou se vydala uličkami a míjela zavřené krámky. Nikde nebylo ani živáčka, zatím procházela bez povšimnutí.

A šlo to vážně vcelku dobře. V Obrtlé pečlivě zpracovala zakouzleným nožem dveře krámku a vloupala se dovnitř. Udělala přesně jeden krok a pak následovala práce s hůlkou, nesměla se pohnout dokud neodstraní některé nástrahy, pak se poslepu vydala skrz krámek do zadní části místnosti. Míjela brnění, pařáty, lebky, klenoty a další práce kolem sebe, které přímo sálaly chutí někomu ublížit. Od knih až po obyčejné sponky.

Našla co hledala, ale pak se to strhlo.

Ozvalo se mnohonásobné prásk a kdesi velmi blízko se vynořili smrtijedi. Bylo to sice na Příčné, ale Joe to i tak vyděsilo. Otočila se zpět k zabarikádované almaře, opásané tlustými řetězy a dala se do práce. Ulicí se ozvalo další mohutné práskání a pak se přímo za oknem Burgina a Burkese nesly paprsky vyslaných kouzel.

Kdosi venku zařval a pak následovalo hotové pozdvižení.

Smrtijedi se dali do boje a stejně tak i Fénixův řád. Joe byla zatím neodhalena a pracovala v krámku na odstraňování překážek. Ošklivě se při tom poškrábala o jednu z koster, visících vedle, ale konečně měla co potřebovala. Pak se ozvalo ohlušující řachnutí a sklo v krámku se roztříštilo na miliony kousíčků.

Dívka upadla na zem a kniha jí vypadla z ruky, nebyl už čas znovu se pro ni vracet, jeden z majitelů si to právě teď šinul po schodech dolů a nadával tak, jak to ještě nikdy neslyšela. Musel být v noční košili a několikrát zakopl a málem upadl. Joe se vyšvihla na nohy a vyrazila ven. Proskočila rozbitým oknem a ocitla se uprostřed běsnící vřavy.

Také v duchu nadávala a ignorovala posměch svého démona, měla to nadosah ruky, ale ztratila to. Nemá už naději, podle něj prohrála.

Pak paprsek světla přelétl přímo nad její hlavou a ona vzápětí uskočila na poslední chvíli stranou před dalším zásahem. V jedinou chvíli se chtěla nemístit pryč, ale když se rozhlédla kolem sebe, pochopila že nemůže. Nemohla je tu tak nechat, smrtijedů bylo tolik a členů řádu málo, ostatní přicházeli postupně a velmi, velmi pomalu.

Zaklela a jediným pohybem vytáhla hůlku. Neměla čas se rozmýšlet a ani váhat. Byla v centru dění a na straně fénixů, teď nebo nikdy říkala si a vyrazila do boje.

Zakřičela tak, jako už mnoho dnů ne, její hlas se nesl uličkou a mnohé udivil a vyděsil. Byl jiný, změněný a neústupný. Když ji smrtijedi poznali, vrhli se na ni, stejně tak oni ani jejich původní protivníci nechápali, jak se tam vzala. Ale Řád se jí vrhl na pomoc.

Koutkem oka zaznamenala ohnivě rudou hřívu, která se mihla kolem. Patřila rozhodně někomu z rodiny Weaslyových, o tom nebyl pochyb. Povzdechla si, protože jí kdysi byli tak blízcí. Pak už nebyl čas a ona přestala vnímat známé tváře kolem sebe, v boji nebyl na emoce čas. To bylo něco, co pochopila už dávno a právě od smrtijedů se kterými bojovala.

Dva z nich zahnala pryč a třetího přišpendlila k jedné zdi. Pak se prudce otočila a udělala jakousi spirálu díky čemuž ji minul zlatavý proud světla z útočné linie. Otočila hůlku tím směrem a vypálila, ozval se řev a pak už si uvědomovala jen to, jak se její oči opět mění, jak se mění i její vnímání všeho kolem. Démoni se jí zmocňovaly a síla jí probíhala a pulzovala tělem jako zemětřesení. Cítila ji a v okamžiku, kdy byla nejsilnější ji vypustila ven.

