20. Ztráta kontroly

20. Ztráta kontroly - obrázek

20. Ztráta kontroly - obrázek

Kdysi dávno, v jedné pošmurné zemi, žila dívka, která měla dvě sestry. A tyto sestry byly natolik odlišné a nepodobné jedna druhé, že to už ani nemohlo být více viditelné.

Ta první, měla ráda svou víru a přes to, že ji už v brzkém věku požádal o ruku urozený, bohatý a uznávaný muž, nikdy nezapomněla na Boha. Věděla, že jednoho dne se bude moci oddat sví víře a tak prožila mnoho a mnoho let v jiném velkém městě, kdesi na východě, po boku manžela. Neměli děti, ačkoliv si to přáli, nebylo jim dopřáno potěšení vlastních potomků a tak nejprve zemřel on a později, když se její život také v klášteře naplnil, odešla tiše a pokojně i ona.

Druhá sestra, ta nejvíce ambiciózní měla ráda vliv a moc. Ale nebyla vždy taková. Byla jako děvče vřelá a otevřená pro všechny, které milovala a nebyl nikdo, kdo by se při pohledu na ni neusmál. Byla malým andělem. Ale toto dítě se změnilo, když mu umřela matka. Dobře si pamatovalo, že to bylo při porodu své třetí sestry a nikdy nezapomněla na křik a zborcenou matčinu tvář. Radost ze života vyprchala a místo ní přišla ostražitost a samota. Vdala se také a přivedla na svět též několik dětí. Byla tvrdá a krutá ve svém srdci, byla zraněná. Po svatbě krátce podlehla milostnému vzplanutí, které jak doufala ji mohlo spasit. Milovala toho muže více, než cokoliv jiného. Dokonce byla odhodlaná utéci od svého generála a dcery. Její srdce umřelo podruhé a naposledy, když ten, kvůli komu byla odhodlaná se zničit si vzal její sestru. Tu, kvůli které umřela její matka.

Byla nejmladší a poslední ze šťastného manželství. Její otec ji bezmezně miloval, její sestra ji nenáviděla a druhá se jen modlila. Zamilovala se na plese a vdala se z lásky do ničeho. Porodila dvě děti, které jim byli vším..dokud sama nepodlehla nemoci. Tak naplnila svůj život a odešla. Po ní zbyl chlapec s děvče.

 

James byl odvezen do dalekého města na východě, studoval, pracoval a zamiloval se do ženy, která byla skvostným klenotem všech salonu. Miloval ji, ale ona jím opovrhovala. Ztatil štěstí a nikdy nedoufal, že bude moci vyjít znovu do ulic a bezpečně se potkat s tou, která jej odvrhla s výsměchem. A pak potkal tu, kterou si nikdy netroufal získat. Mlčky jí byl nablízku a postupem času se do ni zamiloval, nevěděl, že to jisté cítí ona k němu. A tak si pro sebe opakoval její jméno a myslel na její tvář, když hleděl do ohně – „Dawn Darshemová“.

A pak tu byla ona. Isabella nikdy nepoznala co to je mít domov, aby o něj vzápětí nepřišla. Nepoznala svobodu, aby ji nebyla odňata. Nepoznala bratrskou lásku, aby ji vzápětí neztratila a konečně, nepoznala lásku, aby jí nebyla sebrána.

 

Den po dni plynul a já se utápěla v něčem, co bylo horší než smrt.

Nikdy předtím jsem nevěděla jaké to je mít rodinu, přátele a milovat Edwarda. Teď jsem to ztratila a bylo to tolik bolestné, že jsem dlouhé měsíce po svém malém únosu nedokázala nic dělat. Mé oči, tělo a mysl byly bez života.

Kdysi bych nikdy nevěřila, že mi může něco tak ublížit, ale když jednou poznáte a zamilujete si to, co pak ztratíte, je to o to horší, protože víte o co jste přišli. A já přišla o všechno…

Několik dní bezprostředně po mém násilném odvezení jsem měla sílu bojovat, dokonce jsem se vzpírala a snažila utéct, až mne tetička musela dát hlídat. Naložili mne na loď, kterou zaplatila a skrz mučivé bouře hrozící roztříštit loď odvezli do Irska.

