Kapitola 35. Světlo tvého dechu




„Joe,“ zachraplal tak blízko. Stála sotva na dosah, stačilo udělat jen pár kroků, sotva tři. Jenže něco ho nutilo zůstat na místě, jako by ta děsná vteřina, než se na něho konečně podívala nikdy neměla skončit. A tak se stále nemohl pohnout. Hypnotizován jejíma očima a tváří, vlastně jí samotnou, nebyl schopen ničeho. Jen toho pravidelného dechu a svíravého pocitu.

Kéž by tak mohl sevřít v náručí i jí, kéž by těm smutným očím mohl říct, že se o ni postará. Kdyby to jen šlo.

Ještě nikdy v životě nebylo tak jednoduché něco udělat a nebo naopak neudělat nic. Byl člen řádu, obávaný profesor, smrtijed a její přítel. Ale na tomto místě i když se cítil jakkoliv, nesměl zapomenout na to, že nemá právo to uděl. Ne přede všemi a proto to nutkání bylo nejsilnější a ona skutečně poznala, že by byl schopný to všechno zahodit. A tak se bála.

Bála se jeho a bála se sebe. Ze všeho nejvíc toužila po tom, aby to udělal. Aby ta pravda co tajili skoro rok vyšla najevo, ale stejně tak se i bála že se to stane. Bála se sebe protože pochopila, že se něco stalo. Že už není jako dřív a že nemá naději. Nedokáže to zvrátit.

A tak udělala krok a i těch pár centimetrů začaly dělat díru do srdce a duše těch dvou.

Další a další krok, který byl jako mučení a on přes veškerou snahu stále hypnotizovaně kráčel za ní.

Možná to už ani nebyla chůze, spíš běh. Nezmírnil to ani ten fakt, že je oba napadli mozkomorové. Jak rychle se tam vzali, viděl ji padat a s ní málem upadlo vše. Byl dál než si myslel, když se jeden z těch zakuklenců začal sklánět nad ní, nad jeho jedinou Joe!

V hlavě se mu rozezněl nepředstavitelný řev a vše co si uvědomoval, byla jeho ruka s hůlkou která vystřelila vzhůru. Co na tom záleží? Pro vše co na světě měl rád: „Expecto patronum!“

A po svém vlastním chladném hlase, ve kterém se nesla stopa strachu, který ostatním mohl připadat jiný, ale tolik neomylný pro někoho, kdo ho znal, tolik neomylný pro ni, slyšel jako ozvěnu hlasy ostatních.

Přidávali se k němu a světlo jejich patronů se rozběhlo na pomoc.

Jenže v tu chvíli toho svého vykouzlila i ona.

Velký pes…

Málem sebou trhl, má tohle být ironie? Má tohle být narážka, či snad výtka? Smutně si vzpomněl, kdy jej viděl naposledy. Věděl komu patřil.

Velký, černý a chundelatý pes, byla to nepopiratelná podoba. Tolik stejná, tolik bolestná.

Sirius Black…

A pak je to velké zvíře konečně od ní odehnalo. Nikdy necítil takovou úlevu a zároveň tak palčivý pocit smíšených emocí. Radost, smutek a láska. Tak velká a silná, kdyby jí to jen mohl nějak naznačit, pomoci jí, nemohl se dívat jak trpí. Tolik mu chyběla a měl zase tu předtuchu.

A pak se na něho znovu podívala, znovu se ty její oči vpily do těch jeho. Byla bledá, tolik průsvitná jako papír a křehká. Hlas mu uvízl v hrdle a sucho ho mučilo, že ani nebyl schopný cokoliv zachraplat. Ale byla to přeci ona. Musí vědět, co si nyní přeje. Musí chápat, že když ji konečně potkal, že ji nechce nechat odejít. Že ji nepustí.

Ale byl to stejný pohled, který tenkrát naposledy viděl i u toho bláznivého Blacka. A pak mu jednoduše zmizela před očima.

Byla pryč a on se díval s rukou dál napřaženou jen na prázdnou uličku a v hlavě měl stále uchovaný onen zvuk prásknutí, se kterým se přemístila pryč. Oči stále oslněné jejím patronem a jí samotnou.

Vrať se!

Ruka s hůlkou se na vteřinu zachvěla, raději ji sklopil, nechtěl aby si toho někdo – kdokoliv všiml. Nasadil svou obvyklou masku a ani nemusel příliš předstírat jak jej to všechno rozhněvalo, jak moc je podobný onomu obávanému mistrovi lektvarů. Kamenná tvář a jedovaté poznámky, skutečně se do nich pustil tak, jak očekávali. Musel jim přeci něco říct k tomu, jak vtrhli na Obrtlou ulici. Málem ho odhalili jako špiona, ale poslouží mu to dobře jako historka pro Voldemorta.

