Kapitola 8. Povědomá vůně

No nejsem ještě zpátky, takže zbytečně nedoufejte...ale tu odměnu vám prostě dám.
Jste trpěliví a i když to bolí a máme absťáky, tohle přežijeme... :-D
Tak hurá na to...
a jak už jsem někde psala...snad to do týdne už budu mít hotové doma všechno..
(Ale to slovo snad neopomínejte...)

Vaše Breila




„Joe.“ Zopakoval ještě jednou tiše její jméno.

Projela jí další vlna nečekané magie a ona se bezděky otřásla. Byl to jako silný příliv něčeho, co ji zevnitř mrazilo a štípalo, pálilo to a ona cítila zimnici a horečku zároveň. Byla snad nemocná?

Stála na místě a chvíli se otřásala než se jí podařilo to potlačit.

Zatraceně, co to bylo?

Zachvěla se ještě jednou, když i poslední vlnka odběhla a ztratila se v hlubinách jejího zřídla sil. Možná za to mohlo to utajení, čas od času by měla dát propustku svým silám, nebo se jednou neovládne.

Až po delší chvíli si všimla, že jí Snape drží za ruce.Stál za ní a ona se o něj opírala. Musel tedy cítit tu energii, která jí ještě před necelou minutou proudila žilami.

Znovu pro sebe v duchu zaklela a odtáhla se, jenže ji nepustil, takže se mohla jen otočit tváří na něj.

Mlčel a to bylo asi to jediné, co v tu chvíli vnímala. Byla už tma, takže je tu nikdo nemohl vidět. Navíc už muselo být chvíli po večerce, takže kdo by je mohl vyrušit?

Joe se konečně uvolnila a jako po rychle přešlé nemoci, nebo slabosti, se dostavila úzkost, tak se k němu jen přitiskla a také mlčela. Tvář skryla v jeho plášti a nepohnula se, objala ho a pokusila se zapomenout na to, kde právě je.

Také ji držel a poněkud pevně stiskl, ani nevěděl proč, snad nějaký popud. Byla najednou jako raněné zvíře. A tak byl u ní a jen ji držel a konejšil. Cítil, jak se třese, stejně tak, jako předtím vnímal vlny magie, kterou nedokázala, nebo snad nechtěla zvládnout.

„Promiň.“ Pípla po chvíli, kdy se uklidnila. „Nevím, co to bylo. Nešlo to zastavit.“

„Třeseš se.“ Řekl a dál jí nepouštěl, vlastně se ani nechtěla odtáhnout.

„Léto asi nebude trvat celý rok.“ Vrátila se její drzost, která ho tolik bavila.

„Proto se touláš po večerce mimo hrad?“ kousavá otázka.

„Hm, až budu příště hledat místo, kde něco zdemolovat, přijdu za tebou.“ Nenechala se.

Snape jen něco zaprskal a dál ji hladil po vlasech. Joe ovšem měla podivný pocit, že to bylo něco nelichotivého o jejím kočkodlakovi.

Pak se ovšem najednou probrala a velmi nerada, ale kvapně se odtáhla.

„Zapomněla jsem, myslíš že tu nikdo není?“ vysoukala ze sebe poplašeně a naslouchala.

Mistr lektvarů se ovšem jen ušklíbl a překřížil opět ruce na hrudi. Jeho obvyklý pohled, který měl nyní vyjadřovat něco ve smyslu: toho bych si všiml a nebo snad, jak stupidní otázka.

Vydechla si úlevně a pak promnula rukou krk.

„Není ti dobře.“ Zkonstatoval.

„Je mi dobře.“ Oponovala.

Další pohled, který pro změnu vyjadřoval to, že on to přeci pozná. „Je to těmi lektvary. Užíváš je moc často.“

„Nesmysl. Nebo vlastně možná, ale nechci aby mě poznali.“

„Tak proto to divadlo?“ zeptal se jedovatě.

Povzdechla si a ještě jednou promasírovala krk. „Budu v pořádku, slibuji.“

„O tom nepochybuji.“

„Stoupnul si snad dneska na hřebík?“ nenechala se věčně terorizovat jeho netopýrstvím.

Pozvedl trochu obočí, ale pak se jen trochu nakysle usmál. „Je vidět, že ti je už lépe.“

„Promiň,“ omluvila se sklesle. „Vím že máš pravdu. Nějak to na mě padá.“ Sklonila hlavu a zadívala se na zem.

