19. Vyhnaní z ráje

Poznat Edwarda Wrighta byla jedna z těch věcí, na kterou by se nikdy nemělo zapomínat. Protože s ním byl můj život klidný a měl smysl, díky němu jsem někam patřila a byla jsem šťastná.

A to nemluvím o chvíli, kdy jsem poznala, že naše náklonnost je vzájemná. že mne také miluje.

Vzpomínala jsem na tu chvíli, kdy jsme se vrátili z města. Na to, jak nezvykle teplý a příjemný byl ten večer, kdy jsem vyšla do noční zahrady, abych se mohla tak jako vždy procházet.

Zahrada v tu chvíli skýtala téměř magický pohled a měsíc celou scenérii dokresloval svým plným tvarem.

Zaposlouchala jsem se do tichého dění kolem, že jsem si ihned nevšimla, že nejsem sama.

Až když bylo naše setkání nevyhnutelné, neboť na cestě po které kráčel k domu jsem byla i já, jsme se poznali. Překvapil mě jeho úsměv a tak jako to společně strávené odpoledne jsme dokázali snadno hovořit. Nabídl mi svou společnost a tak jsme chvíli pokračovali podél sestříhaných keřů a květinových záhonů k altánu za domem.

Naslouchala jsem jeho příjemnému hlasu a tak, jako tolikrát předtím jsem toužila, aby tato chvíle neskončila. Ačkoliv nevyhnutelnost našeho rozloučení se nutně musela přiblížit.

Věděli jsme to oba a ačkoliv bylo na slunce jasné, že se uvidíme hned ráno, nedokázali jsme se od sebe odtrhnout. Naše vzájemná přítomnost byla jako blahodárný balzám.

„Líbil se vám dnešní den, Isabello?“ zeptal se svým vřelým způsobem, který mě tolik okouzloval.

„Ano, byl nádherný.“ Podotkla jsem a pak, snad za to mohla ta uvolněná noční atmosféra, jsem dodala: „škoda jen, že byl tak krátký.“ Ani nevím, proč jsem to řekla, ale ve chvíli, kdy má slova opustila mé rty už je nešlo vzít zpět.

Omluvně jsem se usmála a sklonila hlavu. Věděla jsem, že tohle bych neměla říkat a ani cítit.

Ale jeho reakce mne místo vnitřního plísnění vehnala přímo opačným směrem.

Když ke mně přistoupil blíž, hovořil mnohem naléhavěji.

„Isabello, prosím. Vyslechněte mne.“

Přikýval jsem a jako opařená jsem stála a ani se nehýbala. Sotva dýchajíc.

„Sotva bych kdy mohl žádat víc, než jen možnost být vám na blízku. Před několika dny jsem vás žádal o vaši ruku, abych vám mohl nějak pomoci z nesnází, do nichž vás váš osud uvrhl. Slíbil jsem vám, že nikdy nebudu žádat nic, co by vás ranilo a že vám dám volnost.

Dodržím své slovo, pokud si to budete přát. Ale budu tím nejšťastnějším mužem, pokud se rozhodnete…Isabello, vezmete si mne?“

A tak, jako předtím mi i nyní snad byla k nápomoci noc. Když jsem přikývla a po tváři se mi nezadržitelně skoulela slza, nemohla jsem si nevšimnout, jeho výrazu. Byl skutečně radostný, tolik, tolik milující. Jak jsem jen mohla pochybovat?

Sevřel mě na okamžik ve svém objetí a smál se způsobem, jakým se snad smávají jen blázni. Ale já se smála s ním.

„Má nejdražší,“ políbil mne do dlaní, tak jako kolikrát předtím a pohladil mě po vlasech s takovou bázní. „Nikdy bych nevěřil, svému štěstí.“

„Ani já,“ vydechla jsem blaženě a s mým nově nalezeným hlasem jsem pocítila tu nezměrnou sílu, která propůjčuje obyčejným smrtelníkům křídla.

