Kapitola 37. Dobro a zlo

Kapitola 37. Dobro a zlo  - obrázek

Kapitola 37. Dobro a zlo - obrázek

předposlední...

Padala po zádech a než si mohla uvědomit co se to děje, zmizel jí i Harry. Každým okamžikem očekávala náraz, který nutně musel rozdrtit její tělo na tisíc kousíčků a zavřela oči. Skoro se i bála nadechnout, jen prostě cítila jak stále padá a nemůže nic dělat.

Kolikrát se jí o tomto okamžiku zdálo. Všude kolem jako by byla najednou tma, snad někdo zhasnul všechna světla, možná aby neviděli jak se v příští chvíli roztříští na dně rokle.

Kdyby tak mohla vrátit svět, stačilo by jen o jediné nadechnutí.

Pak ale strach přešel, jakoby někdo mávnul kouzelným proutkem a ona už nevnímala ani tu hrůzu z okamžiku, kdy se její tělo dole rozlomí. Padala pořád dál a už se nebála ničeho. Se zavřenýma očima se nechala unášet. Měla jen jedinou myšlenku, že pokud je umírání skutečně takové, ona už se nebojí…

A tak najednou všechno ustalo a ona se přestala pohybovat. Cítila, že prostor kolem ní nebyl a stejně tak ani čas. Se zavřenýma očima se zhluboka nadechla.

Vzduch byl čistý a studený, tak krásně příjemný jako lesní studánka.

Do očí ji jemně zašimralo jakési světlo, vnímala jej, ale nedokázala se pohnout. Tak že by přeci jen dopadla na dno? Proč ale nic necítí?

A pak ji ta podivná síla, co cítila kolem, strhnula stranou a její tělo nechala daleko za sebou. Byla jen Joe a to v její prosté lidské podobě, už ne ta smrtelná schránka. Něco ji vytrhlo a uvolnilo z jejího zmučeného těla a přeneslo daleko pryč. Na místo, které dřív tak dobře znala.

Vrátilo ji to tam, kam se už dlouho chtěla podívat, ale nikdy nemohla. Stanula tváří v tvář svým dvěma démonům a tentokrát je nehalil žádný mlžný závoj, ani nic podobného. Hleděli na sebe a poprvé si byli rovni.

Selena, Jamie a nakonec ona, Joe.

„Kde to jsem?“ zeptala se a rozhlédla se kolem. Něco z toho všeho jí bylo tak důvěrně známé, tak měkké a milé, jako si to pamatovalo z dřívějška, ale všude kolem jinak vládl chaos, na který se Selena – její démon ohně usmíval a vládl mu.

Už to nebyly dva prosté kamenné útesy vypínající se do výšky nad další roklí plnou temnoty. Tentokrát se místo změnilo. Oheň se obtáčel kolem těch kdysi čistých pilířů a trávu hyzdily znaky a symboly vypálené hluboko dovnitř. Jakoby přicházely se samotného srdce té krajiny.

Selena se smála a ukazovala vztyčenou rukou směrem k nim. Jako by dívce říkala, že oheň je hrubší a silnější než si myslela.

Jamie ji chytil za ruku a jeho chladný dotek najednou mírnil vše rozbouřené. Mírnil ten žár, který jí už z dálky pálil a propaloval kůži a mysl osvěžoval a navracel jí to, co předtím tápalo v štiplavém kouři a úzkosti.

Joe se zmateně rozhlížela kolem sebe a všude viděla to, co její démoni udělali s jejím vlastním nitrem.

„Co se to stalo.“ Řekla tichounce jen pro sebe. „Co se to se mnou stalo.“

Dva živly běsnily dál a tak jako jeden chtěl předvést co umí, snažil se jej ten druhý mírnit. Tam, kde Selena vítězila, Jamie vyčkával a opět navracel tu klidnou podobu, ale byl to nevyrovnaný boj.

Dívka ještě nikdy dřív netušila, že by mohla i v tomto světě nějak vyjádřit své emoce, či fyzický stav. Proto se podivila, když ucítila tu největší bolest a lítost nad tím, co všechno se stalo. Lítost nad tím, že něco takového vůbec může být a zároveň něhu protože i přes veškeré zlo si všimla, že tam kde se ti dva spojují a bojují stejně vzniklo něco krásného a neuvěřitelného. Bořili a budovali zároveň.

