Žaludek jsem cítila až v krku, když se kočár konečně zastavil. Seděla jsem v něm naprosto sama, protože jsem se trochu obávala, jaké bude naše setkání, natož abychom měli svědky. Byla to jen naše chvíle, které jsem slíbili oba podlehnout už před dávnou dobou.

Ale když jsem nyní seděla na krajíčku sedátka a pohrávala jsem si s rukavičkami, bála jsem se odhrnout látku a podívat se.

Slyšela jsem, jak na zem pokrytou sněhem dopadly tlumeně sluhovy nohy a jak popleskal koně, než obešel dveře a otevřel.

Zůstala jsem chvíli jako přimrazená a dívala jsem se na zvětšující se dveřní otvor, který vlivem bělostného sněhu dočista zářil.

A pak, když takřka zel do kořán jsem jej uviděla.

Stál na bělostném pozadí a mě se srdce sevřelo živěji, než jsem si kdy přestavovala.

„Jamesi!“ vykřikla jsem a v další chvíli mě svíral v náručí a já jej pevně objímala.

„Is.“ Slyšela jsem ho zavolat chroptivě do mých vlasů, než mě sevřel v náručí.

Nevím jak dlouho to mohlo být, ale stáli jsme tam a objímali se, jako kdyby to mělo být naposledy. Jako kdyby to mělo být tenkrát, když nás rozdělila.

Ale nebylo.

Nyní mě kočár přivezl bezpečně k němu a já jej spatřila ne jako kluka, ale jako dospělého muže.

„Ach Jamesi! Ty jsi vyrostl!“ zvolala jsem s nadšením, když jsme se konečně pustili.

Vím, že to znělo hloupě, ale měla jsem na něho jen jednu vzpomínku a vždy když jsem na něho myslela, jsem jej viděla přesně tak, jako tenkrát. Nyní přede mnou stál dospělý muž a jak úžasný to byl pohled!

„Také nevypadáš tak roztomile, jako si tě pamatuji.“ Usmál se šibalsky, ale vše mé hrané rozhořčení se rozptýlilo, když mě políbil na čelo znovu obejmul. Jak dlouho trvalo, než jsme mohli být spolu?

Zavedl mě do útulného domku, který odpovídal jeho životu na venkově a usídlení. Nebyl zařízen nikterak přepychově, ale byl pohodlný a velmi mi připomínal ten, který jsme znali jako děti. Bylo v něm něco, co rozehřívalo duši. Tak přeci jen kousek našeho domova přežil.

Můj bratr mi musel vidět na očích, co si myslím, protože po chvíli kdy mě s úsměvem pozoroval prohlásil: „Od odchodu Adélin se tento dům nezměnil. Slíbil jsem, že jej budu udržovat tak, jako by to dělala ona sama.“

Adélin byla naše druhá teta, ta které jsem vděčila za život Jamese a nyní i za svůj. Za útočiště a střechu nad hlavou.

Přikývla jsem a znovu pohlédla na něj. Byl vysoký, o kousek vyšší než Edward, ale ne tak, aby vyčníval. Jeho držení těla a chůze, zkrátka cokoliv co dělal, vyjadřovalo jistotu a jakousi tajuplnou ladnost, na druhé straně byl ovšem uvolněný a nikterak upjatý. Zkrátka budil dojem galantnosti a nenucenosti, což bylo velmi vítané.

Nikdy se nepřetvařoval a většinou jste jej mohli vidět s šibalským úsměvem a hlubokýma, trochu dětskýma očima, ve kterých mu tančily malé ohníčky. Když byl unavený, nebo se rozhodoval nad důležitými věcmi, měl ve zvyku masírovat si pravý spánek. Jindy to dělal jen tak, když trochu zasněně přemýšlel.

Jako každý správný mladý muž byl James dobrého vzdělání, teta Adélin mu mohla zaplatit dobré školy a učitele. Vyznal se ve všem, co bylo třeba a tetinu a svou menší usedlost vedl dobře. Přesto byl můj bratříček v jedné věci velmi nedůvěřivý a poněkud zdrženlivý.

Usmíval se, hovořil, byl milý a pomohl vždy tomu, kdo o to požádal, ale trvalo to dlouho, než si někoho k sobě skutečně pustil blíž. Odhalila jsem to náhodou a po té jsem rozuměla každému jeho slovu a pohledu, který pro ostatní sice byl vřelý, ale pro mne byl i smutný. Tak přeci jen i na něm teta Austenie odvedla také kus práce. Její vliv nemusel sahat až tak daleko do Edinbourgu , ale vkradl se mu do duše. James byl sice vynikající člověk, ale byl ve skrytu duše osamělý a vážil každý projev pravé náklonnosti, než tak učinil.

