2. Hvozdy plné žalu

Hvozdy plné žalu - obrázek

Hvozdy plné žalu - obrázek



„No to snad…kdo tu nechal to otevřené okno?“ zabědovala žena už asi po tisící.

Zrovna totiž procházela svým přeplněným domkem a zavírala na noc všechna okna. Bouře se blížila.

Stačilo by tak málo, aby se vše odhalilo. Kdyby jen žena poslechla své nutkání a vyhlédla ven z okna, ale neučinila tak.

Místo toho jen natáhla ruce a pomalu otáčela kličkou, když se za jejími zády ozvalo slabounké oslovení.

„Mami?“ zeptal se hošík, kterého nejspíše vzbudila větev, narážející na okno. Zvedal se vítr.

Prudce se otočila a lekla se.

„Wille, proč ještě nejsi v posteli?“ zeptala se. „Běž spinkat, je noc.“

„Já nemůžu spát. Bojím se,“ přiznal bezelstně a bosýma nožkami přešlápl jemně na koberci na schodech. Byl už hodně ošlapaný a ohlazený, nemohl jej zahřát, i kdy se chlapec snažil.

Jeho matka se pousmála a natáhla k němu ruce. „To bude dobré zlatíčko, můžeš dnes spát u-.“

Jenže nestačila dopovědět.

S tím nejděsivějším zablesknutím a hromem se venku snad rozpoutalo peklo. Zem pod jejich nohama se roztřásla, po mohutné ráně, která musela dopadnou jen ulici vedle.

Okno se s prásknutím rozletělo, protože nebylo dovřené a sklo se vysypalo ven.

Auta začala houkat a světla vypověděla službu, zuřivě se rozblikala jako nešťastné znamení nakonec zhasla.

Byl to jen mžik.

Jenže žena už věděla, co se stane. Došlo jí to v okamžiku, kdy její syn vykřikl.

Lekl se blesku a hrom jej vyvedl z míry, zem ho zradila a ve chvíli, kdy plyšový medvěd dopadl na zem, začal padat.

Byl vystrašený a jeho matka se zoufale rozeběhla ke schodům.

Bylo pozdě.

„Mamíí-.“ Jeho výkřik ale utnul sotva v polovině.

„Wille!!“

Pak rána odezněla, ale jedna větší právě vznikala. Tvrdá, dutá a do srdce.

„Williame!“ nic…

Zoufale třásla mrtvým tělem svého chlapce a stále dokola volala jeho jméno.

„Wille!“

Jenže chlapec měl zlomený vaz. Bylo pozdě a smrt odcházela předními dveřmi.

Zbyla jen spoušť.

Pak blesk dopadl znovu, tentokrát už někde snad na míle daleko, ale to už žena nevnímala. Svírala svého syna a vzlykala.

 

Někdo jiný se zhoupl na římse a s pohrdáním vskočil do místnosti.

Nikdo to neviděl a celé to bylo neslyšené. Jediný, kdo vnímal cizí přítomnost, byl duch chlapce sedící vedle matky a tiše jí dávaje sbohem.

Podíval se směrem k oknu a pak se smutně usmál. Naklonil se k matce, ale jeho průsvitné ručky prošly jen vzduchem.

Zmateně mrkal a pak hledal naději a útěchu u někoho, kdo jej tiše sledoval prázdnýma očima.

„Ty jsi anděl?“ zeptal se plaše.

Podívala se na něj a vzduch jí zčechral husté tmavé vlasy. Děsila ho.

Neodpověděla.

Podívala se skrze něj, jakoby tam ani nebyl a její pohled patřil tváři té, která právě ztratila jediné, co jí zbylo k nejvzácnějšímu citu na světě. Ztratila svou lásku.

Popošla k ní, našlapovala měkce. Její boty nevydaly ani ten nejmenší zvuk a přitom si parkety, na kterých stála vždy vrzaly.

Chlapec ji zmateně sledoval.

Natáhla ruku a dlaní se chtěla dotknout ženina čela, ale pak ji stáhla. Narovnala se a pohrdání a cosi neurčitého volně plynul z její bytosti. Naplnil celou místnost.

Nakonec přišla zloba, černá urputná a nenávistná. Nakazila jí chlapcovu matku a nakonec i jeho duši. Otrávila jej.

Znovu se na ní podíval a bylo to naposledy, co to mohl udělat, aniž by cítil nenávist a hořkost ke všemu kolem.

„Ty jsi z nebe?“ zeptal se, ale tentokrát jeho hlas už nebyl dětský. Ozývala se v něm temnota z celého světa. Byl to drsný hlas, natolik divoký a dospělý.

„Já jsem z pekla.“ Odpověděla mu.

 

Pak se světla znovu rozblikala a žárovky se nažhavily. Znovu se rozsvítilo.

Místnost se dál nesla v duchu temna a mysl nebohé matky byla ztracená a otrávená.

Chlapec náhle zamrkal a uvědomil si, že je stále zde. Uvědomil si svojí přítomnost a pochopil, že propásl šanci jít dál.

Uvěznili jej zde a proto se obrátil proti lásce, začal nenávidět. Pozbyl naději.

Zmizel a ztratil se, nikdy víc se už nevrátil do té ulice, do svého těla, do náručí matky.

Odešel.

 

Seděla předtím na střeše a opírala se o parapet. Kdyby jen Willova matka vyhlédla, jak jiné by to mohlo být?

Ale nebylo…

Raguel nad tím přemýšlela jen okamžik, pak zmizela společně s bouřkou a její oči byly temné. Dnešní noci nosila zlo. Nebyla dál Nadějí.

 

16.09.2008 20:44:50
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one