Joe začala plakat a slané kapky se pomaloučku linuly po jejích tvářích. Věčnost jí obklopila a najednou všechno kolem utichlo. Jamie i Selena se zastavili a sledovali ji, přerušili svůj boj a oheň přestal hučet, stejně tak i chlad zastavil své běsnění a všechno kolem přešlo v tu jedinou chvíli do dívky, který plakala.

Klečela tam na té zemi a sledována ohněm a ledem pocítila lítost nad vším, čeho ti dva byli zdrojem a především lítost nad oběma. Oslnila ji krása společně vytvořených věcí a litovala, že je opět zničili hned jak se ukázalo, že by mohly být krásné.

Slané perly dopadly na rozdrásanou zem a s tichým syčením zmizely, stejně tak jako se ihned vpily.

A z Joe se najednou vylinul paprsek světla, který postupně sílil a nakonec zachvátil vše kolem. Bílé a čisté světlo přešlo všude kolem ní a pohltilo vše co tam bylo. Joe zavzlykala a pak se vše, co doposud stálo, pohnulo.

Oheň se rozhučel a mráz zapraštěl a všechno to kolem a zároveň v ní, explodovalo. Joe uvnitř zazářila plamenem a roztříštila se v tom jediném momentu na mnoho malých kousků, které by byly schopné projít uchem jediné jehly.

Její tělo opět dalo do pohybu, ucítila jak chladný vzduch kolem ní opět zavířil a jak se řítí neuvěřitelnou rychlostí dolů, kamsi do chladu temného kamení, které mělo už za okamžik rozdrtit její tělo.

A ona skutečně dopadla, ve chvíli kdy už nevěřila v záchranu se její tělo napjalo a pak narazila na zem, cítila jak se jí rozlámaly snad všechny kosti a i když necítila bolest, naposledy otevřela oči, aby se podívala nahoru.

Byly tak čisté a čokoládové, jako u ní už dlouho nebylo vidět. Roztřeseně vydechla a znovu je zavřela. Selena a Jamie mlčeli.

Tak tohle je konec?

 

„HARRY!“ vrhla se k němu Hermiona okamžitě jak ho uviděla, ale Ginny, která ho takto znala lépe, ji okamžitě zadržela. Ron stál rozpačitě za nimi.

Chlapcův obličej byl zkřivený a tolik vypovídající o bolesti a utrpení zároveň. Slzy, které se mu už nepokrytě linuly spod řas si nacházely cestu a i když ne ve velkém množství, přesto zanechávaly své stopy.

„Harry co se stalo?“ zeptala se okamžitě jeho kamarádka a starostlivě stiskla Ginyin rukáv.

Byli ve Vstupní síni a byl už večer. Všichni ostatní studenti byli ve svých kolejích a přestože měli spát. Tiše a nervózně seděli ve společenských místnostech a čekali na rozhřešení toho, co se událo. Čekali na něco, co mělo změnit jejich život navždy a nebo na událost, která by znamenala víc než jen naplnění jejich naděje. Harry to už přežil víckrát, jak to ale bude teď?

Nikdy dřív ostatní nevěděli, co se s ním dělo a nikdy nebyli svědky tak otevřených plánů, jako když jednoho z nic, jejich přítele vyrvali uprostřed zápasu a odvedli jej někam, kde rozhodně obcházela smrt.

McGonagallová, ani nikdo jiný nedokázal udržet jeho nejbližší přátele v těch chmurných zdech a tak byli první, kdo byli svědkem jeho návratu.

Přesto v tuto jedinou chvíli nebyli najednou schopni pohledu. Vše co s ním kdy prožili se zračilo v něm a slzy dokazovali jen to, že bolest je opět živá a surová. Odhalené nitro na povrchu bolelo a v sekvencích se svíjelo a umíralo. Ztráta někoho, koho měl Harry rád.

Viděli tu u něj už mnohokrát… ti co umírali…Sirius, Cedrik…bolest za jeho rodiče a stále další rány, které na vzduchu krvácely.

Ginny se k němu něžně přivinula a on ji objal. Hermiona si zakryla rukou pusu a snažila se potlačit to zoufalství, které se jí dralo hrdlem ven. Ron ji položil ruku na rameno a očima hypnotizoval svého kamaráda. Pak se všechno co cítili zformovalo do jediné prosté otázky, kterou rudovlasý chlapec vyslovil.

„Kdo?“ řekl stísněně.

