Vzpomínka, která mi přijde na mysl, když se snažím vybavit si dětství je poněkud neobvyklá.

Je v tom jen práce a namáhavá dřina, když před sebou jako v nějakém snu spatřím malé dítě táhnoucí těžký a přeplněný uhlák po schodech nahoru.

Sotva  jej unese a každou chvíli narazí spodní okraj kbelíku o schod a ozve se tlumený náraz. Při každém takovém zvuku sebou dítě jen o to více škubne a přikrčí se.

Snaží se být neviditelné, ale to jde jen těžko v těch rozdrbaných šatech a se zkřivenou tváří od námahy.

Když se konečně vyškrábe na samotný vrcholek schodů a s úlevou si chce odpočinout, rozezní se ze salonku v prvním patře netrpělivé volání.

„Kde jsi tak dlouho! Ihned pojď sem a nezapomeň, že nesmíš nic rozsypat!“

A tím to vlastně začíná.

Sekýrování, nadávky, neustálé pokyny a štěkání sloužících, které mě mají snad za ještě něco míň než obyčejného psa.

Ale kdo vlastně jsem já? Kdybych to jen tušila.

Jsem nikdo, jsem duch.

Žiji v tomto domě již devět let a bolestně cítím každý den, kdy se probudím ve svém promrzlém pokojíku. Je ještě šero a já musím začít každodenní rituál namáhavého posluhování. Vystavuji se občasným ranám a tu a tam i nějakému tomu kopanci od komorníků, či hospodyně. Ne snad, že by byli zlí, ale něco ve mně je k tomu snad nutí.

Přesto jsem ale na druhou stranu i někdo, kdo patří do této rodiny. Sice nepřímo a mám jen „část“ jejich vznešené krve a nesu jejich jméno, i když se jim to nelíbí.

Ale to už předbíhám.

Měla bych se vrátit k tomu, kdo skutečně jsem a kde se to vlastně nacházíme.

Tak tedy.