Kapitola 36. Podoba Zla

Kapitola 36. Podoba Zla - obrázek

Kapitola 36. Podoba Zla - obrázek


 

„Už zase!“ vyprskla a zvedla se od stolu tak prudce, že židle se div neroztříštila o zem. Ale dívka si toho ani nevšimla, byla opět vytočená. „Pořád jen to jedno a zase dokola! Kdy tohle už konečně skončí?“ ptala se. „Já už totiž nemůžu!“

Probodával ji svým pohledem, jakoby uvažoval co odpovědět. Také se nakonec tiše a pomalu zvedl, hleděli si do očí.

„Tak to udělej.“

Vztekle zaprskala a na malý okamžik se přes její obličej mihl jakýsi stín. „Nemám v úmyslu s ním mluvit a ocenila bych, abys mě přestal nutit.“

„Kdybych nemusel, nedělal bych to.“

„Přestaň!“ přerušila ho náhle.

Nyní viděl to jiskření v očích zcela zřetelně, přicházelo vždy když se přestávala ovládat. Hleděl sice na Joe, ale to už nebyla ona, tedy ne zcela. „Beztak vás nezajímá nic jiného, než jen na které straně jsem, ale mě už je to jedno. Nesejde mi na nikom a mám po krk toho pokrytectví! Brumbál by po mě ani neštěkl, kdybych nebyla…to co jsem.“ Zaváhala nakonec.

„Co jsi.“ Řekl najednou a udělal krok blíž, bylo v tom něco naléhavého.

Joe nedokázala potlačit krátké uchechtnutí a pak po něm střelila nevyzpytatelným a dost ironickým pohledem. A se stejným úšklebkem odpověděla.

„Jsem zrůda.“ Pokračovala a nevšímala si toho, že by snad také chtěl něco říct. „S definitivní platností odmítám mluvit s Abusem Brumbálem a už mě konečně přestaň nutit!“

„Takže to bude takhle? Odsoudila jsi ho?“ zeptal se konečně tvrdě a nenechával jí příliš prostoru k odpovědi.

„On to samé udělal Gabriele a udělal by to i mě ve chvíli, kdyby to uznal za vhodné!“

„Joe!“ najednou už to nevydržel a prudce s ní zatřásl. „Posloucháš se vůbec?“

Vytrhla se mu a prudce se ohnala. „Nech mě být!“ vytočena na nejvyšší míru už ani nevnímala co dělá. Bylo to jako poslední impulz, který ji stačil, aby byla unesena do jiného světa. Do toho, kde vládne jeden její démon a který ji ovládá.

Joe se zaleskly oči. „Nerozumíš tomu, on jí obětoval a já nechci aby mě k tomu donutil taky! Nenávidím ho!“

„Ona umírala, neměla jinou možnost.“

„To není pravda!“ zakřičela najednou neuvěřitelně silně. „Každý máme možnost si to vybrat, ty nebo já, dokonce i Brumbál, ale ona prostě ne a já nechci skončit stejně! On ji nedal možnost, je to jako  by ji zabil sám, jako by ji tam poslal! Jak mám vědět, že to samé neudělá tobě, nebo mě?  Jak mu můžu věřit, když nevím, co se mnou udělá zítra? Pošle mě, abych udělala to samé? Nenávidím ho za to, že se o mě zajímá jen kvůli nim! Nenávidím ho za to, že donutil ji aby umřela!“

Nikdy se neměla dozvědět, co jí chtěl odpovědět a také se to nestalo. Místo toho se totiž udála jedna z nejpodivnějších věcí, kterou by kdy čekali. Přímo uprostřed jejich hádky se Joe najednou zarazila a vytřeštila oči, pak byla pryč.

Zmizela na místě a jediné, co nasvědčovalo tomu, že za to vděčí své nadpřirozené síle byl jakýsi efekt. Jakoby někdo zhasil svíčku, zčista jasna zmizela a už tam prostě nebyla. Ani to nebylo klasické přemisťování, tohle bylo jiné. Mluvila s ním a křičela a pak jen vytřeštila oči a s tichým ohnivým zavířením byla pryč. Nezbylo po ní vůbec nic.

Snape najednou zůstal sám uprostřed místnosti a pohled upřený na to samé místo, kde ještě před chvílí byla. Nechápal co se to stalo, skutečně tomu nerozuměl, tohle bylo poprvé v životě, kdy to prostě nevěděl.

