Proč pláčeš




 

Zbývalo ještě několik minut, úsvit byl zatím jen pouhým snem, který se zračil kdesi na dalekém obzoru.

Přesto na té polorozpadlé střeše seděla osaměle postava a nevšímala si chladu noci.

Začínal podzim…

Vyhlížela posmutnělýma očima kamsi pryč a podivně roztržitě protáčela amuletem v ruce. Jak moc dobře si pamatovala den, kdy jej viděla poprvé. Byl to dárek. Ale kde je ten, kdo jí to jen daroval?

„Raguel,“ zašeptala.

Na parapetu se ozvalo tiché došlápnutí, to jak se někdo těsně objevil za ní.

„Neruším?“ zeptal se čísi hlas.

Žena, která dosud seděla se ohlédla a trochu si odstranila vlasy z očí.

Mírné pousmání zmizelo společně s prvním náznakem ranního vánku. Téměř okamžitě se její potěšený výraz změnil v ustaraný.

„Nemělas chodit, je pozdě.“

Druhá žena se také jen pousmála a přiklekla si vedle té první.

„Ani ty bys zde neměla být, ale přivedlo nás sem něco společného.“

„Ano,“ přitakala Sariel.

Když pak konečně našla odvahu a zadívala se své nově příchozí a dávné přítelkyni do obličeje, neskrývala již slzy.

„Ty pláčeš?“ zeptala se okamžitě její společnice a pak jí ochranitelsky vzala kolem krku a jemně pohladila její sametově jemná křídla.

„Nevěděla jsem, že to umím.“ Přiznala smutně Sariel.

„To bude dobré,“ řekla přiškrceně Lucian.

„Chybí mi..“

„Mě také, moje drahá. Mě také.“ A zesílila instinktivně stisk.

Zbývaly poslední společné okamžiky.

„Měla by ses jít schovat Luco.“ Ozvala si tiše Sariel. „Půjdu s tebou.“

Upírka se usmála. „Dobrá, můžeš mi zatím vyprávět o ní.“

Sariel se postavila a po dlouhé době znovu stála vzpřímeně. Roztáhla svá nádherná, bílá křídla a zaplašila slzy. S dalším okamžikem se usmála a odpovědí na ten letmý okamžik bylo také pousmání její přítelkyně.

Pak vyšlo slunce a obě byly pryč.






10.09.2008 23:31:39
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one