Hermiona měla slzy na krajíčku, už jen z toho co viděla, celá situace byla tak magická a uhrančivá, nikdo je nevyrušil. Nikdo z okolních bledých a zmučených tváří. Nebyl to Brumbál, nebyl to Snape, který si je chladně měřil a ani Remus s Tonksovou, kteří roztřeseně přihlíželi nablízku.

„Joe.“ Špitl a znovu se mu sevřel obličej do zmučené grimasy.

„Spadla z útesu, přímo tam dolů..“ hlas se mu lámal a z vysušeného hrdla už hrozilo že nepronikne ani hlásek.

Hermiona se rozeštkala a schovala svou tvář do Ronova ramene, kde ji okamžitě objal a hladil konejšivě po vlasech. Jeho pohyby však také byly nucené a dosti strnulé.

Ginny mu pevně sevřela ruku a to byl snad poslední impulz, který mu mohl dodat odvahu aby to dokončil. Byla to konec konců uspokojivá zpráva. „Její tělo se ale nenašlo.“

 

Konec školního roku se nesl  v tom nejpodivnějším duchu, který kdy zažili. Měli za sebou zkoušky OVCE a nic už je nemohlo tížit.

Čas, který uběhl mezitím se zdál jako věčnost, kterou nikdo nemohl pochopit. Remus jim teprve před týdnem oznámil, že se bude ženit a už byly přípravu na svatbu s Tonksovou v plném proudu. Všichni byli samozřejmě pozvaní a byla by to i šťastná událost, kdyby jen neměla pro Harryho ten smutný podtón stále přítomné ztráty.

Jeho kamarádka byla pořád nezvěstná a jak se zdálo, nic ani nenasvědčovalo tomu, že by stále ještě žila. Přesto tomu pořád věřil, opakoval si to a skutečně se mu po ní i stýskalo.

Jako jediná s ním dokázala tak záhadně najít řeč a naprosto stejné tóny smutky i radosti. Byli si velmi blízcí a proto ho to trápilo.

V průběhu toho času několikrát mluvil s Brumbálem a chápal, že to co se stalo není jeho vina, přesto ho trápily výčitky svědomí. Ale nezapomínal i věřit, že jednoho dne se jeho kamarádka zase objeví. Že možná vejde do dveří a usměje se na něj. Měl s ní pocit bezpečí a spřízněnosti. Znala tolik jeho trápení a štěstí.

Ginny byla s ním a stejně tak i další jeho přátelé, ale tak jako už poznal dřív, pořád nedokázali naplnit to prázdno, které od smrti jeho kmotra dokázala rozehřát snad jen Joe a nebo Ginny.

Ale potlačil v sobě smutek a uvědomil si, že tak nemůže zůstat pořád, vždyť musel i žít. Voldemort byl přeci pořád tady a ani ostatní problémy, které se ho týkaly nepřestaly existovat.

Se smíchem souhlasil, že půjde Remusovi za svědka a tak jako všichni i on se těšil na tuto událost, které se měla na začátku léta odehrát.

Jen jeden člověk byl stále stejně mlčenlivý, ba snad ještě více než dřív. A uzavřený do sebe. Brumbál se už ani nesnažil mluvit s ním o tom, ačkoliv chápal jak citlivé toto téma je. Ale mistr lektvarů potřeboval také svůj čas. Byla pravda, že to co posledních několik dní předtím než zmizela on a Joe prožili otřáslo silně základy jeho vlastního světa.

Potřeboval čas tak jako všichni kolem, byl zmatený to bylo nepopiratelné a mnoho z toho, co mu kdy řekla ať už ve stavu, kdy to vnímala a nebo naopak, mu ještě dlouho znělo v hlavě. Znovu musel najít svůj klid a rozvahu, kterou měl předtím. Neuzavíral se před světem, jak mu to Albus vždy často vyčítal, ale už pro něho ani nic neznamenal.

To prázdno a ticho nabylo děsivých rozměrů, pár bezprostředních dní po té události dokázal sotva jen dýchat. Na něco víc by potřeboval delší čas.

Avšak ať už to bylo jakékoliv, ani on nepřestával věřit, že se dřív nebo později musí zase objevit a vrátit se.  Stingwe byl z toho zasmušilý, ale moudrýma očima a svou kočkodlačí trpělivostí dokázal mistrovi lektvarů pomoci.

Přežívali nejdřív jen den za dnem a pak další. Věděli, že skončit úplně to nemohlo. Oba měli své povinnosti. Navíc Snape byl pořád špeh ve službách Řádu a čelit Voldemortovi také nebylo jednoduché.