Okamžitě se ovšem otočil na místě a také se přesunul pryč. Ale na rozdíl od ní letaxem a ne neznámo kam, ale přímo do Bradavic. Konkrétněji do pracovny Albuse Brumbála, ředitele školy čar a kouzel a jeho dlouho přítele a rádce.

„Neměl jsi tak naléhat Severusi.“ Kázal mu později právě zmiňovaný muž. Když si s vyčerpaným gestem promnul oči. Pečlivě právě vyslechl vše, co mu jeho mistr lektvarů sděloval a raději tak zamlčel fakt, že ho rozmrzelo, že mu neřekli když se vrátila. Měl to vědět, mohl by tomu ale zabránit? Nechtěla s ním mluvit, to bylo evidentní, přesto musel Snapea pokárat za to, že ji tak nutil. Albus už pochopil co je možná pravou příčinou toho všeho a rozhodně by s ním nesouhlasil, ale neměl čas to s ním probrat a výsledkem bylo zase jen to, že ona byla pryč. Zase ta zpropadená beznaděj, kdo tohle má vydržet?

Mistr lektvarů na tom nebyl o mnoho lépe. Jen poznamenal něco velmi jedovatého a nasupeně se pokusil spolknout urážku, které se mu dostalo. Bylo to jako hořké kapky, on se ho přeci zastával, tohle pokárání si tedy nezasloužil. Ale na druhou stranu?

Jenže popravdě ho nyní trápilo něco jiného, hlavního. Totiž to, co se stalo s ní. Nevypadala ani trochu jistě, dokonce měl silné tušení, že ani ona sama neví, co se to vlastně stalo. Vždyť v jednu chvíli se s ním hádala a tu další byla pryč, jako když zmizí pára nad hrncem…

 

Jeho rozpoložení se nezměnilo ani v průběhu následujících čtyřiadvaceti hodin. Nejen že po ní nebylo vidu ani slechu, ale dokonce mu neposlala ani žádný vzkaz. Ne snad, že by čekal nějaké dlouhé vysvětlení, nebo cokoliv, ale alespoň tu svojí typicky krátkou a bláznivou zprávu mohla poslat. Tohle bylo vážné, s Brumbálem se obávali o dost, dokonce o to nejhlavnější co by se mohlo stát.

Démoni té dívky byli silnější a to bylo víc než špatné.

Ani s dalším dnem a nocí se nestalo nic nového. A tak se nálada mistra lektvarů rovnala prakticky bodu mrazu, snad možná ještě míň. Byl podrážděný a nevrlý, sice soustředěný, ale rozhodně ne přívětivý. Studenti to pociťovali více než kdy jindy, ale u něho to přeci nebylo neobvyklé. Raději se mu všichni vyhýbali, vždyť jen během deseti minut přeci sebral Nebelvíru a Havraspáru kolem sta bodů, to rozhodně nebylo správné, ale stalo se. Proto mu šli okamžitě všichni z cesty.

A pak nastal třetí den od jejího zmizení a ani nyní nevypadalo, že by se cokoliv mohlo změnit. Snape zajistil domeček tak, aby okamžitě poznal, kdyby se tam snad vrátila, ale za celou dobu se tak nestalo. Skoro přestal doufat, nejspíš byla na jiném tajném místě. Kdyby tak věděl kde, přeci jen svůj poslední rozhovor ukončili hádkou a to nebylo nic ve srovnání s tím, že jeho to skutečně nečinilo šťastným. Vidět to co se s ní odehrává, bylo to nejtěžší v jejich vztahu, hlavně z toho důvodu, že jí nemohl nijak pomoct, ale nechtěl ji tak od sebe odehnat.

Zase tu bylo to mlčení a nyní bylo víc než „zabíjející“.

Avšak tento další den sebou přinesl i něco nového. Totiž famrpálový zápas. Ne snad, že by Snape byl v takovém rozpoložení, že by ho to zajímalo, ale musel tam jít. Albus mu už včera v noci nařídil, aby tam šel. Nejen kvůli zabezpečení ochrany ostatních studentů, (nutno dodat, že on by je spíš raději zabil než chránil), ale také kvůli rozptýlení. Podle Brumbála nejspíš potřeboval, aby alespoň na  chvíli přestal přemýšlet o všem tom kolem.

Vždyť Voldemort už zase něco chystá a on se musí připravit, aby byl kdykoliv k dispozici, celý a ne s myšlenkami jinde. Nesoustředěnost a nekoncentrace by mohly mýt katastrofální následky.

