Kapitola 38. Ano - obrázek

Kapitola 38. Ano - obrázek

Poslední...

Trvalo ještě několik dní, než Joe přešla věčná ospalost toho místa a konečně znovu nacházela svou ztracenou sílu. Podle slov Siwan se přesvědčila o nynějším stavu svých démonů a jak skutečně pochopila, byla konečně tím, kdo rozhodoval o svých schopnostech a jejich projevech.

Bylo to uvolňující a po neskutečně dlouhé době se cítila vyrovnaně.

Navíc měla dost času aby přemýšlela. Znovu si procházela vše co ji za poslední rok potkalo a opět si zpětně uvědomovala jaké důsledky to všechno mělo. Možná že to byla temná doba a ani z poloviny času nevěděla co dělá, ale mělo to přeci jen svou krásu a smysl. Naučila se víc, než kdyby to od začátku věděla. Byla to tvrdá skutečnost, ale fakt, že nyní už se to nebude opakovat byl víc než dostačující.

Učinila také rozhodnutí ohledně svých sil a i když je nezavrhla úplně, odhodlala se, že je bude využívat jen ve výjimečných případech. Dát jim úplnou svobodu nemohla, ale našla pro ně vhodné řešení. Navíc měla jistotu, že už se nikdy nestane to, že by ji jeden nebo druhý chtěl opět ovládat.

Když potom přišel čas, kdy jí Siwan nabídla aby se vrátili, souhlasila. Byla už smířená se vším co se stalo a nyní konečně s čistou myslí mohla pohlédnout zpátky. Možná že se trochu styděla za to vše a za své pocity k němu, ale věděla že se spletla. Promluvit s ním, ji nyní připadalo jako to nejlehčí na světě.

A pak, těšila se, že se setká i s někým jiným.

Tolik ukradených chvil, které mohli prožít společně, jen kdyby jí démoni nechali. Teď ale byli umlčeni a ona už neviděla důvod, proč by to tak nemohlo být, všechny překážky z cesty opadaly a opět cítila volnost. Štěstí, které na ni působilo od prvních okamžiků v domově Siwan přetrvávalo a ona už se mu nebránila.

Něco uvnitř ní se změnilo a to s odchodem démonů, bylo to uklidňující.

 

Cesta zpátky do Bradavic jim zabrala asi dva dny, bylo to způsobeno především tím, že Siwan nechtěla použít žádný portál, přenášelo, nebo cokoliv jiného dřív, než za hranicemi jejího domova. Navíc cestovat normálním způsobem mělo také své výhody a krásy, měli tak možnost se rozloučit s prozatímním útočištěm a dostatek času na to, aby si promysleli co chtějí dělat dál.

Siwan jí měla doprovázet do Bradavic, kde se jejich cesty po rozhovoru s Albusem měli opět rozdělit. Dívka chtěla ještě udělat některé další věci, při kterých si přála být sama a její společnice to chápala. Měli se setkat až později na Remusově svatbě, o které se dívka dozvěděla právě od ní. S úsměvem přijala tuto novinku a rozhodně si přála být tam se svým přítelem, minimálně jen aby mu popřála.

Nakonec se přeci jen přenesli do Bradavic a obě dvě se vydaly tou známou cestou po schodech nahoru. Siwan se usmívala a tiše si něco pobrukovala. Joe se ještě rozhlížela kolem a připadala si najednou tak osaměle, hrad byl prázdný, protože všichni studenti už měli prázdniny. Tam kde předtím vždy vládl čirý ruch bylo najednou prázdno a ticho. Přesto hrad nebyl opuštěný.

Nakonec došly ke svému cíly a Siwan svižně a ve stanoveným rytmu zaklepala.

Dveře se okamžitě otevřely a na obě dopadly sluneční paprsky z nedalekého okna. Albus jim vyšel vstříc, ale zastavil se v polovině své vlastní pracovny.