Rozzářila se na vteřinu jako pravý diamant a pak následovala čistá exploze síly, která odhodila všechny v jejím dosahu o několik metrů dozadu.

Smrtijedi křičeli a nadávali, členové řádu se snažili vzpamatovat co nejrychleji, ale bylo pozdě. Oheň popálil většinu Volemortových přívrženců a zbytek pokud neutekl byl zamrazen a podchlazen. Ihned se přemísťovali pryč.

Joe také ihned prostoupila nepopsatelná vlna slabosti a zasténání se jí prodralo skrz sevřené rty. Zatočila se ji hlava a vrávoravě se opřela o zeď. Vše kolem pro ni bylo jako stále po explozi a každý pohyb a nedechnutí ji pálilo. Síla v ní byla silnější, než očekávala.

„Joe,“ zachraplal někdo tak blízko a tak tichounce, že to bylo sotva postřehnutelné pro ostatní uši.

Dívka otevřela oči a svět se jí pod nohama roztočil všemi směry.

Hleděli si do očí a těžko říct, kdo z těch dvou byl víc vystrašenější, nebo nevěřícný. Zamrkala a v jedinou chvíli se jí před očima mihnul další záblesk,při kterém viděla samu sebe jak u Borgina a Burkese chce ukradnout svitek z knihy a vzápětí jak nastavuje tvář svým nepřátelům. A pak viděla jeho, oči se jí zalily slzami, ale to už k nim přibíhali ostatní a Joe zoufale něco vykřikla a pokusila se rozeběhnout odtamtud pryč.

Mlha a chlad ji ochromil a ona pocítila jejich příchod.

Tak rychle po tom výbuchu! Nebyla připravená.

Členové řádu se rozeběhli za ní a nebyli jediní, před sebou kráčela jisté náruči mozkomorům a za sebou měla cosi jako spoušť.

To nemůže udělat nikomu z nich, co ji nyní honí. Nesmí se k nim nyní otočit. Musí vytrvat.

Běžela, kráčela, vrávorala a pokoušela se i plazit dopředu, dokud neuslyšela výkřiky svých pronásledovatelů, jež jsou jí v patách a právě, mnohohlasně vykouzlily své patrony, aby odehnaly mazkovanou smrt, jež k ní vztahovala kostnaté ruce.

Jediný polibek a bude po všem.

Pak zase viděla před očima jeho pohled a to tiché jméno, jímž ji oslovil.

Ne! Takhle se nenechá zabít.

Vztáhla hůlku naposledy té noci a jediné, co nyní vysloví je vše co jí zbylo.

„EXPECTO PATRONUM!“

V mysli má vzpomínku na jediný den u moře a cítí snad jen vzdáleně přívaly štěstí, jež živý jejího patrona. Je silný a nezničitelný. Zahání všechny na útěk a pomáhá jí vstát.

Znovu běží a po několika krocích se otáčí. Patron krouží kolem ní. Jeho oči jí následují a její slzy máčí dlážděné ulice. Ostatní fénixové ji pronásledují, zoufale volají a s láskou, něhou a nebo vroucností doufají.

Ale Joe v posledním okruhu svého patrona mizí. Spolu s ní mizí i záře jejího kouzelného ochránce. Jeho pohled se mění, prsty pevně sevřené v pěst.

Zmizela.

Její patron též, ve stejnou chvíli, jaký to byl pohled. Ona a on, velký medvědovitý pes.

 

„Co jsem to udělala.“ Pípla si sama pro sebe a zoufale se hroutí podél zdi.

„NE!“ vykřikne náhle a umlčí tak démony uvnitř sebe, kteří se jí opět pokouší ovládat. Smutek přehlušuje všechno. Tohle je moc a ona už to nedokáže zvládnout.

„Co jsem to provedla,“ zoufale si zanaříká a hořce pláče.