Možná by ho to zlomilo, tak jako všechny ostatní, kdyby viděl její mrtvé tělo, ale fakt že se nenašlo, byl jako hnací motor pro všechno, co by kdy mohlo přijít. Její jméno, jejich vztah, jeho Joe.

 

 

Věčnost plynula kolem ní a ona si jen nejasně uvědomila, že jí zase nějaké světélko šimrá za zavřenými víčky. Cítila se tak ospalá a prázdná. Ale ze všeho nejvíc cítila úlevu, to bylo osvobozující. Pod kůží jí hrála veselost, jakou už dlouho nepoznala a přesto jí ještě něco bránilo, aby se tomu veselí poddala.

Konejšivý dotek, který ji hladil po vlasech byl velmi příjemný. Přes veškerou ospalost se musela pousmát, cítila se tak příjemně. Někdo se o ni staral, někdo jehož ruka uměla tak příjemně pohladit.

Pomalu nabývala vědomí a po chvíli i otevřela oči. Překvapením na chvíli ztratila řeč a notně nemohla popadnout ani ten klidný dech, který ještě před chvílí tak líně naplňoval její plíce.

Pak přeci jen vydechla a s tím z ní vyšlo i to jednoduché a prosté jméno, kterému tolik odmítala uvěřit a které bylo jen jako sen.

„Siwan,“ hlesla nevěřícně.

Zmíněná žena se na ni co nejsrdečněji usmála a stejné veselí a přátelství zračily i její nádherné oči.

„Takže jsem…ty jsi…“ koktala Joe a po štěstí, jež ji ještě před pár okamžiky naplňovalo zbyla jen nejistota a strach.

Siwan ovšem mírně zavrtěla hlavou a s dalším pousmáním řekla jen prosté: „Ne.“

„Ale pak..to nechápu. Vždyť já jsem tě přeci..ty jsi..já…zabila jsem tě. Zranila a pak…“ nemohla to dopovědět, neboť se jí hlas zase zlomil.

„Mé srdce tluče stejně tak jako to tvé. Jsem živá a ty se mnou mluvíš. Obě jsme skutečné.“

Joe polkla a před očima se jí opět vybavila ta děsivá noc, kdy utekla z Bradavic. Ta samá noc, kdy došlo k zabití Gabriely a k tomu, že Siwan, ta samá žena co byla nyní před ní, byla zraněna.“

„Albus mě našel a poslal mě sem, nyní jsem už v pořádku.“

„Já…“začala opět dívka, ale Siwan ji přerušila.

„Nemusíš mi nic vysvětlovat. Nezlobím se na tebe a chápu proč se to stalo, nechtěla jsi to udělat.“

Joe opět cítila jak se jí do očí hrnou slzy. „To Gabriela, ona umřela a pak..to všechno.“

Žena ji konejšivě pohladila po vlasech a na malý okamžik stiskla její chvějící se ruku. „Už jsi v bezpečí, tady ti nikdo neublíží. Jsem s tebou.“

Dívka zamrkala a rozhlédla se kolem. „Kde to vlastně jsem?“

„Toto je můj domov a ty jsi zde hostem tak dlouho, jak jen si budeš přát.“

Joe sklopila rozpačitě hlavu. „Nezasloužím si tu být. Ne po tom, co se stalo.“

„Jsi zde na mé přání.“ Řekla tajemně žena a opět se usmála.

„To jsi byla ty?“ zarazila se. „Byla jsem přeci tam a najednou jsem tady, navíc ti démoni…“

„Udělala jsem jen to, co jsem měla udělat dávno.“

„Já tomu nerozumím,“ řekla ještě dívka, zatímco cítila jak se jí víčka opět samy zavírají.

„Vše ti vysvětlím, povím ti všechno co budeš chtít. Ale teď musíš spát, zde jsi v bezpečí. Můj dům je ti otevřen.“

„Tvůj dům,“ zašeptala rozespale, ale k ničemu dalšímu už se nedostala, neboť jí přemohl spánek a únava. Hlava jí spočívala v měkkých poduškách a skutečně už nevnímala z tohoto světa nic, než jen úlevu a radost, která stále přetrvávala, ačkoliv ona už dávno spala.

 

„Kde to vlastně jsme? Neznám žádné takové místo.“ Zeptala se o mnoho později dívka, když už se zcela zotavila. Pod vedením Siwan a ostatních zde žijících bytostí se jí dařilo velmi dobře.

