Kapitola 11. Skryté věci nevídané

 

„Siwan,“ pozdravil ji Albus, když se vrátila zpět do pohodlí hradu a jeho komnat.

Pousmála se a přešla k jeho stolu, kde se pohodlně usadila do připraveného křesla. Štěně jí usnulo v náručí a ze spánku tu a tam pohnulo nějakou packou.

„Našla jsem ho v lese. Jeho matka ho opustila, byla bych ráda, kdyby se mnou mohl zůstat. Pokud ti to nevadí, otče.“ Řekla a protože měla konečně volnou ruku, naznačila mu své nejuctivější gesto.

Ruku přeloženou na prsou, v místě kde bylo její vlastní nitro.

Brumbál se usmál. „Mé svolení nepotřebuješ.“

„Neudělala bych nic, pokud by se ti to nelíbilo.“ Řekla a trochu sklopila oči.

„Ano, to ano.“ Povzdechl si Brumbál a dlouze se na ni zadíval. „Siwan, nejsi mi ničím povinna. Pokud si to přeješ, máš právo dělat a říkat cokoliv.“

Poplašeně k němu vzhlédla. „Odháníš mne?“

Zavrtěl hlavou a důvěrně se na ni usmál. „Jen bych byl rád, kdybys žila i vlastní život.“

Odložila opatrně štěně a přešla k jeho křeslu, kde opět poklekla. „Můj život je s tebou, napořád. Patřím k tobě a ať se bude dít cokoliv, nikdy si to nebudu přát změnit. Pokud mě nepošleš pryč.“ Dodala se smutkem.

Pochopil, co tím myslela a zvedl jí hlavu, aby se dívali do očí.

„Nepošlu tě pryč.“ Ujistil ji. Potřebovala to.

„Ale vše kolem je plné nebezpečí, nepřál bych si, aby se opakovalo to, co s tím vlkodlakem.“

„Ani já ne, otče.“ Pak konečně vzhlédla a pochopila co myslel tím, když ji dával „svobodu“.

Trochu zčervenala. „Vždy budu tady pro tebe i kdyby to mělo být v nejčernější část noci.“

Přikývl.

Byli dohodnuti.

„Co s ním chceš udělat?“ řekl a pokynul hlavou směrem k štěněti.

„Postarám se o něho, dokud nebude větší a samostatný. Dám mu svobodu, zaslouží si ji, patří zpět do lesa.“

„A ty?“ zeptal se ještě moudře ředitel.

„Já patřím sem.“ Usmála se a bylo to rozhodnutí. „K tobě a k ostatním. Bylo to tak určené už dávno. I Fawkes s tím souhlasí.“

Brumbál se krátce a pobaveně zasmál. Bylo to vůbec poprvé, co se usmál po tak dlouhé době a bylo to tak příjemně teplé a vřelé, že to rozehřálo i její pochybnosti a ty zmizely.

„Jestli mě někdy pošleš pryč, bude to část mého konce.“ Řekla ještě.

Sevřel její ruce ve svých. „I mého.“

Už nebylo potřeba více slov, to co měli ti dva mezi sebou zůstalo jen u nich a víc nebylo třeba. Ten večer si prakticky jen domluvili to, co bylo už dávno zřejmé. Siwan bude navždy součástí Albusových plánů a jeho života, protože zaujala místo v jeho srdci, které by jinak bylo vyhrazené jedinému člověku. A Zároveň jí ten večer dal volnost žít podle svého vlastního srdce. Věděla, že může odejít zpět do lesa, kam jako to štěně patřila, ale věděla, že se smí vrátit. Že pořád má místo kam patří a to bylo hlavní.

Malé vlče se neklidně zavrtělo a otevřelo tlamičku s slabounkým zívnutím. Siwan jej opět jemně uchopila a přitiskla k sobě.

„Poprosím Hagrida, aby mi s ním pomohl.“

„Jen běžte.“ Řekl s úsměvem Brumbál. „Ale až se vrátíš bude jen rozumné, aby sis odpočinula.“

Naposledy se otočila a ten obraz jí pak zůstal v srdci po mnoho dní a let. Snad i staletí.

„Ano otče.“ Odpověděla s tím nejkrásnějším úsměvem, který jí šel také z duše.

