9. Odstranění příčiny - soud vyhnanců

Asi už to nikdy nebudu moct zopakovat..ale je to nádherné.
SaRieL...tak na to jsem pyšná :-)
Konečně


 

 

„Co s ní teď bude?“ zeptala se s námahou Sariel.

Její rty byly popraskané, její esence narušená a na mnoha místech se jen tak tak držela pohromadě. Její andělská bytost si ale po probuzení vzpomněla jen na svou sestru Sariel a jejich nesmrtelnou přítelkyni.

Dostali se i oni s Pyrem v pořádku zpět? Nevtáhl je boj za Branou?

„Měla bys odpočívat,“ nabádala ji její ošetřovatelka a pokusila se ji utišit pohlazením po vlasech.

Ovšem doba, kdy by to Sariel ocenila, nebo snad cítila byla pryč. Něco uvnitř ní se změnilo.

„Pověz mi,“ zaprosila.

Její společnice si povzdechla a obešla ji. Opatrně začala rozvazovat obvazy a zlehýnka se dotýkala Sarieliných křídel.

Svrběly jí, to bylo dobré znamení.

„Je ve vězení a tam také setrvá do doby, než bude na čase ji soudit.“

Zadržela dech a sykla, když se pokusila vstát, ale byla zatlačena zpět.

„Ne, ty nesmíš vstát. Jsi ještě příliš slabá, mohla by ses rozplynout.“

„Musím ji vidět.“

„To ti nemohu dovolit.“ Odporovala ji.

„Já ale..musím, musím vědět, že to co mi řekla než..musím vědět že to je pravda, musím jí říct že já…“ ale nedopověděla.

Smutně si povzdechla a svěsila ramena. Poddala se spánku, který k ní přišel.

„Ona to ví,“ řekla jemně její společnice a přikryla ji. Ale Sariel o ničem takovém už ani nevěděla.

Na pár hodin pocítila úlevu.

 

„Osud, o kterém dnes musíme rozhodnout se týká někoho, kdo nám byl po dlouhý čas velmi blízký. Nebude to lehké, ale nemáme jinou možnost. Musíme vynést konečný verdikt, jinak bychom ohrozili celý náš svět.“

Řekl jeden z andělských soudců. Těžko by se hledala slova jak jej popsat. Patřil mezi jednoho z nejstarších nebeských andělů a byl velmi moudrý a soucitný.

„Raguel, poklekni a slož svá křídla.“

A tak anděl, který stál až dosud poněkud stranou přešel doprostřed kruhu a bázlivýma a nesmírně smutnýma očima uposlechl.

K zemi sklonil svoji hlavu i pohled, aby nikdo nemohl vidět, jaký žal jej přemohl. Raguel nevěděla nic o své sestře od okamžiku, kdy ji přinesla zpět. Ve svém zoufalství se cítila prázdná a sama. Jako ještě nikdy předtím.

Věřila, že Sariel je mrtvá.

Křídla, která se temně leskla na okamžik roztáhla v plné, ale smutné kráse a odlesk, který na nich zahrál všem přítomným ukázal, že i krása umí být v černé. Jenže tak jako se na okamžik zdála nádherná a neodolatelná, byla v zápětí schlíplá a bolestná.

Za každého pohybu byla čišet bolest.

Taková, kterou andělé u neznali. Byla to lidská bytost.

„Tvá přítelkyně Upírka nám poskytla své svědectví.  Zdála se nám velmi rozumná a po dlouhé době byla prvním tvorem, kterého jsme v takové záležitosti oslovili. Měla bys jí být vděčná, neboť za vše co se stalo tě bránila.“

„Lucian má dobré srdce.“

Nejstarší z andělů se usmál a jeho bytost prozářilo teplo a něha při pohledu na ni.

Raguel to ovšem nemohla vidět, neboť měla hlavu svěšenou.