Úsměv byl jen předzvěstí odpovědi a zášť, kterou kdysi dívka cítila byla už en vybledlou vzpomínkou. Najednou jí připadalo, jako by se znali už odedávna, snad jen si to nepamatovala.

„Toto je poslední vzpomínka na můj lid a na to, kým jsme bývali dřív. Je to poslední svobodné útočiště pro všechny, kteří by potřebovali pomoct. Obyčejným smrtelníkům je neviditelné a mnohým kouzelníkům je skryté.“

Joe se rozhlédla kolem a pak usedla vedle své starší přítelkyně do trávy. Bylo tam tak nádherně, čas si mohl zvolna plynout a nikdo se nehonil za tím, aby jej chytil, či snad dostihl. Klid a pohoda obklopovaly vše, kam se jen člověk podíval.

Vysoké stromy tvořily stín a záštitu před horkem, přesto bylo toto místo prodchnuté světlem a teplem. Jednoduché domky, vytvořené v souladu s celou krajinou zapadaly jako malé včelí úly po stranách stromů a mnohdy se vinuly schůdky i výš, na podlaží, která byla umístěna na stromech. Voda protékala volně nedalekým korytem a s důstojným rytmem našeptávala tomu, kdo chtěl poslouchat. Květiny lahodily očím v mnohých pestrých barvách a vzduch příjemně voněl.

Dívka chvíli mlčela a své myšlenky skutečně nechala volně plynout s okolím. Pak přeci jen odvrátila svou tvář a zadívala se na Siwan která ji už dlouho pozorovala.

Přišla chvíle, kdy nevyřčené otázky musely na povrch a Joe v tom byla podporována jak jen to šlo.

„Řekla jsi mi, že jsi se mnou měla mluvit už dávno. Ale proč?“

Siwan si nakonec přeci jen povzdechla a také se chvíli zadívala jinam.

„Na tomto místě už nás žije jen pár. Moji bratři a má sestra, ale už nikdo jiný.“ Začala mluvit. „Dříve tomu bylo jinak, všude kam jsi se podívala bylo k vidění mnoho kouzelníků, kteří měli schopnosti stejné, nebo větší. Bylo mnoho bytostí na tomto světě, které zde žili. Vždyť dříve tu byli i obyčejní lidé.“ Odmlčela se a smutně se zadívala na druhou stranu říčního koryta, kde se jasně vypínaly další malé domky, ale tyhle byly opuštěné.

„Ale pak mnozí začali považovat svou sílu za něco víc a poměřovali své schopnosti. Často je v hněvu mířili na sebe a mnozí byli zabiti.

Kouzelníci vytvořily zákony a rozhodli se svůj svět navždy utajit před obyčejnými lidmi. Vytvořili si svá ministerstva a schovaly se do měst, tak jako ostatní. Odešli odsud a zůstali jsme tu jen my, ti co se neskrývali a neměli potřebu přetvářet svět v něco jiného. A spolu s námi bylo pár čarodějů a čarodějek, kteří se nechtěli připoutat ke kouzelnému společenství vaší podoby. Byli silní a brzy se naučili využívat to, co měli kolem sebe. Spatřovali démony a s některými dokázaly rozmlouvat. Tak jako ty.

Někteří i své životy s nimi spoutali a stali se tak čímsi jako zakladately rodů. To o nich se praví, že byli první čistokrevní čarodějové, protože byli starší a měli mnohé síly, které předčily ostatní, ačkoliv ne vždy je využívali.“ Znovu se odmlčela a se zavřenýma očima vyčkávala. Velmi dlouho.

Joe seděla bez hnutí a naslouchala.

„Ale pak se stalo, že mnozí kouzelníci zatoužili po moci, síle, nebo slávě a my se také rozhodli ukrýt náš domov. Aby nemohli najít cestu zpátky, protože jsme nechtěli, aby toho zneužili. Lišíme se od nich víc, než se může zdát.“ Řekla ke konci tichým hlasem a najednou zazníval velmi smutně.

„Myslíš démony?“ znejistěla Joe.

Siwan ovšem zatřepala hlavou. „Ne, démony ne.“ Pronikavě se zadívala na dívku po svém boku a pokračovala. „Nejsme stejní jak vy, jen se vám podobáme. Pravda je, že já nejsem člověk tak jako ty, ačkoliv se sobě velmi podobáme.“

„Kdo jsi?“ vydechla dívka.

