Kapitola 13. Vítej zpátky aneb symbolika vyšší třídy magické

Vím, že ta minulá kapitolka byla trochu zmatená,snad to z tého poznáte lépe...a když ne, tak se omluvuji.. :-)
Tak přeji pěkný pátek a pěkný víkend...(PS: těším se na komenty)

 

Remus čekal v obývacím pokoji na pohovce, dokud nepřijde Siwan.

Pustila jej dovnitř a poprosila ho, aby chviličku počkal, musela si ještě odskočit do prvního patra. Nevěděl přesně proč.

Ale nevadilo mu to, přeci jen, měli dost času.

Když se vrátila, zahlédl na její tváři podivný úsměv. Tak nějak jiný, skoro až…

„Tess.“

Zvedla k němu oči a uvědomila si kde je, zase se vrátila myšlenkami zpět. „Remusi,“ přivítala ho pořádně polibkem na tvář. „Jsem ráda že jsi tady.“

Usmál se, ale promluvila dřív, než mohl odpovědět.

„Je to pravda, že jsi odešel z Bradavic? Je pravda, že tě Severus prozradil? To mu nedaruju.“

„Nech ho, dělal jen co musel. Beztak jsem byl pro ostatní nebezpečný, ten večer…to jak utekl Petr to jen dokázal. Co kdybych-.“

„Přestaň!“ zarazila ho. „Já v tebe věřím, ty by jsi to neudělal a možná to poznáš sám, ale ještě není čas. Je mi ale líto co se stalo a ať si ten lektvarista prská co chce, říkat to o tobě neměl.“

„Kvůli mně tohle dělat nemusíš.“ Bránil se Remus.

Podívala se na něj zpytavě. „Možná ne, ale já chci. Ty už jsi vytrpěl dost.“

„Tess..“ povzdechl si smutně.

„Ne, prosím – nemluv o nich. Neunesu to. Ještě pořád to tak bolí.“ Řekla hořce.

„Nejsi sama.“ Řekl důrazně.

Podívala se mu do očí a pak ho vzala za ruku. Dlouho se na ni dívala a vyhýbala se nějaké konverzaci. Jen sledovala jak mají propletené prsty.

„Něco ti ukážu, chceš?“ zeptala se, se vší nadějí i strachem zároveň.

Přikývl a pak už jej mlčky táhla, tedy spíše vedla do hořejšího parta. Nad schody se zastavila a otočila se na něho.

„Buď prosím potichu, už spí.“ Řekla a zase se tak záhadně usmála. Bylo v tom vážně něco neskutečného…tak podivného u ní.

Remus se mohl jen dohadovat, koho tím myslí.

Pak pomalu přešla chodbu, která měla několik dveří a otevřela až ty poslední vlevo. Za ruku ho po tmě převedla přes pokoj a dala pozor, aby nenarazil na žádný z mnoha kusů nábytku. Pak opatrně rozsvítila svíčku, ale ještě předtím, než sklonila ruku a on také mohl vidět, co mu chce ukázat, na něj naléhavě promluvila.

„Prosím, vše ti vysvětlím po tom, chci jen, abys někoho poznal.“

A pak už dala ruku pryč a to slaboučké světlo svíčky ozářilo pokoj, kde na velké a pohodlné posteli spalo pod přikrývkami dítě.

„Tohle je můj syn,“ řekla s něhou. „Můj Tom.“

Remus nefalšovaně zalapal po dechu. Podíval se nejprve na spícího chlapce a pak zase zpět na Tess.

„To není možné.“

„Vysvětlím ti to, Reme. Vážně ano.“ Řekla a on uviděl, jak jí po tváři stéká slza. Osušila ji, ale smutek a rozjitřený hlas zakrýt nemohla.

Pak přešla opatrně k posteli a políbila chlapce do vlasů a zašeptala mu něco do ucha. Tommy se jen zavrtěl, ale vypadal spokojeně.

Tess pak odložila svíčku a zhasla ji, po tmě přešla k překvapenému vlkodlakovi a zase jej chytla za ruku a odváděla pryč.

Nepromluvili celou cestu ze schodů a do pokoje. Ani po tom ne, nalila jim oběma sklenku alkoholu a bez hlesu si přiťukli. Pak jí oba vypili najednou a odložili stranou.

