Kethleen přišla pozdě.

Váhavě zaklepala na dveře učebny a pak vstoupila. Nemýlila se, všichni zůčastnění už tam byli. Ale něco tu přeci jen nesedělo, jak to?

Aha, někdo byl navíc, ale kdo?

Gabriela.

Ale počkat, proč?

Han Gwennyd zvadl oči od knihy, ze které rázně předčítal a pohlédl na ni.

Na první shlédnutí si mohl každý všimnout, že je pobledlá a že á kruhy pod očima. Nejspíš byla nemocná.

„Promiňte pane profesore. Omlouvám se, že jdu pozdě, já….zabloudila jsem.“ Řekla plaše a se skloněnou hlavou stála v ošuntělém hábitu nedaleko nich.

Totiž jeho, Georgiany Grey-Raynerové a ještě jedné dívky, kterou si pamatovala od vidění z Jasnovidectví – Gabriela.

„No,“ zvážil odpověď profesor a opět pohodil hlavou. „Jste zde a to je hlavní. Posaďte se prosím a budeme pokračovat,“ ukázal na místo v přední lavici.

Ach ano, byla sobota. Doučování, které měly dvě dívky povinné, aniž by o ně žádaly.

Ale to neřešilo to jediné, co nyní Joe zajímalo. Proč tu byla i Gabriela? Jí se to přeci vůbec netýkalo…

Keth trochu zavrávorala, čehož si Gwennyd sice všiml, ale protože se vzápětí posadila a vytáhla pergamen a brk na poznámky, nezareagoval už nijak víc.

Georgiana jí věnovala jeden přátelský pohled a úsměv, za nějž by se nemusela stydět ani leckterá královna, pak se však znovu vrhla do učení a očima hltala už jen profesora před sebou.

Gabriela se na ni také podívala, ale neřekla vůbec nic. Jen ten pohled, který si dívky vyměnily byl jako vše, co by si jinak byly schopné sdělit slovy.

„Jak jsem tedy říkal, než slečna Morganová přišla, budeme se teď věnovat především přípravě na vaše NKÚ. A začneme také od znova. Tak tedy,“ odkašlal si. „Magie, ví někdo jak popsat, co to je?“

 

Po jejich soukromé hodině, když si Gwennyd balil  své knihy a pergameny, přešla Georgiana ke Keth.

Dívka si právě vyměnila poslední tichý pohled s Gabrielou, čímž se i rozloučily a ona v zápětí odešla.

„Ach Keth, tak máme za sebou první týden.“ Začala se rozplývat její druhá, rudovlasá,  kamarádka. „Nevěřila bych, jak to utíká. Je to ale tak senzační. A ty jsi tady také, ale lektvary budou asi těžší. Slyšela jsem, že tě prý Snape vyhodil, je to pravda? To je vážně hrůza. A Keth, jsi pobledlá, co je to s tebou?“ doslova chrlila jedno za druhém dívka.

Joe jen pokrčila rameny a zaklapla sponu na ošoupané tašce.

„To nic není.“ Hlesla.

„Musím ti toho tolik vyprávět.“ Vlekla ji Georgiana pryč, držíc ji důvěrně zavěšenou do sebe.

Ani nečekala, jestli její kamarádka také chce něco říci. Byla tak nadšená, že jí ti Joe ráda v duchu odpustila. Sama byla nadšená na začátku loňského roku, jenže tenkrát se neměla hned tak komu svěřit, jako Gen jí.

Alespoň tak mohla hrát dál.

Pořád nějaká hra…nekončící divadlo… držela své pozice v mysli.

Ale profesor Han pečlivě naslouchal každému jejich slovu, dokud nezmizely. Nějak mu to nedalo.

Vlastně ji litoval, byla prostě jako postrašené mládě, s vykulenýma šedýma očima.

Lítost, to bylo to, co ho nějak nutilo se o ni zajímat. Ale jen povrchně zatím…

 

„Poslyš Gen,“ oslovila Joe svoji kamarádku, ale pro jistotu ještě o malinko ztišila hlas.

„Znáš tu holku, co tam teď byla s námi? Gabrielu, myslím?“

„Tu? Ale jo, určitě o ní něco vím. Tedy, alespoň to, co o ní říkali ostatní.“

Označením ostatní myslela samozřejmě Joeiny bývalé spolužáky hady. Vždyť byla kdysi také zmijozel a nebylo tomu ani pár měsíců zpátky.