Ale kde je ona? Zmizela, část jeho mysli se stále ubírala k ní a k jejímu patronovi. Něco se dělo. Jak jinak si totiž mohl vysvětlit to, jakou podobu na sebe její patron bral? Brumbál mu pak věnoval jeden ze svých pohledů. Oba si mysleli totéž a pro oba to bylo skličující, ačkoliv pro každého jiným způsobem.

Severus věděl, že Joe se o bývalého Harryho kmotr zajímala a že jí jeho příběh velmi zaujal. Možná v něm hledala, nebo poznala část svého života. A také díky přátelství, jež měla s Harrym, se toho o něm mohla dozvědět dost, žila nějaký čas na Grimmauldově náměstí a jejich rody byly nějakým způsobem možná i spřízněné. To vše byla jen jako předzvěst, ona totiž nyní byla jako on. Též psanec a též na útěku. Možná to byla jen náhoda, ale její patron se zformoval do této podoby právě proto, že mrtvého Siriuse obdivovala, ale také (nebo hlavně) proto, že nyní byla ve stejné pasti.

Podle sebe ztratila vše co měla ráda, veřejnost jí brala jako vražedkyni a navíc po ní pásli snad všichni kouzelníci světa. Voldemortem počínaje, Brumbálem konče. Byla vyjímečná a nebezpečná, byla v pasti.

Přemýšlel jak nejlépe by jí mohl pomoci. Musela se cítit jako štvaná zvěř a nepomáhal tomu ani fakt, že sama byla jak se říká „na lovu“. Ale myslel si, že až to konečně dokončí, vrátí se. Jenže proč to neudělala? Nebylo to poprvé, co zvažoval všechna stanoviska, okolnosti a mnoho dalších věcí. Jenže zatímco dny a hodiny plynuly ona byla pořád pryč. A dokonce i teď, když ji měl téměř na dosah byla zase pryč.

Viděl ji, tak mučivé to bylo pro oba. Musela přeci vědět, že jemu nezáleží na ničem z toho co udělala, nebo udělá. Byli přeci spolu, věděli to. Něco se muselo změnit, nebo stát, nedokázal si to vysvětlit jinak.

Silou vůle se nutil, tak jako už delší čas, aby vnímal co se děje na následující schůzi Řádu, která se uskutečnila ihned po té menší bitvě v Obrtlé ulici. Téma hovoru bylo zcela a jen jedno jediné: Joe. Každý k tomu měl co říct a nebyla opomenuta skoro žádná maličkost. Jen on sám podivně mlčel a nevyslovoval se. A pak konečně mohl jít zpátky do Bradavic, dočkal se a mohl se pokusit přesvědčit Stingweho, jež byl u něj a dařilo se mu už lépe, aby se ji pokusil najít. Nebo alespoň zavolat. Jenže měl smůlu, kočkodlak spal a když už ho konečně probudil, dozvěděl se jen, že to nejde.

„Nejde!“ procedil skrze semknuté čelisti, „Víš to určitě?“

Ale odpovědí mu byl jen přimhouřený pohled karmínových očí.

Tiše si pro sebe zaklel a odvrátil se od něho. Začal přecházet po místnosti a dlouhý černý, netopýří hábit za ním vlál.

„Pitomá, praštěná holka!“ nevydržel to už. „Co si sakra myslela že dělá?“ vztekal se. „přímo na Obrtlé ulici a v noci, uprostřed Londýna. Jako by nevěděla, že po ní půjdou!“

„A co když to věděla?“ nadhodil mírně kočkodlak a máchnul ležérně jednou packou do vzduchu.

Snapeovi oči se do něho tvrdě zaryly. „Co tím chceš říct?“

„Jestliže byla skutečně až tam, nebyla to náhoda. Možná je blízko.“

Vteřina, druhá a pak třetí.

Vyřítil se ven s rychlostí blesku. Rychleji, než by si kdy myslel, že je to možné. Kočkodlak zamrkal a díval se za ním. Smutně si přál, aby mistr lektvarů tolik nespěchal, aby jej vzal sebou, nebo aby počkal, dokud mu nepoví vše. Ale ti kouzelníci…

 

Podivné, jak čas utíkal, nakonec se na místo nedostal dřív než následující večer. Prakticky se z toho stal závod s časem, protože prostě nemohl odejít. Nejprve kvůli studentovi, který se ošklivě poranil a musel mu pomoci a pak jej zadržel Albus a navíc musel vyučovat. Vždyť byla teprve středa. Sám se divil, že to dokázal vydržet a že prostě neřekl Brumbálovi, že jde pryč. Ale z neznámého důvodu, či snad pohnutky, to chtěl udržet v tajnosti.

