Kapitola 14. Hrudka nenávisti

 


„Kde je Tommy?“ zeptala se, když se vrátila domů. Remus jí uvítal s úsměvem a pochopením.

„Už spí, měla jsi pravdu. Jemu je skutečně jedno, že všude kolem jsou kouzla.“

„Díky bohu za to. Neumím si představit, kdyby tomu mělo být jinak.“ Řekla a odložila plášť přes opěrku jedné z židlí jídelního stolu.

Sedla si do křesla a zadívala se do jasných plamenů v krbu. I přesto, že bylo ještě relativně teplo, měla ráda hřejivé plameny a krom toho, ráda se do nich dívala.

„Mluvili jste spolu?“ zeptal se po chvíli vlkodlak, když už to déle nevydržel.

Zběžně přikývla a pak si promnula čelo.

„Nemusíš se bát, nepoužila jsem žádné kouzlo, vydírání a dokonce jsem mu ani neublížila.“

Remus se musel zasmát. „Tolik ohleduplnosti.“

Také se trochu ušklíbla.

„Ale svrbělo mě v prstech. Zasloužil by si to, za to co ti udělal.“

„Už jsem ti říkal, že to nehraje roli. Bylo to tak nejlepší, musel jsem odejít.“

„Remusi, přestaň. Víš že kdybys odešel, mohl jsi mít daleko větší šance sehnat práci a žít lépe. On ti to zkazil, přiznej si to.“

Pokrčil rameny. „Netvrdím, že udělal dobře, nebo že mě to nechává v klidu. Ale měl k tomu důvod.“

„Jo Sirius.“ Řekla trochu s povzdechem a znovu si promnula spánky.

Na chvíli se odmlčeli a místnost tak zůstala v tichosti, jen občasné zapraskání hořícího dřeva přerušovalo naprostou vážnost.

„Co ti řekl?“

„Chtěl vědět,… já vlastně nevím jak to vysvětlit. Jen potřeboval někoho jako je on.“

„To ty nejsi.“

„Z části možná ano, zapomínáš co vlastně jsem.“ Odporovala.

Zavrtěl hlavou. „Teď se o to nemusíme přít. Jak to dopadlo? Přijal tě zpátky?“

Chvíli přemýšlela a trvalo pár minut, než našla ty správná slova.

„Severus mě nikdy nepřijal. To přeci víš, jsme přátelé, ale tím to vždy bude končit. Vím jaký je a znám ho, stejně tak jako on mě, ale oba také víme jak by to dopadlo, kdybychom chtěli něco víc.“

„Víc než co?“ zapochyboval.

„Víc než jen ujištění, že žijeme a že ani jeden není ve skutečnosti otevřený tomu, čemu jsme byli kdysi.“

„Tess.. to je přeci-.“

„Vím co chceš říct, ale poslouchej mne. On také hodně vytrpěl a udělal toho dost. Nikdy se nezmění a můžeme za to možná všichni. Každý si to nese sebou, ani já nemám vůči němu čisté svědomí a ty pokud vím také ne. Nesuď ho, i když máš ty nejpádnější důvody. Důvěřuj mu.“

Remus přikývl, věděl na co naráží. Měla pravdu, ani on vůči němu neměl čisté svědomí. Vždyť byl u toho, když ho James a Sirius nejednou napadli. A vždy mlčel…

„Co ti tedy řekl?“

Povzdechla si. „To ti nemohu říct. Bude to jen mé a jeho tajemství, nikoho víc.“

Nakonec souhlasil, bylo marné snažit se jí přesvědčit.

„Mami?“ zeptal se nečekaně někdo další.

Oba sebou trochu trhli a otočili se. Tommy stál ve dveřích a rozespale je pozoroval.

„Kdo je Severus?“

Tess se zvedla z křesla a přešla k němu.

„Je to jen můj starý přítel.“ Pověděla mu s úsměvem.

„Ty jsi byla za ním?“ zeptal se a promnul si očka.

Pousmála se a pohladila ho po tváři.

„Byla jsem ho navštívit. Je teď moc smutný. Ale já budu také, pokud nepůjdeš spát, už je tak pozdě.“ A políbila ho jemně.