Znovu ji k sobě přitáhl. „Ale tentokrát nejsi sama a byl bych rád, kdyby sis to zapamatovala.“

„Mám teď říct ano pane?“ usmála se trochu provokativně.

„Vtipná jako vždy.“ Pronesl poslední slova a pak už oba zaplavila ta podivná a nevysvětlitelná vlna mrazení, stejně tak jako lehké třepotání motýlích křídel v oblasti žaludku.

Joe ztratila hodně ze své identity co by Keth. Mohla za to její temná magie, kterou nedokázala ovládnou a tímto svým způsobem přeměnila ji zase na známou tvář. Jen oči zůstaly stejně šedé, ale tmavší.

„Kdy se mohu těšit na tvé divadelní vystoupení?“ zeptal se opět trochu vražedně, ale tentokrát už Joe dobře věděla, že se tím nepochybně dobře baví.

„V pátek, pane profesore.“ Neodpustila si ho také trochu popíchnout. „Na hodině lektvarů.“

„Tak se mi zdá, že nějaký školní trest by nebyl od věci.“

„Jaká katastrofa.“ Zasmála se skutečně pobaveně. „Jako by se ti přítomnost pouhého kočkodlaka už nelíbila.“

„Nemysli si, že jsi nepostradatelná.“ Pokusil se jí zpražit, ale účinek to skoro nemělo.

„Samozřejmě.“ Usmála se opět mile. „Ale tlustočervi krájet musím, co?“

„Tys ho rozmazlila.“ Zavrčel.

„To nepopírám, ale on se nechal.“ Bránila se nevině.

„Praštěná.“ Povzdechl si.

 

Nějaký čas ještě strávili společně venku, kde se výhradně těšili z toho, že mají alespoň chvíli ukradeného času pro sebe. Vždyť se jim tolik stýskalo a teď měli konečně chvilku, kdy u toho nebyl nikdo jiný.

Mistr lektvarů musel oželet svůj plášť, protože Joe se skutečně začala třást zimou, jak předpověděl. Jenže mu to samozřejmě nechtěla přiznat. Vládla ledem a zimou, ale to neznamenalo, že jako každý člověk netrpí, když je venku na chladném vzduchu. Ačkoliv byla nejspíše o dost odolnější proti běžným nachlazením a vydržela by to.

Byla však nakonec donucena a tak se smíchem přijala, nezdrželi se ovšem dlouho. Jako Keth se musela brzy vrátit do své koleje, jak jí sám připomenul. Byla přeci Nebelvír a to neznamenalo, že by měla povoleno se zdržovat venku. I když se vezme jakási volnost členů této koleje, nyní to neplatilo.

Ne snad, že by jí Severu vyháněl, ale oba věděli, že jejich čas je nyní omezený.

Snad právě proto Joe napůl v žertu řekla, že by nějaký školní trest o samotě a do konce roku brala. Když si však všimnula rychlého přeběhnutí myšlenky na tváři svého společníka, zbystřila. Snad to nehodlá udělat?

Nenechal ji moc dlouho přemýšlet, doprovodil ji zpět ke hradní bráně, kde se posledním polibkem rozloučili. Odevzdala mu poslušně netopýří plášť a pak už, opět jako Keth, zmizela po schodech nahoru.

Provázel ji svým pohledem, dokud mu její tvář nezmizela z dohledu. Pak už u ní mohl být akorát v mysli. Povzdechl si, když si uvědomil, jak rychle si na sebe zvykli a jak je teď nezvyklé nemít ji u sebe.

Vážně mu ta jeho „praštěná holka“ chyběla.

Ale s tím trestem to nemusí být zrovna špatné rozhodnutí. Nehledě na to, že už tak k němu bude muset chodit na doučování.

Nikdy by to na sobě nedal znát, ale i on si zvykl na to vědomí, že není sám. Po kolika letech to byl velký zásah do jeho života a tato skutečnost se mu líbila. Jenže to také nikdy nechtěl dát nikomu najevo. Jen jí, jeho Joe.

Ale byla vlastně jeho? Mohl to říct?

Zatím ano. A tak se smutným výrazem v černých očích, nicméně ledovým vzezřením tak, jako vždy i on zmizel ve spleti hradních chodeb. Tentokrát ale dolů, do Zmijozelu.

 

Joe po probuzení čekal vcelku lákavý den. Měla mít konečně první hodinu Obrany proti černé magii a pak svůj, tajně oblíbený a očekávaný předmět – lektvary. Komu by záleželo na tom, že tam bude muset být jako Keth?

