Kapitola 16. Naděje

Dneska mám špatný den, tak se nebudu zlobit, když mi napíšete něco milého a i kdyby to měl být jen smailík, tak povzbudivého :-)
Díky Breila






Kouzla naštěstí fungovala jak měla. Jenže to bylo tak to jediné, co jim na této neuvěřitelně dlouhé cestě pomáhalo.

Draci v uzavřených klecích doslova šíleli a nedostatek prostoru je činil nepříčetnými. Co chvíli pokoušeli pevnost svých mříží a nebo nevraživě chrlili oheň po svých ošetřovatelích.

Tenhle transport jim byl snad čert dlužen.

A Siwan tam s nimi nebyla. Charlie ani ostatní původně s její pomocí nepočítali, ale teď doslova vyhlíželi její příchod a pořád nic. Hranice překročili předevčírem o půlnoci, ale od té doby stále nic.

Schovávali se, pokračovali v cestě jen po nocích a používali toho nejbezpečnějšího utajení. Pokračovali pomalu, protože po osamělých a starých silničkách to ani jinak nešlo a pole a některé hvozdy činily neuvěřitelné překážky.

Jenže to nebylo nic proti času, který byl pomalu proti nim. Jejich úkolem bylo přivést draky bezpečně do jednoho opuštěného francouzského přístaviště, aby je dostali na loď, odkud měli už pohodlně odcestovat zpátky do dračích kolonií, ale nikdo netušil, že tenhle úkol bude tak zapeklitý, bylo to ještě horší, než když je v časovém limitu dopravovali do Bradavic.

„No tak, zaberte.“ Popoháněl Charlie ostatní, když se snažili dostat zaklesnuté kolo jednoho pojízdného vozu z bláta ven.

„Děláme co můžeme, ale copak to jde? Chytilo se v tom zatraceném..“ nedořekl, protože to už zase všichni napínaly svaly a zabírali. Neusnadňovalo jim to příliš, že drak se tu a tam natáhl a chňapal po nich přes mříže.

„Omráčíme ji, šéfe.“

„Ne! Musí zůstat při vědomí, bylo by to jen horší.“

Jenže to už se dračice ze všech sil opřela do jedné stěny klece a zuřivýma očima po nich metala blesky. Nadechovala se a připravovala se vypustit zase oheň.

Pršelo a prudký liják vše kolem činil zmoklé na kost a neschoval se před ním nikdo. Navíc jim nohy klouzaly bahnem a brod, který měli před sebou se nezdál příliš schůdný.

Začínali mít strach.

„Utáboříme se tady, šéfe. Necháme to na ráno.“ Navrhovali muži.

Charlie celý promočený váhal. Všichni se dívali na sebe a čekali, jak se rozhodne.

„Měli bychom pokračovat. Monty, ty běž zjistit jak to vypadá na břehu a dej vědět. Ostatní zabereme. Musíme se odsud pohnout.“

Neprotestovali, věřili mu.

„Na tři.“ Zavelel ještě Charlie a pak se dali společně do odpočítávání.

„Zaberte!“ ozval se výkřik a pak všichni tlačili a skrz bahno, které jim podkluzovalo pod nohama, se pomalu posouvali dál. Byli provlhlí a zablácení, ale dokázali to. Nakonec se přeci jen klec dala zase do pohybu a dohonila ty ostatní.

„Nějak se mi to nezdá šéfe, možná budeme mít potíž vylézt na druhé straně. Ale dá se to.“

Oznámil pak Monty, když se konečně vrátil.

Ostatní už se ani nesnažili schovávat se před deštěm. Stáli v menším hloučku a s párou, jež jim vycházela od úst se trochu třásli, ale navzájem se na sebe šklebili.

Charlie si setřel bláto z čela a pak se naposledy podíval po svých společnících.

Nemusel se ale ani dívat, jak se lehce třesou. Byla jim zima a to zatraceně moc.

Navíc byli promáčení a stejně neměli možnost dostat se k přístavu ve stanovený čas. Ráno bude muset poslat vzkaz. No tak se zpozdí, copak na tom záleží?

Už otevíral pusu, aby oznámil, že dnes zůstanou tady, když ji uviděl.

Řítila se k nim krkolomnou rychlostí a bláto stříkalo na všechny strany od kopyt jejího velkého koně. Byl to nevšední obrázek. I z nich sálala pára,  když se promočeni zastavili těsně u nich.