Nebyl si jistý a ani sobě nechtěl dávat přílišnou naději, kolikrát už to bylo podobné. Ale teď doufal, že se nemýlí, jak by mohl?

Stingweho už nepotkal, zase se někde toulal a nebo spal pod skříní, neměl možnost mu nic říct a tak jednoduše odešel a nechal mu nějaké jídlo na jeho místě.

Srdce mu bušilo nezvykle silně a nepostřehl jak dlouhou chvíli mu to trvalo, než stiskl kliku dveří a vešel do toho domečku. Bylo to místo plné vzpomínek.

Ale bylo podivně tiché a opuštěné, stejně zakrytý nábytek a uzavřené dveře jejich pokojů. Zastavil se a naslouchal. Je tam? Je uvnitř?

Je tam jeho Joe?

Ticho, mrtvolné a vůbec žádná odezva. Bál se zeptat a porušit mlčení, jak zvláštní že? On obávaný smrtijed a bojí se nyní jen hlesnout. Slova, ba jen hlásky vázly v krku.

Ale došel k jejím dveřím a strčil do nich.

Otevřely se.

V opuštěném pokoji byly jen kusy nábytku přehozené látkou. Jediná postel byla odkrytá a tak se na ní v mírných vírech snášel prach, aby usedl na prázdné pokrývky.Závěs byl zatažený, ale i tak sem vnikala část světla z venku, jen malou skulinkou u zdi.

Pokoj byl prázdný.

„Ty jsi se vrátil.“ Řekla tichounce, skoro jako lístek co se snesl k zemi. Málem by ji neuslyšel. Prsty sevřel rám dveří a pak se otočil.

Nebyl to sen?

„Joe?!“ vydal ze sebe cosi jako výkřik, ačkoliv to mohlo být spíš zděšení. Nepoznal by ji. Málem by ji vážně nepoznal!

Zavřela oči a odvrátila se. Stála vedle něho opřená o zeď. Tak bledá, hubená a..a.. a jiná.

„Měl bys odejít.“

„Cože?!“

Odvrátila se úplně a pak se vrávoravě dopravila do rohu, kde upadla podél zdi na zem. Všiml si jak těžce polyká.

Došlo mu to. „Co jsi pila?!“

„Už tady nikdo nebydlí. Je to tu prázdné. Opuštěné.“

„Joe!“ přiskočil k ní blíž, ale dřív než se jí mohl dotknout se rozkašlala a pak se uhnula stranou.

„Cože? O čem to…-.“ Zarazila se a konečně zaostřila. „Ty?“ Poznala ho a s očima doširoka rozšířenýma se mu vrhla do náručí, kde vzápětí omdlela.

„Praštěná holko.“ Zamumlal, ale nepustil jí. Teď už ne.

 

„Kde to jsem?“ zeptala se a kromě pocitu že je všude kolem strašné horko ani nečekala jinou odpověď. Přesto ji překvapilo, že se jakoby z veliké dálky ozval něčí hlas. Pokoušela se přemýšlet,…hlas,..čí jen byl?

Byl jí tak povědomý a známý. Tolik důvěrný a přesto z neznámého důvodu měla pocit, jako by skoro zapomněla jak je hluboký, nebo tajemný. Jak krásně jí zněl po dlouhých hodinách osamění. Alespoň předtím, než se neznámo jak dozvěděl kde je. Ale proč je tu tak hrozné dusno?

Oči měla otevřené, ale stejně nic neviděla, musela být asi noc, nebo proč by jinak nic neviděla? Pokusila se pohnout, ale nestalo se vůbec niv. Nechápavě se pokusila alespoň zavrtět, ale opět se nestalo vůbec nic. Zachvátila jí panika a nepomohl tomu ani ten hlas, který se ji pokusil uklidnit, jako by přesně věděl, co ji právě napadlo. Nyní se s vypětím všech sil pokusila udělat cokoliv, ale nic se nestalo. Jen dál ležela někde na posteli a vše co vnímala bylo jen horko a strašné dusno. Navíc myslela že skutečně umře, protože jí konečně dostihl ten fakt, že se nemůže hýbat! To bylo ze všeho nejhorší.