A tak, za jednoho docela i pěkného rána se vydali skoro všichni obyvatelé hradu na famrpálové hřiště, aby byli svědky dalšího utkání. Tentokrát to byl zápas mezi Nebelvírem a Mrzimorem. Podle všeho se zdálo, že Mrzimorským se podařilo sehnat skutečně dobré hráče a že by mohli mýt i šanci, ale Nebelvír se ještě nikdy nevzdal a dobře si uvědomovali svoje výhody. Navíc měli svůj tajný talisman, který prakticky zaručoval výhru. Totiž Harryho Pottera. Kdo by se jemu mohl postavit? A Nebelvítští to moc dobře věděli, stejně tak jako jejich protivníci. A tak se přese všechno měl konat zápas, ale v přátelském duchu. Rozhodně zde nebyla tak vypjatá atmosféra, jako při utkání se Zmijozelem.

Hermiona popřála oběma klukům hodně štěstí a nechala je, aby se v klidu převlékli do dresů. I tak měli stažené útroby nervozitou a všemi smíšenými pocity, které by i vás postihly před tak velkým utkáním. Nebelvír byl jen krůček od toho, aby vyhrál pohár, mohl je ještě někdo zastavit?

„Hodně štěstí Pottere!“ ozvalo se ještě za nimi. Harry se prudce otočil a Ron automaticky zašátral po hůlce. „Co chceš Malfoyi?“ okamžitě vypálil.

Draco se jen nepěkně ušklíbnul a tak jako předtím napodoboval Hermionu, tak i nyní sarkasticky pokračoval. S podivným veselím jeho i jeho kumpánů trochu provokovali a Harry ani Ron nemohli pochopit proč to dělají. Jen dráždili, ale to u nich nebylo obvyklé. Tedy vždy to přeci skončilo průšvihem.

„Jen vám přeju štěstí Weasly, budete ho potřebovat. Pozor abys nespadl Pottere!“ dodal naoko starostlivě, ale to už se všichni kolem něho a i on sám rozesmáli podivným smíchem. Jakoby něco věděli. A to se Harrymu vůbec nelíbilo, ale nebyl čas na to lámat si s tím hlavu. Ale ani tak mu to moc nepřidalo, jako kapitán mužstva měl o starost navíc. Co tím ten Malfoy mohl myslet? A co zamýšlel tím, že sem přišel a podle jeho slov mu jen „přál štěstí“?

 Harry chytil Rona za rukáv a strčil vzpouzejícího se kamaráda směrem do šatem. Ještě mu ucedil do ucha, aby raději nic nezačínal a také pomalu pokračoval v cestě.

V šatně už na ně všichni čekali a jako vždy se všechny oči upíraly jen na Harryho. Kapitána famrpálového týmu.

„Tak začneme,“ řekl a byla to předzvěst napětí, které měli už všichni tou dobou dávno pod kůží.

 

„Deset bodů pro Nebelvír!“ ozvalo se opět z mikrofonu, kde jako každý zápas komentátor průběžně informoval všechny o dění na hřišti.

Atmosféra byla víc než  dobrá a hráči se snažili ze všech sil. Sice se brzy ukázalo, že Mrzimorští nejsou tak dobří, ale statečně se drželi a nenechávali si příliš velký odstup od ostatních. Přeci jen se nenechají porazit tak snadno.

Ginny právě střelila svůj další camrál skrz obruč a už si to zase hnala zpátky. Odražeči na obou stranách předváděli skvělé výkony a střelci mezi nimi kličkovali co to jen šlo. Právě se stahovali do jedné formace, když Lenka oznámila, teď už zase celkem klidným hláskem, že Harry už vidí zlatonku. Nebylo to žádné překvapení, když všichni strnuli a sledovali jen jeho. Hráči i odražeči pokračovali ve hře, ale tribuny plné studentů ztichly, byl to jako poslední okamžik před bouří.

A pak Harry natáhl ruku a  rozevřel prsty. Byl tak blízko. Všichni kolem přestali na ten malý okamžik, než jí měl sevřít, dýchat, aby pak propukli v neuvěřitelný jásot. Ale to se nestalo.

Harry se na svém koštěti přiblížil na poslední kousek, který by ho dělil od vítězství a jeho prsty se opatrně sevřeli kolem zlatého míčku, když tu se stadionem ozvala rána a světelný záblesk doprovázel tu nejhorší věc, co se mohla stát.

Harry sevřel prsty kolem přenášedla a to jej odneslo rychlostí blesku pryč. Přímo uprostřed stadionu a přímo před zraky všech. Byl pryč.

