Kdo ví, co z tohoto pokusu vzejde...držte mi palce.mám pocit, jako bych nemohla pořádně napojit příběh, který tu mám...

Vzpomínka, která mi přijde na mysl, když se snažím vybavit si dětství je poněkud neobvyklá.

Je v tom jen práce a namáhavá dřina, když před sebou jako v nějakém snu spatřím malé dítě táhnoucí těžký a přeplněný uhlák po schodech nahoru.

Sotva  jej unese a každou chvíli narazí spodní okraj kbelíku o schod a ozve se tlumený náraz. Při každém takovém zvuku sebou dítě jen o to více škubne a přikrčí se.

Snaží se být neviditelné, ale to jde jen těžko v těch rozdrbaných šatech a se zkřivenou tváří od námahy.

Když se konečně vyškrábe na samotný vrcholek schodů a s úlevou si chce odpočinout, rozezní se ze salonku v prvním patře netrpělivé volání.

„Kde jsi tak dlouho! Ihned pojď sem a nezapomeň, že nesmíš nic rozsypat!“

A tím to vlastně začíná.

Sekýrování, nadávky, neustálé pokyny a štěkání sloužících, které mě mají snad za ještě něco míň než obyčejného psa.

Ale kdo vlastně jsem já? Kdybych to jen tušila.

Jsem nikdo, jsem duch.

Žiji v tomto domě již devět let a bolestně cítím každý den, kdy se probudím ve svém promrzlém pokojíku. Je ještě šero a já musím začít každodenní rituál namáhavého posluhování. Vystavuji se občasným ranám a tu a tam i nějakému tomu kopanci od komorníků, či hospodyně. Ne snad, že by byli zlí, ale něco ve mně je k tomu snad nutí.

Přesto jsem ale na druhou stranu i někdo, kdo patří do této rodiny. Sice nepřímo a mám jen „část“ jejich vznešené krve a nesu jejich jméno, i když se jim to nelíbí.

Ale to už předbíhám.

Měla bych se vrátit k tomu, kdo skutečně jsem a kde se to vlastně nacházíme.

Tak tedy.

 

04.12.2008 00:34:56
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one