7. Co bude dál




 

Pyro zvedl hlavu a pokynul jí na pozdrav.

Uběhl další týden od doby, kdy viděli naposledy Raguel. Od té doby se po ní snad slehla zem.

Obě její přítelkyně usilovně přemýšlely, vzpomínaly na to, co jim přesně řekla. Snažily se to nějak pochopit, přejít nejistotu a rozluštit tuto šifru, která tolik ohrožovala vše dosavadní, co znaly. Kdyby se něco změnilo, ovlivnilo by to budoucnost. Jejich svět nyní závisel na tom, co udělají, v případě že by selhaly, co by se potom stalo?

Ztratí svou sestru? Ztratí sebe?

„Sariel!“ vykřikla upírka už k ní doslova běžela, aby jí objala.

Potřebovala cítit její podporu, ale toto obětí bylo poněkud mrazivé. Co se stalo? Tohle ze své přítelkyně ještě nikdy necítila.

Pátravě se jí zadívala do pobledlé tváře, ale nenašla na ní stopy ničeho. Možná se jí ten chlad jenom zdál, třeba je přecitlivělá. Kdo ví…

„Pojď honem dál,“ táhla jí za sebou do vedlejší místnosti, kde mohly mýt soukromí. Mrkla ještě na svého přítele, který se zatím věnoval něčemu jinému, pohodlně usazen v jednom z křesel. Tuto podivnou náklonnost mezi dívkami chápal, jen se tomu musel pousmát.

Poslala mu vzdušný polibek a trochu laškovně vycenila špičaté zoubky a už mizela za dveřmi.

„Přišla jsi na něco?“ vychrlila ihned na Sariel, když osaměly.

Ta v odpověď chvíli mlčela.

„Nenapínej mě,“ dloubla do ni úsměvně upírka. „Tak co víš?“

Zvážněla vzápětí, když uviděla bezradnost a nevýchodnost situace, o které nyní začala Martina vyprávět.

„Je pravda, že zmizela. Dokonce si toho všimli i ostatní, tedy nyní konečně začaly chápat, že to není jen nějaká náhoda. Začínají se ptát, nemohu to už dále zadržet. Raguel…ona…budou ji soudit….chtějí ji….“ Zavzlykala, ale pokračovala. „Našla jsem její stopu, vedla dolů. Zmizela v podzemí, já myslím, že je s nimi. A myslím, že ji vězní. Nemám pro to žádné jiné vysvětlení, něco jí udělali a teď jí tam drží. Možná na ni něco mají…já…já se bojím, že jí odsoudí.“

„To ne.“ Vydechla Lucian a překrývala si rukou ústa.

Svezla se na zem a dlouho tam zůstala v tichosti sedět.

Sariel stála namístě a dívala se do země. Její pohled byl urputný, jako by se snažila provrtat povrch a dohlédnout až do místa, kde nyní Raguel musela být.

„Co uděláme?“ zeptala se upírka.

Odpovědí byl zamyšlený pohled. „Co chceš dělat?“

„Něco dělat musíme!“ vybuchla Lucian.

Netrvalo to ani pár vteřin a do místnosti vtrhl Pyro. Díval se tak, že z jeho pohledu jasně pochopily, že byl přilákán vzteklým výbuchem hněvu, který Lucian zachvátil. Sariel se smutně usmála, jak krásné bylo vidět, emoce. Sama jich příliš neměla, jako anděl musela být nestranná, ale tito dva.

Znovu se pousmála.

„Co se stalo?“ zeptal se věcně, zatímco trochu utišil Lucian.

Stiskla mu ruku a pak se otočila k Sariel.

„Udělám to.“ Řekla odhodlaně. „Půjdu dolů a přivedu ji zpět.“

Stisk ruky byl najednou pevnější. Pyro věděl co se děje a nyní pocítil nejpalčivější smutek a bolest. Ten kdo jednou sestoupí do podzemí, ten se nevrací.

Ihned věděl, že když půjde ona, půjde s ní. Nemůže jí to rozmluvit, ale nemůže jí ani ztratit. Udělá cokoliv, aby ji znovu viděl se usmát, aby necítil její zranění.

„Ne,“ hlesla sariel, která dobře věděla, co musí oba nyní cítit. Přeci jen jejich pocity dokázala snadno vycítit.

Znovu se na něj letmo pousmála, jak soucitný byl.

„Půjdu já, jsem anděl dokážu to. Najdu ji a zjistím, proč i tam drží.“ Rozhodla. Nedokázala by snést pomyšlení, že by ty dva rozdělila, nebo aby jeden ztratil toho druhého.

Tohle nebezpečí bylo příliš velké a oni své štěstí našli nedávno.

Jak zamilovaní byli.

„Doprovodíme tě, alespoň k bráně.“ Řekla Lucian. Také o tom nechtěla dále pochybovat.

I když měla Raguel ráda, cítila i úlevu. To místo kde se nachází jí děsilo.

„A počkáme na tebe,“ řekla a trochu se přitulila k Pyrovi.

Sariel přikývla.

„Tak dobře,“ s tím souhlasit mohla.

„Musíme vymyslet jak to uděláme.“ Dodala ještě.

Byl to ovšem Pyro, kdo nyní promluvil.

„To je přeci jednoduché….“

 

Se soumrakem dalšího dne se tři postavy setkaly uprostřed potemnělého parku.

Lampy v jejich okolí nedokázaly prorazit mlhu a smog, který nad městem vířil.

V jejich pohledu, když se dívali jeden do druhého bylo rozpoznat vše o čem přemýšleli, nikdo nic neskrýval.

Sariel se lehce ošila. Musí věřit, hlavně nesmí zapomenout věřit.

„Pro Naději,“ řekla Lucian a natáhla ruku.

Pyro jí uchopil, ale neřekl nic.

Sariel přikývla a dotkla se jejich natažených dlaní i svou vlastní. Nyní značně rozechvělou a studenou. Byla zahalena jako běžný smrtelník v teplém oblečení a obličej z větší části překryt šálou.

Nyní pochmurně vzhlédla a podívala se nahoru, jako na znamení nad nimi zasvítily hvězdy.

„Pro ní.“

 

 

 


 

24.10.2008 22:17:55
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one