„Co se o ní říká?“ zeptala se vykuleně Keth.

„Hm, celkem nic zajímavého.“ Zapřemýšlela Georgiana.

Její společnice zatím zadržovala dech, byla tak zvědavá, i když to nedávala najevo.

Gabriela ji podivně zajímala a chtěla o ní vědět víc. Prostě musela, byla jako záhada, kterou chtěla rozluštit.

„Tak mluv.“ Vybídla Gen znovu.

Ta se evidentně vytrhla ze zamyšlení a pak se zvonivě rozesmála.

„No dobře, tak tedy….“

 

Od chvíle, kdy se Joe dověděla pravdu, nemohla najít klid. Bylo to ještě horší, nyní ji otázky kolem Gabriely o to více přitahovaly a lákaly, stejně tak, jako se jich sama bála.

Bylo to vše zamotané a neuvěřitelné.

Navíc to podivné pouto, které k ní pocítila ve chvíli, kdy se poprvé uviděly vzrostlo několika násobně. Byla jí teď bližší a tak podivně vnitřně propojená.

Jako někdo koho nikdy neměla, jako někdo koho nikdy nepoznala a přesto byla tam v tu pravou chvíli. Prostě záhada.

Gabriela.

Studentka třetího ročníku a jako jediná dívka, pevně spjatá s mudlovským světem, ať už by chtěla, nebo ne. Ona do něj patřila víc, než kdokoliv jiný. Ale tato skutečnost byla tak bolestná a citelně živá.

Joe pochopila za jediný okamžik víc, než by jiným trvalo roky a ta velká tíha něčeho tak neuvěřitelného a bolestného, ji zasáhla.

Gabriela byla nemocná.

Nyní to poznala a dokázala rozšifrovat mezi vším tím, čím ji dívka přišla tak podivná. Ona měla v očích smrt, stejně tak jako život.

Měla lidskou nemoc. Tu, na kterou se umírá.

Byla to rakovina.

Kouzelníci jen málokdy poznali něco takového. Navíc ve spojitosti s magií byla tato choroba prakticky nemožná. Trpěli jí jen obyčejní lidé, protože u kouzelníků by potlačila zcela jejich jádro a nebo naopak jejich magické jádro by ji odmítlo a kouzelník by se prakticky uzdravil.

Gabriela ovšem ne, ona byla výjimka. Asi tak jako byla Joe výjimečná mezi čaroději.

Ale tato odlišnost byla horší, smrtelná.

Přesto každý den Gabriela vstala a i když jí někdy nebylo dobře, měla důvod proč chce prožít svůj den, ať už měl být jakýkoliv. A právě tato její vlastnost bylo něco, co hluboce muselo zapůsobit na každého, kdo ji znal.

Byla ještě mladá a ze všech lidí, co kdy Joe poznala, byla ta poslední, které by přála smrt. To díky ní si ti, co chtěli, uvědomovali, co znamená žít. Mít tu možnost se ráno probudit a cítit chladný vzduch, měkkost peřin a nebo prostě jen vnímat světlo, prostupující skrz záclony.

Gabriela ve své podstatě ukazovala to, co znamenalo žít a mít tu možnost se znovu probudit, protože ona ji dřív nebo později musela ztratit.

To bylo to „kouzlo“. To poslední „něco“, co ostatní vnímali. A také to poslední, co si uvědomila Joe.

Snad proto, nebo spíš právě proto její cit k té dívce vzrostl ještě o to víc. Nedokázala by to popsat, ani to vystihnout v myšlence, ale bylo to přítomné v každém okamžiku, kdy spolu mlčky rozmlouvaly tím, že se jen letmo podívaly do očí.

Záhadná síla a motor nutící něco udělat, cokoliv.

„Gabriela.“ Zašeptala Kethleen pro sebe a odvrátila svůj pohled od dívky, která jí kráčela po boku.

„Je to smutné.“ Řekla ještě ona zastřeným a pohnutým tónem, ale Joe ji neposlouchala.

 Musela myslet na to, jaké to pro ni musí být.

Zároveň také na to, že to její nemoc byl také důvod, proč ji ostatní, jako třeba zmijozelové nechávali být.

Jako by nebyla, nebo byla jen vzduch. Měla pár přátel, ale i oni ji brali jen jako část samozřejmosti, nic víc.

