6. Zábava v Rosetu

Jak bolestně jsem se mýlila. Teta Austenie na mě nezapomněla a co víc, k mému zděšení si mě naopak přizvala na další večer do společnosti, zatímco muži budou v salonku rozmlouvat, mám se připojit k dámám.

Celý večer jsem přemýšlela nad tím oznámením, které mi teta poslala jako vzkaz po služebné. Spolu s tím i nové šaty, které, nevím kde, z ničeho nic sehnala přímo na mne. Asi abych jí neudělala ostudu před slečnou Darshemovou.

Abych ještě vysvětlila, měla jsem jisté nadání pro hudbu a tak nejspíše teta chtěla využít mých sklonů a pobavit tak dámy při dlouhé chvíli. Alespoň v něčem jsem se jí mohla zavděčit.

Vždy, když byla sama si mne tu a tam nechávala zavolat a musela jsem jí hrát skladby, které se jí líbily. Když jsem dosáhla jisté zručnosti, docílila jsem občas i toho, že zapomněla kdo hraje a tu a tam mne obdařila úsměvem.

Ale pořád jsem nemohla pochopit, proč si tohoto mého umění žádá zrovna v tuto dobu, když má hosty. Ujaly se mne obavy a to dosti oprávněně, nikdy jsem neměla větší publikum než tetu a sestřenky.

Druhý den ráno jsem měla ještě nějaké pochůzky ve městě. I mé sestřenky si přály vypadat skvostně a poslaly si pro nové rukavičky, šály a stuhy, které si před časem objednaly. Švadlena navíc slibovala nové večerní šaty pro Emmu, která je zaručeně chtěla mít co nejdříve. Nemohla jsem si nevšimnout, jaký důraz kladla na to, aby je měla „pokud možno hned ten večer“. Stále se snažila okouzlit bratra Dawn a i takováto maličkost musela mít své načasování.

Po probuzení jsem nechala štolbu, aby mi připravil koně a v kuchyni jsem si připravila lehkou snídani a něco málo na cestu. Počítala jsem, že do oběda budu zpátky a tak jsem si nebrala nic víc, než jen pár soust na zahnání toho největšího hladu. Nechtěla jsem utrácet našetřené peníze.

Když jsem převzala i poslední objednávku z kuchyně, kterou jsem měla nechat u kupce, vydala jsem se do stájí.

Sníh mi křupal vesele pod nohama a lehounce se leskl. Znovu se mne chytila ta podivná veselá nálada. Do stáje jsem došla nepozorovaně a mé kroky tlumila rozházená sláma po zemi.

V zadní části už byl v kóji připravený kůň, který hrabal a těšil se, až si protáhne ztuhlé svaly. Ani jemu zima nevadila.

Mířila jsem k němu, když jsem zaslechla tichý a uklidňující hlas. Zastavila jsem se a naslouchala jsem. Byla jsem trochu zmatená z toho, kdo tu mohl mluvit.

Štolba seděl v kuchyni a povídal si s kuchařkou a vrchní stájník opravoval v kůlně nějaké postroje.

Téměř jsem nadskočila, když mě někdo pozdravil.

„Dobré ráno,“ ozval se ten samý hlas za mnou.

Div jsem neupustila svou brašnu, ve které jsem měla všechny seznamy a potřebné maličkosti na cestu.

„D-dobré ráno.“ Podařilo se mi ze sebe vysoukat, než jsem pohlédla do tváře toho, kdo tak časně vstal a byl ve stáji.

Na chvíli se mě zmocnila nervozita a pak přímo mdloby. Byl to jeden z hostů tety Austenie a co víc, podle toho pohledu, kterým se na mne díval jsem poznala, že to byl ten samý muž, který mne předtím zahlédl i u hajného.

„Omlouvám se, nechtěla jsem rušit, pane. Omluvte mne.“ Rozloučila jsem se co nejrychleji, protože jsem měla zakázáno mluvit s hosty mé tety, nebo jakkoliv projevovat svou přítomnost v tomto domě. Měla jsem být a byla jsem jen Stín.

„Vy odcházíte?“ zeptal se a nemohlo mi uniknout, že to byla otázka, ve které znělo potlačované usmání.