Měsíc po tomto činu, kdy jsem uprostřed ničeho a blátivé chatrče přežívala jen s velkým úsilím, mi přišel list. Byl od mé tety a s potvrzujícím dekretem, patrně od námořnictva.

Edward byl mrtvý a můj bratr utonul s ním.

Zemřeli, když se mne snažili najít. Když jejich loď v složitém povodí a špatné viditelnosti ztroskotala. Kéž bych tam mohla umřít s nimi.

Ztratila jsem naději.

Pamatuji si dobře, jak jsem se snažila prokázat, že je to lež. Ale uprostřed pustiny, kde vás vše pohltí a vy jste sám, se nedá odolat. Mé zoufalství prolomilo meze a já si představovala, jak se jejich těla zmítají ve vlnách.

Měla jsem noční můry, které nekončili. Stála jsem na kraji útesu a viděla jejich loď. Blížila se záchrana. Pak po moři přišla mlha a byli pryč. Plakala jsem.

Dokud slzy nevyschly.

Nezáleželo mi na ničem. Den co den jsem vstávala a dělala tu nejnutnější práci, spolu se svými vězniteli, ačkoliv to byli jen chudí Irové, které si platila anglická šlechtična z Rosetského panství. Nevnímala jsem čas kolem sebe, ani to, čím se zabývám.

Byla jsem jen tělo, ale bez duše.

Přišla další zima a jaro. Byl to rok..dlouhý bolestný rok plný bídy. Neměla jsem ani možnost se vykoupit, nebylo kam utéci. Nebylo za co…

A po tomto roce pro mne má teta konečně poslala. Doufala jsem, že když uvidí mé zoufalství, nechá mě být. Ale bylo to jiné.

Rok po svém vítězství totiž byla sama těžce nemocná a protože její dcery byli dávno pryč z Rosetu, měla už jen mne. Chabá náplast za vše příkoří a utrpení.

Nebránila jsem se odjezdu, plavbě, drncání kočáru po cestách a přespávání v nuzných pokojích. Má vůle přežít byla nulová a Austenie musela vědět, že vyhrála. Jinak by pro mne neposlala.

Kočár s rachocením proklouzl parkem, které zalévalo stmívání a otevřela se před mýma očima scenérie tolik bolestná, že jsem se se zakňučením na chvíli schoulila do sebe. Měla jsem roztrhané a zablácené nuzné šaty, vlasy jako stoh sena a byla jsem bosa. Ale přes to vše, mne ihned uvedli do pokoje mé tety.

Otevřela jsem a vstoupila dál.

Pokoj byl jiný, než  jsem si jej pamatovala a dýchala z něj smrt. Souchotě.

Postel byla pokrytá býlími prostěradly a opatřená závěsy tak těžkými, aby šetřili chatrné oči umírající. Měla bolesti, její křídový obličej byl zpocený, ale ledový.

Na stolku se kolem válelo bezpočet lahviček a lék, vše marné.

Přistoupila jsem blíž a poprvé od doby, co jsem ji znala a v hrůze z ní jsem vrůstala a žila, jsem se cítila silná. Kontrast života a smrti byl hmatatelný a ona to věděla.

Její zakalené oči se na okamžik zaostřily na můj obličej a vyštěkla rozkaz, který mým uším zněl jako skřehotání vrány.

„Čti!“

 

Vysedávala jsem u její postele každý den a předčítala všechny ty knihy, které tolik milovala za svého života. Její opuštěnost mne skličovala a ačkoliv jsem věděla, že mne vždy bude nenávidět, soucítila jsem s ní.

Někdy, když jsem dočetla a bylo už příliš pozdě, nebo se pro bolesti nesoustředila, ztrácela chvílemi tušení s kým hovoří. Díky těmto chvílím, kdy její nenávistný duchu ustupoval a mizel ,aby odkryl to bezbranné dítě pod ním, jsem se dovídala příběhy a vyprávění, které v sobě skrývala velmi dlouhou dobu.

Považovala mne za svou sestru a plakala, dokud vyčerpáním neusnula. Volala svého otce a dcery. Týrala se vlastní vinou a já ji nedokázala zastavit.

Až jednou, bylo to už k večeru, kdy se její oči zaostřily naposledy a ona se na mne dívala velmi jasně.

