Na severu panuje jedna legenda. V ní se říká, že každý rok, když se z nebe snese první vločka a dopadne na hladinu jezera, probouzí se Zimní královna. Ta prý projíždí na bílé kobylce a v šatech ze sněhu a ledu, s bílými vlasy projíždí vesnicemi.
Neopatrné lidi zabíjí dýkami z ledu, láká je do závějí a shazuje na ně laviny. Mladé muže potom očarovává tak, že do jejch srdce ukládá ledové střípky, které nedokáže nic rozpustit. A tak každému, kdo by po soumraku takového dne vyšel ven hrozí smrt a nebezpečí.
Zimní královna s vlasy bílými a korunou z chladu si je najde.

* * *

Poslali jí pryč z vesnice ještě jako dítě. Byla malá, hubená a s velkýma zelenýma očima, které všechno viděly, a proto všem připomínala jejich drobné hříchy.
Byla sirotek. Rodiče jí zahynuli pod ledem a tak jako obecní dítě vyrůstala v nuzných podmínkách. Když na vesnici padla zima, bylo čím dál těžší rozhodovat co s ní. Mnoho toho nesnědla, ale i tak bylo čím dál obtížnější vyhradit jí rodinu, která se jí bude moct ujmout. Rybolov už nenesl tolik jako dříve a kupci, kteří přijížděli z daleka nabízeli vše možné za velké peníze. Navíc byla ta maličká velmi mlčenlivá, krom zelených, vše pozorujících očí s ní nic nebylo. Nikdy se neusmála, nikdy si nezazpívala, nikdy neběhala a už vůbec se nechovala jako ostatní. A tak začala všechny děsit.
Zlí jazykové říkali, že je dcerou Zimy. Kruté paní, kterou si všichni představovali jako ohavnou babizku projíždějící krajem na saních z ledu, která neopatrným lidem ukrádá život, teplo a krev. Zbloudilce prý nechává pohodilé v závějích a nebo na ně sešle velké vločky, které jako dýky rychle ukončí jejich život.
Ne snad, že by někdy někdo viděl, že by ta malá byla stejně krutá, ale od té noci, kdy se pod jejími rodiči propadl led a ona jako zázrakem přežila a dlouhé hodiny setrvala na břehu jezera jí zbělely vlasy. A protože byla zamlklá a smutná, protože klopila oči, nikdo ani nepomyslel na to, že by se snad mohli mílit.
Snad jen proto si k ní nikdo z její rodné vesnice nenalezl cestu a ačkoliv se o ni společně starali, dostalo se jí vždy chladného přijetí a vychování. Po sléze, když lidé zapomněly na to, jak krutě se k té malé osud zachoval, začali tak chovat i oni. Přezírali jí a proto když byli omylem přistiženi při něčem špatném, dávali za to vinu dívence. Stali se uzavřenými a sobeckými, stali se vůči dítěti zlými.
Ale malé dívence to pramálo vadilo. Nejraději byla venku, tam kde nemusela poslouchat neustálé výtky a napomínání. Kde před ní ostatbní děti neutíkaly.
Chodila k jezeru a nebo běhala po okraji nedalekého lesa s bílými vlasy vlajícími za ní jako sněžný závoj. Ano, ona vlastně byla dítě zimy.
Když tedy přišel den, kdy jí bylo již dvanáct, žádná z místních rodin se jí už nechtěla a ten rok ani nemohla ujmout. Sami měli málo zdrojů k obživě a báli se, že kdyby si měli vzít na starosti i její vrabčí porci, mohli by sami zakusit hlad. Že kdyby ji přizvali k vlastnímu krbu, na ně už by se nedostalo tolik tepla. Proto dívenku s bílými vlasy oblékly do hřejivých kožešin a poslali jí do města.
Našli jí místo jako pomocné služebné v jedné zámožnější rodině.
Dívenka mlčky pohlížela do tváří všech, kteří před ní klopili oči a když viděla, že se nikdo nemá k tomu, aby pronesl další slovo na rozloučenou, otočila se a odešla. Avšak sotva stačila zavřít dveře malé světnice, která sloužila jako poradní, slyšela jak mnoho těch jí známých hlasů začalo s úlevou volat, nevěda, že je snad může slyšt.
„Jsem tak ráda, že jde pryč!“
„Naháněla mi hrůzu!“
„Není normální, v noci běhá venku v zimě a za úplňku se chodí koupat do jezera!“
„Mého syna v něm chtěla utopit!“
„Dobře, že jsme se jí zbavili...“
„Ano!“ volali najednou všichni. S úlevou, protože to nebyli oni, kdo to nakonecvyslovil, ale když už byla tato pravda venku, všichni pomysleli na sebe a na to, že se jim ulevilo.
Dívenka od nich odcházela tak jako přišla. S hlavou sklopenou a ukrývajíc tak slzy v očích, pocítila další bolest. Nikdo nevěděl, že je měla velmi ráda a že jim nikdy nechtěkla být na obtíž, cožpak mohla za to, že v každé ženě viděla svou matku. Nebo že každý muž, který vyjížděl na jezero jí připomněl otce a tak raději od nich utíkala v naději, že když nebude poblíž, že oni se z ledového jezera vrátí?
Nemohla promluvit, ani když se jí ptali, cítila takový žal. Tu noc, kdy ztratila své rodiče si přísahala, že nepromluví, dokud tomu nebude třeba. A tak mlčela a i když to někdy bylo těžké, raději sklonila hlavu a v tichosti přijímala svůj úděl.
Krutou ranou jí bylo, vyslechnout jejich volání.
Na osamnělých pláních plných sněhu, kdy se jí nohy bořily do závějí a kdy se musela zastavovat, aby popadla dech, se znovu rozplakala.  Blížila se noc a ona pochopila, že na ní nečeká žádné město, že pro ni neexistuje žádná služba...byla to lež. Slíbili jí život a místo toho jí poslali tam, kam si mysleli, že patří...do zimy.
Když už dále nedokázala jít a z nebe se snášely další a další vločky, vzdala se svého boje a podklesla v kolenou. Prokřehlýma rukama si zakryla tváře, aby se mohla naposledy rozplakat. Oči jí pálily, ale slzy zůstaly hluboko v jejím nitru. Přes ruce jí unikal pouze dech, který se okamžitě měnil v páru.
„Pokud jsem tvoje dítě, jak jsi mi tohle mohla udělat!“ zakřičela do noci, kde se její zvolání neslo přes sněžné pláně. Byla to poslední výzva Zimě. Pak pozbyla vědomí.