Jeho oči nejprve upoutala starší z obou žen a Joe mu to nemohla vyčítat. Z krátkého pobytu u Siwan už pochopila, jak velmi úzký vztah tyto dva poutá.

Fawkes na svém bidýlku zapískal a zatřepetal křídly, také on vítal jejich návštěvu a svou sestru.

„Můj pane,“ řekla Siwan hluboce a s rukou sevřenou na srdci se mu podle svého způsobu poklonila. Setrvala tak dlouhou dobu a Joe měla jedinečnou možnost vidět ve tváři Albuse Brumbála čistou radost nad tím shledáním. Díval se na Siwan s porozuměním a s něčím, co Joe skoro nemohla identifikovat. Díval se na ni s láskou a pýchou.

„Vítej zpátky,“ řekl jedině a pak trochu rozpřáhl ruce.

Zvedla se a pak s nejčistším úsměvem dodala: „Otče.“ Na vteřinu ji sevřel ve svém náručí a bylo to poprvé a naposledy, co někdo jiný mohl vidět to pradávné pouto, jež ty dva spojovalo. Avšak nebylo to jediné, co Joe mohla vidět. Fawkes opět zapískal a bylo to jen podtrhnutí podivných emocí, které mezi těmi dvěma vládly nevyřčené a přesto pochopené. Bylo to něco neuvěřitelného a tajemného.

Joe nepochybovala, že byla vůbec první, kdo byl svědkem této tiché oddanosti a přátelství jež je poutalo.

Pak se ovšem dostalo řady i na ni a Brumbál si konečně všiml, že nejsou sami. I Siwan se nyní opět obrátila k Joe a s dalším úsměvem tajemně dodala: „Vrátili jsme se zpět.“

„Joe,“ vyhrkl okamžitě Brumbál.

„Pane profesore,“ pozdravila ho ona a najednou se cítila že neví co přesně říct. Pořád ji trápilo to, co se naposledy mezi nimi stalo. Sice chápala, že za to nemohla, ale jak mohla odčinit ta slova? Sklopila hlavu.

„Je mi líto, co jsem vám řekla, pane. Nemyslela jsem to tak.“

Modré oči ovšem pochopily víc, než se dívce podařilo vyslovit. Jako vždy se ředitel usmál svým obvyklým záhadným úsměvem a malé jiskřičky plápolavě zářily v jeho očích.

„Někdy řekneme víc, než bychom chtěli. I já tobě dlužím omluvu.“

„To nemusíte, pane,“ vyhrkla honem. „Siwan a já…mluvily jsme spolu.“

„Pak tedy víš, že za tím co se stalo, stál tvůj démon.“

„Ano, pane. Přesto je mi líto, že jsem řekla tolik věcí. A vím že jste mě pak hledal, jen jsem to nemohla vidět dřív.“

„Někdy potřebujeme zkrátka čas.“ Řekl prostě a Joe se mu znovu podívala do očí, aby uviděla že se usmívá.

Siwan zatím tiše stála u fénixe a jemně jej hladila po měkkém peří. Také se záhadně usmívala a pozorovala ty dva, jak potom spolu mluví. Brumbál i Joe si skutečně měli promluvit už dávno a tak se to konečně i stalo. Mimo jiné mohla Joe dopodrobna vylíčit vše, co ji potkalo od okamžiku kdy utekla a oni ztratili kontakt. Brumbál ji zase pověděl vše o  tom, co Han udělal a ukázal jí i jeho deník. Byla to jediná smutná stopa v celém tom setkání, protože Joe se i přese všechno cítila nešťastná z osudu, který ho potkal. Ale nemohla pro něho udělat nic, ani kdyby se jí podařilo vrátit čas.

Mluvili spolu ještě dlouho a slunce už se sklánělo k západu, když se Joe omluvila s tím, že už musí jít. Chtěla udělat ještě něco a chtěla to stihnout ještě dnes.