Joe byla po dlouhé době první, který se podíval na ni, ale neviděl tu „nemocnou“, jako ostatní. Právě proto také Gabriela z neznámého důvodu přilnula k ní.

Keth se musela zastavit a Georgiana trpělivě čekala. Možná byla ve zmijozelu, nebo byla občas sebestředná a trochu namyšlená, ale měla srdce. To byla také vlastnost, díky které mohla být s Joe kamarádka. I ji to zasáhlo, ačkoliv ji nepoutalo to, co ty dvě dívky dohromady.

Jenže čas utíkal a hodiny nemilosrdně kráčely vpřed.

„Keth, měly bychom jít. Za chvíli už bude čas.“ Řekla smutně Gen.

„Máš pravdu.“ Přikývla její kamarádka.

„Keth?“ zeptala se potichu.“

„Ano?“

„Mrzí mě to.“ Řekla a ani nevěděla proč. Něco ji nutilo to vyslovit a když tak učinila, cítila trochu hřejivého tepla, které ji prostoupilo, aby uklidnilo smutek. Nevěděla, odkud se vzalo, ale bylo příjemné.

Joe se jemně vyvlékla z jejího sevření a narovnala si tašku na rameni.

„Mě také.“

S tím už ovšem došly až do sklepení, před učebnu lektvarů, kde se mělo konat jejich poslední doučování. Jako Keth musela předstírat neschopnost a tak trochu sklony outsidera. Zároveň i bázeň, protože při posledním setkání jí a Severuse Snapea na hodině, byla přeci vyhozena.

Bylo nutné pokračovat v tomto stylu i nadále.

I když ne tak, že by jí měl vyhodit pokaždé, spíš jen tak, že bude předstírat neschopnost.

Ale musela to tak předstírat i dnes?

To co se dověděla o Gabriele víc než jen trochu zaměstnalo její mysl a to stačilo.

Dokázala se možná soustředit, ale jak dobře by to bylo, i kdyby nemusela být „v kůži“ Keth, ale mohla by být jen Joe?

 

Snape jim mlčky otevřel a vpustil je dál.

Neušlo mu nic ze skrývaného výrazu šedooké dívky, ačkoliv nikdo jiný to nemohl postřehnout.

Prosmýkla se kolem něho ve dveřích a ta chvíle stačila na to, aby u ní vyčetl něco, co ho trochu zarazilo a znepokojilo. Stejně tak jako vyčetl něco dalšího, co ho zase nesmírně potěšilo a zahřálo i jeho jindy tvrdé srdce.

„Sedněte si, začneme.“ Zavelel ledově.

Keth a Georgiana mlčky uposlechly a vytáhly své školní potřeby a přísady do lektvarů.

Musím se soustředit…musím se soustředit…

Opakovala si Kethleen v duchu a bezděky si při tom pohrávala s prstýnkem na levé ruce.

Nehodlala být perfektní, ale i tak by měla vnímat a dávat pozor na vše co se bude dít.

I když nyní by asi nejraději plnila svůj tajný úkol než být „po škole“, nicméně přítomnost jednoho profesora v černém, rozevlátém plášti, byla tím nejmilejším odškodněním.

Co asi dělá Harry? Doufám, že je v pořádku,…ale vlastně počkat…dnes je sobota, to se přeci koná nábor do famfrpálového družstva… No, to by se mu snad nic nemuselo stát…

Její úvahy už naštěstí k mistru lektvarů nedorazily, snad to bylo také štěstí, protože i když věděl, že Joe má ráda jen jeho, nemusel poslouchat její myšlenky týkající se toho zatraceného Pottera. Už tak měl minulý rok temné myšlenky, když to vypadalo, že ti dva jsou víc než přátelé. Ale mýlil se a tak se mu časem podařilo zapudit veškeré myšlenky na to, co by asi udělal, kdyby to byla pravda.

Teď ji má tady, přímo před nosem.

Za svou stěnou neproniknutelné nitrobrany se tomu vlastně smál a kdyby byl teď jakýmkoliv jiným člověkem, než tajným smrtijedem a informátorem Albuse Brumbála, jeho oči by prozrazovaly štěstí.

Stejně tak jako její. Při vstupu do místnosti a ještě chvíli potom, cítila snad každý pohyb zemně a veškeré problémy, které se jí týkaly a nebo se týkaly těch, které měla ráda.