* * *
První vločka se rozpustila na hladině jezera. Její krása zanikla během malé chvíle. Ta však stačila na to, aby přivolala osud a strach tam, kde dosud nesněžilo.
Za nedlouho už celou zem začal pokrývat bílý háv. Náhle tu byla zima. Les utichl a uprostřed vsi děti vzhlížely k nebi. Matky začaly křičet a tahat je do nitra srubů. Muži s úlekem vytahovaly sítě, nebo je zahazovali a spěchali k pádlům, zbývalo jim tak málo času.
Soumrak padal na hladinu jezera a začala se zvedat mlha. Jen žebrák nikam nespěchal, smál se, dřevěnou berlí bouchal do stěn domů, kolem kterých procházel.
„Jde si pro vás smrt! Chcípnete jako myši ve svých dírách. Je pozdě!“ Ozvěna jeho hlasu se nesla nad sněhovými pláněmi.  Před jeho výsměchem nepomohlo ani zabednění dveří, zavření okenic, nepomohly nadávky a prosby... nepomohla ani motlitba.
Žebrák se všek mílil a jen využíval strachu, který lidé měli. Který měli vesničané, ti, jež jednoho večera vyhnali malou sirotu.
Dívka nikdy nebyla zlá. Nepřipravila by nikoho o život, stala se pouze tím, za koho ji měli. Našla svůj osud v chladné sněhové peřině, kde si jí našla Zima.
Nebyla to žádná babizna a ani ona neukládala lidem o život. Měla jen též bílé vlasy a prokřehlé ruce. Měla kdysi stejné zvolání....
A tak společně projížděly krajem a jako  odplatu lakotnými lidem, kteří se báli, že by se na ně nedostalo místa u ohně, nebo si mysleli, že hrst jídla je připraví o život, takovým vkládali do srdce malý střípek. Chladný a věčný, takový který nemohl rozpustit žádný oheň, teplá deka, nebo polévka.  Oni byli poznamenáni hluboko do srdce, aby již nikdy nemohli napáchat zlo, aby si vzpomněli na činy, které vykonali.
Aby pokaždé, když začne padat sníh cítili, jak jejich srdce chladne.
11.01.2012 02:55:44
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one