Okamžitě stadion zaduněl výkřiky a dalšími zvuky doprovázející tuto událost. Brumbál byl okamžitě na nohou a rozhodně nebyl sám.

Malfoy se na svém místě potutelně ušklíbl. Pak se zvedl a zatímco všichni kolem běsnili a nastal chaos, on prostě odcházel se svými pobočníky v zádech směrem k hradu. Víc ho už nezajímalo.

Harry byl polapen přímo před zraky Albuse Brumbála a všech ostatních.

Přenášelo ho vyvrhlo na místě, kde ještě nikdy nebyl. Vlastně ani nevěděl kde se přesně nachází, za to věděl, že je v pěkném průšvihu.

Kolem něho stáli v půlkruhu smrtijedi a jako jeden muž na něho mířili svými hůlkami. Ani nestačil vytáhnou tu svoji, kterou měl pod famfrpálovým dresem, neboť hned po přistání, ještě než byl schopný se vůbec nadechnout cítil, jak mu ji sebrali. Byl bezbranný a jeho nepřátelé stáli kolem něho.

Země kolem něho byla pokryta trávou, ale řídkou a zažloutlou. Bylo hrozné sucho a půda byla vyprahlá, cítil to, když tam tak ležel a rukama se jí mohl dotýkat.  Také byla zvrásněná kameny a velmi hrubá, když na ni dopadl potloukl si snad všechny kosti v těle, cítil se tak rozlámaně, musela to být velká výška. Útesy po stranách této planiny tomu jen nasvědčovaly. Jeho koště bylo nedaleko od něj, ale také v ruce nějakého smrtijeda.

Zaostřil a poznal podlouhlou tvář bez masky, kolem které splývaly světlé vlasy. Pronikavé oči se na něj zadívaly a rty se sešklebily do posměšného úšklebku. „Vítejte pane Pottere.“

 

Málem by to nestihla, ale dorazila na poslední chvíli. Harry už dál nemohl, což bylo evidentní. A oni klidně pokračovali zas a znovu, mučení, smrtijedské hry a další a další… Smrt by byla to poslední, co by Pán zla dovolil, měl na chlapce takovou zlost a triumfálně si vychutnával každou chvíli, kdy mu mohl působit bolest, nebo jej mučit. Harry statečně vzdoroval, ale nikdo není neporazitelný.

Joe se už dávno přestala ovládat a už to ani nebyla ona, kdo přišel na smluvené místo smrtijedů. Také měla za sebou náročné chvilky, když se schovávala ve starém skladišti, kde jí záštitu poskytoval právě Remus, ale to nebylo nic ve srovnání s tím, když zjistila co se stalo. Harry byl unesen, nebo lépe řečeno „získán“ někým, kdo netoužil po ničem jiném než po jeho smrti. Rozzuřila se víc než kdykoliv dřív. Hněv v ní jí vibroval žilami a prostupoval každou částečku těla. Nenáviděla a zlobila se takovou měrou, jako ještě nikdy. Sama nechápala odkud se to v ní bere, jen se jí podařilo hněv stočit prozatím správným směrem, totiž na smrtijedy a vznešeného lorda Voldemorta.

Opět to byl oheň, který ji pomohl dostat se na místo, agrese vzrostla ještě víc a hrozila roztrhat její tělo, když viděla co provádí jejímu příteli. Neváhala a ihned pozvedla ruku, aby proud žhavého ohně, uhlíků a neuvěřitelné síly prošel skrz ni a zachvátil jednu stranu smrtijedů, kteří se ihned v bolestech vrhali na zem a snažili se jakkoliv dostat pryč. Pozdě, sežehla je takřka na místě, ale naštěstí pro ně to nebylo smrtelné.

„Ihned ho nech být!“ řekla zvýšeným hlasem a natolik silně, aby překřičela skučení postižených smrtijedů.

Někteří další se po ní také okamžitě ohnali kouzly, ale i je umlčela a spálila. Oči, kterými nyní probodávala Voldemorta byly rudé a rozžhavené jako její samotné nitro. Nenáviděla víc, než za celý svůj život a jen nepatrná částečka uvnitř ní ještě odolávala. Ta malá částečka cítila lítost a bolest kterou působí. Byla ale slabá a nezmohla nic. Byly si najednou s Tomem tak podobní, oba dva bledí jako smrt a s očima tolik plnýma nenávisti, zloby a vzteku. Přesto se ještě pořád lišili, ještě to nebylo to samé co je spojovalo a za to mohla právě ta malá část Joe, která si uvědomovala, že i cítí a lituje.