Až po delší době Remus opět promluvil.

„Tes, kdo je to? To přeci nemůže být tvůj syn.“

Pokývala hlavou. „Není to můj biologický syn.“ Opravila ho nakonec.

A pak mu pomalu převyprávěla celou tu úděsnou historku o tom, jak zachránila jeho matku a jak jí slíbila, že se o něj postará. Vynechala některou horší část, aby nemusela popisovat jak zabila lapky, ale vlkodlak to přeci poznal.

Sklonil hlavu, když pochopil, co mu vlastně říkala.

„Co ti na to řekl Brumbál?“

Pousmála se. „Souhlasil“ řekla. „Nikdy mi nebránil. Ale ví, že až přijde čas, povím tomu chlapci celou pravdu. Pomůžu mu zjistit, kdo byli jeho skuteční rodiče.“

„Pořád tomu nerozumím, kdy se to stalo? Myslel jsem, že jsi byla na severu.“

„Také jsem byla. Když mě zranil, postarali se o mne ostatní. A pak jsem šla spolu s bratrem, sloužili jsme vévodkyni a během jedné mojí služby se to stalo. Nevím jak to ta žena udělala, ale ten večer mě tam přivolala. Nějak se jí podařilo nejspíš vyslovit, nebo si přát, abych přišla a já jsem její volání ihned vyslyšela. Tommy pak zůstal u mě, nemohl jsem ho jen tak nechal na hradě. To prostě nešlo.“

„Takže je to pravda. Je to tvůj syn?“

„Jako by byl.“ Pokývala. „Nikdy nebudu mít vlastní děti, protože to nesmím, ale jeho mám moc ráda, Remusi, můžeš to pochopit? Můžeš mi odpustit?“

„Co bych ti měl odpouštět.“ Zděsil se.

Rozplakala se. „Já je zradila Moony. Já jsem měla také umřít, ale místo toho žiju a mám syna. Měl by jsi mnou opovrhovat.“

Nevěřícně na ní hleděl. „Tess! To nemůžeš myslet vážně!“

Zhroutila se mu do náruče a plakala. „Zradila jsem je, protože já ještě žiju.“ Vzlykala.

„Tess! Co to povídáš! O čem to mluvíš? To je přeci nesmysl. James a Lily by na tebe nebyli naštvaní. Byli by šťastní a pyšní, že jsi toho chlapce zachránila. Všichni jsme tak rádi že žiješ jak tě tohle napadlo!“

„Je to tak nespravedlivé.“ Vzlykala a třásla se.

Remus ji držel dlouho a oba pak mlčeli. Propadli se kamsi do minulosti.

„Ano, bylo to nespravedlivé. Ale byla to Petrova vina. A ty žiješ. Máš syna, rozhodně to není tvá vina. Tess, jsi ten nejbláznivější člověk, pokud si to vážně myslíš. My jsme na tebe pyšní a mámě tě rádi. To co se stalo se dotklo nás všech. Ale je to už minulost, musíš ji nechat jít.“

Už neplakala, když to říkal, ale pořád ještě se držela jeho ruky a byla v jeho náručí. Cítila smutek, ale vnímala co jí říká. Měl pravdu.

„Nikdy si to asi neodpustím.“ Řekla posléze. „Ale Tommy by neměl vyrůstat v tomhle stínu.“ Dodala a osušila si tvář.

„Jak je vlastně starý?“

„Je to mudla,“ řekla po chvíli. „Teprve dítě, je mu deset.“

„Mudla?“ zeptal se Remus a trochu se odtáhl. Mohli se zase dívat jeden druhému do očí.

„Vím co si myslíš. Ale on to příliš nechápe. Jemu na tomhle nezáleží. Někdy mě až zaráží, jak málo mu to vadí. Myslela jsem, že by mohl žárlit, když nemůže kouzlit. Ale je..já nevím..ví co se děje kolem, ale přijímá to. Někdy vypadá jako by byl sám spokojený s tím, že tohle neumí.“

„Je to ještě dítě.“ Odpověděl vlkodlak trochu smířlivě.

Tess se ušklíbla a vypadala trochu spokojeněji. „Je chytřejší než myslíš. Uvidíš zítra.“

Pak jako na zavolanou obily hodiny a Remus sebou trhl. „Měl bych jít.“ Řekl a vstal.