Siwan ztěžka dýchala a třásla se neméně než oni. Zuby jí drkotaly, že ani nebyla schopná jim odpovědět na pozdrav.

Nakonec se jí podařilo slézt, ale nebýt toho, že ji Charlie na poslední chvíli chytil, spadla by.

Přišlo jim, že něco není tak jak má být, ale to už se Siwan vzpamatovala a podívala se na všechny.

„Musíme se dostat na druhý břeh, ještě dnes.“ Zavelela.

„Dnes? Jsme unavení a prší!“ protestovali ostatní.

Vrávoravě udělala krok a lehce při tom sykla. Její kůň zafrkal a dobrácky ji šťouchl do zad čumákem, své paní byl oddaný a i když byl vystaven takovému počasí, byl téměř štván přes polovinu země, nikdy by jí nenechal bez pomoci.

„Zítra bude ten brod ztracený, dostaňte se na druhou stranu, i kdyby to mělo být to poslední co dnes uděláte!“

Charlie se na ní dlouho díval a všichni ostatní také. Co to mělo znamenat? Věděli že je ferling a co nejspíš znamená to, že je tady a že je varuje, ale co by se mohlo stát?

„No tak dělejte!“ křičela na ně.

A tak se pohnuli, rozeběhli se skrz závaly bláta k vozům a zbytek ke břehu. Zůstali tam už jen dva. Totiž Siwan a Charlie. Nepodívali se na sebe, až po chvíli, kdy se s dalším syknutím otočila a on tak poprvé viděl že kulhá.

„Co se ti stalo?“ zeptal se.

Chytila se hrušky sedla a nabírala síly, aby se znovu vyhoupla nahoru. Ale bylo to obtížné.

„To je na dlouho.“ Zašeptala potichu. „teď musíme něco udělat.“

Pokusila se vytáhnout zase do sedla, ale ruce jí vypověděli službu a nohou zakleslou v řemenu upadla a zaklela.

„Pomůžu ti,“  pomáhal jí vstát, ale byl tak slabá, že se sotva udržela na nohou. Když sevřel její ruku ucítil něco teplého a kluzkého.

Krev!

„To je-!“

Odstrčila ho a opřela se o koně, který k ní měl trpělivě otočenou hlavu a čekal.

„To nic není. A teď dělej, musíme se dostat na druhý břeh.“

„Ale-.“

„NE! Hned!“ křičela.

Charlie se otočil a pak zmizel mezi vozy. Ve předu už se daly do pohybu a blížily se k brodu.

Zhluboka dýchala a sykla, když nahmatala na rameni další krev. Znovu zaklela a posunula si kus látky výš a utáhla.

Pak se otočila k věrnému koni a pošeptala mu do ucha ve starém jazyce prosbu o pomoc.

Koník opět zafrkal a hlasitě zaržál. Zvedl hlavu a nastavil ji dešti, pak jí pomalu sklonil a spolu s ní pomalu ohnul i přední nohy. Dopadl na kolena a pak skrčil i zadní. Trochu nemotorně pak posunul hlavu po blátě směrem k ní.

Překulila se mu přes hřbet a usadila se v sedle. Nohu pak pomocí rukou zasunula do třmenu a když se pevně chytila jeho hřívy, popleskala ho a on se pomalu pohnul.

A tak se zvedl a vyhoupl oba zase do výšky, odkud měli přehled. Udělal krok a pak další, když zjistil, že to půjde a jeho paní se drží, pomalu se vydali k přední části.

„Je to dobrý, už tam skoro budeme.“ Ozývalo se od brodu, když se i poslední vůz blížil k druhé straně.

Dračice uvnitř ovšem vyváděla jako pominutá a vyhlídka vody se jí nelíbila o nic míň.

Málem uškvařila Montyho, když kolem musel proběhnout, aby pomohl ostatním zatlačit.

Siwan seděla na koni a trochu zhrouceně to celé sledovala. Stáli oba v brodu a vyčerpaně přihlíželi tomu, jak na posledním úseku už tak mokří ošetřovatelé dělají co mohou.

Ovšem stalo se, že dračice se jim to rozhodla neusnadnit a vyrazila vší silou proti jedné stěně, která v tu chvíli, kdy muži zabrali zapraskala a část vozu se svezl zpátky, kde málem zavalil některé ošetřovatele.