Jako někdo, kdo tomu absolutně nerozumí a komu to zrovna příliš nejde? Ve skrytu duše se nesmírně těšila a jen ta představa, že bude nablízku jednomu člověku, ji naplňovala štěstím a zároveň i rozechvěním. Co jí tento den přinese?

Už aby bylo odpoledne. Toho nového profesora nějak přežije, důležitější jsou lektvary.

Avšak oproti všem hodinám Obrany proti černé magii, které kdy Joe, nebo její spolužáci zažili, se tato vymykala nejvíce.

Nový učitel byl možná leckdy nesnesitelný, ale jinak naprosto skvělý, co se vedení jeho hodin týkalo.

Jako vždy, i zde byli studenti sedmého ročníku, kteří chtěli složit závěrečné OVCE a jako vždy, byli všichni z různých kolejí. Tedy i Zmijozel.

Hadí „jádro“, které Joe – tedy Keth tak dobře znala.

„Pojďte dál,“ rozplýval se profesor, když se otevřely dveře učebny.

Zářivě se usmíval a tmavé vlasy, ležérně spadající do krásně modrých očí odsunul stranou.

Dívčí osazenstvo vnitřně zavzdychalo. Byl to docela fešák…

Zato chlapecká část třídy jen poněkud měně nadšeněji vcházela dál. Snad se na ně takhle nebude zubit pořád…

„Prosím, usaďte se a schovejte vše. Bude potřeba jen hůlka.“ Zadeklamoval opět zvučným, příjemně hlubokým hlasem.

Když třída konečně mlčky usedla, profesor roztáhl nepatrně ruce a pak jediným spěšným  pohybem tleskl. Nikdo, tedy skoro nikdo, tento pohyb nestačil registrovat jak byl rychlý.

V učebně najednou byla naprostá tma. Jen jediná osoba krom profesora dokázala neochvějně prohlédnout tuto „hmotu.“.

Profesor tleskl podruhé a s několikerým vyjeknutím, nebo nadávkami se židle pod jednotlivými studenty pohnuly. Stoly se přemístily bleskurychle ke stěnám a hned za nimi žáci, dosud kouzelně srostlí k sedátkům.

Tlesknutí ohlučelo místnost do třetice a všichni naráz zamžourali. Uprostřed místnosti, kde ještě donedávna stály lavice a kde byli i oni sami se teď nacházela prostorná kamenná obruč a v ní zuřil zelený plamen.

Jediný a zcela mocný.

Oči Keth se na sotva postřehnutelný okamžik rozšířily a zaplály v odpověď. Byl v nich odlesk zeleného světla a něčeho, co nikdo neviděl, ani sama dívka to netušila. Pak však zmizel a stejně tak jako všichni ostatní se dívala do kamenné obruče a tiše žasla.

Jejich profesor stál těsně vedle ohněm nepálil jej, neboť byl kouzelný.

„Jsem rád, že jste si zachovali chladnou hlavu.“ Řekl opět s úsměvem, nevšímaje si výrazů a řečí těch, kterých se to netýkalo.

Dívka mohla v duchu jen poděkovat, že nikoho v tom zmatku a tmě nenapadlo vytáhnout hůlku a pronést kouzlo. V tu chvíli, kdy se přemisťovali ke stěnám by bylo snadné někoho zasáhnout. Ale bylo to naštěstí tak rychlé, že se sotvakdo stačil nadechnout a zase vydechnout, natož útočit.

Teď už byli všichni zase vyrovnaní a jen o to víc překvapení, co to vše znamená.

Nový profesor si zcela získal jejich pozornost a obdiv, o to mu přeci šlo…

„A teď,“ usmál se znovu do půlkruhu studentů, sedících už bez kouzelného připoutání na židlích kolem něho a plamene.

„Jmenuji se Han Gwennyd. A jak jste si všimli, jsem vaším novým učitelem Obrany proti černé magii.“

Následovala chvíle pauzy na nedechnutí. U dívek samozřejmě obdivné.

Když i nyní všichni mlčeli a jen ho pozorovali, pokračoval.

„Protože vás již brzy čekají ty nejdůležitější kouzelnické zkoušky, rozhodl jsem se, že první tři hodiny vaší výuky budeme věnovat opakování látky z předchozích ročníků.“ Profesor se nadechl a podíval se po matně osvětlených tvářích jeho žáků.

„Tento magický oheň nám k tomu pomůže.“ Dodal.

Všichni se po sobě letmo, nebo i nápadněji podívali a v jejich očích se zračila prostá otázka.

Jak to jako myslí?

