1. Závan minulosti

„Máš to tu docela pěkné.“ Porozhlížela se zatím Sariel po několika málo pokojích, v království její přítelkyně.

„Myslíš na upírku?“ neodolala a popíchla ji ona.

Sariel nakrčila lehce nos a vyplázla na ni jazyk. Bylo to jako za starých časů. Když ještě byli normálními smrtelníky. Kam jen je to ten čas zanesl?

„Víš jak to myslím. U nás je to jiné.“

„Vím, máte tam poněkud…ehm…bílo?“ žertovala Lucian.

„To také.“ Přitáhla si křídla k tělu a pak se zvolna usadila na jednom konci pohovky.

Kamenné místnosti byly zbudované pod zemí, aby dovnitř nemohlo slunce. Byl to zvyk, skoro i tradice všech upírů, kteří tak setrvávali celá staletí.

Přesto ovšem byla osvětlená, mohlo za to kouzlo, neboť světlo, ozařující jemně stěny vypadalo jako při západu slunce. Upírka jej podle všeho milovala nejvíce, byl to totiž začátek jejího dne.

Nalila oběma sklenice vína a položila tu druhou na stůl. Se svou vlastní, ze které hned žíznivě upila se posadila do křesla naproti.

„Jaké je to tam…u vás.“ Vyzvídala.

Sariel chvíli váhala, ale pak také uchopila pohár a lehce v něm smočila rty. „Já vlastně nevím, jak to popsat. Neznám slova. Je to spíš pocit který tě obklopí hned jak tam jsi. Celé ovzduší se zachvěje, jako by tě zdravilo. Všude kolem, i když je nevidíš, je tisíce světel, která šeptají tvojí duši a ty víš, že jediné co chceš udělat je roztáhnout křídla a letět….Odrazit se a..a…“ odmlčela se a jako ve snách hleděla do neurčita.

Lucian pozorně poslouchala a při jejím vyprávění skoro zadržovala dech. Než promluvila, znovu lehce upila. Její kamarádka se někde v myšlenkách toulala po nebi.

„Když o tom mluvíš takhle, jednomu by se chtělo to vidět.“ Poznamenala nakonec.

„To ano.“ Vrátila se zpět na zem. Pak se rozhlédla kolem a vnímala vše do nejmenších detailů.

Vyřezávaný nábytek, měkké koberce a také vůni květin ve vzduchu. To jí přišlo zvláštní…upírka měla i přese všechen noční rej stále ráda pozemské věci. Navíc to víno…

„Už bych neměla pít.“ Odložila svou sklenici a promnula si oči.

„Bojíš se, že bys za letu narazila do plexiskla na věži?“ popíchla ji zase Lucian.

„Moc vtipné, obvykle to jsem já, kdo tě takhle prudí. Jak myslíš, já ti o vrátím.“ Zašklebila se. „Ale povídej, jak si..hm..žiješ? A co vlastně děláš?“

Lucian ani moc neváhala, věděla, že jejich společné chvíle jsou vzácné. Sariel i ona měli spoustu práce.

„Pracuji teď pro jeden klan. Vím, že tomu asi moc nebudeš rozumět, ale uzavřeli jsme příměří. Jde o to, že pomáháme zneškodňovat ostatní. Navíc i ty Druhé, poslední dobou se vyskytlo až příliš nápadných případů. Rada rozhodla, že je potřeba to nějak ututlat a proto společnými silami honíme všechny, kteří se protiví zákonům.“

Sariel ovšem věděla, o co jde. Těmi Druhými myslela vlkodlaky a tím zneškodňováním a tutláním bylo poukazováno na „divoké“ tvory noci. Takové které se nechtěli podřídit zákonům o utajování před lidmi, nebo až příliš napadávali a nebo byli nezvladatelní.

Vlkodlakům se mohl podat lék, i když ne vždy to zabralo, ale pokud se toto stalo upírovi….byla to konečná. Gabriel polkla.

„Není to nebezpečné?“

„Mám svého ochránce,“ pípla po chvíli v rozpacích upírka.

Druhá žena zvedla zvědavě obočí. „Vážně? Povídej. Jsi tajnůstkářka.“

„No, vlastně není o čem…poznala jsem ho na schůzi Rady. Je také upír. Raguel ho..“ odmlčela se. Obě totiž při vyslovení toho jména zbledly.

Nepřímo se tomu celý večer vyhýbaly, ale přeci jen to přišlo.

„Raguel…“ zašeptali společně.

Najednou jakoby se protrhla lavina, protože to bylo něco, co je spojovalo a vyrvalo z těch odlišných stran na kterých upírka i anděl stály.

„Víš o ní něco? Viděla ji?“ ptala se jedna.

„Kde je, co se s ní stalo?“ zoufale volala druhá.

Rozhostilo se mlčení…

Oběma došla ta nejkrutější pravda…nevěděli nic.

„Jak to?!“ obviňovala sebe i Lucian Sariel.

„Ne!“ vykřikla nakonec upírka. „Tohle už nám udělala jednou. Zase zmizela a není po ní ani stopy. Ta zatracená, tvrdohlavá, praštěná a…..-.“

„…a nezodpovědná, opelichaná potvora!“ dokončila Sariel.

Pak se obě daly do smíchu.

„Slyšet nás, ta by nám dala.“

„O tom nepochybuj.“

„No jo, ale kde může být?“

„Netuším…předtím mi akorát řekla, to bylo naposledy co jsem jí viděla, že si tohle zvolila jen kvůli mně. Měla ten svůj temný výraz. Stejný jako když…“ nedokončila.

„Musíme jí najít.“ Řekla rozhodně Lucian.

Sariel k ní vzhlédla a cítila, jak se jí do těla vlévá nová energie.

„Ano!“

Obě najednou stály a dívaly se navzájem do očí.

„Bude to jako za starých časů. Já, ty a ona. Budeme zase tři.“

Sariel roztáhla křídla, která se dotkla chladných kamenů a vyjadřovala sílu a důležitost, pevně stiskla chladnou ruku upírky. „Dokážeš si představit, co se stane, když se nevrátí? Když padne? Za všechno co bylo, musíme jí najít.“

A výraz obou svědčil jen o jediném.

Nemají jiný cíl…

 

11.09.2008 22:52:01
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one