Zasáhlo mě to tak, jako jeho. Oba jsme byli poznamenaní, ale naučili jsme se s tím žít a to bylo hlavní. A nyní jsme měli zase jeden druhého, Austenyina nenávist se nedovršila.

James se zatím znovu usmíval a bylo to čisté štěstí, zatímco jsem ho takto pozorovala a hodnotila.

Byl také podobný naší matce. Měl stejné tmavé vlasy, jako i já a podobné rysy obličeje. Jeho oči byly stejně pronikavě modré, jako ty její. V něm naši rodiče skutečně přežívali a bylo to o to hřejivé, že ty stejné modré oči mě pozorovaly. Byl mi tím bližší.

„Poprosil jsem, aby nás nikdo nerušil.“ Řekl trochu váhavě, ale když jsem přikývla pokračoval. „Máme si toho tolik co vyprávět.“

 

Mohla jsem jen děkovat Bohu, že mě dostal z tetina domu a vlivu. Nyní jsem zažívala nejkrásnější dny svého života.

Velmi rychle jsme si na sebe dokázali zvyknout a každý den jsme objevovali další výhody a krásy toho mít sourozence. Někoho, kdo tu pro vás vždy je a někoho, kdo dýchá jako vy, kdo je vaším druhým já.

Nikdy jsem nesnila o něčem takovém a doslova jsem se proměnila přes den, kdy jsme se poprvé spatřili. Nyní jsme se více smála a doslova si užívala každou minutu.

Prozkoumávala a objevovala jsem stála nová zákoutí domu a okolních pozemků, ve dne jsem si sedla do knihovny, nebo jsem se projížděla na koni. Také jsem si věnovala i dalším činnostem, protože James nyní považoval tento dům za náš společný. Jak mi také řekl hned první den, co jsme si dlouze vyprávěli o všem, co nás potkalo.

Budu žít u něho a do Rosetu se nevrátím, leda to někdy budu chtít. Tetu Austenii jsme vymazali z našich životů a na dlouhou dobu jsme se o ni přestali zajímat.

Zotavovala jsem se z našeho odloučení rychle a brzy jsme si našly společné zvyky a zájmy, které vyplňovaly naše dny. James se staral pilně o naše království a já převzala úkol společně s hospodyní a zapadla jsem, jak řekl James – velmi rychle, do chodu domácnosti. Mé zkušenosti z Rosetu byly přeci jen vítané. Neměli jsme takový přepych jako jsem vídala  tam, ale mohli jsme si pohodlně dovolit vše, co bychom potřebovali.

Dawn a Robert nás o několik dní později přijeli navštívit. Sídlili mi ještě když jsme cestovali, že tak učiní hned, jak si budou jisti, že jsme s bratrem měli dostatek času pro sebe. Protože jak říkali, velmi si nás oblíbili a i když chápali složitost naší situace, už to dále nemohli vydržet.

Dostalo se jim opravdového pohoštění, ale tak jako mého bratra i mě velmi zarmoutilo, že jejich a náš přítel Edward se ještě neozval.

Věděla jsem, jak to bylo. Jak vznikl celý ten nápad na můj „únos“ z Rosetu. Když se můj bratr Edwardovi poprvé svěřil, pojal on tento úkol za vlastní a protože v té době byl mému bratru zavázán, rozhodl se jednat. Celý plán poté svěřili i Robertovi a Dawn, netrvalo dlouho a bylo rozhodnuto. James si je proto nesmírně vážil a o to víc si vážil Edwarda. Přesto nechápal, proč se jeho přítel nyní chová tak zdrženlivě a nereaguje na jeho psaní. Přál si, aby nás navštívil a strávil s námi odpoledne, ale o panu Wrightovi nebylo ani slechu. Nikdo nevěděl, kde může nyní být.

Smutně jsme oba schovali své pocity, i když každý z jiné příčiny a rozhodli jsme se oplatit pozvání, kterého se nám od Dawn dostalo.

Strávili jsme příjemný den, kdy muži byli vzdálení a my s Dawn jsme mohly volně povídat. Nyní poprvé jsem pochopila, v čem spočívá smutek mé drahé přítelkyně.

 

15.01.2009 21:43:20
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one