Pak ucítila, jak se něco studeného dotklo jejího čela. „Spi,“ řekl zase ten hlas a ona poslechla, ani nevěděla jak, ale spánek ji dohonil a odnášel ji nyní sebou. Bylo to vysvobození.

Připadala si jako nějaké pírko, byla volná a vznášela se vzduchem mnoho stop nad zemí. Letěla si chvíli sem a pak zase na druhou stranu, ještě nepřišel ten okamžik ,kdy by se měla snášet v kruzích k zemi a tak si vychutnávala každý pohyb a kdyby to bylo možné, řekla by i nadechnutí. Ale ona byla jen malé bílé pírko uprostřed letu, nedýchala.

Pak se obraz změnil, viděla pod sebou hluboko dole zemi, která byla rozpraskaná a zvrásněná, viděla oheň a když se snesla trochu níž, rozpoznala i dva zástupy lidí, kteří mezisetbou bojovali. Toužila se zase vznést a být daleko pryč, ale nemohla. Najednou ji chytil spodní proud a unášel ji k zemi. Skutečně se začala točit dokola a stále více a více, nešlo to zastavit. Pochopila, že se blíží zánik, když v tom se kolem ní sevřely něčí prsty. Ucítila pevnou dlaň, trochu vlhkou od potu a pak jí obklopovala už jen tma. Byla v něčí kapse a cítila každý pohyb, měla pocit, jakoby celý svět se pohnul a ona se otáčela s ním.

Prudký náraz světla ovšem změnil všechno dění, ucítila pach krve a pak poslední překvapené vydechnutí. Cítila jak tělo toho člověka, jež ji sevřel předtím ve své ruce upadá. Mizí dozadu a najednou už nebylo bojiště. Byl jen kamenný kruh a ten někdo jím propadal, ona jím propadala a cítila, jak jí opouští život. Lem závěsu se neslyšně zatřepetal a jí se nedostávalo vzduchu. Už nebyla pírko, ona sama byla žijící bytost, nebo spíš její zbytek a padala kamenným obloukem vzad. Ona byla ten někdo kdo nyní umíral a cítila jak ji poslední vydechnutí prošlo skrz ústa ven a pak do ztracena… dech byl pryč.

K uzoufání dlouho se nic nedělo, skoro si i myslel, že už se ani nic nestane, ale pak přeci jen konečně přišel první náznak „čehokoliv“. Když konečně pocítil úlevu a raději už ani nepočítal, po kolikáté už tomu tak u ní bylo. Za ten krátký čas co se znali a za tu ještě kratší chvíli co spolu mohli i být už si zvykl na ledacos. Kolem ní bude vždy něco zvláštního, konečně i on takový byl a nyní si to uvědomoval. Ale když konečně byla z toho nejhoršího venku, uvědomil si v plné výši to, jaký by asi byl jeho svět, kdyby i ona zemřela. Kdyby snad opustila kruhy tohoto světa a už by prostě nebyla.

Byla to hrozná představa a i když si říkal, že takto by nad věcmi už neměl přemýšlet, tento zvyk si nečekaně prorazil cestičku jeho myslí a ve chvíli kdy to nečekal se opět ozval. Nyní jej ale mohl zaplašit, vždyť teď už má přeci jistotu.

Možná vyhublá a strašlivě vyčerpaná a zbídačená, ale důležité je, že přeci jen žije. Že ho neopustí tak, jak mu našeptával vnitřní hlas, jak si sám často myslil, že se tak stane. Byla tam a nyní byla zase s ním. To už přeci zvládnou, teď už to bude lepší a dobré. Musí být…

 

„Jsem pořád tady?“ zeptala se poněkud nezvykle slabým hláskem. Až to i jeho vytrhlo ze zamyšlení, ve kterém setrval posledních pár hodin. Bylo poledne a ona se konečně probrala, to bylo výtečné znamení, protijed zafungoval.

„Pokud nebudeš utíkat, pak ano.“ Odpověděl svým známým způsobem a přece poněkud lehčeji. Měl takovou radost že s ní může znovu mluvit, ale pořád viděl i druhou stranu věci, musí se teď o ni skutečně postarat.

Ani nepostřehl, kdy se mu část těch myšlenek musela dostat blíž k povrchu, protože ona to z něho nějakým způsobem vycítila.