Ticho na chvíli zahalilo místo, kde obě seděly.

„Já jsem Ferling, mým bratrem je Fawkes a oba náležíme muži, jehož vy nazýváte ředitelem.“

Joe překvapení nemohla mluvit, jen zamrkala a pak ze sebe vyhrkla tiché zopakování její pravdy.

„Ferling,“ špitla. „myslela jsem, že ti už nejsou.“

Siwan se smutně usmála. „Stále jsem tady a rozmlouváme spolu. To já jsem tě vytáhla z té rokle. Měla jsem s tebou mluvit už dřív.“ Vysvětlovala. „Když totiž odešli i ostatní čarodějové a naše rasa zůstala zde a samotná, došlo nám, že na ně musíme dávat pozor. Démoni byli odjakživa nevyzpytatelní a často se mohlo stát, že když dotyčný kouzelník nebyl připravený a nebo byl zranitelný využili toho a mohlo to mít nedozírné následky.“

„Takže já jsem…“ zarazila se Joe.

Opět jí odpovědělo zavrtění hlavy. „Ne, ty nejsi stejná. A je v tom několik důvodů, které ti musím objasnit, ale musím začít od začátku.“

Joe jen přikývla a s každým dalším okamžikem hltala slova, která ji konečně pomáhala pochopit, co se to s ní stalo a proč k tomu vlastně došlo.

„Mýt vlastního démona bylo často dědičné. Bylo to jako umění, které se předávalo z generace na generaci, ačkoliv mnohdy mohlo vymizet. Démoni mohli dostat svobodu a nebo se jejich nositel prostě mohl rozhodnout, že se jich vzdá.

Ovšem bylo vždy zvykem mít jen jednoho démona, ten přísně spadal pod vedení svého pána, ale když se ukázalo, že dotyčný kouzelník je příliš slabý a nebo k tomu prostě jen vedl jeho osud, démon se ho mohl zmocnit. Sama jsi to poznala, když Selena postupnými úskoky získávala tebe.“

Dívka opět přikývla, tohle ji zajímalo nejvíc. „Proč tedy mám dva démony?“

Siwan se na i usmála. „Když jsi se narodila i ty, tvůj otec věděl, že budeš mít možná schopnosti, které se už dlouho neobjevily. Je to vzácnost a jak už víš je to dar i prokletí. Tvým živlem ovšem byl a měl být navždy jen chlad. Jamie ti také nedělal potíže, neboť jsi měla možnost s ním vyrůstat. Byli jste spolu spjati a znali jste jeden druhého.“

„Ano, když jsem to zjistila, dlouho jsem tomu nevěřila, ale vždy mi byl tak blízký, jako část mě.“

„Démon se často, hlavně těm co se s nimi narodí, může stát přítelem a nebo součástí jich samotných. Je to dáno tím, že jste byli spjati už odmala. Ty i Pyro jste měli takové možnosti, ale přesto se muselo v jeho životě něco stát, protože on svého démona nezvládl.“

„Jak se to stalo?“ zeptala se dychtivě dívka.

„Většinou, musí dotyčný prožít opravdu velký šok. Něco co jím otřese, zlomí ho uvnitř a nebo prostě oslabí natolik, aby démon co jej provází mohl získat převahu.“

„Takže za to mohl otřes?“

„Ano, nejspíše to tak bylo. Selena je démonka, která je neobyčejně silná, to už jsi poznala. Je navíc nezkrotná, protože jako každý démon je prostě zosobněním sama sebe jako živlu. Tedy oheň, něco co už od prvopočátku ničí a ovládá. I velmi schopný kouzelník by měl těžkou práci, aby jí dokázal zkrotit. A jak se ukázalo, Pyro byl vnitřně zlomený od toho už zbýval jen krok, aby se přidal na temnou stranu. Selena se jeho prostřednictvím spojila s Tomem a bylo jen štěstí, že narazili na tebe. Bylo to v pravou chvíli.“


„Ale co se stalo potom? Myslím, proč je teď Selena se mnou? Nevolala jsem ji, ani nic jiného? Je nějaká možnost, že by po smrti mohla vstoupit do mě? Něco jako dědictví?“

Siwan zaváhala, ale vyčkala dokud dívka nedomluví.

