Vím, trochu mi to trvalo..ale dočkali jste se a nová kapitola je zde....
Snad se vám bude líbit..na komentáře se moc těším...
B.

Herefordshire si budu asi navždy pamatovat jako jedno z nejkrásnějších míst naší země.

Nedokážu říci, jak dlouho mě nepřestávalo fascinovat vyhlížet z okna kočáru, nebo se později procházet po rozhledných zahradách v panství Darshemových. Jisté ovšem bylo, že toto nadšení vzbudilo velkou radost a rozptýlení.

I nadále se mé myšlenky vždy stáčeli k Edwardovi a v hlavě a srdci jsem nosila obraz našich krátkých setkání a hovorů. Kéž bych jej mohla znovu uvidět. Tolik mi chyběl, ačkoliv jen stěží bych to mohla komukoliv přiznat.

Byl konec března a já i můj bratr James jsme pobývali v rodovém panství rodiny Darshemových na jejich osobní pozvání. Byl to opravdu honosný malý zámek, který tak jako všechny velké domy, byl obklopen upravovanou a udržovanou zahradou, lesy a dalšími pozemky.

Sousedé, kteří tu a tam přijížděli byli stejně tak jako já, vždy okouzleni nádherou a jakousi tajemnou atmosférou vyzařující z tohoto místa. Bylo tolik nádherné, že jsem hned v první den, kdy jsme sem přijeli nedokázala uvěřit, že pokoje, jež mi dawn vyhradila v blízkosti těch jejích jsou skutečně vhodné pro mne.

Trvalo ji, než mě přesvědčila, že nyní jsem to skutečně já, kdo bude takto hýčkán a opatrován a James byl jako vždy za jedno s ní. Od mého útěku z Rosetu se můj život změnil.

Uvedli mě do společnosti a ačkoliv věděli, že nemám příliš ve zvyku velké a hlučné večírky, zažili jsme mnoho krásných společných večerů, plesů, večeří. Najednou se můj svět zvětšil a zabarvil. Tolik nových zážitků mě zprvu děsilo, ale postupem času jsem se naučila v nich orientovat. Dawn byla i nadále mým věrným průvodcem a přítelkyní, byla jsem ji za tolik vděčná. Kdyby mě tenkrát v rosetu nepotkali, kdo ví, kde bych dnes mohla být?

Inu, rozhodně ne ve velkém parku Collredu.

Byl to můj ranní zvyk, na který jsme nedokázala zanevřít, ať už bylo počasí jakkoliv nepřívětivé.

Dnes bylo naopak krásně. Trochu pošmourno, působilo na zeleni kolem dumavým dojmem. Bylo uklidňující ticho, přerušované jen tu a tam zabubláním nedalekého potůčku. Vzduch byl trochu chladnější, ale mokro na cestičkách mi nevadilo. Mělo to v sobě tu elektrizující krásu, která když se vám dostane pod kůži, nezmizí.

Zastavila jsem se poblíž břehu a zavřela na chvíli oči. Přála jsem si, aby mě toto ticho znovu uvedlo do stavu snění, jako už tolikrát. Toužila jsem se ztratit znovu ve svých vzpomínkách, i když jen na několik okamžiků, než bude čas vrátit se do domu na snídani.

Ale zavolání, které mne vyrušilo, zcela změnilo můj klid a místo něho jsem začínala tušit paniku.

„Isabelo!“ mávala na mne Dawn a blížila se k mému tajnému snivému místečku.

Tím, jakou energii vkládala do svých kroků a její zářící obličej mi už z dálky dával tušit, že se děje něco neobyčejného. Na okamžik mě napadlo, jestli teta Austenie přeci jen o sobě nedala nějak vědět. Všechny nás překvapilo, když můj odchod nechala bez povšimnutí, že neudělala nic. Bylo to jako ticho před bouří. Bála jsem se, že to ale dříve nebo později skončí.

Jenže Dawn se vůbec netvářila utrápeně, naopak byla šťastná.

Rychle jsem v sobě zaplašila to leknutí a vykouzlila na tváři úsměv, ačkoliv jen stěží mohl být upřímný, když jsem chvíli předtím byla vytržena z bdění.