Ona také. „Kam chceš jít? Kde budeš bydlet, když jsi dal výpověď?“

Pokrčil rameny. „Něco se najde. Možná bych mohl chvíli zůstat v-.“

„Zůstaň tady.“ Vyhrkla okamžitě a pak trochu mírněji dodala: „Prosím. Byla bych moc ráda.“

„Ale to přeci-.“

„Vím co chceš říct, ale jsi můj přítel. Zůstaň, přeci víš že já se tě nebojím.“ Dodala trochu provokativně.

Také se zasmál a byl to uvolněný smích.

„Tak dobře.“

„Ale musím tě varovat.“ Řekla ještě se smíchem. „Neumím moc vařit.“

 

 

 

A pak se blížil čtvrtý ročník Harryho Pottera. To už Siwan byla plně zpátky a byla v podvědomý svých někdejších přátel.

Jen Sirius o ní nevěděl a ani Brumbál mu neřekl, že je živá a zdravá a že bydlí s Remusem nedaleko Edinburgu, v jednom starším domku.

Obávali se, že by se mohl vrátit. Vidina dávné přítelkyně a kohosi jako sestry byla až příliš lákavá. A ani Tess si nepřála ho vystavit takovému riziku zbytečně. Navíc se bála jejich setkání.

 

„Ještě nikdy se nestalo, aby se pletli tak hromadně do našich věcí.“ Vrčel si pro sebe nervózně Ludo Pytloun.

„A je to jisté, Brumbále? Všech pět?“

Ředitel se záhadně pousmál a pak pokýval hlavou. „Všichni.“

„Ale co si počneme? Jak je máme přivítat a budou chtít zasedat s námi v porotě? To se ještě nikdy nestalo. To by bylo velké a neskutečné.“

„Nemyslím si, že by toužili zasedat jako porotci. Především tu budou kvůli ochraně.“ Odpověděl moudře Brumbál, když mezitím slyšel, jak i sám Bartemius Skrk tak trochu šílí už jen z té představy.

„To bude velkolepé! Nečekané! To bude hotová senzace. Ferlingové na Turnaji!“

„Lituji, že vás musím opět zklamat pane Skrku,“ prohlásil Brumbál pevným hlasem, který naznačoval, že lítost by měla být oboustranná a že to je i fakt, na který nesmí zapomínat. „Ale nikdo z nich se nebude zapojovat do dění Turnaje. Jak už jsem řekl, jen se postarají o veškeré nebezpečí.“

„Prosím vás, jaké nebezpečí by tu asi tak hrozilo.“ Nadhodil rozmařile Ludo Pytloun.

Brumbál mu věnoval dlouhý pohled, až z toho musel bývalý světaznalý hráč famfrpálu sklopit hlavu.

 

Stalo se to předvečer, před vyhlášením výsledků.

Ještě před tím, než Ohnivý pohár oznámil jména soutěžících.

Studenti mez sebou vzrušeně štěbetali a dohadovali se, kdo asi bude ten šťastný a odvážný. Navzájem se pak prohlíželi společně se studenty Krásnohůlek a Kruvalu a i mezi nimi si hledali své šampióny.

„Já bych vsadil na Kruma.“ Huhlal zrovna Ron a vidličkou mávl kamsi ke zmijozelskému stolu, kde seděli právě zmiňovaní studenti Kruvalu.

„Samozřejmě že na něho.“ Řekla Hermiona a pak důrazně zašustila vydáním věštce. Konečně měla čas si jej pořádně přečíst. „Všichni přeci víme, jak jsi jím posedlý.“

„Já, to asi dost těžko.“ Odsekl Ron.

„Vždyť jsi nám o něm básnil jen celé léto.“ Popíchl ho taky trochu Harry a spolu se Nevillem a Ronovými bratry Fredem a Georgem se dali do smíchu.

„On vás ten smích přejde…“

„Přeci by ses nezlobil.“ Řekl pak Fred a mrkl na Harryho přes stůl.

„No jistě, příště třeba padne řada na tebe.“ Vyplázl pak jazyk Fredovo dvojče George.

„Potomci.“ Procedil skrz zuby Ron.