 

„Siwan“.

„Pán Zla,“ řekla s přimhouřenýma očima a jen ho pozorovala jako by nic. Jako by to bylo jen náhodné setkání.

„Naše cesty se neustále kříží.“

„Snad nemám začít dojmutím plakat.“

„Dovoluješ si víc, než bych dovolil komukoliv jinému, Tess.“

Vnitřně sebou trhla, ale on to nepoznal. Podívala se jen o trochu víc ostražitě a zachytila odporný škleb na jeho bělavé tváři.

„Ano, tvůj odporný bratr mi prozradil tvé pravé jméno.“

Ušklíbla se. „Vznešený Lord Voldemort, ten ví vše. Jen jestli mu to kdy k něčemu bude.“

Belatrix, která byla přítomná jejich rozhovoru, sykla, tohle si skutečně nikdo neodvážil byť jen pomyslet. Měla chuť jí proklít, ale Voldemort jí jen věnoval opovržlivý pohled a to jí uzemnilo. Ještě nebyl čas.

„Pořád stejně hrdá.“ Řekl s hadím úsměvem. „Jenže pýchu lze zlomit a ty by sis měla dát pozor.“

Přistoupila k němu o krok blíž a trochu ho tím vydráždila, když mu tak dokázala, že jeho „řeči“ vůbec nevnímá.

„Já si ráda zahrávám s nebezpečím, hlavně tehdy když je riziko tak velké.“

Znovu se ozvalo zasyčení, ale tentokrát tak reagoval právě Voldemort.

Belatrix vše dál sledovala a začínala Siwan nenávidět s každou další vteřinou. Nenáviděla sokyně a tak to bylo vždy.

„Připoj se ke mně, jsi ferling, na obou stranách.“

Přimhouřila oči ještě víc. „Nabízíš mi dohodu?“

„Nabízím ti moc, to chce každý. Svým věrným se odměňuji, pokud prokazují věrnost. A ty…“ nedokončil, zato natáhl levou ruku a přiblížil se těsně k jejímu obličeji, kde se zračily špičatější uši mezi záplavou tmavých vlasů. Byl si tolik jistý sám sebou.

Vymrštila svou ruku tak rychle že to ani nezaregistroval a zarazila ho.

„Dotkni se mě a bude to poslední, co jsi udělal.“ Řekla zlověstně.

Hrozivě se zasmál a bylo v tom tolik ledu. „Mě nemůžeš zabít Tess.“

Naklonila se k němu blíž. „Můžu ti ale ublížit. Myslíš že když se ti třeba stane nehoda a ty přijdeš o tu svou hnusnou ruku, že ti to nijak neuškodí, Tome?“

Znovu zvedl ruku, ale tentokrát ji prudce sevřel vlasy a zatáhl, bylo to bolestivé, ale nehnula ani brvou.

Dívali se jeden druhému do očí a bylo to plné nenávisti, chtivosti a vzdoru. Byly to protiklady.

„Neublížíš mi.“ Řekla a vystrčila trochu bradu.

„Proč bych to neudělal, mám příležitost, stačí udělat jediný chybný krok. Tak řekni, proč ne?“

Vyprostila si vlasy, ale neodtáhla se od něj.

„To proto, že mě celou svou odpornou bytostí chceš a neumíš tomu odolat. Tak jako kdysi, tak i teď. A víš, že já můžu být i tvoje a to tě láká. Jsi jako straka. Závidíš Brumbálovi, zase a znovu a nejvíc tě štve, že on má něco, co ty ne. Má na své straně mě… chtěl by jsi taky, Tome?“

Udeřil jí, až se jí zvrátila hlava na druhou stranu, ale ona se mu jen smála.

„Chceš mě!?!“

Belatrix popuzeně hučela, vlastně už se delší dobu držela jen tak tak, ale Pán zla jí přikázal, aby zůstala na místě a nevměšovala se do toho. S nucením to vydržela.

„Ano.“ Zavrčel. „Připoj se ke mně.“

Natáhl k ní svou ruku.

„Jsi tak odporný,“ procedila skrz zuby znechuceně.

„Nehraj si se mnou, protože by to mohlo být to poslední, co by jsi udělala.“

„Vyhrožuješ mi.“ Ucedila.