Brzy se měl Remus ženit a ona si přála jej ještě předtím vidět. Ale její první zastávka měla vést jinam.

Totiž na hřbitov, ze všeho nejvíc si totiž nyní přála vidět Gabrielin hrob. Poslední místo, kde její kamarádka spočinula a právě tam se s ní chtěla rozloučit, když nemohla dřív.

 

Západ slunce zabarvil mraky do světlé červeně a poslední paprsky ještě tu a tam osvětlovaly krajinu kolem. Místo, kde byl vytvořen jednoduchý hrob bylo ve skrze opuštěné. Jen jediná postava s černým pláštěm přes ramena tam nyní stále a se sklopenou hlavou si cosi broukala pro sebe.

Byla to písnička, kterou jí kdysi hrála malá hrací skříňka a právě ta jako jediná jí napadla jako něco, co by chtěla své kamarádce zazpívat. Vlastně se s ní loučila, pomalu a klidně a s podivným pocitem sice smutku, ale i štěstí. Vždyť tu přeci stála živá a nyní konečně vyrovnaná. Gabriela by se tomu smála, měla by radost.

Dívka si už jen z dávného popudu a zvyku otáčela prstýnkem, který ještě pořád zdobil její ruku a dál si tiše broukala tu svou známou melodii, až se konečně odmlčela a zadívala se na jednoduchý nápis na náhrobku, který oznamoval jméno jedné mrtvé bytosti.

Bílý kámen byl po stranách ozdobený dvěma keři planých růží, o které se však viditelně někdo s láskou staral. Krom nich se ještě po stranách tohoto klidného místa rozrůstal břečťan a všemu kolem dodával pocit vznešené minulost. Hřbitovní zdi byly celé porostlé a tu a tam se ozvalo zatrylkování nějakého ptáčka, který se přese všechno vydal i sem. Joe se usmála a sklonila se, aby se prsty dotkla chladného kamene.

„Já jsem Kethleen.“ Řekla tichounce a slabě, tak aby ji snad mohl slyšet jen ten kámen a pak se znovu usmála. Co by tomu asi její přítelkyně řekla? Nejspíš by na ni nejdřív vykulila své oči a pak by se dala do smíchu.

Joe neplakala, protože už neměla důvod. Ztratila a oplakala Gabrielu už před dlouhými měsíci, teď už se s ní jen loučila. Jako by ani nebyla mrtvá, prostě jen věřila tomu, že se tam někde v dálce přidala k jejím pravým rodičům a tomu se musela pousmát.

„Budeš mi chybět.“ Usmála se zase a se zadumáním ještě obtáčela prsty linii písmen dívčina jména. „Opatruj se.“ Dodala ještě a pak už se jen zvedla a prostě odcházela pryč.

Slunce právě zapadlo a celé okolí se zahalilo do krásné tmy, která jen podtrhovala jakési podivné kouzlo tohoto místa a chvíli, která se uskutečnila.

 

Joe se uchýlila do svého tajně střeženého skladiště a opět v duchu děkovala Remusovi, že jej pro ni vytvořil. Zde byla v bezpečí a mohla se připravit na poslední etapu, která ji ještě čekala.

Samozřejmě se také těšila, až se konečně setká s profesorem Snapem a ze všeho nejvíc si přálo právě toto setkání, ale ještě předtím chtěla najít své přátele. Zasloužili si to a ona věděla, že její pozdější setkání, ať už bude jakékoliv počká. Teď už počká.

Znovu se musela smát, když přemýšlela nad tím, jaké to poslední shledání bude. Snape…

Jako dřív se občas přistihla, jak zcela instinktivně otáčí s matným kroužkem kovu na své ruce a přemýšlí o spoustě věcí. O těch co ji potkaly a o těch, co možná ještě přijdou. Ale ať už tomu bylo jakkoliv, brala to s vyrovnaností a klidem, který si konečně tolik vychutnávala. Po setkání s Brumbálem a návštěvou hřbitova opadly ty největší zdroje nejistoty, ačkoliv jeden ještě pořád přetrvával. Ale to až později, ještě ne. Ještě nepřišel ten správný čas…

Druhý den ráno se oblékla a nasnídala, s úsměvem si zastrčila hůlku do kapsy a pak v mudlovské oblečení vyrazila ven na ulici. Remus s Tonksovou bydleli nedaleko a právě jejich byt byl místem, kam nyní šla.