„Přišla jsi mě navštívit.“ Řekl konečně Voldemort a udělal svou hůlkou jakýsi půlkruh kolem sebe. „Snad jsi si rozmyslela mou poslední nabídku a chceš se přidat? Možná bych mohl ušetřit tvého přítele, alespoň na chvíli.“

„Zbabělče, neuděláš to ani kdybych řekla ano.“

Země za jejími zády postupně vzplanula a oheň se obtáčel kolem nich. Zuřivěji a výš, než obyčejně, nebyl to náhodný oheň. Dým z toho místa sahal vysoko a psal do nebe vzkaz o tom že toto místo bude místo zkázy.

Ledový a vysoký smích proťal vzduch a hučení požáru. „Také nechtěl, tvůj předchůdce. Bláhově věřil, že je jiný.“

„A taky na to doplatil.“ Odpověděla tvrdě.

„Myslíš? Právě teď je jeho část v tobě. Nenávidíš všechny kolem sebe tak jako on, cítím to.“

Joe zamrkala, jak to může vědět? Jak může… a pak jí to došlo. On to celou dobu věděl, byl to záměr? Všechno to, co ji potkalo..Ne, on to neplánoval, to věděla jistě. Proč by měl? Ale chtěl z toho vytěžit.

„Nenávidíš Brumbála, vím o tom. My dva se od sebe ani příliš nelišíme a ani on není jiný.“ Ukázal na Harryho dosud ležícího na zemi a oddechujícího.

„Nedělej to,“ zašeptal směrem k dívce. On zabil Cedrika a Siriuse. To on zabil Gabrielu, neposlouchej ho.“

Ale Joe už mu nevěnovala pozornost, vpíjela se do Voldemorta naproti sobě.

„Nenávidím je.“ Řekla tak potichu, až se to mohlo zdát. Pán zla se tiše usmál, cítil že zvítězil. Teď teprve zahalí své nepřátele do dýmu, prachu a ohně. Díky ní dosáhne víc než předtím. Je silnější než ten před ní…Pyro… hlupák to byl, podle jeho soudu. Ona není, mohl by jí ovládnout, získat pro sebe. Už jen to co dělala bylo víc než by mohl doufat.

Oheň kolem nich dostoupil neuvěřitelné výše a žáru. Pohlcoval vše kolem a přibližoval se. Harry se odplazil na poslední místo, které bylo volné. Smrtijedi se tísnili za svým pánem a se skučením se buď přemisťovali pryč a nebo vyčkávali.

Ale Joe nikdy neměla v úmyslu udělat to, co by chtěl on. Ona nechtěla ničit a bořit, už ani ne zabíjet. V jeho očích najednou uviděla sebe a ta malá část v ní konečně získala křídla a sílu. Uvědomila si co vidí a ucítila tu nejhlubší lítost s zklamání z toho co se z ní stalo. Ale nemohla to změnit, nemohla s tím bojovat. Démon ohně byl silný.

„A nenávidím sebe.“ Řekla pevně když znovu nabrala rozvahu a sílu. Oheň zahučel a Voldemort pochopil co tím myslí. Pak vyslal kletbu a ona se vrhla stranou. Strhla Harryho pryč, když kletba smrti mířila přímo na něho. Nevěděla jestli udělala dobře, jen ho prostě strčila pryč.

Voldemort se přemístil a oheň se sevřel a explodoval. Ve stejnou chvíli Joe zaváhala a zavrávorala. Smekla se jí noha a ona po zádech padala dolů. Obklopila jí tma a Harry s výkřikem, z celého obsahu svých plic sledoval, jak padá po zádech do propasti.

Spadla z útesu a zmizela mu z dohledu.

„Joe! NE!“ křičel a vrhl se k okraji. Neviděl nic.

Ve stejnou chvíli se přemístili na místo i členové Řádu. Po ohni už nebyla ani stopa, tedy jak se to vezme. Celá pláň kolem doutnala a byla zčernalá a spálená na popel, žár byl silnější a kameny ještě nyní vydávaly páru. Smrduté výpary pronikaly skrz sežehnuté balvany a zbytky půdy, která byla zničená. Harry klečel na kraji rokle a hleděl dolů.

„Spadla dolů! Je tam dole!“ křičel rychle a zoufale když se Brumbál dostal až k němu a pevně ho sevřel za zápěstí, aby jej odtáhl. Ostatní členové okamžitě začali odzbrojovat některé ze smrtijedů, jež měli smůlu a nestačili utéct a zároveň štěstí, že je předchozí oheň nepostihl a nebo naopak k těm, kteří už nestačili utéct.

