10. Dawn Darshemová

Jak na nový rok tak po celý rok :-D

Jako omámená jsem odcházela od altánku a stěží jsem chápala, kam mé kroky směřují. V uších mi zvonilo a cítila jsem silné závratě, které mnou lomcovaly, ačkoliv nebyly vyvolané nijak mým fyzickým stavem.

Prošla jsem dveřmi a za nimi pak dalšími a dalšími, vystoupala jsem po schodech a procházela nesčetnou spletí chodeb, až jsem se ocitla v zapomenuté a staré učebně, která byla na stejném patře, jako můj pokoj.

Nikdo tam už dlouhá léta nebyl a já osobně jsem ji používala jako svou druhou soukromou místnost. Toto křídlo domu bylo vesměs neobydlené a tak to nikomu nevadilo.

Kdysi se zde muselo vyučovat, protože zde byly pozůstatky po všem co bylo k výuce potřeba. Když jsem byla malá, snažila jsem si představit, jak zde sedávala třeba má matka, ale postupem času se mi tento obraz zamlžil tak, jako mé vzpomínky na ni byly vzdálené. Nostalgicky jsem pak sedávala u okna, které nyní bylo ucpané několika vrstvami proti chladu a vyhlížela ven, či jen snila a nebo odpočívala. Zde mě nikdo nehledal a bylo mi tak dobře, bylo to mé útočiště, kam jsem se uchylovala vždy, když jsem si potřebovala něco promyslet a nebo se jen „ztratit“.

Nyní mě sem zavedl snad sám osud, nebo zvyk? Vyhledala jsem s vděčností toto opuštěné místečko a tak jako vždy, jsem se stočila na lavičku u mého oblíbeného místa.

Zavřela jsem oči a až nyní jsem se rozplakala.

Trvalo to dlouho, oplakávala jsem své ztracené rodiče, mého bratra, který mi nyní ještě o to více bytostně chyběl a pak? Plakala jsem kvůli něčemu, co jsem odmítla již v zárodku. Kvůli lásce, která si mě ovšem našla. Věděla jsem a cítila jsem to. Nevím, kdy se to stalo, ale podmanil si mě a já byla ztracená dříve, než jsem si to uvědomila.

Snad to bylo tenkrát, když přijížděl do Rosetu, nebo předtím, než mě málem uchvátila sněhová bouře? Nebo jako blesk z čistého nebe, když jsem na něho narazila v altánku a slyšela jsem poprvé tak lidský a teplý hlas. Takový, který se o mě skutečně zajímal, jak říká: „mě na vás záleží“.

Dlouho jsem tak setrvala, než jsem si uvědomila, že mě někdo drží kolem ramen a konejšivě mi cosi povídá.

Můj šok vystřídalo ohromení, když jsem zjistila, kdo tím člověkem skutečně je.

Byla to slečna Darshemová.

Vyvlékla jsem se z jejího jemného sevření a rychle jsem si otřela tváře. Zadržela mě, když jsem si chtěla stoupnout.

„Promiňte mi, mohu pro vás něco udělat? Mohu nějak pomoci?“ zeptala jsem se a snažila se potlačit chvění hlasu.

Chvíli trvalo, než mi odpověděla a bylo to tichounké a něžné.

„Kéž bych mohla pomoci já vám, Holly.“ Řekla.

Cítila jsem zamrazení pod kůží, které trvalo několik minut. Holly mi již nikdo roky neřekl. Naposledy můj bratr, můj James.

„Vy-vy znáte mé jméno?“ zeptala jsem se ohromeně.

Jemně přikývla a znovu stiskla důvěrně mou ruku.

„Vaše jméno a nyní i vás. Chci vám pomoci, chci být vaše přítelkyně, řekněte i, co potřebujete?“

Zalapala jsem po dechu a až nyní jsem si uvědomila, že ruka, co svírá tu mou je ruka přítele. Proč ale by má tak ledová?

„Má přítelkyně? Ale to přeci nejde.. já nemám přátele.“

„Já vím,“ přitakala.

Konečně jsem se jakž takž zpamatovala z ohromení a v úžasu jsem se rozhlédla kolem. Byly jsme tu samy.

„Jak jste mě našla?“ nevycházela jsem přesto z úžasu nad tímto zjevením, které snad ani nemohlo být skutečné.

Konečně se pousmála a byla v tom notná dávka trpělivost.

„Na tom nezáleží,“ pokračovala jsem. „Neměla by jste tu být, to se nesluší slečno.“

„Mě nemusíte odhánět, Holly. Byla jsem vám nakloněna ještě dřív než jsem přijela na Roset, toužila jsem vás poznat a nyní skutečně vím, že mé přání, abychom byly přítelkyně je to pravé. Mě neztratíte Holly.“

„Ale jak?“ vypravila jsem ze sebe nechápavě. Jak mě mohla znát ještě před tím, než přijela na Roset? Kde o mě mohla slyšet, že mě tak toužila poznat?

Povzdechla si a nyní to byla ona, kdo se vydal v myšlenkách do minulosti.

„Lidé mě často soudí, kvůli mé rodině a nebo majetku, který máme. Snaží se upoutat naši pozornost a často se přetvařují.“

Tato jemná narážka, jak jsem pochopila nebyla nijak myšlena zle, bylo to jen konstatování, ale neunikla mi podobnost k přirovnání mé sestřenky Emmy.

„Ve společnosti, ve které se pochybuji já i můj bratr jsme se rychle naučili poznávat skutečnou povahu lidí a i když je to někdy těžké, je to stejně tak i důležité.“ Řekla moudře.

Poprvé jsem se jí odvážila podívat do očí.

Byly stejně tak smutné, jako naposledy, ale nyní byli i plné odhodlání a naděje. Skutečně si přála být mou přítelkyní, ačkoliv jsem nechápala proč. Co ji k tomu vedlo, mohla jsem ji však odmítnout?

Pravda byla, že i já jsem zoufale potřebovala přítelkyni. Navíc jsem si nedokázala představit, že bych jí mohla zklamat. Bylo v něco záhadného, co mě nutilo vyhovět ji.

„Budete mour přítelkyní?“ zeptala se nesměle.

Musela jsem chvíli počkat, abych dokázala najít ztracený hlas. Stále jsem byla tak moc vyvedená z míry, že mi dávalo zabrat to zjištění a nové zážitky, které jsem musela vstřebat.

„Ano.“ Přitakala jsem.

Šťastně se usmála a byl to pravý a nefalšovaný úsměv. Na chvíli jí i prozářil oči.

Znovu mi stiskla ruce a já se odvážila ten stisk opětovat. Poznávala jsem nyní něco nového a tajemného, něco co jsem dosud neznala.

Měla jsem přítele, opravdového.

„Proč já?“ zeptala jsem se.

Znovu se usmála, „Protože poznáte smutek.“

 

 

 

01.01.2009 01:40:44
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one