Během doby, kdy byly mé sestřenky pryč z domova se seznámily s mnoha lidmi. Jako vždy byla některá tato přátelství čistě povrchní a omezená jen na dobu jejich pobytu v Londýně a v internátu. Ke konci ovšem přišlo jedno nečekané setkání, které ovšem znamenalo více a jak už to tak bývá, ukázalo se i v zcela nečekaném světle nejen pro Emmu, ale i pro nás ostatní.

Nemohla jsem pochopit, jak někdo tak namyšlený a protivný jako Emma se mohl přátelit s někým tak odlišným, jako byla slečna Darshamová. Ale když jsem ji poznala i já, pochopila jsem.

Ale to bych poněkud předbíhala.

Mé sestřenky a slečna Darshamová se seznámili v Londýnské galerii, při příležitosti výstavy nějakého méně významného, leč talentovaného umělce. Představila jim je jedna z těch povrchních přítelkyň, která se ráda vychloubala tím, koho zná.

Darshemovi pocházeli z nádherné části anglického hrabství, kterým byl Herefordshire. Vlastnili rozsáhlé pozemky a nádherné sídlo, které mělo tradici. Jejich příjem, jak se šuškalo, se pochyboval kolem patnácti tisíci libry za rok. Darshemovi měli tři děti. Nejstarší syn Edmund bohužel zemřel, když mu bylo sedm, prostřední dítě, také chlapec byl o pět let mladší. Jmenoval se Robert. Nejmladším dítětem a velmi pečlivě opatrovaným a chráněným byla jejich dcera. O sedm let mladší než její bratr Robert, v době kdy se seznámila s Emmou a Annou jí bylo osmnáct a všichni muži se jí pokoušeli získat pro sebe, protože její věno bylo dokonalé lákadlo. Naštěstí toho si toho byla Dawn dobře vědomá.

Ale abych vykreslila povahy Darshemových dětí mi nezbývá čas.

Poprvé jsem se o jejich plánované návštěvě dozvěděla od služebných ,které sdílely mé „velké“ nadšení. Za tu dobu, co jsem v domě strávila si mě až nyní trochu více vážily. Vyrostla jsem a snažila jsem se jim pomáhat. Občasné úkony, které jsem musela vykonávat jako společnice tety Austenie a jejích dcer mě stavěly na vyšší pozici, takže jsem nyní byla asi jako guvernantka, ale nic víc. Byla jsem jedna z nich, na půl v obou světech – světu bídy a bohatství.

Teta Austenie nařídila, aby byl dům připravený a dokonale vyčištěný, vycíděný a uklizený. Vánoční výzdobu dostali na starosti sluhové a my začaly poklízet, v kuchyni se navářelo a do toho všeho jsme plnili panovačné příkazy našich dam.

A pak přišel onen den, kdy měla dorazit zmiňovaná návštěva. Anna byla nervózní a strachovala se, aby Dawn nebyla zklamaná z domu a okolí. Z nedostatku zábavy, který by tu mohla nalézt, ale bála se zbytečně.

Slečna Darshemová a její bratr přijali Emmino pozvání ne kvůli lesku a slávě Rosetu a jeho okolí, ale hlavně kvůli klidu, který jim slibovaly svátky na venkově. Snad bylo pošetilé, vzdávat se všech zábav velkoměsta, ale oba sourozenci si toho užívali až příliš. Ostatní se o ně zajímali jen kvůli majetku a přízni. Dawn nalezla jisté zalíbení v Annině plaché společnosti a ráda přijala nesmělé pozvání, doprovázené vroucným přáním Emmy, aby se znovu viděli.

Nebylo mi utajené Emmino přání, aby v ní Robert nalezl zalíbení, ačkoliv stejně tak zahořela touhou poznat blíž jeho sestru. Oba si oblíbila, jak jen to u ní bylo možné.

 

Ten den ráno jsem vstala dosti časně. V pokoji bylo chladno, protože skromný oheň jsem zapomněla v noci živit a tak jsem se chvíli choulila pod dekou. Nakonec jsem se rozhodla vstát.

Když se mé bosé nohy dotkly země, ani jsem necekla, ale o to více jsem zrychlila své tempo a za deset minut už jsem byla připravená přiložit do kamínek a sejít dolu do kuchyně. Jako vždy jsem tam zastala naši hospodyni a kuchařku, jak pilně pracují na snídani pro tetu a sestřenky.

Uzmula jsem si pro sebe chléb a trochu sýra a vytratila jsem se tiše ven.

Venku ležela čerstvá vrstva sněhu a já s potěšením nasávala chladný vzduch do plic.

Dnešní den mě čekal jen jediný úkol.

Donést našemu hajnému, který žil asi tak dvě míle od domu, nějaké instrukce od tety, její přání a pokyny k udržování pozemků a lesů a pak také menší „nadílku“, kterou mu posílala kuchařka. Přidala jsem k tomu ještě trochu cukroví, pro děti.

Zprvu jsem šla rychle, abych zaplašila zimu, která by se mi mohla usídlit pod prodřeným kabátem. Po chvíli, když jsem cítila, jak mi zrůžověly tváře jsem si začala i pobrukovat nějakou písničku. Šlo se mi tak lehce.