Pak ještě mrkla na Remuse a se slovy, že se brzy vrátí, vzala Tomyho zase nahoru, aby jej mohla uspat. Chtěl si ještě povídat, ale nakonec podlehl jejímu vyprávění na dobrou noc a když zavřel oči, zdálo se mu o bájných jednorožcích a mnohých dalších oblíbených hrdinech.

„Dobrou noc,Tommy.“ Rozloučila se s ním a pak odešla zase dolů.

 

„Harry Potter!“ přečet Brumbál nahlas a všichni ohromeně hleděli na chlapce s jizvou ve tvaru blesku a černými, rozježenými vlasy.

„To je tvoje jméno Harry, měl bys tam jít.“ Popostrčila jej Hermiona.

A Harry šel, ale neochotně a naprosto zoufale, nevěděl co se to děje. Jak to, že pohár vylosoval jeho jméno?

Viktor Krum, Cedric Diggory a Fleur Delacourová stáli u krbu. Jejich postavy se v záři plamenů rýsovaly neobvykle působivě: Krum, nahrbený a zamyšlený, se opíral o krbovou římsu, poněkud stranou od zbývajících dvou. Cedric stál s rukama za zády a upřeně zíral do ohně. Fleur Delacourová se ohlédla, když Harry vešel, a jak pohodila hlavou, dlouhé stříbřité vlasy jí přepadly dozadu. „Cco je?" zeptala se. „Máme sse vrrátit zpátky do ssíně?"

Ale Harry jí nedokázal odpovědět. Bylo evidentní, že si mysleli, že jim jen přišel vyřídit nějaký vzkaz, ale nebylo tomu tak…

„Hodil jsi do Ohnivého poháru lístek se svým jménem Harry?“ naléhal Brumbál a ostatní, když dorazili téměř rychlostí blesku z Velké síně, kde to bzučelo dohady a napětím.

„Ne, pane.“ Řekl a cítil se stísněně, jako ještě nikdy.

„Požádal jsi někoho, aby to za tebe udělal, Harry?“

„Ne, pane.“ Odpověděl znovu a  tentokrát se cítil, jako by se měl propadnout na samé dno tekutého písku.

„Je to lhářšš!“ osopila se madam Maxime.

„To není možné, Ohnivý pohár nelze oklamat.“ Okamžitě se do toho vložil Moody a Pytloun ihned navázal.

„Naprosto nemožné, sami jsme to zabezpečovali. Je to přeci předmět, který nešlo ošálit. No tak Brumbále!“

„Je to jasné,“ ozval se Skrk. „Pan Potter bude muset soutěžit.“

„To je ssskandál!“

„Tó přeci nejde, móhli jsme si vzít víc šampiónů!“

„Je mi líto, ale je to tak Ohnivý pohár vybral podle všeho pana Pottera a ten je teď právoplatný soutěžící. Podle vyšší magické úmluvy nemůže odstoupit. Je tedy čtvrtý člen Turnaje!“ rozhodl Bartemius Skrk.

Snape pohlédl na Pottera a nebyl sám. Všichni se k němu otočili, avšak chlapci nebylo za lehko jim čelit. Jenže to bylo ještě horší, zjistil, že nejhorší je čelit upřenému pohledu té bytosti. Té ferlingi.

Polkl a zmateně se rozhlédl, hledal jakoukoliv oporu.

„Siwan?“ okamžitě se zeptala Minerva, měla o Harryho obavy, vždy´t byl student její koleje a rozhodně byl mladší než ostatní vybraní.

Avšak ona se dlouhou chvíli ani nepohnula, dívala se na chlapce s jizvou na čele a dlouze o ničem přemítala. Až po chvíli nepatrně přikývla a to bylo vše.

„No prosím! Tady to máte!“ Vykřikl ihned Ludo Pytloun. „Máme tedy čtvrtého soutěžícího.

Bartemius Skrk se otočil a vysokým úředním hlasem oznámil, že se musí neprodleně vrátit na ministerstvo, aby připravil podklady pro pana Pottera.

Madam Maxime i Igor Karkarov nasupeně pokynuli svým „vybraným“ a odcházeli s mnohými mručivými a jistě nelichotivými slovy.

I bradavičtí učitelé se po sobě jedenkrát podívali a také opustili místnost. Zůstal jen Brumbál a ona.