Míjela na ulici obyčejné mudly a tu a tam si povšimla maskujících se kouzelníků, notně spěchajících do práce. Tonková už asi také musela být na ministerstvu, přeci jen pracovala jako bystrozorka. Škoda že se nesetká i s ní, ale alespoň uvidí Remuse.

Zahnula a přešla další blok a pak konečně našla hledané míst. Rychle vyběhla pár schodů a už se ocitla přede dveřmi. S rukou vztaženou k zaklepání ovšem strnula. Co mu má povědět? Co říct? Vždyť byla pryč dlouho. Brumbál jí řekl, kolik týdnů uplynulo, zatímco ona se Siwan byly pryč.

A pak se dveře prostě otevřely a ona stála tváří v tvář svému dávnému příteli s rukou stále trochu legračně zvednutou a připravenou k úderu.

Oba na sebe chvíli jen doslova zíraly a pak konečně spustila ruku dolů. Zamrkala a s nejistým úsměvem pověděla tiché: „Ahoj.“

Remus ještě několik vteřin zíral jako opařený, ale pak se konečně probral ze svého transu.

„Jsi to ty, už jsem ani nedoufal!“ vyhrkl a s tím ji k sobě přitiskl tak pevně, jako by ji už nikdy neměl pustit. Málem myslela, že se udusí.

„Remusi, vždyť nám zmodrá,“ ozvalo se pobaveně, ale o nic méně překvapeně a dojatě za nimi.

Konečně ji pustil a ona se mohla zvolna nadechnout, aby v zápětí padla do druhé náruče, ale tentokrát Nymfadory. „No to ti to trvalo.“

Joe se upřímně zasmála a pak už byla vtažena do jejich malého sídla a opětovně vítána.

Bylo to skutečné překvapení. Dora málem zapomněla, že má odejít, ale když se ujistila, že Joe u nich prostě teď zůstane do večeře, konečně odešla. Zářila štěstím jako jí dívka ještě nikdy neviděla a také Remus vypadal spokojeně, konečně byli tedy spolu a navíc chystali svatbu.

„Tolik jsi nám chyběla.“ Řekl její přítel a znovu si jí prohlížel, pořád dokola opakoval, jak je rád, že je zpátky.

„Jsem zpátky,“ řekla jako přitakání. „Brumbál mi řekl, že se budete brát, musela jsem vám přijít popřát.“

„Brumbál? Takže jsi s ním mluvila?“ zeptal se Remus a Joe nemohlo ujít, že v tom je schovaná i podotázka.

„Ano, mluvili jsme docela dlouho. Siwan a já jsme se vrátily teprve včera.“

„Včera! A obě dvě? Kde jsi byla, ve skladišti?“ chrlil rychle spousty otázek, až  ho musela přerušit, aby vůbec věděla, na co všechno se ptal.

„Když jsme spadla, tak mě ona našla a zachránila. Byla jsem pak u ní na severu. Jak už jsem ti řekla, vrátily jsme se teprve včera a naše první cesta byla právě za Brumbálem. Uznávám, že jste měli všichni tenkrát pravdu, jen jsem to nemohla pochopit. Prostě to nešlo, oni byli silnější než já, ale teď už jsem v pořádku.“

„To mě těší,“ řekl Remus s úsměvem. „Opravdu ano.“

„Takže nakonec jsi přece jen odhodlaný říct své ano?“ škádlila ho Joe.