Je zase tady, na posledním místě, které kdy chce spatřit. Je to jejich společný domeček. Ten, ve kterém strávila léto a zimní prázdniny, ten který měl být útočištěm.

Položila si hlavu na zem a nechala se unášet smutkem, bylo toho tolik. Nezvládla ukrást ten svitek v Obrtlé ulici a tak už se asi nikdy nedozví, co se s ní stalo. Má už jen jedinou možnost, která ji podle všeho zbývá.

To co se z ní stalo jí totiž vyděsilo víc, než všechno ostatní. Nikdy si nemyslela, že by mohla být tak nebezpečná, ale přihodilo se to. Má v sobě víc, než dokáže ovládnout a démon ohně ji ovládá. Han měl pravdu, ona už o tom nerozhoduje.

„Proč jen se to muselo stát.“ zanaříká naposledy a pak se pomalu zvedne z podlahy. Nohy ji automaticky nesou do vedlejšího pokoje.

Teď už na ničem nezáleží, její cíl je jen jediný. Chce umřít.

Když vyhrála svůj souboj nad Pyrem, nějak se stalo, že se změnila. Nyní to byla ona kdo ve skutečnosti prohrál. Démon ohně, jež měla nyní v sobě byl silnější a ovládal ji. Kontroloval, našeptával a ničil vše. Nejdříve ho ani nevnímala, ale později to pochopila. Jenže čas na jeho ovládnutí byl pryč.

Oheň ji stravoval zevnitř a Jamie byl potlačený, nemohl jí pomoci, ani tehdy když se jí podařilo s ním promluvit. Selena byla silnější. Její démonka.

Joe se nenáviděla za svou chybu a uvědomovala si to čím dál tím víc, když Selena prostřednictvím jí, ubližovala okolním lidem. Proto se Joe bála vystavit kohokoliv ze svých blízkých jí. Nemohla jí ovládat a ani sebe nedokázala přimět, kolikrát musela něco učinit proti své vůli. Ale ty kouzelníky a lidi nezabila. Ona ne a Han to věděl.

Jenže nedokázala změnit to čím se stala a nedokázala umlčet ta nutkání, jež jí začínala sžírat a jež byla silnější než kdy dřív. Nemohla zastavil ty popudy, které ji nutili dělat všechny ty zlé věci a ubližovali. Vnímala to, ale nemohla to zastavit. Nikdo nemohl a tak se rozhodla udělat poslední věc, kterou brala jako východisko.

Přemístila se do jejich domečku a lehla si do svého pokoje. Vnímala měkkost pokrývek a se zoufalstvím si uvědomila, že to tak musel nechat on. Vždy připravené pro případ, že by se chtěla vrátit.

Kolik toho všem dluží, ale nemůže jim to oplatit. Démon uvnitř ní by je všechny brzo zničil. Ze všeho nejhorší nyní bylo vědomí toho, že si uvědomovala co ztratí. Bolest srdce byla větší, když to musela udělat vědomě, ale je to jediná možnost.

„Prosím,“ zaškemrala ještě, ale démon uvnitř ní se jí jen vysmál.

A tak se naposledy rozplakala a vlny smutku nechala prostoupit ven ze sebe. Teď už nebyla nitrobrany třeba, rozmetala ji na kusy a nechala jen surové sebe. Jen svůj žal a jediné přání.

Chce umřít.

 

Slunce pomalu vystopovalo na obzoru a dralo se skrz těžký závěs do pokoje. Jedinou skulinou se prodralo dál, aby ozářilo mírně zaprášený vzduch, vířící kolem. Kusy  nábytku obalené bílou látkou, opuštěný domeček. Jen jediná věc byla jiná.

Postel byla odkrytá a na jejích měkkých poduškách leželo nehybné tělo dívky. Bledá pleť a propadlé rysy tváře, vlasy rozcuchané a špinavé. Oči měla otevřené a strnulé, bylo ticho, nepohnula se. Ležela klidně a nehybně, nezamrkala.

Byla pryč.

07.03.2008 02:20:06
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one