Hermiona protočila oči a Harry raději předstíral, že si nalívá dýňový džus ze džbánu a tajně přitom pozoroval Cho, jednu z loňských chytaček famrpálu.

A pak přišel Brumbál. Prošel celou dlouhou uličku mezi stoly a mnozí se na něj otáčeli a dívali se. Bylo v tom něco většího. Jen nepoznali co.

Jídlo bylo přerušeno.

Dveře do Velké síně byli zavřeny a za nimi bylo slyšet nějaký hluk. Brumbál se postavil před učitelský stůl a tak, aby jej každý viděl nepatrně rozpřáhl ruce.

A pak si vedle něho stoupl nově příchozí – Bartemius Skrk z jedné strany a dokonce i sám ministr kouzel a pár bystrozory z druhé strany. To už nikdo ani nepromluvil a všichni je sledovali.

Bylo v tom něco kouzelného.

Hluk za dveřmi zesílil a nyní bylo poznat, že je to zpět. Ale jaký!

Nikdy v životě nikdo ještě neslyšel něco takového. Vyšší a táhlé tóny, hluboké, které rozechvívaly kameny a způsobovaly třepání motýlích křídel v oblasti žaludků.

Všechno co bylo živé a co bylo na hradě a dokonce i skřítci, profesoři, všichni studenti a duchové napjatě čekali.

Brumbál tleskl a pak se dveře do velké síně otevřely a všem se zatajil dech.

Bylo to jako sen. Všechna světla v sále zakmitala a ztlumila se, vynikali oni. Ferlingové a jejich fénixové.

Všichni byli otočení ke dveřím, ale ještě nikoho neslyšeli, jen cítili tu zvláštní sílu a atmosféru, jež procházela skrz prostor dveří. Cítili podivnou směsici vůní a sotva se odvažovali dýchat, ještě nikdy netrvala chvíle tak neskutečně dlouho.

Fénix Fawkes byl první, kdo dal najevo, že je tam.

A pak všichni a všechno strnulo. Přicházeli.

Ta zvláštní hudba je provázela, ale nebyli to oni kdo zpívali, bylo to fénixové. A právě to dodávalo ještě větší sílu a neději. Dodávali štěstí a byl to zpět pěti, nikdo jej nemohl zapomenout. Tajná naděje přicházela.

A vešli. Byli nejprve čtyři, tři muži a jedna žena. Vysocí, pohlední a neskuteční. Jejich vnitřní světlo z nich prozařovalo a byli ještě krásnější, jako cosi dávného, jež bylo zapomenuto.

Světlovlasí a tmaví zároveň, mladí i staří, ale všichni s pohledem, který mrazil a hojil zároveň do hloubky kostí a duše. Když vešli a kráčeli pomalu dál začali se všichni zvedat, bylo to neskutečné a tolik bázlivé, obdivovali je a vzdávali jim čest. Vstávali a mlčky se na ně dívali, byl to sen…

A pak se zastavili, fénixové na jejich rukách zvedli hlavy a jejich tón se změnil. Byl čistý a vysoký, ale stejný. A velmi, velmi nádherný.

Nakonec vešla ona, její fénix letěl napřed a zpíval jemným hlasem, který pronikal každým a způsoboval neskutečné emoce a pocit něčeho, co nikdy nezažili. Doletěl k Brumbálovi, kde se mu usadil na jeho ruce a sklonil hlavu. Pak vyletěl do stropu a zmizel.

Siwan prošla uličkou a předešla své bratry a sestru, stejně nádherná a vznešená, jako oni. Možná ještě záhadně víc.

Byl tam Istima - Moudrý, jehož vlasy byly bílé, ale oči byli živé a moudré. Byl tam Nwalme – Utrpení, který celý oděn v černém, vyjadřoval svůj smutek a naději. A pak také Ráva, který svou nezkrotností zářil jako jasný plamen a po jeho boku druhá žena. Amaurea, která byla jako zlato, byla ztělesněné jitro.

A nakonec Siwan, poslední a pátá. Ta která šla před svými bratry napřed a usmívala se svým tajeným způsobem a všichni jí sledovali, jak pomalu zastavuje před menším podiem, kde stáli všichni ohromení ministerští a také Brumbál.

Zastavila se a její rodina za ní.

