5. Síla na druhou?

„Triss, to jsem já,“ ozvala se Sariel a učinila se opět viditelnou.

Ovšem druhá žena na ni jen hleděla. Bylo to dávno, kdy ji někdo oslovil pravým jménem.

Bylo to na ni poznat, na několik vteřin jí to vrátilo do doby, kdy spolu ještě vyrůstaly. Bylo to předtím, než se z nich stalo to, co byly dnes.

Ona Triss andělským jménem Raguel - archanděl utrpení, princ přítomnosti, anděl naděje.

Ona Martina andělským jménem jako Sariel - těsně spolupracujíc s Raguel, majíc roli rozhodčího osudu andělů, kteří zbloudili z boží cesty. Byla andělem znalosti, andělem smrti, a jeden z vedoucí v nebeských armádách

A konečně tu byla ještě třetí žena – Upírka, také k nim patřila, ačkoliv si zvolila jinou a zcela odlišnou cestu – Lucian. Členka jednoho z klanů a pravá ruka jejich vůdce, nyní na lovu a pronásledujíc zbloudilé. Byla jim nadějí i rozhodovala o osudu, též se říkalo, že s ní přicházel zázrak…

Raguel odvrátila tvář. „Hloupý úskok,“ sykla.

Její přítelkyně na chvíli sklonila hlavu. „Ale jsi tu,“ vypravila ze sebe. „Musíme si spolu promluvit.“ Navázala, nyní už jí upřeně hleděla do očí, nebo alespoň do tváře, neboť se Raguel odvracela. Snad se jí děsila?

„Musíme?“ řekla podivným tónem.

Martina to nevydržela, bylo jejím zvykem věci řešit a tohle bylo až moc osobní, bolestné a navíc… „Triss,“ řekla jemně a počkala, dokud si nezískala její pozornost. „Mám tě ráda jako svou sestru, co mi to ale děláš? Co to vůbec děláš? Raguel, prosím…“ řekla s hlasem přetékajícím emocemi, až to na anděla bylo podivné.

„Nech mě být, copak nevidíš? Pro mě už pomoc není,“ roztáhla své temná a černá křídla. Jejímu pohledu se ovšem stále vyhýbala.

„Vždy je nějaká naděje, to přeci musíš vědět. Nejsi snad ty náš anděl naděje? Nejsi snad ty ta, která určuje přítomnost? Já tě potřebuji, nechci abys-.“

„Nechceš co!“ vyštěkla Raguel a konečně se podívala své výzvě přímo do očí.

Sariel ustoupila a otevřela ústa překvapením. „Triss!“

„Jestliže já jsem naděje, tak ta se ze světa vytratila! Jestliže já jsem přítomnost, pak musí být stejně temná jako jsou má křídla! Starala jsem se o všechny vždy tak, jak mělo být a jediné, co pro mě zbylo byla temnota. Nehodlám čekat až si mě najde, jako si našla má křídla, Já jí půjdu hledat a nic mě nezadrží, ani ty, má sestro!“ dýchala ztěžka a v očích se jí lesklo zoufalství a zloba.

„Tvá křídla…jsou jen…pomohu ti,“ řekla s pláčem Martina. „Mohu ti pomoci, odeženu od tebe všechno zlo.“

Slzy, které ji začaly stékat po tvářích nebyly lidské a po dopadu na zem se rozplynuly. Nechtěla vidět pád někoho, koho tolik milovala, kdo jí byl rodinou. V životě lidí i nyní v tom dalším.

Raguel se na chvíli zarazila. Kdesi ve svých vlastních útrobách cítila pohyb. Také chtěla brečet a ze všeho nejvíc chtěla obejmout svou sestru a chtěla slyšet, že vše bude dobré, že to zvládnou. Že se o sebe postarají, že není sama.

Jenže něco uvnitř jí bylo plné žalu a neposlouchalo.

Zaplašila slzy mrkáním a pak znovu napřímila záda.

„Jsem unavená,“ šeptala. „Z celého toho věčného umírání a z toho, že nikdo nemá naději. Nevěří v ní, cítím se, jako bych se rozplývala. A pak má křídla zčernala, cítím jen temnotu a bolest všude kolem. Z každé lidské bytosti, srší z nich a volá. Proto hledám svou záhubu, protože naděje právě umřela.“

Martina nestačila cokoliv říct, i když se jí hlavou honilo na tisíc myšlenek.

„Raguel…“ pokusila se něco říci, ale slova jí uvázla v hrdle.

Triss jedenkrát máchla křídly směrem vzhůru a zmizela z dohledu. Martina za ní volala, ale bylo pozdě a bylo to zbytečné, už nepřišla.

Zklamaně se otočila a mířila zpět k příbytku své druhé „sestry“, k domu Lucian.

 

Avšak ani Lucian nezahálela. Nevěděla nic o tom, co Sariel chystá, ale tušila kde by mohla odchytnout svou kamarádku.

Čas od času každý anděl přichází na stejné místo a tím místem byl hřbitov.

Nebylo těžké uhodnout, kam zamíří Triss. Bude to tam, kde byli kdysi pochované společně s Martinou. Zemřely tragicky a jejich hroby už dávno nebyl na svém místě. Jejich těla zmizela pod zemí a nikdy už nevyšla na svět. Ovšem vzpomínky zůstaly dále.

 Pečlivě schovaná pod vyrobeným hábitem a natřená chránícími krémy se odvážila Lucian už k večeru vyjít ven.

Bylo to jen asi hodinu po požáru v jiné části města.

Slunce mělo zapadnout až za dlouho dobu, ale to nevadilo. Musela to zkusit, své hledání začne tam.

Procházela jednotlivými uličkami, až z dálky uviděla velký kříž. Za ním stál stářím ohnutý a jediný strom na hřbitově, který pamatoval nejeden nářek a dokonce i smích.

„Musí tu někde být,“ mumlala si pro sebe.

Měla pravdu. Jakmile se dotkla kmene stromu a obešla jej, spatřila ji.

Stála nedaleko jednoho náhrobku, ani už nešlo přečíst jméno toho, kdo tam byl uložen. Byla k ní zády, ale Lucian by ji poznala snad kdekoliv.

Přistoupila k ní a natáhla paže. Letmo ji objala a když sebou netrhla a ani nezareagovala, pustila ji a obešla.

Raguel se mírně otřásla tím dotykem, protože bylo zvláštní cítit někoho živého, jak se dotýká hmoty, z níž byla stvořena.

„Ahoj,“ pozdravila ji Lucian. Zdvořile ustoupila, ale přitom ji podrobovala téměř rentgenovému pohledu.

Raguel si povzdechla. „Co tu děláš, upírko.“

Lucian se nenechala vyvést z míry. „Víš, že teď s někým chodím? Není to člověk, je jako já.“ Nadhodila a čekala, že jí bude odseknuto, nebo se jí bude posmívat, ale ne.

„Tak to prožijte dlouhý spokojený život.“ Umírnila svá slova Raguel, i když i tak byla trochu pichlavá.

Chvíli spolu mlčely a dívaly se kolem a pak zpět na náhrobek.

„Vrať se se mnou. Náš dům je ti otevřen a Pyro by tě poznal rád. Vždy byl zvědavý na mé sestry.“

Ovšem při tomto oslovení sebou Triss škubla už nepokrytě a tvář se jí zkřivila potlačovaným hněvem.

„Nechte si své životy a já budu mít ten svůj. Ve tmě nebo bez ní. Dejte mi pokoj!“ vykřikla a pak stejně jako to udělala Sariel, zmizela i jí. Po ní nezbylo nic…

30.09.2008 23:21:10
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one