 


Myslela jsem na naše skutečné zasnoubení ještě mnoho a mnoho dní po té. A myslím na něj i nyní…když sedím v kočáru a slzy mi stále stékají po tvářích a mé srdce místo výšin leží snad kdesi zlomené a pošlapané.

Teta Austenie sedí naproti mne a měří si mě tím nejopovržlivějším způsobem. Mlčí a nic neříká.

Edward zůstává daleko ve tmě, stále se zvětšující a temnější, podle toho jak naše spřežení ujíždí do ticha a pustin Anglie.

 


Dny po té, co jsme si navzájem vyznali naši náklonnost a oddanost jsme byli těmi nejšťastnějšími lidmi na světě a snad nic by nás nedokázalo odradit od plánované svatby, protože jsme oba už velmi toužili být spolu navždy.

Naše vzájemná láska vzrostla ještě tím, že jsme se už ani jeden netrápili potají. Sdíleli jsme společně snad téměř veškeré myšlenky a hovořívali jsme spolu o všem. Znovu se mne vyptával na minulost a mluvil o sobě. Společně jsme trávili velmi mnoho času, i když ani ostatní nebyli škodní.

Dawn tato změněná strana naší lásky potěšila a byla ještě o to sdílnější a nezastavitelně plánující, než jindy.

Svatbu jsme si přáli mít spíše menší, ačkoliv Edwardova rodina byla zklamaná z toho, jak se jejich syn drží stranou velkých a noblesních oslav, které jindy bývaly zvykem.

Nám to nevadilo.

Ale jak se blížila i naše svatba, blížil se i den, kdy jsme se všichni měli vydat do sídla Edwardovi rodiny a já měla být konečně oficiálně představena jeho rodičům a přátelům. Začínala jsem být velmi nervózní, ačkoliv mě Dawn uklidňovala jak jen mohla.

Představení do rodiny bývá vždy nejtěžší a očekávání z toho jak vás přijmou, bývá neskutečně stresující.

Oněměla jsem úžasem, když náš kočár zastavil v Angelfieldu a před námi se zhmotnil přímo ukázkový dům…ačkoliv spíše palác.

Průčelí domu bylo lehce šikmo postavené k příjezdové cestě, ale čelem k scenérii krajiny, která činila rozlehlý park Angelfieldu.

Služebnictvo v zářivých livrejích a vyhřebelcovaní koně. Udržované cestičky a pak přijímací hala domu.

S klenutými stropy, umě malovanými. Přepych sám, tak jako zbytek tohoto velkolepého a dokonalého domu. Snažila jsem se necítit se zbytečně, ale tomu nešlo odolat.

Oproti takové kráse jsem byla bezmocná a zcela vydaná na milost a nemilost domácí paní a pánovi, kterým jsem se nikdy nemohla rovnat.

Nepatřila jsem do tohoto světa a bála jsem se najednou, že Edwardovi nikdy nebudu dobrou ženou.

Dveře se otevřely a majordomus nás odprovázel do ranního salonu, kde jsem poprvé poznala svého tchána a jeho choť.

Tenkrát poprvé jsem si uvědomila, že strach z tety Austenie není ničím z toho, jaká hrůza mě jímala, když jsem poznala Cadwerta a Eleannor Wrightovi.

 


Z letargie která trvala hodiny a přetrvala i východ slunce a asi trojí přepřahání mě až vyrval hlas té nezáviděníhodné ženy, se kterou jsem byla příbuzná.

Zavrtěla hlavou a poprvé od té doby na mne promluvila.

„Jsi opravdovým zklamání.“ Řekla pohrdlivě a ledově. To bylo vše.

Pak vystoupila z kočáru, který už stál před Rosetem a mě nechala, abych se svými vlastními silami přinutila ji následovat.

Koně odfrkovali a otevřenými dvířky do kočáru proudil studený ranní vzduch.

Vystoupila jsem.