Dračice hnána vidinou volnosti zabrala ještě jednou a mříže klece zaúpěli a zkroutili se. Prostrčila ven hlavu a zařvala.

Kůň sebou trhnul a ucítil pokyn své paní. Vzepjal se a rozeběhl se. Voda mu stříkala vysoko k bokům.

U zadní strany vozu se muži vzpamatovali a dali se zase do práce. Charlie něco zuřivě pokřikoval a oni se snažili ze všech sil, aby se vůz konečně dostal na svobodu.

Siwan už byla u boku klece, kde drak zuřivě řval a poulil očima a vypouštěl oblaka kouře.

„To nic!“ pokoušela se ho uklidnit, ale nepomohlo to.

Naopak se stalo, že dračice ucítila její krev a prudce se po ní ohnala. V tu samou chvíli muži zabrali, ale okraj brodu se svezl a písek posunul velký kus šikmo stranou a vrhl dračici napůl probojovanou ven přímo na Siwan a jejího koně.

Nestihla udělat nic.

Kůň se vrhl stranou a uskočil, ale Siwan byla tím prudkým pohybem vyhozena stranou a dračice jí bez váhání napadla. Ani nemohla vykřiknout, jen bezděky hlesla a pak byla odmrštěna doprostřed brodu, kde jí pohltila voda.

Kůň řičel a pobíhal sem a tam. Vůz se konečně bezpečně dostal na břeh, kde jej ostatní zajistili a dračice byla zase v kleci a Charlie s dalšími okamžitě běželi zpět do vody.

„No tak kde je!“ křičeli jeden přes druhého.

„Nevidím ji!“

„Musí tu být!“

„Kde je! Siwan! SIWAN!“

Bojovala s vodou jak mohla a když se dostala hlavou nad hladinu, zuřivě lapala po dechu. Ale proud, ačkoliv ne příliš silný, ji strhával a ona se ve své slabotě sotva mohla probojovat k hladině. Bylo to vyčerpávající a nekončilo to, to bylo ještě horší.

Možná kdyby se proměnila třeba v rybu, nebo nějaké vodní zvíře, měla by to snazší, jako ferling by to dokázala, ale nešlo to.

Soustředila se jen na dech a vše ostatní jí bylo ukradené.

V tom těžkém hladném proudu nemyslela, mozek jí ztuhl v ledové vodě.

Drkotala zuby a neovladatelně se roztřásla, když se konečně dostala na břeh. Proud ji vyhodil o několik kilometrů dál, kde ji zachytil na kamenitém břehu.

Ztratila tam vědomí.

 

Trvalo to dlouho než se konečně dostali k přístavu a podařilo se jim nalodit všechny klece a zajistit je. Do dračích kolonií zbývala jen minimální cesta a draci už se uklidnili. Od incidentu s brodem uteklo mnoho dní a počasí se naposled trochu vylepšilo, takže alespoň trochu se jim ta cesta díky tomu usnadnila.

To ovšem bylo to jediné, co jim také dodávalo naději. Siwan byla stále nezvěstná.

Pátrali po ní a k neuvěření dlouho jim trvalo, než se dostali do toho zatraceného přístavu, aby tak mohli splnit svou práci a ještě delší čas uplynul, než se mohl Charlie konečně vydat zpátky do Anglie, aby podal Brumbálovi zprávu.

Nenašli ji a to je naplnilo zoufalstvím, jaké ještě neznali. Byla pryč a pomalu se začali domnívat, jestli to nebyl poslední den, kdy ji mohli spatřit…

Vždyť takovýmto způsobem mohli zemřít i ferlingové… měli strach.

Téměř okamžitě pak vyhledal nejbližší přenášedlo a pomocí kouzel, záchranného autobusu a konečně i vlastní silou docestoval zpátky do Bradavic.

Bylo to už v pozdějším čase a co víc, bylo to v době, když už se celý hrad připravoval na svou velkolepou chvíli. Totiž Vánoční ples se vší svou parádou ku příležitosti Turnaje tří kouzelníků.

Charliemu nikdo nemusel říkat, že by nebylo zrovna rozumné teď a takhle vtrhnout do hradu. Byl ošuntělý, ještě pořád poznamenaný od nelehkého cestování s draky a navíc na nejvyšší míru rozčilený. Měli ho tak vidět jeho sourozenci, nebo ostatní?