Harry k němu vzhlédl ke své naději, ale vše uvnitř něj křičelo, pukalo a bylo vyděšené a zmatené zároveň. Nechápal to.

„Já to nebyl, pane profesore.“

„Já ti přeci věřím Harry.“ Řekl Brumbál a krátce mu stiskl rameno, pak se ovšem také otočil a odešel.

Siwan na něj bez pohnutí hleděla a on si uvědomil opětovně její přítomnost. Když jí chtěl oplatit i pohled, okamžitě uhnula očima, chtěla jít pryč, ale něco jí snad ještě drželo.

Trochu k němu pootočila hlavu a tak tichounce, jak to jen bylo možné, mu popřála dobrou noc.

„Budu tě sledovat.“

 

„Kdo to ale mohl udělat? Já Harrymu věřím, ten chlapec tam své jméno nehodil.“

„Jste si tím tak jistá.“ Pronesl chladně Snape.

„Ať už to bylo jakkoliv, Harryho jméno nebylo v tom poháru náhodně.“

„Bude to pro něj těžké.“ Pronesl Moody.

Všichni byli na menší poradě v Brumbálově pracovně. Ředitel sám stál lehce opíraje se o jednu ze svých skříní a zamyšleně hleděl kamsi do jejích hlubin, kde byla ukryta kamenná nádoba.

„To přeci nemůžeme dopustit, Albusi, už si toho vytrpěl dost.“ Bránila chlapce zase Minerva.

„Mohlo by to být pro něj nebezpečné!“

„Měli bychom ho nechat.“ Řekl temně Severus. „pokud si někdo dal tu práci a vhodil jeho jméno do Ohnivého poháru, můžeme jedině počkat.

„Ale to je šílenství! Vystavit toho chlapce celému Turnaji!“

„Souhlasím,“ řekl konečně Brumbál. „Dáme na něj pozor, Alastore, smím vás požádat?“

„Jistě.“

„Ale Albusi!“ vyhrkla zděšeně Minerva.

„Nezapomínejme, že u všech zkoušek bude mít u sebe ještě někoho.“ Řekl rozhodně ředitel a učinil tak konec jakýmkoliv námitkám.

Minerva tedy zadržela příval slov, který už už chtěla nechat vyplynout na povrch a útroby jí sevřel lehký strach. Ale věděla, že v tomhle bude mít nejspíše Brumbál pravdu. On jediný je znal. On jediný znal ji.

„Jak tomu mám rozumět?“ zeptal se Moody.

„Každý úkol…“ řekl zamyšleně mistr lektvarů. „Musíme tomu nechat čas.“ Dodal a celý zbytek nevysloveného spolkl a nechal si to jen pro sebe.

„Kde vlastně je?“ zeptal se pak Alastor.

Brumbál lehce mávl rukou směrem k oknu a na vysvětleno jen dopověděl: „Vždy byli svobodní.“

 

Stála na vrcholu jedné z mnoha věží hradu a dívala se dolů. Stala na samém pilíři a nebála se. Pro ní výška nic neznamenala, jako správný ferling ji měla i ráda.

Cítila noční vzduch a vlhkost ve vzduchu, kdesi daleko byl cítit chlad a ona tušila, že zima na sebe nenechá dlouho čekat.

Kolikátá to už jen bude a co vše se v ní změnilo? Vzpomínala na to, jaké to bylo kdysi. Jaké to bylo prohánět se po pozemcích, tajně se měnit ve zvířata a nebo jen být sama sebou. Všechny ty roky minulosti jí vytanuly před očima a ona opět viděla své přátele, mrtvé i živé. Viděla Jamese, jak se na ní směje. Harry mu byl tak podobný, až bylo skoro mučivé být s ním, jen ty oči. Čistě zelené a stejné, jako vídala u ženy, kterou vždy tolik obdivovala. Kde to vše jen bylo?

Samota na ní dýchla a nahoře na věži, když začal padat déšť se otřásla.

Brzy byla promočená až na kost, ale ani to ji nepřinutilo slézt. Byla jako osamělá socha, která se vypínala v nočním vzduchu. Pod sebou celé pozemky hradu, s osvětlenou chýší, krásnohůlský kočár a loď kravalů…

A pak také mnoho duší studentů a profesorů, kteří se možná chystali spát.