 


Edwardův otec byl velmi rezervovaný pán. Jeho vrásčitý obličej byl plný nadřazené pýchy. Neměl vrásky od smíchu, nýbrž od neustále vážného stažení tváře, kterou nikdy nezbrázdil úsměv. Jeho chování bylo odměřené a neprojevoval náklonnost ani k vlastnímu synovi, natož ke mne.

Když se mé oči střetly s očima jeho matky, měla jsem pocit, že mi právě kůží projela ledová dýka. Její orlí pohled byl hoden tohoto domu. Byla chladná, nádherná a necitelná. Byla horší než má vlastní příbuzná a já se jí bála od první chvíle, kdy jsem vkročila do její blízkosti.

Edward nás všechny představil a dostalo se nám dokonalého uvítání, ačkoliv ani trochu vřelého. Z jejich přítomnosti čišel chlad, který naštěstí zažehnala přítomnost mého snoubence, který přes všechno co jsem zde viděla, byl neskutečně odlišný.

Cadwert mi věnoval po synově oznámení jen jediný hodnotící pohled a patrně ho alespoň trochu uspokojilo co viděl, protože k tomu neřekl vůbec nic. Jen mne chladně přivítal znovu do svého domu a s nadějí, že se zde budu cítit lépe se vzdálil.

Zato jeho matka byla tím zlem, které nutně muselo přijít. Protože jsem nedokázala uvěřit, že bychom skutečně mohli vyjít tak lehce.

Měla jsem pravdu.

Dva dny po našem příjezdu a po nekončících otázkách Edwardovi matky ohledně příprav na svatbu se můj nastávající manžel, bratr a ještě dva mladí sousedé z okolí vydali na lov. Odjeli jen na odpoledne a spíš místo štvaní zvěře slibovalo toto dobrodružství zajímavý výlet.

Dawn bohužel byla indisponována, neboť jí ráno rozbolela hlava natolik silně, že jí závratě nedovolovaly opustit pokoje.

Strávila jsem u ní příjemné odpoledne, které bylo narušeno až pozváním od Edwardovi matky.

Oblékla jsem si své nejlepší šaty, které mi Dawn nechala ušít a obrnila se notnou dávkou trpělivosti, když jsem sestoupila do salonu.

A tenkrát se můj svět zhroutil jako domeček z karet.

Odpolední čaj byl servírován pro Eleannor a k mému zděšení, pro mou vlastní příbuznou, Austenii z Rosetu.

Nikdy nezapomenu na pohoršení, které toho dne zavládlo Angelfildem a které zcela opanovalo mou budoucí tchýni, když zjistila, že její syn si bere ubožačku, které nemá žádné věno. Která nemá dům a nemá ani známosti. Že zahodil vše, aby si vzal mne – služku tety Austenie.

Její běsnění bylo o to krutější, jak ledová a dokonalá byla. Vykázala mne z domu, zrušila naše zasnoubení a nechala prohledat moje pokoje a zavazadla předtím, než mě vyhostila ze svého domu.

Umlčela služebnictvo a teta Austenie toto celé sledovala s opovržením, které bylo vítězné. Vyhrála.

S ochotou se omluvila Lady z Angelfieldu a s příslibem, že mne odklidí někam, kde mne nikdo nenajde, natož její syn, mne naložili do kočáru a poslali navždy pryč, z mého ráje.

„Nikdy bych nepřipustila, aby můj rod a můj syn zažil takovou hanbu. Největší ponížení od ženy, jako je tato. Sprosté ubožačky a navíc lhářky, jak nestydaté a odporné. Už nikdy ji nechci vidět!“

 


Moje srdce, moje sny byly zlomeny. Edward se nikdy nedozví od nikoho co se stalo. Nebyl tam nikdo, kdo by to věděl.

Dohodly se na tom, že až se vrátí z lovu, zapřou mou nepřítomnost a místo toho prohlásí, že jsem odcestovala. Prsten zůstal na Angelfieldu a Edward byl svobodný muž.

Já byl ukrytá a odstraněná z cesty, tak jak jen dvě vlivné osoby dokážou.

Neexistovala jsem.

 

08.04.2009 23:03:17
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one