„Můžu ti dát to co chceš, můžu ti nabídnout toho podřadného křížence. Nathaniela.“

Zpříma se postavila a celým tělem se otočila na něho.

„V téhle válce jsou jen dvě strany. Vždy budu patřit jedinému z vás a tomu zachovám svou přísahu i kdyby mě to mělo stát život. Ale ty víš, že má druhá strana je temná. Jsem i s tebou.“

Vítězně se zasmál a bylo to triumfální gesto.

„Ale jsi tak odporný, že je mi z tebe zle. Zraď mě a já si najdu tebe.“ Řekla a pak se otočila a odešla.

Ve dveřích se ještě zastavila a otočila se. Přesně jen na tak dlouho, aby mu mohla říci svou poslední větu.

„Myslíš že smrt je to nejhorší, co tě může potkat?“

Nechala ho za sebou a ještě dlouhou cestu ze schodů slyšela jeho triumfální smích.

Nenáviděla ho a byl jí víc než odporný, ale v jednom měla pravdu. Jako ferling v sobě měla obojí a musela udržovat rovnováhu. Sloužit oběma stranám. V tom bylo její zatracené prokletí.

Ale přesto byla i jen Tess, která tělem i duší patřila Brumbálovi. Kdyby si měla zvolit, věděla by co. A rovnováha by jí v tom nezabránila.

Zlo bylo vždy, ale dobro bylo kolísavé už odedávna, v tom byla skrytá výhoda. Malý triumf, který jako Siwan věděla a bezmezně jím vládla i nad někým, jako byl Voldemort.

 

„Tes!“ zavolal na ni, vzhlédla k němu.

„Odešla jsi.“ Dokončil trochu vyčítavě. „Lily a já jsme ti chtěli poděkovat. Kam jsi tak spěchala?“

„Domů.“ Řekla prostě.

„Tess.“ Řekla s povzdechem a natáhl ruku, aby ji k sobě přitáhl blíž a objal. „Patříš do naší rodiny. Já, mám tě rád jako sestru, chtěl jsem, abys to věděla. Patříš k nám, Lily to říká také.“

„Jamesi.“ Vydechla a opřela se o jeho rameno. Po dlouhé době si uvědomila, jaké to je, když má někoho, kdo přesně ví, kdy potřebuje obejmout a kdy nesmí být sama. V samotě často přepadají černé myšlenky.

Chvíli tak setrvali a mlčky se tak o sebe opírali.

„Omlouvám se,“ zahučela po chvíli a odtáhla se jen na tolik, aby si viděli do tváře. Ukázal jí na nedalekou lavičku a pak se oba posadili.

„Jak je Lil? A tobě? A jak se vám všem daří?“ zeptala se s hlavou opět opřenou o jeho rameno. Zamyšleně se koukali kamsi před sebe. Byli na hřbitově v Godrikově dole.

„Lil už je v pohodě, pořád se po tobě ptá. Chybíš nám.“

„Já vím,“ pípla Tess.

„Jak jsi na tom ty, co tvoje zranění, si v pořádku? Není ti nic, nebo zima? Možná bysme-.“

„Jamesi,“ zasmála se konečně. „Jsem v pořádku, podívej.“

Řekla a na důkaz si trochu odhrnula lem svých šatů. Na boku nebylo po zranění už skoro ani stopa, jediné co tam bylo k vidění bylo pár bílých čar, jizev. Přejel po nic nedůvěřivě konečky prsty.

„Jak to?“

Pousmála se a znovu si urovnala oblečení. „To bude mé tajemství.“

Přikývl, ale i tak se na ní starostlivě podíval. „Slyšel jsem, že jste se s Tichošlápkem pohádali. Tess, já vím jaký je, ale pochop ho, všichni se bojíme o svoje blízké.“

„Ano, to ano.“ Přitakala zdráhavě. „Možná jsem to přehnala. Ale já taková prostě jsem. Chce ode mne něco, co já nikdy nebudu moct-.“ Zabránil jí pokračovat.

„Když řekneš nikdy, může to ostatní ranit. Kdyby mi Lily nedala šanci, byl bych nic.“

„Proč to říkáš?“ vyjekla.