Zpěv ustal a odezněl. Nikdo se nedokázal pohnout a jen se dívali, co se stane dál. Bylo v tom cosi velkolepého a podmanivého.

Oslovila jej pevným a jasným hlasem. Složila svou ruku do nejuctivějšího gesta a poklekla podle způsobu. Stejně tak učinili i ostatní, ale i tak v tom byl rozdíl.

„Vítejte,“ řekla Brumbál a najednou se snad pohnul celý svět. Všichni se dokázali nadechnout a pohnout.

Studenti se po sobě podívali a nechápavě zkoumali své pohledy a pak se zase vraceli očima před sebe, kde stáli oni.

Brumbál pak všem řekl, aby se posadili a když je i ministr oficiálně přivítal, oznámil všem, že se rozhodli navštívit Bradavice v době Turnaje a podpořit tak dávné svazky mezi kouzelníky a nimi. Navíc se uvolili, aby jeden z nich zde zůstal jako zástupce po celou dobu Turnaje.

Bylo to až tolik neuvěřitelné, že když odešli a Siwan usedla vedle Brumbála, jako vyslanec, ještě pořád nikdo nedokázal ani promluvit.

Když pak Brumbál všem popřál dobrou chuť a vybídl je ke skvělé hostině, najednou se ozval šum a hlasitý hovor snad odevšad.

Siwan se usmívala, ale odmítla jídlo a jen zběžně hovořila s Korneliusem Popletalem a nebo ostatními. Po večeři se odebrala s ostatními pryč. Byla jako čestný host Bradavic, ale odmítla zůstat déle. Slíbila ovšem, že se vrátí vždy na konání zápasů a někdy i mimo ně.

Pro ten konkrétní večer to ovšem bylo vše. Byl vzbuzen rozruch a Brumbál i ona věděli, že pokud by někdo chtěl provádět něco nekalého, dá si teď dobrý pozor.

Mimo jiné to bylo jako tichá výzva a podtextem. Jako Symbolika jejich vyšší moci v magii. Kdo by teď otevřeně šel proti nim?

Siwan pak promluvila s Albusem prostřednictvím jejich myslí a to stačilo. Navíc oba věděli, že se zase brzy uvidí. Vždyť už zítra mělo dojít k volbě nových účastníků Turnaje a to byl pro všechny očekávaný den..

To jež hodili své jméno do poháru sotva tu noc mohli usnout a pořád měli před očima modrý svit plamenů. Tu noc nespalo i mnoho dalších a nejen kvůli poháru.

 

„Severusi,“ oslovila ho, až sebou trhnul.

Teď už měla přes sebe přehozený plášť, pod kterým tak trochu skrývala svou identitu.

„Co tu ještě děláš?“ zavrčel, ale  to bylo všechno.

„To je mi uvítání. Žádná otázka, jak se mi dařilo celých čtrnáct let a jak to že jsem naživu? Překvapuješ mě.“

Rozhlédl se obezřetně kolem, byli na chodbě.

„Nikdo tu není, cítím to.“ Řekla a trochu postrčila kápi dozadu.

Podíval se jí do očí a pak se otočil a zamířil k volné učebně. Šla za ním. Když zavřel, zajistil je proti odposlouchávání a vyrušení.

„Evidentně v pořádku jsi a i když si všichni mysleli, že je po tobě, jsi pořád tady. To neznamená, že budu nadšením oslavovat?“

„Jedovatý, jako vždy.“ Zazubila se. „Ale i ty jsi mi chyběl.“

Přešla k němu a také ho políbila na bledou tvář, ostatně jako vždy. Byl to zvyk.

Kysele se ušklíbnul a dal tak najevo, že tohle ho jen těžko ovlivní. Na rozdíl od ostatních.

„Takže tě neproklel dost.“

„Ale ano, skoro jsem uvažovala jestli to nevzdám, ale nějak to nešlo.“ Řekla. „Nenechali mě a místo toho mi řekli, že mám možnost něco ještě udělat. Kdo by odolal.“ Prohlásila s nejčistším ledovým tónem, který u ní kdy slyšel.

Chvíli se měřili pohledy a sarkasticky se na sebe mračili, ale ani jeden a ani druhý to tak nemyslel. Narazila na téma, které on tak trochu znal.