Pousmála se a opětovala stisk ruky, kterou měl celou dobu v té své. Byla tak slabá. „Nemůžu utéct.“

Zatvářil se přísně a nevypočitatelně, skoro jako by se vrátily ty staré časy kdy byl jen jejím profesorem, který tenkrát v brumbálově pracovně poprvé mohl vidět to, co skutečně prožila Viděl zrcadlo její duše. Když se tak nad tím zamyslel, nebylo by to těžké ani teď, ale skutečně to nepotřeboval. Viděl ji živou, sice slabou a bezbrannou jako kotě, ale mohl být s ní a to bylo to hlavní. Už to přeci jen bylo jiné než tenkrát a tak potlačil veškerou starost, nevoli nebo cokoliv, co by ji mohlo nějak rozrušit.

„Další tak hloupý nápad ti už nedovolím.“

Znovu se pousmála a konečně měl pocit, jakoby ten úsměv šel odněkud z hlouby jí, nebyl to jen ten povrchový, nebo unavený pokus, ale skutečný úsměv. „Ano pane.“

Jak by po tomhle mohl být někdo, na kom by mu záleželo víc? Jak křehká mu připadala a přesto nikdy nebyl veselejší než teď, když ji viděl jak dýchá a jak se dívá na něho těma svýma hypnotickýma čokoládovýma očima.

Už chtěl dodat jen jediné: …nenapravitelná.

 

„Kdy?“ zaprotestovala o několik dní později a rukama překříženýma před sebou se zarputila dívala z okna. Tak trochu mu připomněla malé dítě, ale byl to jen mžik.

„Co nejdřív, potřebujete to oba.“ Odpověděl důrazně.

„To sotva.“

„Joe,“ pokusil se jí domluvit, ale v tomto tématu byla neústupná.

„Nikomu nic nedlužím.“ Vyjela najednou a zprudka se na něho otočila. „Ani jemu a pokud na tom budeš trvat dál, tak ani tobě.“

„To není jen nějaký popud v jakékoliv mysli, prostě to ber jako skutečnost.“ Také poněkud odsekl.

„Skutečnost?!“ procedila skrz zuby a nejednou zahlédl v jejích očích cosi jako oheň..Byla to po dlouhé době zase jejich hádka, akorát tentokrát to nevypadalo moc dobře. Oba trvali na svém a oba paličatě nechtěli ustoupit. I když by ona měla, nemohla. „Jen by mě zajímalo, kdy přesně tě tahle skutečnost napadla. Nebo jeho?“ bezděčně se ušklíbla když měla vyslovit to jméno, sama netušila proč. „Neříkej tu nic o tom, že to potřebujeme oba, protože kdyby nepotřeboval mít jistotu, že jsem na jeho straně, ani by se mnou nepromluvil.“

„Hledal tě po celou tu dobu! Ještě nikdy se nechoval tak, jako tenkrát a pokud si skutečně myslíš, že to bylo jen-!“

„Nebraň ho přede mnou!“ přerušila ho. „Nevíš co se tenkrát stalo, nerozumíš tomu!“

„Evidentně ale,“ řekl ostře a jedovatě, „to nechápeš ani ty. Chováš se jako dítě pokud ho nevyslechneš.“

V jejích očích to nebezpečně zajiskřilo. „Tak tohle si myslíš.“ Řekla ledově a oběma už v tuto chvíli začalo docházet, že udělali chybu, ačkoliv ona jí ještě nedokončila… „Věříš jemu!“

„Překrucuješ to!“ nenechal se, ale bylo to marné.

„Ty si skutečně myslíš to, co jsi slyšel. Věříš, že ho nenávidím!“ Zarytě mlčel a čekal co poví dál, probodával ji očima a trpělivě vyčkával. A že to Severus Snape uměl…

„Pak s ním promluv, dokaž že to tak není.“ Řekl nakonec a byla to výzva.

„S Brumbálem já..-!“ zasekla se a pak se zhluboka nadechla. „S ním už si nemám co říct. Nikdy!“ vykřikla ještě a pak prudce došla ke dveřím a když byla venku, konečně je za sebou zabouchla. Prudce.

Po tichém zaklení se také otočil a odešel krbem zase pryč. V duchu ještě něco vztekle mumlal, ale nic z toho neprošlo ven. Jen jeho pohled a celkové vzezření dostalo typické „snapeovské“ podoby a jek by jindy řekla Joe: Merlin pomoz tomu, kdo ho takhle potká.

Po zbytek dne byl každý na jiném místě a každý svůj den prožil i jinak. Když se pak oba později toho dne znovu sešli, zapomněli na své neshody. Joe je zcela ignorovala a ani nad nimi neuvažovala a on jen vyčkával až bude vhodná příležitost. Prostě Zmijozel, řekli by jiní.

14.03.2008 00:08:56
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one