„Bello,“ zopakovala šťastně, když už stála téměř u mne a z vřelého popudu mne krátce objala. „Hledáme tě již nějakou dobu, určitě neuhodneš co se dnes stalo.“ Vyhrkla a její úsměv a nadšení bylo nakažlivé.

Také jsem se přistihla, že se usmívám. „Tak mi to prosím pověz, co se stalo?“ naléhala jsem a cítila, jak se i můj úsměv na tváři rozšiřuje.

„Já jsem tak ráda, že tomu ani nemohu uvěřit. Když mi Robert říkal, kdo právě dorazil, nikdy bych nevěřila, že to bude možné! Ne tak rychle! Ale je skutečně tady. Pojď musíš se s ním pozdravit, určitě by tě chtěl vidět.“ Říkala, a už se mnou ve svém závěsu pospíchala zpět k domu.

„Dawn, ty mě děsíš.“ Zasmála jsem se, pořád jsem nechápala o čem to mluví. Kdo přijel?

„Pojď honem, Edward se vrátil! A neuvěříš, až uslyšíš, kde celou dobu byl a co pro nás udělal.“

Moje nadšení vyprchalo ve stejném okamžiku, kdy jsem uslyšela jeho jméno.

To, že jsem o něm tajně snila a přála si být mu na blízku mělo daleko k tomu, abych teď před něho mohla předstoupit a mluvit s ním. Hrdlo se mi stáhlo a propadla jsem panice. Dawn si toho ani nevšimla a jen se mnou pospíchala zpátky dovnitř, kde už podle všeho byla celá naše společnost shromážděna v ranním salonku, kde Robert znovu a znovu opakoval Edwardovo jméno a James mu neustále děkoval.

Kousek před domem se ovšem mé kroky zastavili a já najednou nedokázala pokračovat. Dawn se také zastavila a konečně se otočila, aby mi viděla do tváře.

Okamžitě však stála o kousek blíž a starostlivě si mě měřila.

„Není ti dobře? Ach, šly jsme moc rychle, odpusť mi. To jen moje nadšení.“ Vyhrkla rychle, možná až příliš rychle.

„To je v pořádku,“ pípla jsem a neodvážila se jí znovu bedlivě pohlédnout do očí.

„Bello, co se děje?“ zeptala se přímo. Jak dobře mne už znala, ačkoliv pořád netušila tu pravou příčinu mého váhání.

„Já nemůžu dovnitř, nevím co panu Wrigtovi povědět.“ Hlesla jsem potichu.

Dawn ovšem něco podobného čekala a trochu úlevně si oddechla, než mi odpověděla. Byla velmi starostlivá.

„Myslím, že nebude třeba něco říkat.“ Řekla s úsměvem. „A teď už pojď, čekají na nás.“

A tak jsme společně vstoupily do ranního pokoje, abychom se střetly tváří v tvář muži, kterému jsem vděčila snad za vše.

Nedokázala jsem vzhlédnout hned, jak jsme vstoupily do místnosti, ale to jsem mohla čekat.

Avšak, nebylo třeba, abych musela nějak samostatně jednat, protože nás beztak uchvátilo nadšení a můj bratr, který se k nám vrhnul, aby nás mohl přivést k našemu dlouho postrádanému příteli.

„Dawn, Holly!“ téměř se rozplýval, když se na chvíli střetl s něžným pohledem mé přítelkyně. „Je tu Edward, přijel k nám z Rosetu!“

Nevím, které slovo na mě zapůsobilo víc, ale kdež jsem konečně dokázala vzhlédnout, cítila jsem, že je má pleť bledá a prsty studené jako led.

Veských snech a na svých toulkách Collredským parkem jsem si často představovala, co bych mu dokázala říci, jenže teď, když se to mělo stát jsem byla doslova paralyzovaná a byla jsem si zcela naprosto jistá, že to postřehl.

Byl stejný jako kdysi, ačkoliv mi vzpomínka na něho připadala jen jako bledá náhražka toho, co jsem mohla nyní vidět. Nenávratně jsem byla ztracená a bála jsem se, že každou chvíli vyčte všechny mé tajné city z mých očí.

