17. Tajemství a pravda

Další den se mě zmocnil třas, který jsem nedokázala ovládnout. Už jen top pomyšlení, to vše co se teprve má stát, vždyť já myslela, že už mě v životě nic nepotká.

Tedy alespoň ne nic takovéhoto. A nejednou, zčista jasna se zde objevil Edward, držel mě v náručí a šeptal mi do vlasů, že bude se mnou.

Tedy, ne že bych tomu mohla věřit, věděla jsem proč to dělá, ačkoliv mě jeho šlechetnost neustále udivovala. Jaký byl důvod, aby se kvůli mně vzdal své svobody? Stála jsem za to?

Nedokázala jsem stát zpříma, jakmile mi došlo, jak směšně to bude vypadat.

On tak dokonalý a já.

Ale ať jsem se snažila situaci promýšlet z jakéhokoliv úhlu, nedokázala jsem se smířit s tím, že by mě má teta mohla jen tak provdat za kohokoliv. To bylo nemyslitelné, raději bych…nevím co.

A pak se mými žilami zase rozlil pocit něhy a vzápětí smutku a mučivé bolesti. Edward mě jednou opustí, stačí jen pár týdnů po svatbě, jak to sám řekl. Aby teta nemohla ničeho zpochybnit a opustí mě.

Vydá se na vlastní cestu a já? Já asi skutečně umřu žalem. Kdybych mu jen mohla vyjevit, jak velmi jsem jej milovala. Ale nemohla jsem a uvnitř mě to trhalo. Dva odlišné pocity.

Bolest a láska.

Nedokázala jsem se mu podívat do očí a nedokázala jsem být bez něho. Když byl v místnosti, cítila jsem se v bezpečí a bezděky jsem vyhledávala jeho přítomnost, zvuk jeho hlasu. Ale nevydržela jsem to dlouho, zasahovalo mně to do hlouby duše, to vědomí, že mi nikdy nebude patřit, nebo já jemu. Kéž bych mohla prožívat to „předsvatební“ veselí tak, jak pravá nevěsta má.

Edward hodlal požádat mého bratra o mou ruku oficiálně dnes dopoledne. Možná to byl pravý důvod, proč se mě chytaly závratě a já nemohla udělat ani krok.

Asi po tisící jsem se odhodlala vstát z výklenku okna a sejít do salonku, kde už byli jistě všichni, ale další mučivé sevření u žaludku a tvrdé zhoupnutí mě zahnaly zpátky.

Ozvalo se zaklepání.

Odpověděla jsem co možná nejpřirozeněji, a vzápětí už v mém pokoji byla ta nejpřívětivější a nejdůvěryhodnější bytost, jakou jsem znala.

„Dawn,“ usmála jsem se, ale věděla jsem, že ji neoklamu.

„Ach, není ti dobře?“ zeptala se okamžitě starostlivě, když si přisedla k oknu.

„Jsem v pořádku, jen trochu unavená.“

Moudře přikývla, „dlouhá noc.“

Sklopila jsem pohled, aby z mých očí nemohla vyčíst všechnu tu pravdu o včerejším večeru. O chvíli strávené s Edwardem, jeho žádosti…o mých pocitech, o mé rozervanosti.

Dawn si i tak všimla mé zadumanosti a aby mne rozptýlila navrhla: „Myslím, že je čas na snídani. Co kdybychom si poté společně vyjely? Jen my dvě? U dlouho jsem neseděla v sedle a myslím, že by nám to oběma prospělo.“

„Nemám nejmenší námitku.“ Poprvé po dlouhé době jsem cítila další příval štěstí, vzduch a pochyb, Dawn měla pravdu. Navíc při projížďce se nebudu muset soustředit na nic jiného. Budu jen já a můj kůň…a dawn samozřejmě.

„Tedy ujednáno a teď, dovolíš mi, abych tě doprovodila do jídelny?“

„S potěšením,“ řekla jsem vesele a vyskočila ze svého kamenného sedátka s daleko větší chutí a elánem než prve. Už jsem se necítila slabá a svoje neduhy jsem připsala také na účet hladu, který se ozýval.

