4. Návštěva do zimy

Ale tak, jako bylo mé dospívání obtížené černými mraky, našly se i chvíle, kdy jsem se cítila dobře.

Nikomu přeci není devět let napořád a nemusí tahat těžké uhláky po schodech nahoru. Nedostává výprask a kázání. Nemusí obstarávat zábavu svým sestřenkám a poslouchat svou tetu o tom, jak „složité“ je mít mne u sebe.

Jedno jsem ale nechápala hned od začátku. Proč si mě tedy teta Austenie držela u sebe po celý ten čas? Po celé ty roky? Mohla se mne snadno zbavit, kdyby mě poslala s Jamesem. Proč tedy cítila tu nutkavou potřebu nás rozdělit a mne mít stále pod dohledem?

Od mých devíti let už nyní uběhlo deset let. Dlouhý čas, který jsem bezvýhradně strávila zavřená ve zdech Rosetu a nebo v jeho nejbližším okolí.

Stále obývám týž pokojík v podkroví, který mi teta přidělila před deseti lety. Po události s tím uhlákem.

Nedokázala jsem jej unést a navíc tomu nenapomáhal ani stav, že jsem v té době byla nemocná. Doktor se poté obával, že začnu vykašlávat krev, ale k tetině zlosti se tak nestalo. Ne, ona mi nepřeje otevřeně smrt, ale kdybych umřela, ani by to nezaregistrovala. Jen by měla o „problém“ míň.

Ale abych ještě stručně vysvětlila co se stalo. Inu, Vytáhla jsem uhlák po schodech nahoru a dobelhala se s ním až do pokoje tety Austenie. Mezitím jsem si musela dopřát četných přestávek, protože jsem se zadýchávala.

Služka už byla netrpělivá a dala mi to najevo pohlavkem a ostrým pohledem.

Má teta byla v pokoji také, ale nevšímala si toho. U mě jí to bylo jedno. Psala u svého stolku jakýsi dopis a mě si ani nevšímala – tak jako vždy.

Služka – jmenovala se Marie, na mě houkla, abych jí přinesla ještě čerstvou vodu, kterou měla připravenou na vyčištění krbu a dalších věcí kolem. Nešťastnou náhodou, jsem ale po cestě k ní s lavorem pocítila slabost. Nestačila jsem udělat nic, nejednou jsem jen vnímala, jak mé paže a tělo strnulo a stisk povolil. Polila jsem se horkou vodou, ale krom sebe také koberec a Mariiny boty.

Když jsem padala v tomto záchvatu slabosti, strhla jsem na sebe ještě uhlák a pokojem se rozletěl vír prachu, hluk a můj přidušený výkřik.

Dál nebylo nic, jen temnota přerušovaná občasným stavem, kdy jsem nebyla vědomí. Ale jen na okamžik.

Byl u mne doktor, Marie, dokonce jednou i sama hospodyně, znovu Marie, doktor a pak už jen Marie.

Od té doby byla na mě milejší, ale nikterak výrazně. Jen by se dalo říci, že se ke mně začala chovat jako k dítěti.

Stonala jsem bezmála tři týdny a během nich byla u mne. Teta Austenie jí to trpěla, ale vždy až po té, co splnila svou práci.

Marie mi také vyprávěla příběhy a z jejích úst jsem poprvé slyšela pohádky, takové, které mě fascinovaly. Až to bylo k neuvěření.

Po mém zotavení si mě teta Austenie nechala předvolat a důležitě mi vysvětlila, kolik jí přesně tohle stálo. Doktor nebyl levný, má zahálčivost dosáhla své meze a proto se rozhodla, že už nadále nebude podporovat má studia a zábavy. (Jako kdybych nějaké měla!)

Jenže tehdy poprvé, mi nevědomky udělala laskavost.

Domácí učitelé a guvernantky, které moje sestřenky měly ve mně vždy budili respekt a já se jich bála. I oni pravděpodobně vycítili mé podřadné postavení a dávali mi to jasně najevo. Byli na mě přísní a tvrdí tak, jak si to teta přála. Jak málo některým lidem stačí, aby předstírali cokoliv!

A tak jsem ještě více osaměla.

Teta Austenie později Marii vyhodila a já tím přišla o jedinou přítelkyni, kterou jsem kdy měla. Ačkoliv stěží by se ta slabá pozornost dala nazvat přátelstvím. A přesto v tomto domě plném nevraživost a pýchy…

Četla jsem, mnoho a mnoho knih jsem si tajně půjčovala v naší knihovně a vždy ráno je vracela na své místo tak, aby o tom tetička nevěděla. Vyrůstala jsem na příbězích, učila se z nich a když mi ty nestačili, vzala jsem i jiné knihy. Učebnice, staré zašlé spisy, dopisy, zkrátka cokoliv co bylo napsáno.