Když promluvila Dawn, odtrhla jsem se od jeho uhrančivého pohledu a na okamžik propadla další zmatenosti. Rychle jsem se nadechla a místo bledosti jsem cítila lehký ruměnec.

„Drahý Edwarde, kde jste se jen toulal.“ Vyčítala mu.

Mé srdce s ní.

„Vždyť je to velmi dlouho, co jsme o vás neslyšeli. Jaké zprávy jste nám přivezl a konečně, co je nového v Rosetu? Co vás zavedlo až do těch míst? Mluvte příteli, jsme velmi netrpěliví!“

Edward, jak jsem cítila, střelil při jejích slovech ještě jednou pohledem ke mně, ale nedokázala jsem mu to opětovat. Příliš jsem se bála.

Nakonec ovšem musel odpovědět na Dawnina slova a tak se přeci jen odpoutal pohledem ode mne.

„Je toho tolik, co jsem vám neřekl a nyní nevím kde začít.

I já vás velmi postrádal. Chtěl bych se vám omluvit přátelé, že jsem neodpovídal na vaše dopisy. Měl jsem příliš mnoho práce a odkládal jsem to, dokud jsem si nebyl jist výsledkem. I když i poté, jsem věděl, že bude lepší nečekat a mluvit s vámi osobně. Musím vám toho hodně vyprávět.“

Propadla jsem jeho vyprávění téměř okamžitě. Už jen to slovo roset a jeho přítomnost ve mne vzbuzovalo mnohé pocity. Doslova jsem visela na každém jeho slově, ačkoliv jsem stále nedokázala promluvit. Bála jsem se, že se prozradím.

To, že jsem nebyla stvořena pro něho, bylo zcela evidentní. Vzhlížela jsem k němu a cítila, jak se pouto a cit, který k němu cítím zvětšuje s každou minutou jeho přítomnosti. Jenže s láskou rostl smutek, nikdy nebudu moci být mu blíž a velmi mu toho dlužím.

„Tu noc předtím, než jste opustili Roset jsem odjel okamžitě do Londýna, abych vyhledal svého přítele u armády. Osobně Plukovníka neznal, ale jak o vaší tetě, ani o jejím muži se nevypráví zrovna dobré historky. Oba jsou pravděpodobně panovační a do jisté míry ukřivdění. Co je k tomu vede mi bude asi navždy záhadou, ale když jste zmizeli z Rosetu a několik následujících dní o vás nebylo ani slechu, Austenie pojala podezření s rozhněvala se.

Když jí došlo, že už nikdy nebude moci kompenzovat svůj hněv na Vás, obrátila svůj hněv ven. Všude kam přijde nemluví nijak lichotivě. Navíc mám závažné podezření, že svou největší zbraň hodlá teprve použít.

Slečno Woodová, řekla vám někdy o tom, že požádala o svěření vašeho fondu a osvojení?“ obrátil se nyní přímo na mne.

Zděšeně jsem se na něho dívala neschopná promluvit. Jen jsem zavrtěla hlavou.

A v tu chvíli to došlo i mému bratru a všem ostatním.

„To snad ne!“

„Jamesi, uklidni se. Je to bohužel tak. Vaše milá příbuzná vás bohužel ještě pořád drží v šachu. Její manžel ji zprostředkoval plnou moc a v tuto chvíli je vaší poručnicí, ačkoliv práva plnoletosti jste již nabyla.“

„Co to znamená?“ zeptala jsem se do zděšeného ticha a sledovala ohromeně jeho vlastní zuřivost a smutek, když mi odpovídal.

„Snažil jsem se tomu zabránit, velmi mě mrzí, že jsem nedokázal udělat nic víc. Ani po návštěvě Rosetu se nic nezměnilo. Vaše teta zuří a ačkoliv už vás nepomlouvá všude kam přijde, je plně odpovědná za váš majetek a rozhodnutí o vaší budoucnosti.“

Cítila jsem, jak se mě zmocňuje bezmoc a nebyla jsem jediná. Dawn si překrývala ústa rukou a pevně svírala opěradlo křesla. James si pro sebe něco mumlal a Robert nedokázal než čekat na to nejhorší co mělo přijít.

„Chce Vás provdat.“ Vyslovil konečně.

18.02.2009 15:47:17
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one