„Nikdy jsem tě neměla ráda, to víš.“

Přikývla jsem a odložila knihu, aby se mohla naklonit blíž. Její slova vázla v jejím bolestí staženém krku.

„Nenávidím tě i teď.“ Sípala. „Ty-ses nikdy neměla na-narodit. Ani t-t-tvůj bratr. To Emma.. Měl být můj…měl být…měla jsem...TY! Odp-mi…“

Sevřela křečovitě lem deky a rozkašlala se s dusivým hvízdotem. Byl konec dřív, než stihla dokončit svou větu. Jenže přes to vše, jsem ji pochopila.

Milovala mého otce tolik, že nemohla odpustit své sestře. Litovala svého ukvapeného manželství a proklínala mě, protože jsem mohla být její dcera. Bylo to mučivé.

Zemřela sama, daleko od moci a vlády, kterou chtěla. Její vlastní rodina to nestihla. Zůstala jsem jen já.

Odpuštění o které prosila nepatřilo mě…patřilo mé matce.

Rozplakala jsem se, nyní už jsem ani já neměla nic…ani bratra, ani manžela, ani tetu, která mě celý život nenáviděla a milovala zároveň.

 

Náš první domov jsem si pamatovala velmi hekticky. Jen jako šmouhu na pozadí.

Když jsem se tam vracela později, překvapilo mě, jak malebným byl. Nikdo v něm od smrti rodičů nebydlel a teta Austenie se nedokázala přes všechnu zášť donutit jej prodat.

Připadl mi jako dědictví po její smrti.

A tak jsem se chopila smutné nutnosti napsat její rodině a oznámit jim, její skon. Předala jsem pokyny služebným, kteří zůstávali dál na rodinném sídle plném temných stínů a vydala se pryč.

Daleko od všeho, co jsem nedokázala cítit.

Už mne netrápily noční můry, ve snech jsem vídala Edwarda, jak se usmívá.

 

 

Dopis, který byl adresovaný pozůstalým o skonu paní Austenie byl pro všechny velkým a bolestným šokem. O to větším, že se nestačili ani rozloučit.

Avšak nebyl to jediný šok, který všichni zúčastnění protrpěli.

Událostí, kterou nečekali bylo totiž jméno, které stálo pod těmi černými řádky.

Všichni si mysleli, že Isabella zahynula při bouři na moři a nyní měli před sebou její ručně psaný list, který dával minimálně tušit, že je naživu.

A k ještě většímu překvapení to byla Emma, kdo jako první vyhledal slečnu Dawn Darshemovou-Woodovou, aby jí vše oznámil.

 

 

* * *

 

 

Po smrti hraběnky z Rosetu vyšlo najevo její ostudné manipulátorství, které ublížilo tolika lidem.

Dopisy o ztroskotání a smrti na moři z prokury lodníků se prokázali jako falešné a tak netrvalo dlouho a po krátkém pátrání před dveřmi malého domku zastavil kočár.

Ti, které rozdělili před více než rokem a kteří prošli očistcem se znovu dali dohromady a o pár týdnů později přijala Isabella Edwardovo jméno a stala se novou paní Angelfiledu. Ačkoliv oba žili zprvu raději jinde.

James požádal Dawn o její ruku na jaře toho roku, kdy zemřela teta Austenie a ta souhlasila. A tak když se dvě nejlepší přítelkyně znovu shledaly, byly již sestrami, jak si často předtím tajně říkaly.

Emma se nastěhovala do Rosetu a honosný dům upravila jako školu pro děti. Našla své poslání v pomoci a práci. Neopakovala chyby své matky a s Isabellou si dopisovaly a navštěvovaly až do její smrti.

Edward se rozhádal se svou matkou, která nemohla překousnout, jejich sňatek. Ale když se jim narodilo první dítě – Eilleen, došli k usmíření, které se ukázalo jako to nejlepší. Paní z Angelfieldu polka svou pýchu a přijala Isabellu do svého domu a vyslechla si celý její příběh. Rozpoznala lži a pomluvy, kterým věřila, podlehla a nechala se jimi ovládnout. Uznala svou chybu a omluvila se oběma.

 

A tak, ačkoliv jejich života nebyl idylický a nebyl vždy tak růžový a plný šťastných konců došel naplnění.

Vyprávění končí.

 

04.05.2009 00:30:48
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one