Jak jsme tak spolu kráčely po schodech, dawn mě nepřestávala udivovat. „Co by jsi řekla tomu, kdybychom po projížďce podnikly menší výlet do města? Chtěla bych si koupit nové šaty.“ Řekla nenápadně.

Zasmála jsem se, „ty že potřebuješ nové šaty?“ zavtipkovala jsem.

Šibalsky se na mě podívala. „Ráda bych s tebou byla o samotě a tohle mi přijde jako dobrá záminka. Chtěla bych ti něco povědět.“

Veškerý humor šel stranou, když jsem se střetla s jejím pohledem. Neoklamala mne, půl z toho co předtím říkala, bylo pravdivé.

Přikývla jsem, když jsme vstupovali do jídelny.

Ale moje vzletná nálada se okamžitě obrátila v bolavé zachvění a mrazení pod kůží, způsobené jeho přítomností.

„Dobré ráno,“ pozdravili nás zvesela a mě neušel spiklenecký úsměv, který mi můj nastávající „manžel“ pokradmu věnoval.

Dnes vypadal opravdu vesele a jeho náladu jak se zdá nemohlo pokazit nic. Jak jen to bylo možné, že se cítil tak dobře, zatímco mé útroby hořely a křičely?

Po snídani, která se téměř vlekla, alespoň mě to tak připadalo, jsem se mohla přesunout blíže výhledu z okna, abych si uklidnila myšlenky.

Snažila jsem se na Edwarda moc nedívat, ale můj pohled se asi vždy stáčel k němu, když byl v místnosti. A když náhodou nebyl poblíž, byla jsem neklidná a napnutá, bylo to mučivé.

Vylekal mě, když jsem znenadání zjistila, že stojí tak blízko. Téměř na dosah ruky.

„Nechtěl jsem vás vyděsit,“ omlouval se okamžitě, když si všiml mého trhnutí.

Musela jsem se zasnít víc, než bych doufala, že mě takto vyvedl z míry. Tedy takto viditelně.

„To nic,“ pípla jsem statečně a málem jsem se utopila v jeho pohledu.

„Chtěl jsem vám jen říci, že jdu promluvit s vaším bratrem.“

Ani nevím na co jsem v tu chvíli myslela, když jsem se slyšela úlevně odpovídat: „to je dobře.“ A dodala k tomu malý a povzbudivý úsměv.

Na chvíli se jeho pohled změnil, tak trochu ustoupil a stáhl do sebe, ale byl to jen mžik.

„Nemusíte se ničeho bát,“ pronesl velmi odhodlaně, až se z toho jeho obvyklá dobrosrdečnost málem vytratila, nebo se mi to zdálo?

„Vím,“ šeptla jsem za ním, ale věděla jsem, že to nemohl slyšet.

„Můžeme?“ vytrhla mě z mého dalšího zasnění Dawn. Okamžitě jsem odtrhla oči od dveří, za kterými zmizeli dva pro mě nejdůležitější lidé.

Robert se s námi rozloučil těsně po snídani, odjel do Londýna, aby přivezl svou snoubenku. Byl netrpělivý nikdo mu to neměl za zlé. Trochu si vyčítal, že nás teď opouští, ale když ho Dawn a James ujistili, že vše bude v pořádku, už ho nemohlo nic zadržet.

„Ano, vyrazíme.“ Přitakala jsem a pak, jak nejrychleji to šlo, jsem zmizela ve svém pokoji abych se převlékla.

 

Ještě nikdy jsem nebyla vděčnější za projížďku, jako nyní. Ačkoliv bylo počastí stále chladné a my nejely rychle, cítila jsem svobodu.

Dokázala bych pobízet svou kobylku ještě hodiny, aby procházela všemi těmi zákoutími rozlehlého parku, lesů a loukách.

Dawn mi nemohla stačit, ale se smíchem to vzdávala a nevadilo jí to.