„Podívej se na mě Tess. Jsem Poberta, navíc idiot, který ublížil dost lidem. Někdy je dlouho na to, aby ti ostatní odpustili, ale i idiot pozná když ublíží někomu koho má rád.“

Zaraženě na něj hleděla a ústa měla lehce pootevřené.

Pak ho objala kolem krku. „Ty nejsi idiot.“ Řekla přiškrceným hlasem. „Taky tě mám ráda, bráško můj.“

Znovu si povzdechl. „Možná bychom se teď měli vrátit. Lily tě čeká.“

„Teď? Je už pozdě.“ Zvedl ji na nohy a šibalsky se usmál.

„Nevymlouvej se.“

Chvíli na něj ještě zírala, ale pak se dala do smíchu. „Jamesi, ty jsi vážně idiot.“

„To ti taky nepomůže.“ Táhl ji se smíchem pryč z pochmurné atmosféry místního hřbitova. „To je rozkaz.“

 

„Tess,“ pozdravil ji poněkud dutě, ale nespouštěl z ní oči.

„Siriusi.“ Pozdravila též a dlouhou chvíli se mu jen vpíjela do očí. Pak udělal krok vpřed, ale ona se najednou odvrátila a popošla na druhý konec místnosti.

„Chtěl jsi se sejít?“ řekla chladněji, ale jen napovrch. Uvnitř byla nervózní a nejistá, jen váhala a nevěděla jak začít. Jeho odpověď jí zamrazila, ale věděla, že si za to může sama.

„Vyhýbáš se mi?“ zeptal se lehce posměšně.

„Máš takový dojem?“ otočila se k němu a na nekonečně dlouhou minutu se jí srdce sevřelo a přeměnilo na ledový krystal, který bolel do hloubky duše. Díval se na ni tak jinak, tak trochu nenávistně? Chladně? Naštvaně?

Proč se v něm jen nevyznám.

Pomyslela si.

„Siwan tohle-.“

„Siwan,“ řekla najednou hluše, jen to po něm zopakovala s dalším píchnutím ledu kdesi uvnitř. A poprvé to bylo poznat i na hlase, na vteřinu se neovládla. „Už ne Tess..“ zkonstatovala.

Zarazil se. Bylo možné, že by ji tohle ranilo? Že by skutečně něco cítila? Že by to byla jen…

„Proč jsi mi to všechno řekl.“ Trochu ho obvinila, ale pak se ovládla a zatřepala hlavou.

Zamrkala a znovu nasadila tu ledovou masku, přes kterou mizelo veškeré utrpení dovnitř.

„Vlastně to je jedno. Jsem tu, protože James si mě vybral jako patrona. Měli bychom se dohodnout.“

Znovu k ní o krok postoupil a naléhavě ji oslovil. „Tess.“

Zamrkala a snažila se usilovně zaplašit to pálení slz. „Siriusi.“ Počkala, aby donutila svůj hlas spolupracovat. „Chtěla bych, aby jako kmotr jsi měl výsadní právo.“

„Výsadní právo.“ Zopakoval on. „O čem to sakra-.“ Zarazil se. „zatraceně Tess, mě je to jedno. Jde tu o tebe, Harry ho na chvíli vynech.“

„Pokud tedy nemáš nic proti.“ Řekla sklíčeně. „myslím, že půjdu.“

Stoupl si do dveří a donutil jí, aby se mu podívala do očí.

„Tess, jestli odejdeš...“nechal větu nedokončenou.

A tak to udělala znovu. Využila okamžiku překvapení a překonala hranici je dělící a políbila ho. Naléhavě a hlavně neskonale smutně. Protože zhruba před vteřinou se rozhodla.

Opětoval její polibek, ale odtáhla se. Byl ještě pod jejím „kouzlem“ a tak ani nepostřehl, co vlastně dělá. Věděl jen jediné – políbila ho – znovu!

„Vždycky tě budu mít ráda.“ Řekla.

A pak odešla pryč.

 

A pak pomalu míjel čas.

Tess i Siruis se potkali ještě jednou. Bylo to v den, kdy se Sirius stal oficiálním kmotrem Harryho Pottera, syna Jamese a Lily Potterových. A bylo to v ten samý den, kdy Siwan předstoupila před jeho kolébku a odříkala cosi v dávném jazyce, kdy nabídla část sama sebe dítěti, které si zamilovala od první chvíle tak, jako jeho rodiče. Stala se jeho patronem.