„Pokusila jsem se něco najít, když už bylo pozdě. Pátrala jsem po tom, jak ji zastavit. Dokonce jsem pronikla k Borginovi a Burkesovi. Nic jiného už mi nezbývalo a oni byli jediní, kdo se tímto zabýval, alespoň jsem si to myslela.“

„Je pravda, že něco o černé magii vědí, ale nic z toho by jsi nikdy nenašla u jakéhokoliv smrtelníka. To co se odehrálo mezi vámi dvěma při souboji bylo neobvyklé. Došlo k jakémusi druhu spojení, zatímco vaši démoni a vy sami jste vedli boj.

Pyro si v poslední svou chvíli uvědomil že selhal. A ve chvíli kdy přestal být ovládaný svým démonem pochopil, že byla chyba vše co učinil. Viděl tebe jako silnou osobnost s věřil, že když Selenu svěří tobě, že ji usměrníš tak jako jsi dokázala ovládat Jamieho.“

„Ale to by znamenalo..“ vydechla zděšeně Joe.

„věděl co dělá a byla to jeho poslední možnost záchrany. Předal ji tobě a poručil jí v poslední chvíli. Věděl že selhal a když umřel tak už byl opět jen smrtelníkem, co cítil úlevu. Vysvobodila jsi je, ačkoliv už v té době jsi na sobě měla prokletí, jako ještě nikdy.

Není běžné, aby démoni měnili majitele takhle samovolně a Selena měla skutečně zprvu problémy. Pak se jí ale podařilo proniknout do tebe hlouběji a když jsi nevěnovala pozornost, otrávila i tvou mysl a stejně tak jako předtím sváděla boj s tebou. Navíc využila slabiny tvého vlastního démona a utlačila jej.“

„A pak došlo k tomu zranění.“ Pípla dívka a střelila očkem po Siwan.

Ta se ale jen usmívala a přitakala. „Nečekala jsem, že by to mohlo zajít až tak daleko. Překvapilo mě to.“

„Mrzí mě to.“

„Albus mě pak posla sem domů.“ Řekla opět vesele. „To co se stalo nebyla tvá vina a měla jsem to předvídat. Měla jsem k tobě jistá vodítka. Nikdy vás totiž nenecháváme o samotě. Je naší povinností vám pomáhat, protože démoni v silách zla by byli mocnou zbraní. Navíc nemůžeme nechat zmařit váš život. To co se stalo Pyrovi byla chyba.“

„Nechtěla jsem ti ublížit, ačkoliv jsem tě neměla ráda.“

Siwan se opět usmála a bylo v tom úsměvu mnohem víc pochopení. „Ano to vím. Ale nikdy to nebylo mým záměrem.“

„Jen mi to tak připadalo, nevím proč.“ Špitla opět dívka.

„Selena v tobě už měla mocný hlásek. Cítila jsem že se něco děje, ale nezasáhla jsem. Vlastně si za to mohu sama. A co se týká tvého podezření...“

Joe se najednou cítila zranitelně a přesto na rozpacích. Nikdy nechtěla, aby si Siwan myslela, že její pocity ještě trvají.

„Chápu proč jsi si to myslela. Opakovaně jsem se snažila Otci říct, aby s tebou promluvil. Nechával tě v nejistotě a snažil se abys byla v bezpečí na hradě, než aby ses znepokojovala. A co se týká Severuse…“ odmlčela se, aby zvolila vhodná slova.

Joe sklonila hlavu, aby já ovšem vzápětí byla donucena zvednout a zadívat se do hlubokých očí Siwan Manfredyové.

„Nikdy pro mě neznamenal víc, než jen dávného přítele, kterého respektuji. Znám jej velmi dlouho. Nechtěla jsem ti ublížit ani v tomto vědomí. To je má chyba a za to se ti omlouvám.“

„Odpusť,“ špitla dívka. „Neměla jsem nikdy pochybovat.“

„Věci se staly a jsou nyní minulost. Zapomeňme na to.“

Dívka přikývla a také se konečně usmála. „Řekla jsi, že jsi se to snažila vysvětlit Otci?“

„Albusovi.“ Vysvětlila Siwan. „Nazývám jej tak, protože ho tak ctím. Je pro mne jako otec, udělal toho mnoho a vděčím mu za svůj život, tak jako Fawkes. Neopustíme ho.“

Joe přikývla, podivně rozuměla tomu hlubokému poutu, ačkoliv co k němu vedlo by bylo na jiný příběh. Bylo to čisté pouto, které je spojovalo a dívka obdivovala, s jakou láskou jej její přítelkyně vyslovuje.

„Co se stalo potom?“ zeptala se zase dál, aby přerušily toto téma.

