Občas se stane, že i přes veškerou snahu, kterou jsme vynaložili zůstávají naše cíle stejně nedosažitelné, jako na samém počátku. Někdy nás tato beznaděj natolik ochromí, že sotva máme sílu pozvednout se a zkusit to znovu. Ale tentokrát mělo takovéto zklamání spíše opačný účinek.

Slečna Emma si neuvědomovala nezdar svého marného snažení o upoutání Roberta Darshema do její léčky. Nedokázala jej přimět, aby se do ní zamiloval slepě přehlížela jakýkoliv nezdar.

Zatímco pan Darshem trpělivě snášel veškerou pozornost a do jisté přátelské meze ji i s radostí oplácel, nikdy ji nepřekračoval. Vůči svodům slečny Emmy byl odolný a dokonale je ignoroval.

Bylo to k pobouření, protože poprvé za život mé sestřenky jsem viděla, že něco dělá s velkou chutí a také proto, že skutečně chce. Neušlo mi, že v její povaze se zrodilo cosi něžného, co ji dělalo jiným člověkem. Ale byla to snad láska? Nevěděla jsem.

Častokrát jsem nyní zastala svou sestřenku v jejím pokoji jak zadumaně vyhlíží z okna a sní. Bylo to u ní velmi neobvyklé a tak trochu jsem se o ni strachovala. Nicméně tato změna se ukázala jako krok k něčemu lepšímu, přesto mi bylo velmi líto jejích předem k zániku odsouzených nadějí.

Rozhřešení přišlo o den později. Byl to poslední den před Vánoci a pro slečnu Emmu znamenal trpké zklamání a hlubokou ránu nejen její samolibosti.

Nemohla jsem si nevšimnout, že i pan Robert byl poslední dobou zádumčivý a občasně se vyhýbal společnosti, aby mohl rozjímat. Počínal si jako člověk, kterého se snaží udržet na místě, kde mu pod nohama doslova hoří zem. Nedokázal se přinutit ke klidu když byl o samotě, často jsem jej vídala z okna, když se procházel po zahradě. Nabyla jsem tedy dojmu, že velmi brzy očekává zprávy zvenčí a že jim dozajista podlehne.

Nemýlila jsem se.

Dvacátého třetího prosince přinesl spěšný posel list a po něm následoval snad čistý zázrak. Sir Robert se okamžitě proměnil, byl šťastný jako nikdy a jeho dobrá nálada se ukázala jako oprávněná ve chvíli, kdy celé společnosti oznámil radostnou novinu.

Jeho snoubenka právě dorazila do rodinného sídla a plánované svatbě už nechybělo ani to nejmenší. Na začátku roku měla být vystrojena veselka a celá Rosetská společnost byla srdečně zvána.

Slečna Dawn se připojila k bratrově veselí, protože si byla dobře vědoma jeho napětí, když lady Ashleytonová musela překonat polovinu země a rozběsněné zimní moře, jen aby přicestovala za svým vyvoleným až z Francie. V tu chvíli nebylo šťastnějšího muže a milující sestry, která s ním prožívala jeho štěstí tak, jako naše společnost.

Jen slečna Emma byla při té novině bledá a ve své lenošce dočista vzpřímená, až jsem se bála, že bude mít šok. Ale byla to přeci jen dobře vychovaná mladá žena a nedala na sobě jinak nic znát. K večeru se omluvila pro nenadálou únavu a vzdálila se do svých pokojů, kde zůstala i po zbytek dne.

Teta Austenie věnovala velkou péči našim hostům a tak, když byl důvod k velké oslavě, nechala vystrojit dokonalé pohoštění.

Večer probíhal v té nejlepší atmosféře a v přátelském duchu. Všichni se radovali z tohoto štěstí a bujará nálada panovala po celém domě.

„Nyní je mi konečně ctí, že mohu pohostinnost paní Rosetu oplatit. Bude mi nesmírným potěšením uvítat celou společnost v našem panství. Jsme vám s mou drahou Dawn velmi vděčni a doufáme, že neodmítnete naše pozvání. Odcestujeme krátce po novém roce a jak doufám, budete brzy svědky i dalších událostí, mezi než bude patřit i má vlastní svatba.“

Nadšení, které pan Darshem sklidil se rovnalo jeho vlastnímu a všichni s radostí přislíbili, že takovouto událost si nemohou nechat ujít.

Tedy všichni až na mou tetičku.

Omluvila se co nejzdvořilejším způsobem a slíbila, že dorazí na veselku, ale že dříve se nemůže z Rosetu hnout. Byla to přeci jen velká zodpovědnost a navíc cestování v zimě jí nesvědčilo. Musí počkat na trochu mírnější počasí a podmínky a jakmile budou tyto nakloněny, bude jí potěšením osobně poznat novou paní Darshemovou, jakož i všechny ostatní.