Zapomněla jsem na svět okolo a byla jsem volná, sama. Popoběhla jsem a šťastně tančila mezi sněhovými závějemi, jako by se mi nic nemohlo stát. V duchu jsem si vzpomněla na Jamese, mého bratra a přemýšlela o tom, jak vánoce tráví on. Nebyl den, kdy by mi nechyběl, ale jak jsem byla starší, naučila jsem se s tím žít. Věděla jsem, že ho nikdy neuvidím. Alespoň pokud budu zde, v Rosetu. A teta Austenie o tom nechtěla ani slyšet, předstírala, jako bych nikdy žádného bratra neměla.  Když jsem teď ale byla volná a kolem mne byla jen cesta, les a sníh, nemohla mi zabránit, abych nevyslovovala jeho jméno, neposílala mu vzdušné polibky a smích, který patřil jemu.

Cesta mi utekla rychle. A když jsem dorazila do správcovského domku našeho hajného. Dostalo se mi bouřlivého přivítání.

Měla jsem tu rodinu ráda, vždy ke mně byli laskaví a já jim to mohla oplatit alespoň tím, že jsem jim tu a tam přinášela malé dárky pro děti – Sally, Vicky a Toma, které jsem zbožňovala. Byli jako mé spřízněné duše, ale vídala jsem je tak málo. Jen jednou za čas si teta vzpomněla a já jsem měla povolení vydat se dál z našeho domu. V takových chvílích jsem mohla být sama sebou a těšilo mě to.

Hrála jsem si s dětmi a hovořila s jejich rodiči. I dnes mi Grace nabídla její sladký ovocný čaj a Ben prozněnu nějaké novinky zvenčí, které jsem hltala jako hladová. Byl to rozený vypravěč a já bych ho mohla poslouchat snad roky.

Znal mě odmala, kdy jsem se mu toulala po revíru a jako divoké dítě si hrálo všude kolem. Předstírala jsem, že jsem třeba Robinson Cruso a nebo že jsem neohrožený lovec medvědů. Vždy jsem ale prchla, když mě přistihl při nějaké lumpárně. Nyní sem seděla v jeho domě u krbu, popíjela čas a u nohou mi seděly stejně snivé děti jako jsem byla já a také poslouchali jeho vyprávění, i kdyby mělo být jen o počasí.

Ale když byl čas k rozloučení, musela jsem se přeci jen odtrhnout a jít. Rozloučila jsem se s oběma a bránila se tomu, aby mi Grace dala do kapsy kousek koláče. Byli chudí a tak potřebovali každý peníz.

Stála jsem zrovna u dveří, když se ozvaly na cestě koňská kopyta. To přijížděli naši hosté, věděla jsem, že to jsou oni, ještě než jsem se otočila.

Právě padal sníh a já se přistihla při tom, jak se mě zmocňuje podivný pocit.

Zvuk zesílil a kolem správcovského domku, který stál na příjezdové cestě k Rosetu se objevil krytý kočár s emblémem rodiny z Rosetu. Kočár, který poslali pro Darshemovi i s Emmou jako průvodkyní.

Když nás míjeli, vzhlédla jsem a v celé té atmosféře bylo něco podivného. Teplo domku ještě sálalo z otevřených dveří, když jsem na okamžik zahlédla ty, co seděli v kočáru a dívali se ven, nebo znuděně posedávali a snažili se tu a tam udržet konverzaci.

Byla to velká společnost.

Kromě Dawn a Emmy seděli v kočáru ještě další čtyři lidé a k mému ohromení pak za nimi klusali ještě tři jezdci na koni.

Ohromila mně jejich odvážnost a vytrvalost, šlechtici v tomto počasí a na koni! Přistihla jsem se, jak se na ně nepokrytě zírám, oči doširoka rozevřené a vlasy neupravené, rozevláté po cestě.

Jeden z nich se mne k mému překvapení všiml a opětoval mi pohled z pod zakuklení šálou, pláštěm a kloboukem. Nemohla jsem z jeho výrazu pohledu nic vyčíst, ale něco uvnitř mě se sevřelo. Ten pohled…

Sklopila jsem oči a cítila na tváři ruměnec. Neměla jsem na něj takhle zírat.

Raději jsem se otočila, rychle se naposledy rozloučila s hajným a jeho ženou a zmizela na lesní pěšině. Která vedla skrz les k zadní části domu.

Po cestě jsem ale pořád musela myslet na onu přízračnou společnost, kterou jsem uviděla. A co víc, v mysli mi zůstával ten tajemný pohled, kterým mě obdařil jeden z nich.

Jak si mne mohl všimnout? Stála jsem na prahu domku, dál od cesty a přesto jsem pro něj nebyla neviditelná.

Vypudila jsem to z hlavy ve chvíli, kdy se přede mnou objevil Roset.

Bylo to tady, z domu byly slyšet hlasy a lomoz.

Život, práce a… spousta lidí – návštěva.

Třeba ne mne zapomenou a já budu moci strávit svátky v klidu a o samotě. Teta Austenie mne vždy přehlížela, když měla jakýkoliv jiný zájem. A nyní měla hosty, na mě si ani nevzpomene…

 

 

 

 

14.12.2008 19:01:28
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one