Znovu jsem cítila na tvářích horkost, takže jsem sklonila hlavu a otočila se jen napůl. Mírně jsem se uklonila. „Ano, pane. Promiňte, nashledanou.“

Spěšně jsem odcházela do zadní části, když mě znovu zastavil.

„Zprvu jsem myslel, že jste nějaký duch, ale vy jím snad skutečně jste. Vždy máte ve zvyku se objevovat a mizet tak znenadání?“ řekl pobaveně.

Zastavila jsem se také a usmála se. Nemusela jsem se mu dívat do očí, abych věděla, že i on se usmívá.

„Nepolapitelná jako ptáček.“ Dodal.

„A neviditelná jako stín,“ dodala jsem, ani jsem nevěděla jak. Byla to narážka na to, kdo jsem. A skutečně jsem se nemýlila. Pochopil to dokonale.

„Takže i stíny umí hovořit.“

„Jenže ptáče musí letět.“

Zasmál se tak srdečně, až mi to nedalo a otočila jsem se na něj. Stála jsem už u koně a tak jsem se za něj napůl schovala, aby si hned nevšiml, že jej zase pozoruji.

Měl světle hnědé vlasy a vysokou postavu. Mohl být jen o pár let starší než já, ale přesto vypadal vznešeně a majestátně zároveň. Jeho elegantní postava svědčila o tom, že má rád pohyb a jistě se i rád projíždí na koni, nebo se dlouho prochází.

Podle toho jak mluvil a jak se smál jsem jen rychle usoudila, že bude i společenský. Zdál se mi milý a záhadný. Nevyznala jsem se v něm a netušila jsem proč. Něco mě u něho mátlo a já jsem mohla jen plaše odhadovat, co by to mohlo být.

Snad mě i děsil, na to bych nedokázala svědomitě odpovědět. V životě jsem neměla příležitost mluvit s někým, jako byl on příliš často a poněkud vypěstovaná podezřívavost z vlivu mé tety mě držela zpátky.

Jenže jsem si jen myslela, že neví, jak ho pozoruji a hodnotím. Podíval se mi do očí a já se rychle schovala za šíji Jiskry – mého koně. Věděl to moc dobře.

Měl hluboký pohled, lákavý, že kdybych mu věnovala pozornost jen o vteřinu déle, nedokázala bych se odtrhnout. Jenže já byla jen jakási služka.

Spěšně jsem se vyhoupla na hřbet Jiskry.

„Uvidíme se ještě?“ zeptal se poněkud spěšně.

Měla jsem pocit, že ani on se nemůže odtrhnout pohledem ode mne a to mne znepokojovalo. Čím jsem ho tak urazila, nebo proč mi věnoval svůj čas? Bála jsem se odpovědět si na to.

„To nepůjde, pane.“ Odporovala jsem mírně. „Já-.“

Jenže svou větu jsem nedokončila, do stáje právě vešel se zpěvem štolba a přerušil mě.

Hlasitě pozdravil mého společníka a mne.

Opětovala jsem pozdrav a cítila na své tváři pohled onoho muže.

Jen na vteřinu jsem se mu zadívala do očí, ale lekla jsem se. Nedokázala jsem z jeho výrazu nic vyčíst. A co víc, jako by se jeho vzezření proměnilo.

Díval se tak..

Udělal dva kroky blíž ke mně a chtěl mi něco říci, ale nenechala jsem ho. Bála jsem se, co by mi mohl říci. Či snad vynadat? Přeci jen jsem ho ve stáji vyrušila.

Tak jsem raději pobídla Jiskru a tryskem vyjela ze stájí. Nehleděla jsem na to, že se to na dámu nesluší.

V jeho pohledu jsem předtím vyčetla jeho znepokojení. Nechtěla jsem vědět nic víc a tak jsem uháněla z Rosetu pryč, jak nejrychleji to jen šlo.

I když mne stále pronásledovala jeho slova a pohled hnědých očí. Měla jsem o čem přemýšlet a cesta do města mi utekla rychle.

Dál už mne pohltil shon mých povinností a úkolů. Zapomněla jsem na něj, dokud nebyl čas vrátit se zpět na Roset.

15.12.2008 19:07:15
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one