„Co mělo to dnešní divadlo znamenat?“ zamračil se pak jako by nic.

Pokrčila rameny. „Jen další tah. A chtěla jsem ho vidět.“

„Potter.“ Prohlásil nenávistně přes zuby.

Varovně ho trochu zpražila. „A ty jsi jen Snape, co má být?!“

Překřížil ruce a zřejmě odolal touze se na ní vrhnout.

Stáli tak hodných deset minut, než se nakonec přeci jen něco změnilo a ona mohla znovu promluvit.

„Nic mi nedlužíš Severusi. Jsme vyrovnáni.“

Trhl sebou. „To neříkej.“

„Cokoliv, co bys mi byl dlužen je dnes smazáno.“ Řekla a natáhla k němu ruku. Díval se na ní a pak zase do jejích očí.

„Proč tohle děláš? Co tím chceš dokázat?“ zeptal se a v podtónu sarkasmu zaslechla cosi, co bylo ublížené.

Opět pokrčila rameny a otočila se, mávla rukou aby uvolnila dveře a odcházela pryč.

„Kam si myslíš, že jdeš!“

„Domů, jdu spát. Nejsem netopýr jako ty, abych to přežila bez úhony.“

„Ani se nehni.“ Zazněl jeho strohý hlas, ale ona ho neposlouchala a dál kráčela ke dveřím.

„Tess!“ Rozčílil se a doběhl jí. Chytil já pak za ruku a otočil trochu stranou. Sám si stoupl před dveře jako živý zátaras.

„My dva jsme ještě neskončili.“

„Nemám ti co říct!“ a pokusila se ho obejít, jenže to už ji zase přetočil stranou, že narazila zády na zeď a vrazila do něj a on ji nepustil. Naopak.

„Rozhovor může pokračovat dál. Pokud vím, sama si za mnou přišla, takže buď nevíš co děláš a nebo jsi věděla, že se to stane.“

„Vím co dělám, ale ty jsi šílenec. Myslíš, že ti řeknu všechno co chceš slyšet?! Ne! Nemůžu!“

„Ty jsi moje odpověď!“ křičel už.

Odstrčila ho, ale ani se nehnula, zlostně se na sebe dívali.

„Je to minulost, nech to už být.“ Řekla a po několika minutách, kdy ani jeden nedokázal jakkoliv zareagovat.

Zavrtěl hlavou. „Minulost,“ zopakoval její slova. „Kéž by.“ Dodal ještě a pak se nahnul blíž a k nesmírnému překvapení obou jí políbil.

Nečekala to a tak ho chvíli jen zkoprněle nechala a pak ho odstrčila.

„Vážně si myslíš, že ti tohle pomůže?!“ soptila.

„Já ti nemůžu vrátit minulost a ani ti nemůžu říct to, co chceš nejspíš slyšet. Lily je mrtvá a její syn je jediné, co tady zbylo. Já nejsem tvoje odpověď a nemůžu ti ani říct, jak to celé přežít. Já jen čekám každý den a vím, že ta bolest nikdy nezmizí, ale musím se s tím nějak smířit, protože je to pryč. Je to sakra pryč a já s tím nic neudělám!“ křičela na pokraji zoufalství.

„Ani kdybych chtěla, tak se nemůžu smířit s tím, že já tu budu pořád zatímco-.“ Zmlkla a zhroutila se záda na zeď za sebou. Podklesly pod ní kolena a znovu se dala do pláče.

Po chvíli se pohnul i on, nevypadal jinak než jindy, přesto byl jiný než jindy.

Posadil se vedle ní na podlahu a objal ji, držel ji trak, jako kdysi ona jeho a nechával ji vyplakat. Potřebovali to oba.

To co se stalo bylo jen z vypětí toho všeho a oba to věděli, neznamenalo to nic. I když ne každý může říci, že kdy políbil ferlinga.

Jenže oba to brali jen jako jakýsi zkrat, protože v tom nebylo nic víc. Byli přátelé a to do hlouby sebe samých.

„Já jsem to tak nechtěla.“ Řekla nakonec zoufale a byla to poslední tečka za minulostí, i když je bolela sebe víc.

„Vím.“ Přitakal také.

 

09.05.2008 01:02:50
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one