Nikdo jí to nemohl zazlívat, přeci jen už to byla dáma v letech, avšak zdálo se mi, že skrytý ledový podtón a nenápadný pohled byl určen mě?

Bylo mi jasné, že já pozvaná nejsem, ale proč by se tetička vymlouvala, aby také nemohla jet? Chtěla mě snad osobně pohlídat?

Zamrazilo mě pod kůží a stáhla jsem se víc do ústraní, beztak mi nikdo pozornost nevěnoval.

Edward odjel to dopoledne do města, aby mohl poslat osobní vzkaz své rodině a vyřídit několik záležitostí, které se nedaly svěřit našim sluhům.

Alespoň, že tady nebyl on. Nevydržela bych to.

Když se večer blížil ke konci a mé povinnosti skončili, posbírala jsem šálky a konvičku od kávy a vytratila jsem se pryč.

Dawn mi už před nějakou dobou pokynula a já jsem úsměvem odpověděla. Měly jsme se sejít kousek za domem, abychom si mohly svobodně pohovořit.

 

„Jste to vy?“ zeptala se, jakmile jsem uslyšela její kroky těsně za sebou.

Otočila jsem se a zahlédla postavu v tmavě modrém plášti, jak se ke mně blíží.

Odpověděla jsem ji a za nedlouho už jsme kráčely bok po boku sněhem.

„Můj bratr má takovou radost, čekal na ty zprávy už velmi dlouho a toto je opravdu velmi šťastné. Už dlouho jsem jej takto neviděla.“

„To mě velmi těší, musí být nyní spokojen.“

„Ó to on je,“ zasmála se zvonivě a na chvíli se zastavila. Musela jsem také, protože jsme byly do sebe zavěšené.

„Pojedete s námi, že ano?“ zeptala se naléhavě.

Cítila jsem chlad, jak se mi dostává pod můj kabátek a nemohla jsem tušit, jestli je to tím, že i venku je taková zima a nebo smutkem z této otázky.

„Nevím,“ pípla jsem tiše. „Ba, že nevím.“

Stiskla mi ruce a dívala se mi do tváře. Mluvila zcela vážně.

„Isabell, přijeli jsme sem, abychom poznali Roset a to, čím byl. Našli jsme vás a vy s námi musíte odsud. Tady není život, který si zasloužíte. Pomůžeme vám. Ach, jste pro mne jako sestra, kterou tolik postrádám. Prosím, pojeďte s námi. Budete svobodná.“

Její vášnivá slova a naléhání vyhnaly tu zimu, na chvíli jsem pocítila žár. Chtěla jsem zvednout hlavu a říci ano, ale vše co jsem až dosud zažila mluvilo proti.

Teta Austenie je vlivná, najde mě a pomstí se mi. Nenávidí mě. Rozdělila mě a Jamese, dělala mi ze života peklo..mám důvody odejít, ale mám důvody zůstat.

„Já...“ slyšela jsem koktat sebe sama.

Znovu se dotkla mých sevřených rukou a zděšeně vykřikla.

„Isabell, jste jako led. Pojďme do stájí, nikdo tam není a je tam teplo. Pojďte.“ Vedla mě na opačnou stranu a pak do světla a útulného tepla.

Koně nám věnovali zlomek svého času, než se znovu oddali pohodlí. Jejich Teplý dech nás hřál a roztával sníh v lemech šatů i plášťů.

Dawn se nikdy nevzdávala, pokud si něco usmyslela a nyní tomu bylo tak.

„Nemusíte se bát, postaráme se o vás. Robert i já vás milujeme, jste jako naše svěřenka.“ Argumentovala.

„Kéž bych jí mohla být,“ řekla jsem konečně a dlouze jsem se jí zadívala do očí. Byl to smutný pohled, takový, který ona znala. „Bojím se odsud odejít, ona si mě najde a znovu mě zničí a bude to horší. Dnes jí dělám služku, co budu muset udělat, jestli mě chytí? Patřím jí.“

Objala mě a pevně stiskla.

Ale místo ní odpověděl někdo jiný. Někdo, kvůli komu mé srdce snad vyskočilo z hrudi a horkost zaplavila mé tělo. Cítila jsem každý tep a vnímala snad každou vteřinu, než jsem se otočila k němu.

„Slibuji, že vás učiníme svobodnou vůči jejím nárokům. Nebude s vámi již takto zacházet, o to se postaráme.“

Jak jsem mu mohla nevěřit? Jemu a slečně Dawn.

„Jste zpátky můj milý příteli,“ vykřikla šťastně Dawn. Už jsme se báli, kde jste se zdržel.

Stále se díval na mne a já se vpíjela do jeho očí. Nedokázala jsem se ubránit.

Propadla jsem mu.

„Musel jsem ještě něco vyzvednout.“ Řekl pln záhady.

Pak se oba obrátili na mě: „Nuže?“

Zavřela jsem oči a pak jsem odpověděla. „Pojedu s vámi.“

04.01.2009 00:59:30
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one