Snape, který se tyčil nad oběma probodl okamžitě Harryho zuřivým pohledem a Albus mohl jen opakovat slova, která jiným zůstala uvíznutá v krku. Harry se stále zoufale zmítal a v nekonečné sekvenci hrůzy opakoval jen to, že ona spadla tam dolů.

Remus stál bledý a roztřesený a pak se mu podlomily kolena těsně vedle chlapce.

Severus se jen podíval na ředitele a oba si vyměnili prázdný pohled.

Pak se mistr lektvarů spustil dolů, aby se podíval po tom, co mohlo zbýt. Aby našel její tělo.

„Spadla dolů.“ Opakoval i Remus a sotva mohl uvěřit tomu co se stalo.

Trvalo to neskutečně dlouho, výpary se linuly ze země a pára se obtáčela kolem klečících těl na hraně útesu. Ticho ze zdola bylo mrtvolné a všechny kolem zaplavil žal a beznaděj.

Harry cítil palčivou sílu v očích a zuřivě mrkal, aby to vydržel. Remus zesinalý hrůzou a ztrátou s rozcuchanými vlasy opakoval něco v tom smyslu, že to je jeho vina. Nymfadora stála za ním a výmluvně ho držela za rameno.

Pak se opět nad roklí oběvil Snapeův obličej a pak i zbytek těla.

„Není tam.“ Řekl jedině a znělo to podivně dutě a plně zároveň. Přesto beznadějně.

Albus se zadíval na Harryho. „Cokoliv, co se tu stalo není tvá vina. Nemůžeš za to a to že se nenašlo její tělo jen dokazuje, že je před námi skryto víc, než se mohlo zdát. Neobviňuj se z ničeho co se mohlo stát.“

„Ale ona je pryč.“ Vyhrkl Harry a vysušené a zmučené hrdlo jej pálilo. Pak se mu oči zalily slzami.

Snape nad ním také zamrkal, ale mlčel a jeho tvář byla kamenná. Slova jež ředitel vyřkl totiž nebyla určená pouze chlapci, ačkoliv se především díval na něho.

„Ona tu není!“ zařval najednou Harry z plných plic, div se mu nerozskočily. Tohle byl podle všeho jeho životní výkřik. Bylo to zvolání všeho, naděje a nesmírného zármutku zároveň.

Ještě nikdy tohle nepocítil v takové míře, ani tehdy když umřel Cedrik, ani tehdy, když odešel Sirius. Vnímal to teď.

Byla to nesmírná úleva, ale bolest zároveň. Tělo se nenašlo, znamenalo to tedy že žije? Že snad je někde poblíž? Ale kde…

Jeho kamarádka se zřítila z útesu, viděl to. Ten okamžik, když mohl v jejích očích poznat strach, tak neskutečně živý a surový. Strach z toho, že padá. Na tohle nikdy nezapomene, na ten její výraz, když se prostě otočil a viděl jí jen padat. Nemohl udělat nic, nikdo nemohl.

Prostě se to stalo a on, stejně tak jako tenkrát se svým kmotrem, odmítl toto přijmout. Nenechal se zadržet a vrhl se opatrně za ní. Musel se přesvědčit sám. Na sebe nehleděl když se krkolomně sklouzával dolů, musel jí vidět, i když si to nepřál. Bylo to vysoko, nemohl to být hezký pohled kdyby tam skutečně byla, ale musel to udělat. Co když to Snape řekl jen proto, aby nemusel říct to druhé? Ale proč by to dělal? Nenáviděl Harryho, ale tohle by nikdy neudělal.

Jenže pak se dostal dolů a když se konečně zvedla mlha neviděl nic. Nebyla tam a to bylo to nejlepší a nejhorší jeho života.

Obětovala se pro něho, ale proč jí tu nevidí ležet? Cítil úlevu, tak neskutečně velkou, že její tělo nemá před sebou, ale cítil i nejistotu, kde tedy je?

„NENÍ TADY!“ výkřik jeho života, neboť vše se točilo jen kolem této chvíle, neexistovalo nic víc.

Svět se přestal točit, srdce mezi jednotlivými údery vyčkávalo a pak se to zase dalo do pohybu. Byla v tom podivná skutečnost.

Ona tam dole nebyla.

 

22.03.2008 14:44:44
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one