„Anděl jako ty, co o tom může vědět?“ řekl jiný a i když mluvil chladně, jeho slova nebyla zlá.

 

„Člověk kterým jsem byla ji velmi obdivoval a ctil. Byla má – naše přítelkyně v době, kdy jsem byla sama. Pozvedla mě a ukázala mi, že existuje i důvod, proč začít nový den. Proč se smát.

Zvolila jsem být andělem. Následovala jsem svou sestru, ale část mého srdce zůstala a zůstane navždy s Lucian.“

„I když jsi nyní anděl?“

Raguel se zachvěla oční víčka, než roztřeseně odpověděla.

„Mohu být čímkoliv, ale nikdy nezapřu vědomí, že patřím i k ní. A část mne si to bude pamatovat, až se znovu setkám se smrtí.“

„Lucian nám svěřila, že to nebyla tvá vůle. Zaútočil na tebe temnonoš, její snahou a snahou sariel bylo ti pomoci.“

Raguel neodpověděla, cítila svíravý pocit a kdyby mohla, znovu by její tvář zdobily slzy.

„Prosím,“ zašeptala, „chtěla bych ji vidět. Obě dvě…naposledy.“

„Máš zvláštní přání.“ Podotkli.

„Je jediné, které mám.“ Odpověděla.

Avšak nejstarší z andělů už neměl na co čekat. Přišel k Raguel a pozvedl ji ze země. Svoji hojivou mocí ji uzdravil rány. Přejížděl jí jemnými dotyky dlaní po křídlech a ta přestala cítit bolest. Už nebyla potrhaná, ačkoliv zůstala temná.

„O tvém osudu rozhodne ten, který to má na starosti.“ Řekl jí a pak zmizeli.

Raguel stála plná úžasu a mučivé nejistoty. Koho tím myslel?

 

„Asi nikdy neuvěřím, že tu dnes stojím…“ zasmála se šibalsky Raguel-Triss.

„Divný co?“ přidala se ve stejném duchu Sariel.

„Když ale pomyslím, že by to tak být nemuselo,“ na chvíli se zavzpomínala Lucian a touto větou oživila vše, co se stalo téměř už před půl rokem.

Všechny byly najednou nějak mlčenlivé a zdrženlivé. Každá to cítila, ale nikdo to nevyslovil. Raguel je pak všechny obejmula a nakonec se tomu už jen zasmály. Ačkoliv stín toho, co se mohlo stát děsilo všechny.

Sariel jako rozhodčí anděl o osudu padlých andělů byl tím, kdo vynesl poslední ortel.

„Nevinná,“ zašeptala tenkrát a výraz těch dvou, když se na sebe dívaly byl dostačující.

Lucian se nikdy nedozvěděla, co se stalo potom, co Raguel vynesla svou sestru z Brány nebytí, ale tušila to. Byla šťastná jak to dopadlo a nyní byla ještě o to šťastnější, když s oběma po svém boku stála ve své upíří komnatě a měla na sobě sváteční šaty.

Kdo by to byl řek, že Pyra zná tak dlouho?

A k čemu se to vlastně chystali?

„Kdo by řekl, kam nás to všechny donese že?“ řekla trochu sentimentálně Raguel a vysloužila si dloubanec mezi křídla od obou.

Ale upřímný smích zněl místností ještě dlouho. Než byl čas na něco jiného. Kdo by to byl řek, kam je to vše dovede.

Ale obě andělské bytosti byly naplněny světlem a něhou, když viděli svou kamarádku v jejím nejšťastnějším dni. Mohli se jí v tu chvíli vůbec rovnat štěstím a krásou?

Tak byl konec příběhu a začátek něčeho nového. Nyní měli jejich cesty být dost široké nejméně pro čtyři.

Jak zvláštní přátelství…

Jak zvláštní život…

 

Konec

 

 

(Sa- jako Sariel

R- jako Raguel

L- jako Lucian)

SaRieL

12.11.2008 23:49:48
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one