Byla tam až do svítání, teprve pak se naposledy zhluboka nadechla čerstvého vzduchu a vrátila se zpět do hradu.

 

Harry dlouho nemohl usnout a příliš tomu ani nepomáhalo to, jak to nyní měli s Ronem. Kdo by tomu byl kdy uvěřil. Pohádali se spolu a kvůli čemu? Kvůli tomu pitomému poháru.

V hlouby duše tušil, že to nebyla první věc, která se nutně musela změnit. Ale proč se to stalo? Proč pohár vybral jeho jméno a navíc, kdo to byl, kdo ho tam hodil?

On přeci ne, nebo je snad náměsíčný.

Pak se trochu uchechtl do polštáře…náměsíčný.

Také myšlenkami zabrousil jinam, ale to už se nesmál. Naopak na ně myslel s mnohými pocity. Úzkostí a strachem, zároveň se zvědavostí a steskem. A nakonec se smutkem, vždyť o nich tolik nevěděl, přátelé jeho rodičů a jeho rodiče.

Nakonec pocítil vztek, kdyby jen Petr neutekl, jak by se to mohlo změnit…. Sirius by se nemusel skrývat a mohli by spolu normálně mluvit, Remus by možná nemusel odejít z Bradavic a mnoho dalšího…

Znovu se přetočil na druhý bok a rarach uvnitř něj jen zaskučel a zazáviděl, když z vedlejších postelí uslyšel pomalé oddechování a také chrápání. Také by chtěl klidně spát, kdyby to jen šlo.

Ale on pořád jen myslel na to, proč pohár vybral právě jeho jméno. Proč?

A pak mu na mysli z ničeho nic vytanula ta její slova: budu tě sledovat.

Co tím myslela ona? Nevěděla přesně čím, ale nějak se mu to nelíbilo. Její temný pohled a to, jak se urputně vyhýbala přímému kontaktu s ním, měla snad něco skrývat?

Pochopil, že si na ni bude muset dát mnohem větší pozor, vždyť to prý byla ferling a ona by to dokázala. Dokázala by přesvědčit pohár, aby vydal jeho jméno. Ale proč? A jaký by k tomu měla důvod? Naznala ho…jak by mohla?

Ale o Siriusovi si přeci také myslel, že jej chce zabít a nakonec se z něho vyklubal jeho kmotr a jediný přítel jeho otce, který byl s ním. Tedy kromě Remuse, ale ten byl vlkodlak, takže to bylo omezení…ale Sirius…

Kdyby jen Petr neutekl…

 

I někdo jiný, velmi usilovně myslel na to, co se asi v Bradavicích v této době odehrává.

A nemyslel jen na hrad a jeho studenty. Myslel na spoustu věcí.

Díky Remusovi měl zprávy a Albus jej také pravidelně informoval. Kdyby jen neslíbil, že se bude držet zpátky. Ale kvůli harrymu mu to za to stálo, třeba později přijde čas na to, aby jeho jméno bylo očištěno.

Teď po něm ovšem ještě pořád pátrali a nebyl žádný důkaz, který by potvrdil jeho nevinu. I když zuřil u jen při té představě, že někoho mohlo napadnout, že by byl zrádce.

Vždyť James byl jako jeho vlastní bratr. Tedy ten, kterého si vždycky přál, nebyl posedlý krví a ani tituly a mnohými dalšími lákadly temné strany.

A pak tam kdysi byla ona. Ještě pořád na ní myslel a vzpomínal. Viděl její obličej, když se setkali na posledy a pořád cítil její polibek. To mravenčení pod kůží a to vše dohromady.

Jak jen jí miloval, jenže ona byla mrtvá.

Jestli kvůli něčemu nenáviděl Petra a málem kvůli tomu i zešílel, bylo to proto, že on měl na svědomí i jí. Vydal jí tomu bídákovi a ten ji zabil, ještě před tím, než odpravil Jamese a Lily.

A ten prašiví Petr se mu ještě vysmál. Popisoval mu, jak bylo snadné ji nalákat k němu do bytu. A tam si ji pán zla našel.

A smál se, tak odporně a radostně. On skutečně měl radost z toho, že všechny své přátele zabil. Ale měl i strach, jeho pán padl…bídák!