Nakonec jsem se odvážila pobídnout koně víc a on se rozeběhl po louce dolů. Neohlížela jsem se, ani když jsem slyšela za sebou volání. Vlasy se mi uvolnily a divoce vlály ve větru a já uháněla stále víc a víc.

Další zoufalé zavolání, které se mi smísilo s poryvem větru a pak…

Kobylka se zastavila až příliš rychle, ale udržela jsem se, cítila jsem jen příval štěstí, když jsem jí padla kolem krku a jemně ji hladila a čechrala srst.

„Děkuji ti!“

„Bello, jezdíš jako šílená, měla jsem o tebe strach.“ Dohnala mne konečně Dawn.

Ale když viděla štěstí na mé tváři, nemohla se hněvat dlouho. A já ji neprosila o odpuštění.

„James by tě zabil, kdyby tě viděl.“ Podotkla, ale nakonec to vzdala a smála se semnou.

Pokrčila jsem rameny a pro jednou jsem si nedělala výčitky z toho, co jsem udělala, vždyť  to bylo tak osvěžující!

Asi po hodině volného projíždění skrz rozlehlé parky jsme se vrátili.

James ani nečekal, než se odstrojíme a hned jak jsem sesedla se ke mne nahrnul a obejmul mě svým pevným bratrským stiskem.

„Is! Proč jsi mi nic neřekla?! Ani nevíš, jak jsem rád! Tohle bude bezesporu i můj nejšťastnější den!“

Jeho nadšení bylo ohromující.

„Co se děje?“ přidala se k nám i Dawn a podezíravě si Jamese měřila, jako kdyby nezbláznil.

„Co se děje?“ vyhrkl on ve svém opojení. „Edward mne právě požádal o svolení, aby mohl požádat Isu o ruku!“

Dawn byla v šoku, ale pak mne i ona přivinula k sobě. „Jsem tak šťastná.“

Ale to už nás přerušil ten, který toho všeho byl strůjcem.

„Jak jsi správně podotkl můj drahý příteli,“ lehce se pousmál a sevřel Jamese pevně za rameno, „bylo to požádání o svolení. Chtěl jsem se tvé sestry zeptat sám. Ty jsi mi to zkazil.“

Jeho slova mě uvedla do rozpaků a já si byla jistá, že ještě nikdy neměl můj obličej sytější barvu.

„Směl bych se k vám dnes odpoledne přidat ve městě?“ zeptal se pak Edward.

Ta jeho slova byla tak neodolatelná, ani jsem nemusela odpovídat já – t které se ptal. Místo mne odpověděli ti dva, kteří byli neskrývaně nadšení a blažení z toho, čeho byli svědky.

Pak mne můj snoubenec uchopil za ruku a jemně ji sevřel ve své, když si dovolil mne políbit do dlaně.

Mé srdce ze sebe udělalo kolotoč a jednoduše se točilo sem a tam. Nezastavitelně, nekonečně.

K mému překvapení jsem nedokázala vypravit slova, jen jsem přikývla a pak, s pohledem sklopeným odváděla svou kobylku do stájí.

Neslyšela jsem nic z těch blahopřání, kterými zasypali mí přátelé Edwarda.

Skryla jsem se za koňskou hřívou a propadla smutku. Plakala jsem tichými vzlyky, které jsem ze strachu brzy potlačila. Otřela jsem si tvář a chopila se kartáče, ignorujíc fakt, že to není práce pro mne.

„Jsem šťastná za tebe,“ řekla Dawn dojatě, když za mnou přišla.

Nezmohla jsem se na jediné slovo. Smutek ve mne přímo bublal a prýštil.

Kéž bych byla hodná toho, co se právě stalo. Kéž by si mě opravdu chtěl vzít, ne jen mne zachránit.

A za to vše mohla teta Austenie a její nenávist.

Ale nezlobila jsem se dlouho, dlaň mne pálila a obličej mi hořel. Cítila jsem jeho letmý polibek ještě dlouho potom.

A to ani nebylo odpoledne, kdy  jsme se měli setkat ve městě.

Ach Edward!

03.03.2009 22:56:00
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one