„Co máš na mysli?“

„Když jsem spadlo z toho útesu. Viděla jsem Jamieho i Selenu a pak se to všechno ztratilo a já zase padala.“

„Lord Voldemort i ostatní asi hned tak nezapomenou na tvé schopnosti.“ S pobaveným zablýsknutím v očích se dívala na Jocelyn. „A pak když jsi padala, využila jsem své příležitosti. Byla jsem to já kdo tě  odtamtud doslova „vytáhl“ a přenesl sem. Bylo ovšem nezbytné, abychom se předtím ujistili, že nás nemůžeš ohrozit.

Selena ti záměrně bránila, abys se mohla setkat se svým druhým démonem a nakonec i s ní. Škodila ti tím, že ti bránila v jakémkoliv kontaktu. Záměrně z tebe činila slabší a oříznutější bytost, aby se tě mohla víc a víc zmocnit. Jen jsem ti pomohla abys mohla navázat kontakt sama se sebou.“

„A dál? Nerozumím tom co se stalo pak.“

„Pak jsi nad ní konečně vyhrála.“ Řekla prostě žena.

„Vyhrála? Ale jak?“

„Tím, že jsi se vzdala toho, co ti dva v tobě vytvořili. Tím, že jsi je litovala a nezapomněla na to, co je to cítit. Jen tak jsi mohla zastavit jejich běsnění, které se obrátilo proto nim.

Zkrotila jsi je a donutila je k tomu, aby tě poslouchali bez výhrady. Nikdy už nebudou projevovat samostatnou činnost, pokud si to ty nebudeš přát. Lítost ti umožnila cestu zpátky.“

„A pak jsi mě přepravila sem… ale měla jsem pocit, jako bych skutečně spadla. Cítila jsem jak se moje tělo láme.“ Řekla nechápavě.

„Byl to jen delší vývoj tebe. Navíc jsi skutečně spadla z velké výšky a to jsem nemohla potlačit. Kdybych to udělala, mohla bych ti jen ublížit. Tady jsme se o tebe ale postarali.“

„Vděčím ti za všechno.“

„Ne, to ne. Kdyby tomu tak bylo, mohli jsme o tom spolu mluvit už dřív. Nemusela jsi projít tím vším kolem a tvoji démoni by nad tebou nikdy nezískali takovou převahu. Vím, že i má role sehrála v tom svůj díl.“

„Brumbál mi jednou řekl, že nezáleží na tom, jestli by se něco stalo ale že záleží na tom, co se děje teď.“

Siwan se opět záhadně pousmála. „Albus je moudrý muž.“

„A Gabriela?“

„Obětovala se pro lásku, nikdy by si nepřála šťastnější věc.“

Joe smutně svěsila hlavu. „její smrt byla jen jako spoušť.“

„Albus by nic takového nedovolil. Ale věřil, že každý má právo si vybrat jak umře. Gabriela věděla co dělá a vybrala si to takhle a ne jinak. Mohla umřít na tisíckrát, vybrala si ale jen ten jediný okamžik.“

„Byla jsem blázen, když jsem to neviděla.“ Smutně si povzdechla.

„Jako každý, kdo někoho ztratí.“ Hlesla Siwan. Joe vzhlédla a viděla v jejích očích podivné světlo, které ještě nikdy dřív neviděla. U nikoho.

„Kdo to byl?“ zeptala se, ale odpovědí jí byl jen smutný úsměv.

„Jen moje srdce.“ Řekla Siwan záhadně a pak se opět zadívala pryč.

„Ještě něco bych chtěla vědět,“ odvážila si dívka asi po deseti minutách přerušit ticho.

„A to?“

„Byla jedna chvíle, kdy jsem chtěla umřít. Kdy jsem chtěla zapomenout na všechno a než abych se nechala ovládnout démonem tak raději ukončit to všechno. Ale nemohla jsem, proč?“

Žena se na ni smutně usmála a tentokrát byl její smutek vidět jako nikdy dřív. Její tvář tak dostala zvláštního rázu, tolik bolestného a přitom neuvěřitelně krásného, jak jen smrt sama dokáže občas zapůsobit.

„Protože tvoje srdce je spojené s někým, kdo by ti nikdy nedovolil odejít bez něho.“

Joe zamrkala.

„Našel mě.“

„Někdy stačí jen mít rád.“ Řekla ještě druhá žena.

24.03.2008 02:24:00
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one