Harry, Gabriela, Gen, ona samotná a Severus Snape.

Ale při posledním jménu se její nitro opět probudilo z šoku týkajícího se smrti a rozehřálo se povědomým malým plamínkem.

Byla možná Keth, ale její srdce bylo jen jediné a to patřilo tomu, na koho občas jen letmo a co nejnenápadněji pohlédla.

Podvědomě se těšila z toho, že jej vidí a veškeré strádání a nebo problémy byly rázem pryč. Zbylo jen malé, ukryté štěstí, které měla v sobě a které jako ohýnek hřálo uvnitř.

Zamaskovala poslední úsměv, když sklonila obličej, dopsala poslední větu zadání, jež jim nachystal na tabuli a začala si chystat přísady.

Ještě štěstí, že se otočil, snad si toho nevšiml, asi by neměl radost, že na sotva postřehnutelnou vteřinu skrz její udržovanou masku Keth proniklo něco jiného. Něco důvěrného, co jí způsobilo úsměv na tváři.

Vážně se musím soustředit… řekla si opět v duchu vyčítavě a natáhla se pro misku s příhodnou ingrediencí. To právě ona způsobila, že se předtím musela tak usmát. Byli to drcení tlustočervi, pochoutka Stingweho.

 

„Za pět minut je konec.“ Oznámil mistr lektvarů oběma studentkám a ani se neobtěžoval zvednout hlavu od svého stolu.

Gen se ušklíbla a spiklenecky mrkla na svou kamarádku, že to je snad jasné a že to přeci není vůbec těžké.

Pak jí ovšem úsměv přešel. Kethleen rozhodně nevypadala tak, že by to bylo „samozřejmě“ a „jednoduché“.

Přísady měla položené trochu chaoticky na jedné straně a poznámky a učebnici lektvarů na druhé. To bylo známé jako začátečnická a naprosto stupidní chyba. Nikdo nemohl zareagovat rychle, kdyby se s tím něco začalo dít a bylo by potřeba něco přidat. Vždyť to bylo nelogické, takhle pořád musela chodit z jedné strany na druhou a dívat se do učebnice a teprve až pak hledat přísady. To že je měla jistě pomíchané, bylo už zcela evidentní.

Celkem měly za úkol připravit tři jednoduché lektvary na úrovni prvního ročníku a Georgiana rozhodně neměla problém jak to udělat, vlastně už se dobrou půlhodinu nudila. Její kamarádka ovšem rozhodně ne, kdyby jí někdo sledoval, viděl by v tom roztržitost, značnou nervozitu a zcela evidentní antitalent na daný předmět.

Keth si otřela trochu orosené čelo, jak se naposledy nahnula nad svým bublajícím kotlíkem, aby se přesvědčila, že to snad bude hotové včas.

Aniž by věděla, podařilo se jí rozmazat saze, které měla z neznámého důvodu na tváři. Trochu zaúpěla a vrhla zničený pohled na Gen, která ji po očku tu a tam sledovala ze svého místa.

Ta se jí snažila povzbudit úsměvem, ale marně. Keth měla asi vážně smůlu a naprostý antitalent. Odevzdaně tedy pokrčila rameny a zhasnula slabý plamínek pod kotlíkem. Přelila i poslední lektvar a vystavila je na hranu stolu, pak si šla sklidit ingredience.

Gen jen vyvalila oči a doslova zírala. To snad nemůže být pravda, vždyť jí Snape roztrhá na kusy, jak se jí to vlastně povedlo?

Celkem tři lektvary na tři různá použití, avšak zcela jiná interpretace, která byla možno spatřit z výroby Kethleen Morganové.

První měl mít barvu jantarovou a trochu řidší konzistenci, také měl mírně probublávat v pečlivě zavřené lahvičce, zapečetěné voskem. Ovšem to, co leželo u Keth se tomu ani zdaleka nepodobalo, vždyť to bylo světle zelené, lehce fosforeskující a naprosto bezbulinkaté.

Druhý lektvar měl mít barvu noční šedi, Gen se jen divila, kam na to její kamarádka přišla, protože byl možná s černým nádechem, ale podivně protkaný růžovými žilkami. Asi jako nějaký kámen, ve kterém je další kov…

No a třetí doslova bilo do očí.