Tichošlápek si velmi přál ještě s ní promluvit, konečně věděl, co k němu cítí a věděl že se toho i strašně bojí. Bála se toho, že by ho mohla ohrozit, ale on jí měl také přeci rád a to moc. O tomhle měli rozhodnout oba.

Jenže v tu poslední chvíli, kdy se oba viděli „naposledy“ Tess zmizela tak jako předtím. Nedala mu šanci a on už ji nenašel A že to zkoušel dlouho. Mnoho dní.

Až Brumbál mu přinesl rozhřešení, když potvrdil to, čeho se Sirius bál.

Siwan se připojila ke své rodině a se zuřivostí rovnající se jen něčí touze zapomenout a odolat se vrhla do práce jako divá. Teď se mu skutečně vyhýbala.

A Tichošlápek ji přesto hledal. Mnoho dní a týdnů.

James a Lily s ní ovšem byli v kontaktu a také Remus, čas od času. To bylo nesnesitelné. Sirius ovšem nevěděl, vždy když jednou za měsíc navštěvovala své přátele, tajně navštěvovala i jeho. Bylo to nakonec to jediné, co ji drželo nad vodou.

Když si s konečnou platností uvědomila, že na něho nikdy nebude moct zapomenout, utěšovala se jen tím, že ho občas náhodně vyhledávala, aby on o tom nevěděl.

Ale nikdy se neodvážila se vrátit. Neměla tu sílu.

 

„Jak to myslíš, Albusi?“ zeptala se Lily. Chovala právě Harryho na klíně a dívala se nahoru, kde stál ředitel Bradavic a naléhavě na ně shlížel.

„Mohl bych se stát strážcem vašeho tajemství já sám.“ Řekl konečně.

„To nebude třeba, Albusi, vážně. Sirius by nikdy nikomu nic neřekl. Zemřel by pro nás, navíc se hodlá někde dobře schovat a když to udělá on, nemáme se čeho bát.“

„Přesto bych byl raději, kdybyste mou nabídku ještě zvážili.“ Fawkes, který seděl na křesle, kde Lily chovala syna vypískl a jeho slova stvrdil.

James přikývl a pak se postavil ke své rodině. „Děkujeme.“ Řekl.

 

„Podívej Harry, kdo je tady. To je tvoje teta Tess.“ Usmívala se Lily.

Seděla společně s Harrym na zemi, kde si společně hráli a ona mu ukazovala spoustu zajímavých věcí. James ho bavil vyfukováním jiskřiček a barevného kouře.

Harry jen tleskl ručkami o sebe a pak se zadíval bezelstnýma očima na novou příchozí.

Nemohl to vidět příliš jasně, ale i tak mu snad zůstalo něco z toho v paměti. Ačkoliv Harry by si spíš pamatoval toho velkého huňatého vlka, který přišel s ní.

Byl bílý jako sníh a srst měl hebkou a kupodivu příjemnou na dotek. Byl krotký, i když by dokázal rozsápat i dospělé muže.

Tess byla hubenější než kdy dřív, protože poslední dobou se spíš jen odbývala a nestarala se o to jak vypadá, ani jak pravidelně jí.

Měla na sobě tmavě modré šaty, přepásané černou šerpou a s postříbřeným lemováním. Přívěšek jako vždy nepatrně zářil a její oči dostávaly hvězdný nádech. Kdokoliv ze smrtelníků by se v nich byl utopil, ale ona se jimi jen smála. Přesto v nich bylo něco, co před tím ne.

Bolest, ale nyní utajená a odsunutá stranou.

Sehnula se k malému hošíkovi a jemně ho políbila na hlavu. „Harry.“ Řekla jemně a něžně.

Pak se postupně objala s oběma jeho rodiči.

„Měli jsme o tebe strach, všude se objevují strašné zvěsti. Jsi v pořádku?“

„Ano, jsem. Omlouvám se, že jsem se neozvala dřív. Nemohla jsem, byli jsme zhruba měsíc odříznutí od světa.“

„Změnila ses.“ Poznamenal tiše James, tak aby to Lily neslyšela. Harry se totiž dožadoval její společnosti a ona mu jí plně věnovala.