Ve dne jsem pracovala a po nocích četla. Ve dne jsem zašívala, vařila, starala se o domácnost a zábavu sestřenic, po nocích jsem se ocitala v místech, která byla jen má.

Můj podkrovní pokojík, ve kterém bylo v zimě až příliš chladno a v létě vedro byl skvělé útočiště.

Teta ani ostatní služebnictvo tam nikdy nechodilo. Měli pokoje jinde a tak jsem měla kus Rosetu jen pro sebe. Ani neví, kde se tam to mé malé království vzalo, ale bylo dokonalé.

Jen pár stěn, malá kamínka, slamník a chudé přikrývky. Ale byl tam i psací stůl a knihovnička, která spíš sloužila jako „šatník“ ve kterém jsem měla poskládané své nepatrné oblečení.

Co víc jsem ale mohla potřebovat?

V pozdějších letech teta nakonec souhlasila s tím, že mě nechá se učit jazykům, hudbě a malování. Zkrátka činnostem, ve kterých její dcery Anna a Emma oplývaly. To jen proto, abych jim mohla být lepší společnicí a guvernantkou. Jejich doprovodem, pokud potřebovali mlčící gardedámu. Nic víc v tom nebylo, žádný náhlý popud, či výčitky svědomí. Viděla v tom jen zištnost.

 

Obě dvě mladé dámy byly podle měřítek vzdělané, úspěšné a pohledné. Nebo alespoň toto se vždy říkalo o všech, kteří vládly jistým věnem a vyhlídkami na bohaté dědictví v podobě Rosetu.

Emma byla z obou sester starší a také tak vystupovala. Byla sebevědomá a koketní, ale vždy v míře. Vládla jistým nadáním pro manipulaci s ostatními lidmi kolem sebe. Dokázala být i panovačná a přísná, jako její matka. Ale její oči nebyly tak ostré a ledové, jako oči tety Austenie.

Měla po své matce stejně tmavé vlasy, také vlnité, ale vždy pracně sčesané do spořádaných loken a dalších marnivých drobnůstek. Její pohled, když se zlobila byl jako pohled do bouře. Měla šedé – ocelové oči a postavu dobře stavěnou a vysokou. Byla pohledná, to ano, ale pro mne z ní vyzařoval chlad a poznala jsem vždy bez odkladu, kdy byla neupřímná a zlá. Uměla to maskovat, ale mě neoklamala nikdy, ať už její slova byla sebemedovější.

Zato Anna byla jako sluníčko. Oproti matce a sestře se podobala spíše otci.

Také byla vysoká a půvabná, její postava byla o něco více zaoblenější, ale také elegantnější, než afektované držení Emmy. Měla zvláštní a tichý způsob chůze, vypadala jako ovečka, která si vykračuje po jarní trávě. Svěží a veselá, přesto odměřená a vždy podle vzoru etikety.

Její světlé vlasy byly neobvyklé a modrými oči pak mohla udolat kteréhokoliv muže by chtěla. Avšak oproti sestře tohoto kouzla nezneužívala.

Anna mi byla nakloněná, ačkoliv co zmůže jediný člověk v domácnosti? Nikdy se mě otevřeně nezastala, ale vždy mi pomáhala, abych se po výprasku zotavila. To bylo vše k její povaze.

Byla mírná a klidná. Přátelská a usměvavá, ale nikdy ne dostupná. Byla jako sen, jako nedotknutelná modla. Přitahovala z počátku pohledy a zájem všech, ale když viděli, že je zcela obyčejná, začali se raději zajímat o její sestru. Ta měla energie dost za obě.

Jejich život se od mého lišil v mnoha směrech.

Před třemi lety obě odejeli do internátní školy a pak k příbuzným, kteří se starali o jejich výchovu. V té době jsem byla jediná, kdo s tetou v Rosetu zůstával.

Když se vrátili, nelezly své pokoje a salony nové a připravené. Šaty podle nejnovější mody a svou matku, která je vítala a rozmazlovala, zatímco já byla jen stín.

Byla jsem myškou, která se zjevovala a mizela jak si přály. Nevyjadřovala se a žila svým vlastním snivým světem. Nebyla na obtíž..to bylo snad jediné, co ode mne mohly chtít.

Ale mýlila jsem se, když jsem si myslela, že jejich návratem se nic nezmění.

Měsíc po jejich slavném návratu domů se konal v Londýně ples. A po této poslední společenské akci velkoměsta přišel do rosetu další život.

Měli jsme hosty!

13.12.2008 00:16:59
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one