Za to jí Snape určitě zabije!

Měl to být jednoduchý lektvar, průzračný a scezený od lístků rostliny, z níž byla jeho větší část, ovšem tento byl…. no…. učiněný žabinec se zbytky něčeho, co připomínalo mořské řasy.

Georgiana zůstala zmrazeně stát a hypnotizovala svou kamarádku. To byla jasná smrt, měla je raději rozlít, to by na ní křičel, že je jen neschopná, takhle to bude horší..daleko horší.

„Keth,“ špitla, ale měla smůlu.

Snape snad čekal právě na to a s tím jediným slovem se zvednul a přešel k nim. Nejdříve ke zmijozelačce, která odvedla dobrou práci. Přeci jen, látka prvního ročníku jí nedělala absolutně žádný problém.

Pak ovšem přešel pomalým, ale zcela zlostným krokem ke Kethleen.

Její práci přehlédl jediným pohledem a pak se jeho rty zkřivily v naprosto vražedném úsměšku.

Kethleen doslova zbělela jako papír a její, už tak velké šedé oči se ještě víc rozšířily.

Snape zasípal jediné slovo, které bylo určené Georgianě.

„Ven.“ Sykl a nezpouštěl při tom oči z Kethleen.

Dívka jen pokrčila rameny a se svými věcmi zmizela. Dveře se za ní zabouchly a pak bylo už jen slyšet něco, co se vraždě rozhodně podobalo.

Gen se z toho sevřel žaludek, ještě štěstí, že takhle nekřičí a nenadává jí. Chudák Kethleen, ale jak se jí to jen povedlo?

Pak Georgiana odešla a raději už víc nechtěla ani slyšet. To předtím bohatě stačilo. Snad najde Keth později, protože ta rozhodně bude potřebovat oporu. Určitě jí praskly ušní bubínky…

 

Oba sehráli své role a on ji ještě pro jistotu udělil na několik příštích týdnů školní trest. I zbytek soboty měla strávit napravováním toho, co na hodině nedokázala, totiž uvařit lektvar.

Avšak, když se v soukromí ujistil, že jí to vážně nedělá sebemenší problém a že to zvládá rychleji než ostatní a naprosto přesně, dál ji nemučil.

Byli sami a tak už nebylo potřeba hrát to divadlo, ale že to zvládli na jedničku.

Joe se tedy mohla konečně pořádně usmát a zavtipkovat o tom, že po dnešku už nikdo nebude pochybovat o tom, že do konce roku se tu stane neštěstí.

Pak už jim nic nebránilo v tom, nerušeně si povídat, za zakoulenými dveřmi proti vyrušení a odposlouchávání.

Další hodinu na to vyprchal i mnoholičný lektvar, takže se z Kethleen rázem stala Joe a tato podoba byla oběma mnohem příjemnější.

Mistr lektvarů si jí tedy přitáhl blíž a ona se k němu přitulila. Tohle obětí jí rozhodně vynahradilo tu šarádu předtím, ačkoliv si ještě neodpustila tu „přidrzlou“ poznámku o tom, že se jí ty napodobeniny alespoň zdařily. Rozhodně to byly originály.

„Co tvoje oči?“ zeptal se po chvíli, kdy se jen tak mlčky objímali.

„Vlastně je to zatím dobrý, jen by se mi hodilo, kdybych se mohla proměnit úplně. Bojím se, že si na to zvyknu.“ Přiznala.

Snape něco nesrozumitelného zavrčel a pak její tvář uchopil jemně do dlaní. Bez mrkání se na něj vydržela chvíli dívat, když zkoumal její oči.

„Domnívám se, že s tebou Albus ještě nestihl promluvit. Ale naznačoval jsem mu před týdnem, že to bude potřeba.“

„Hm, o čem?“ zamrkala.

„O tobě přeci.“ Zavrčel znovu, ale nepouštěl jí.

„To mi vážně došlo.“ Pozlobila ho. „Já jsem totiž jindy i inteligentní.“

Odevzdaně si povzdechl a pronesl něco v tom smyslu, že je krom toho i nenapravitelně praštěná.

Pak už ovšem další slova přerušil polibek, který si nemohla nechat ujít. Vždyť na to přeci čekala a těšila se celou dobu.

„Jak se má Stingwe?“ usmála se o něco později.

25.11.2007 01:10:50
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one