Remus zvedl ruce na obranu a také se začal smát. Návrat Joe pro něho znamenal jako návrat přítele. Vždyť spolu dřív tolik spolupracovali a on neváhal ani tehdy, když  potřebovala být sama a on ji poskytl ochranu jejího „domova“ ve skladišti.

„Přeju vám štěstí Reme, zasloužíte si to oba.“ Řekla pak ještě vážně a také on zvážněl.

„Nebude to lehké, to vím, ale v téhle době by nebylo nikdy.“

Joe se trochu pousmála a pak se smutně zadívala z okna, aby na malý okamžik její myšlenky zabloudily jinam. „Budete šťastní, věřím tomu.“

„Ano.“ Přitakal po chvíli. „Ale ty teď musíš zůstat s námi, alespoň na svatbu. Dora by nebude proti a ostatní tě jen uvítají. Harry slíbil, že mi půjde za svědka.“

„Harry! Jak se vůbec má a co ostatní? Je to jako věčnost… vím že museli být hodně zaskočení.“

Remus opět přikývl. „Jsou teď v Doupěti, Molly se nabídla že nám pomůže s přípravami a také Dořiny rodiče dělají co můžou. Velmi rádi tě uvidí.“

Joe přikývla a smutek, který ještě před chvílí byl vidět jako slabý závoj na její tváři rázem pominul. „Přijdu, slibuji.“

„Harry se kvůli tomu hodně trápil, ale jako my všichni věří, že se vrátíš. Bylo to pro něho těžké.“

„Já vím,“ špitla. „Ale muselo se to stát.“

Remus ji uchopil za ruku a stiskl. „Teď už jsi zpátky. Jsi s námi.“

„Ano, jsem.“ Odpověděla mu a její úsměv byl ten nejčistší, který u ní viděl po tak dlouhé době. I jeho se opět zmocnilo veselí, vždyť co mohlo být lepšího, než že někdo koho měl rád a byl mu přítelem se vrátil.

 

„Harry!“ smála se sotva pár dní na to, když jí její kamarád tiskl k sobě a tak jako nedávno Remus i on jí hrozil udušením.“

Ostatní stáli v kruhu kolem nich a střídavě ji také objímali a mačkali a radovali se a hlasitě povídali a volali.

Bylo něco málo před obřadem a hosté se ještě naštěstí nescházeli, přesto už zde vládl čilý ruch. Avšak ve chvíli, kdy dorazil Remus s Joe (Nymfadora byla dávno nahoře a připravovala se za pomoci Fleur, své matky, Ginny a Hermiony)  všechno to rušné přestalo existovat a emoce se jen prohloubily.

„Jsi zpátky!“ opakovali všichni po jednom, každý zvlášť a přesto dohromady. A všichni se smáli. Remus také zářil štěstím a celé to pozoroval, vždyť nedávno ji takhle vítal on sám.

Molly i Artur, všichni Weaslyovi byli spokojení. Harry, Hagrid, Kingsley, Moody  a ani další členové tohoto malého společného setkání nevypadali méně překvapeni a spokojení.

„Jsme rádi, že jsi tady holčičko.“ Zašeptala jí Molly do ucha, když se dostala řada i na ni.

Jenže pak už ovšem opět zavládly přípravy a právě paní Weaslyová opět začala korigovat všechny ostatní.

„Remusi, musíš se jít připravit, hosté tu budou za chvíli. A vy byste měli také. Joe, Dora je nahoře, bude potřebovat tvou pomoc.“

A pak už se všichni rozcházeli a přípravy vrcholily…

Když nastal konečný okamžik, když si Remus s Nymfadorou vyměnili své sliby a oba řekli své ano, těžko by mohli být všichni veselejší a mohli se více radovat. Ten den byl dokonalý, jako se už dlouho nezdálo a štěstí se v těch temných dobách zastavilo, aby zůstalo s nimi na tento den. Neexistovalo nic jiného než radost, kterou všichni pociťovali. Pět ten ukradený kousek štěstí, který tolik hřál, ať už by se později mělo dít cokoliv.