Pak Han tleskl po čtvrté a všichni pochopili.

Joe se musela v duchu usmát.

Od Snapea věděla, že Han je nesnesitelný, ale teď mohla skutečně posoudit i jeho druhou stanu, která všechny udivovala - jeho schopnosti.

Byl vážně dobrý kouzelník…

„Ano, začneme jednoduše. Tak tedy první ročník…“

Tím tedy začala jejich výuka Obrany proti černé magii, pod vedením Hana Gwennyda.

Ukazoval jim postupně pomocí ohňových výjevů a iluzí vše podstatné od naprostého začátku.

Viděli jednotlivé tvory a probírali potřebná kouzla a kletby. Vše v podivně magickém plameni, který záhadně ukázal to, o čem jejich profesor právě hovořil.

Rarachy, Karkulinky, Tůňodavy, …a mnohé další a další živočichy.

Když pak byl konec vyučování, mnozí studenti tomu ani nechtěli uvěřit. Jak rychle jim to jen uteklo a přitom je to tak bavilo!

Profesor – byť pitomec, je nedchnul a získal si zcela jejich pozornost. Vždyť dokonce ani nikdo nepřemýšlel nad tím, že ten co sedí vedle něho je možná Zmijozel, nebo Nebelvír, či snad kdokoliv jiný.

Joe za ním ani nemusela po hodině chodit, aby jí musel něco vysvětlovat. Přišlo jí to zbytečné a tak mu nezbylo nic jiného, než ji vyprovodit zamyšleným pohledem, skládajíce si své věci na katedře.

Dívka vykročila směr sklepení docela svižně, až nový profesor i zalitoval, že za ním nepřišla tak, jako za jeho kolegou Kratiknotem. Pak ale jen pokrčil rameny. Holt je dobrý učitel.

Opět si odsunul tmavé vlasy z očí a odešel i on. Ještě bude mít čas zjistit o ní něco víc.

Ale proč ho tak zajímala?

Osud…náhoda…

 

Na to, jak si Joe myslela, že Obranu jen přežije a že důležitější budou lektvary, nestačila zírat.

Profesor Gwennyd, podle jména pravděpodobně Velšan, podal svou hodinu tak, že musela uznat že se mýlí, když předpokládala, že bude jako všichni jeho předchůdci neschopný. Samozřejmě výjimkou byl její přítel R.J. Lupin.

Co asi touto dobou dělal on?

Ani neměla příležitost si s ním pohovořit. Ano, poslali si mezitím pár vzkazů přes sovu, ale ve skutečnosti jej viděla naposledy koncem loňského školního roku. Snad se má dobře…doufala.

Seběhla spěšně ještě několik schodů a připojila se k Hermioně, Harrymu a Ronovi, kteří v tuto dobu také měli zapsanou výuku lektvarů.

Primuska na ni stačila ještě přátelsky mrknout, když se otevřely dveře a Snape je pouštěl všechny dál. Tak to tedy začínalo.

Kyselý temný pohled a jízlivá chladnost. A pak že on jí má vyčítat její herecké schopnosti.

Raději se však na něj ani nepodívala, když mezi posledními prošla kolem. I on ji věnoval jen velmi povrchní pozornost. Z jejich chování tedy nikdo nemohl nic vyčíst.

A tak to začalo.

Zcela evidentně se všichni domnívali, že jediným člověkem, který bude jako vždy středem Snapovi „nenávisti“ a nepřízně bude Harry Potter. Jenže zcela evidentně se všichni spletli.

Nevill už na lektvary nechodil, to ovšem nevadilo, protože jeho místo zastoupil někdo jiný.

Totiž Kethleen Morganová a Georgiana Grey-Raynerová.

Vzhledem k tomu, že byla Georgiana zmijozel, zmírnilo to o hodně její vlastní utrpení s ním. Avšak i ona si vysloužila jakési zvláštní „hodiny doučování“, na které musela chodit společně s Kethleen. Možná že byla v některých věcech vzdělanější než sirotek Keth, ale její vychovatelka rozhodně nemohla zastoupit plnohodnotnou výuku. Tak mistr lektvarů zavelel a ona musela poslechnout.

Ovšem s Keth, to bylo horší. Daleko horší…

„Musíš tam přidat nejdřív drcený roh.“ Šeptala jí za zády do ucha Hermiona, když společně připravovali jakýsi lektvar, který nikdo v životě ještě neviděl a ani o něm neslyšel. To byl teda začátek roku a navíc se to muselo vše velmi důkladně nachystat, jinak hrozila nehoda.