Celé ty roky se schovávat a vydávat se za krysu, jestli mu kdy jen padne pod ruku, zabije ho. Neměl k tomu daleko, ale Harry mu v tom zabránil. Měl pravdu, že bez něho by nikdy nedosáhl toho, aby jeho jméno bylo zase čisté.

To Pettigrew měl být v Azkabanu a ne on…

Ale dostane ho. Pro ni a pro Jamese a také pro Lily. A nakonec i kvůli sobě a Harrymu. Vrah jeho rodičů a někoho dalšího.

Snad je v bezpečí…Harry, jediné co zbylo po Jamesovi a Lily, jejich syn.

Kdyby jen mohla žít i Tess, tolik jí toho chtěl říct, proč mu jen nedala šanci.

„Tess..“

 

„Siriusi..“ zašeptala.

Když si to ovšem uvědomila, ihned se okřikla. Na co to jen myslí? Co to vyvádí?  Okamžitě toho nechala.

Vždyť byla ferling, mohla by ho přivolat a to přeci nešlo. Hrozilo mu nebezpečí. Nejdřív musí najít Petra a teprve potom se postará o to, aby byl Sirius očištěn.

Bude se moci vrátit…

Chybíš mi tady, tolik moc…šeptala si v duchu.  Přála bych si, tě znovu spatřit, třeba jen na malý okamžik.

„Říkala jsi něco?“ přerušil ji ovšem hlas někoho dalšího. Třetího.

„Ne to nic.“ Pousmála se okamžitě a znovu se dala do přecházení chodbou.

Remus se na ní ještě dlouho díval a pak raději odvrátil zrak. Něco ho trápilo, ale to bylo vedlejší.

Přešla uličkou sem a tam a pak se na něj otočila s tím nejkouzelnějším úsměvem, který měla. „Co na to tedy říkáš?“ zeptala se.

Trochu zakašlal, ale pak se také usmál. Když ji viděl šťastnou, jen těžko mohl odolat nenakazit se tím veselím.

„Mám začít pronášet velké díky? Jak se ti to podařilo?“

Pokrčila rameny. „Doufala jsem, že by ti to mohlo vyhovovat. Pracovní doba jakou si sám určíš a plat taky ujde. Tady tě nikdo kontrolovat nebude.“

Měla pravdu, Tess mu totiž pomohla najít práci.

Bylo to možná trochu nezvyklé, protože to bylo vlastně tak trochu mudlovské. Ale jedna z větších centrálních knihoven měla několik oddělení po celé Anglii, kde byly uložené staré svitky, ještě z dob Keltů a možná ještě časnějších období. Hledali vlastně dobrovolníky, kteří by jim pomohli setřídit archivy a katalogizovat knihy z podzemních zavřených částí oddělení. Navíc na tom kouzelníci měli také svůj zájem.

Mnoho starých univerzit a knihoven potřebovali někoho, kdo se v tom vyzná a bude pracovat zodpovědně a dobře.

„Vím, je to možná moc zastrčené,nejspíš se ti to nebude líbit, ale napadlo mě, že kdyby se-.“

„Tess!“ přerušil ji se smíchem. „To je v pořádku, líbí se mi to. Děkuji.“

„Vážně?“ řekla trochu dojatě.

„Dala jsi mi šanci, jsem tvůj dlužník.“ Podívala se na něj trochu nejistě, ale když viděla opravdoví zájem v jeho očích, váhání se rozplynulo.

„Některé oddělení vypadají lépe než tohle. Vím že je to sklep, ale když to překousneš, bude to pak už jen lepší.“

„O tom nepochybuji.“ Řekl s pohledem upřeným na mnohé zaprášené regály s množstvím knih a svitků. Ovšem byla tu zvláštní atmosféra, která přímo nabádala k tomu začíst se, protože některá díla musely být určitě unikátní.

Když se odtrhl od polic a zjistil, že už nedokáže promluvit, přišel prostě k Tess a pak ji objal.

„To je dobrý,“ řekla žertovně. „Počítala sem s tím, že jednou mi to oplatíš, až budu potřebovat provést nějakou šílenost.“

Donutilo ho tu se uchechtnout. „Nepředpokládám, že by tu měli kuchařku, ale kdybych nějakou našel. Opíšu ti jí.“

Praštila ho do ramene. „Moc vtipné.“

12.05.2008 11:55:42
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one