Byli spolu a veselili se.

 

Jeho šok, ať už byl nečekaný, byl skutečně velký a hluboký. V činnosti, jíž se právě zabýval ho vyrušilo to nejnepravděpodobnější, co se kdy mohlo stát.

Hlas Joe, který k němu prostřednictvím prstenu doléhal.

Nikdo by se nemohl divit a ani vyčítat, že zkazil lektvar, kterým se zabýval ve sklepení hradu. Upustil víc než měl a tlumená kletba ozvučela místnost, ale byla to jen ukázka neuvěřitelného šokování. Naštěstí nic z toho k dívce nedošlo, ihned totiž zabránil tomu, aby se ona dozvěděla že ji slyší. Tak jako kdysi.

Stál na místě a rukama svíral okraj stolu. Křečovitě a pevně.

„Já jsem Kethleen.“ Říkala tichounce a slabě když otáčela kroužkem.

Ihned se jeho prostřednictvím dozvěděl kde je. Cítil ji a vnímal i další slova.

„Budeš mi chybět….. Opatruj se.“

Nikdo mu nemusel říkat co dělá a ani nepotřeboval vědět proč tak mluví. Věděl, že tahle slova patří někomu kdo už dávno nežil. Loučila se s Gabrielou.

Část jeho mrtvé duše se opět pohnula a dala o sobě vědět. A on se usmál, uprostřed prázdného sklepení, nad hustými lektvarovými výpary a pohledem upřeným do zdi se usmál…

 

Jako na každé oslavě i ona potřebovala trochu vzduchu. Slavili dlouho do noci a v místnosti, která poskytovala útočiště před nočním chladem se nedalo dýchat.

Vyšla podle svého zvyku ven, aby se mohla zvolna nadechnout a aby si vychutnávala vnitřní veselý, které ji naplňovalo. Byla šťastná, jako ještě nikdy, ale ne úplně, k tomu ještě něco chybělo.

Zvolna dýchala a zaklonila hlavu, aby jí noční vzduch mohl jemně hýčkat smysly. Dýchala a radovala se.

Setrvala tak jenom chvíli, pak zase otevřela oči a podívala se přes zahradu. Bylo tu tak klidně a přívětivě. Remus a Nymfadora se dnes vzali a všichni oslavovali tento ukradený kousek štěstí, který tolik hřád jejich srdce. I to její zpívalo, jen tomu všemu ještě něco chybělo. Teď už jí zbývalo to poslední, to jediné, aby to bylo celé a úplné. Totiž Snape.

Usmála se při myšlence na něho a pak už se jen naposledy podívala na hvězdy, které tu noc jasně zářily. Otočila se aby se vrátila zpátky, ale pak se s bušícím srdcem zarazila.

To jediné co jí chybělo…

Díval se na ní a vnímal jak se to všechno opět vrací. Jakoby se něco z minulosti, když ještě nebyli její démoni ozvalo a pohnulo. To co je poutalo k sobě. Měl dost času aby o tom přemýšlel a to že sem přišel bylo jako odpověď na to, co jeho mysl věděla a připustila.

Měl ji rád, ať už to bylo jakékoliv. Ať už musel čekat jakkoliv dlouho. Bylo to tak.

Nevěděla, co by mu měla říct, i když to nemuselo být tak těžké. Cítila jak se její štěstí naplňuje.

„Ahoj,“ pozdravila ho s úsměvem, který šel od srdce. Nebylo to jako provokování, nebo cokoliv jiného. Bylo to jen milé uvítání někoho, na koho jste čekali tak moc dlouho.

„Tak jsem zpátky.“ Dodala ještě měkce a s tím stejným a možná nejhezčím úsměvem, který kdy pro někoho měla.

Štěstí co naplnilo…


 


 


 

K O N E C

24.03.2008 22:59:16
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one