„Aha,“ pípla nesměle a předstírala úspěšně, že se snaží přidat danou přísadu. Hermiona jí ještě včas zadržela ruku.

„Tohle ne!“ sykla naléhavě. „To je přeci sušená mrvomíza.“

„Slečno Grangerová,“ ozvalo se odkud si a v zápětí se ten, kdo toto jméno tak ledově pronesl ukázal přímo před nimi. „Pokud se pamatuji, řekl jsem už na začátku, že toto je samostatná práce. Co z toho váš inteligentní nebelvírský mozek nepochopil?“ osočil se na ni jedovatě.

Hermiona zrudla, ale zanechala si zdání důstojnosti. „Jen jsem chtěla pomoct.“

Snapeův temný pohled se teď přesunul k druhé dívce.

„Odebírám Nebelvíru deset bodů.“ Řekl s temným zablýsknutím. „Za neschopnost.“

Hermiona se prudce nadechla, ale nemohla nic udělat nebo říct. Už si zvykla na to, že by to bylo daleko víc bodů. Kethleen jen vykulila své šedé oči a nepřítomně zamrkala. Sklopila tedy hlavu a stáhla se ještě víc do sebe.

„Pokud nejste připravená na hodinu, nemáte zde ani co dělat.“ Pokračoval mistr lektvarů dál.

Hermiona se zarazila. Tohle ještě nikdy neudělal…

„Ale pane, to přeci..-.“ pokusila se zastat nebohé Keth. Marně.

Snape ji nevěnoval už ani ten pohled. „Pokud s tím někdo nesouhlasí.“ Nechal naplno vyznít temnou pohružku a dveře se na důkaz slov otevřely.

Sám se k nim otočil zády a s naprosto blaženými výrazy na tvářích jeho hadích studentů odešel za svůj učitelský stůl.

„Ale..“ Hermiona se nyní otočila na dívku. Ta jen posbírala své věci a nechala zmizet ohýnek.

Pak tiše, jako malá šedá myška vyšla ven.

Zmizela odtamtud a nikdo neslyšel ani ozvěnu jejích kroků, protože se dveře ihned s prásknutím zavřely. A hodina pokračovala.

Hermiona zrudla ještě o to víc a vypracovala jako jediná zadanou úlohu naprosto bezchybně.

Odevzdala ji a ještě pořád vytočena na nejvyšší míru odešla.

Harry a Ron ji následovali, ačkoliv nesdíleli ani trochu její rozpoložení. Alespoň že si Snape nevylíval vztek na nich…

„To nebylo fér.“ Bručela si jejich kamarádka pro sebe. Pak se otočila na ně. „Copak je to možné? Vždyť to ani nemůže umět.“

„Hermiono, nerozčiluj se. Byla to přeci první hodina.“ Prohlásil Ron.

„No a co má být?!“ okřikla ho.

„Nevím co tě na tom tak udivuje, vždycky se přeci choval tak..“ nedokončil větu Harry.

„Ale vyhodit jí? Tohle už bylo přeci přehnané.“ Pokusila se jí hájit dívka.

„Možná, ale nechápu, jak ji mohl Brumbál dovolit jít na OVCE, když neumí ani základy.“ Mudroval zase Ron.

„Do prváku jít asi nemohla, nemyslíš?“ zpražila ho primuska.

„Ale Ron má pravdu, jak jí to mohli dovolit?“ pokračoval zase Harry. „Vždyť to nedává smysl. „A vlastně, Snape měl právo ji vyhodit.“

„Cože?!“ sykla dívka. „Ty se ho teď zastáváš?“

„Nebuď blbá.“ Odpověděl Ron. „Jen nerozumíme tomu, proč je tady.“

To se ovšem jejich kamarádka zarazila na dobro. „Vy jste někdy naprostí pitomci co? Zase jste nic nepochopili?“ Pak ovšem ztišila hlas a pokračovala. „Brumbál jí to dovolil, protože je sirotek. Nemá nic jiného a to by mělo stačit jako důvod. Našel ji v poslední chvíli a dal jí příležitost. Má právo patřit do našeho světa.“

„Asi jako nějaký skřítek co?“ odpověděl popuzeně Ron.  

S tím se jeho kamarádka otočila na místě a nakvašeně od nich odešla. Prostě jim nedokázala vysvětlit to, co sama tušila. Keth měla prostě právo tu být a Brumbál měl jistě nějaký důvod, proč ji to dovolil. Vždyť to byl přeci Brumbál…

18.11.2007 23:28:19
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one