Zavrtěla hlavou. „Jsem to pořád já.“

„Tess, chtěl bych s tebou něco…“ začal důvěrně. „Sirius.“ Nadhodil. „Nic neřekne, ale trápí se, tak jako ty. Měla bys už mu dát šanci, zasloužíte si to.“

„Sirius brzy zapomene, uvidíš.“ Odpověděla s úsměvem.

„Na lásku se nezapomíná.“ Řekl šeptem, ale naléhavě.

Podívala se na něj přemýšlivě, pak změnili oba téma.

Ke konci návštěvy bylo všem líto, že už musí jít. Ale čas plynul a ona slíbila, že bude ještě jinde.

„Zůstala bych ráda,“ opakovala, když ji přemlouvali, ať ještě nechodí. Měli takovou radost že se vidí a skutečně si byli tak blízcí, že to bylo těžké loučení.

„Slíbila jsem ještě Petrovi, že se za ním podívám. Dostala jsem spěšný vzkaz, nějak se mi to nezdálo. Musím se na něj podívat, jestli je v pořádku.“

„Pozdravuj ho od nás.“

„Brzo se zase uvidíme.“ Rozloučila se ještě s úsměvem Tess a pak všechny tři, postupně, políbila na čelíčko a na tváře. Ještě jedno medvědí odejmutí od Jamese a pak už jim naposledy zamávala, než se ztratila ve tmě.

Ten den bylo Harrymu přesně rok.

 

Před Petrovým bytem se ještě naposledy otočila na svého němého společníka.

„Vrať se do bradavic, řekni mu kde jsem a že brzy přijdu.“

Vlk jí dal znamení zavrtěním ocasu a olíznutím ruky a pak odběhl pryč. Pořád ještě jí udivoval. Dala mu svobodu, ale on neodešel. Myslela že je obyčejný, ale uměl něco víc.

Když odběhl, otočila se na svůj cíl.

Dveře do Petrova bytu, kde ještě pořád bydlel s matkou byly otevřené. Siwan okamžitě pojala podezření. Něco opravdu nebylo v pořádku.

„Petře?“ rozhlížela se kolem a pak strčila do dveří a ty se pootevřely. „Kde jsi!“

Vešla do malé předsíně, kde krom botníku a několika háčků na zdi, sloužících jako věšáky, přeplněné nevkusnými svetry nebylo nic.

Ještě jednou se rozhlédla, aby se pořádně podívala do všech stínů malého bytu, který páchl po něčem připáleném.

„Tess.“ Ozvalo se za ní.

Prudce se otočila a zvedla ruku. Byl to Voldemort.

„Tome.“ Odpověděla mu stejnou mincí. „Co tu chceš a kde je můj přítel.“

„Tvůj přítel,“ řekl pobaveně. „Nabídl mi dobrovolně návštěvu svého malého bytečku.“

Rozhlédl se kolem a znechuceně se pak zabodl očima do její tváře. Byly plné zloby a nenávisti. „Jak nechutné.“

„Co jsi s ním udělal.“ Řekl tvrdě.

„V celku nic, Naginy se ho odmítl pokusit sežrat, zato mi Červíček prozradil užitečné informace.“

Poprvé ji zachvátil strach.

„Co tím myslíš?“

„Třeba tohle!“ vykřikl a namířil na ni hůlku a pak pronesl inkantaci po kterém se od jeho hůlky vyplynuly paprsky černého světla a zabodly se přímo do ní. Vteřinu předtím než dopadla na podlahu pochopila. V obličeji měla překvapení a strach. Zoufalství.

A Voldemort se smál, krutě se smál.

„Varoval jsem tě.“ Řekl a pak špičkou nohy šťouchl do bezvládného těla.

„Já nikdy neodpouštím.. Já jsem Lord Voldemort!“

 

 

 

 

„Harryho ne, Harryho ne, prosím, Harryho ne!“

„Ustup, ty hloupá holko... tak uhni...“

„Harryho ne! Prosím... slitování... slitování... Harryho ne, prosím ne, vezmi si mě, zabij mě místo něj – “

01.05.2008 00:10:15
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one