Proběhl hlavní branou a pak pokračoval dál lesní stekou až k hradu. Odbočil a za pár minut už stál ztěžka oddechujíc před Hagridovou chýší a silně bušil pěstí do dveří.

Ve vnitř se svítilo a Tesák podle všeho byl ten, kdo toužil otevřít, podle toho jak usilovně štěkal a škrábal na dveře.

„Hagride!“ volal. „HAGRIDE!“ nic.

„Hagride otevři, to jsem já!“

Ale nikdo mu neotevřel, Tesák na druhé straně jen dál štěkal a škrábal na dveře.

Od hradu se k němu nesla hlasitá hudba a šum. Zábava musela být jistě v plném proudu.

Zaklel a pak se chopil kliky a prudce otevřel. Odstrčil psa a rychle za sebou zabouchl. Chvíli trvalo, než jej Tesák skutečně nechal být, protože měl radost, že ho zase vidí. Když ho tedy konečně setřásl a slintajícího ho nechal, aby opět zalezl pod stůl, přeběhl ke krbu.

Letax nemohl nikde najít, trochu ve spěchu udělal kolem krbu nepořádek, pak se konečně dovtípil a když sevřel v ruce hrst prášku, vkročil do plamenů.

Měl zase naději, Brumbál bude vědět co dělat dál. Pomůže jí a najdou jí, konečně!

„Brumbálova pracovna!“ vykřikl a pak se mu svět zatočil před očima a letax jej pohltil.

Krb jej vynesl o pár chvil později přímo do ředitelny, ke se kašlající zapotácel a vystoupil ven.

Brumbál tam ovšem nebyl a nebyl ani nikde poblíž. Charlieho zaplavila ta stejná vlna nejistoty a strachu. Co když ho nenajde? Bylo to už tak dlouho od doby kdy zmizela. Jak si tu mohou všichni plesat, když ona potřebuje pomoct?

Nevěděli to. Vnitřnosti se mu sevřeli, on byl zřejmě jediný, kdo tušil, že něco není v pořádku a musel to povědět Brumbálovi a ostatním. Musí ji najít, udělat něco, cokoliv!

Jenže místo Brumbála to byl Percy, jeho vlastní bratr na koho narazil.

„Co tady děláš? Já myslel, že budeš v Rumunsku.“ Vyhrkl okamžitě zástupce pana Skrka.

„To je jedno, povím ti to pak. Kde je Brumbál?“

„Dole,“ řekl důležitě Percy. „Mluví s ministrem a nedoporučoval bych ti je rušit.“

„Tohle spěchá, jde o-. Ale to je jedno. Musím s ním mluvit. A moment, co tu vlastně děláš ty?“

„Pan Skrk bohužel náhle onemocněl a pro-.“ Nestačil ani doříct, protože Charlie už se bleskurychle vzdaloval. Možná to bratrovo vysvětlení ani vědět nechtěl a nepotřeboval. Měl teď důležitější věc na starost, než si poslechnout, co má jeho bratříček na srdci. Nejspíš to byl jen další podlézavý a namyšlený blábol.

Bratr za ním ještě něco volal, ale to už bylo jedno. Charlie se řítil ze schodů a cestou se zastavoval, aby naslouchal, jestli někoho nepotká. Ještě nevěděl co udělá a jak dá Brumbálovi vědět, že je tady, pořád nechtěl, aby jej někdo viděl v tomto stavu.

Díky Merlinovi se toto vyřešilo samo.

Našel Brumbála, jak o něčem důležitě rozmlouvá s Minervou a Snapem. Trochu se zarazil, ale pokračoval dál. Brumbál si ho ihned všiml a zarazil odpověď svých profesorů a ihned se k němu vydal.

Snape i Mcgonagallová jej následovali a Charlie se konečně zastavil, aby nabral dech.

„Pane profesore-.“ Dýchal přerývavě. „Jsem-rád,-že jsem vás konečně-našel.“ Soukal ze sebe.

Ředitel na něj hleděl svýma rentgenovýma očima a nemohlo mu uniknout nic.

„Co se stalo Charlie?“ zeptal se klidně.

„Pane-profesore- byl to nehoda.- Ale- Siwan-.“ Znovu zalapal po dechu, Z toho stálého spěchu a únavy ho rozbolel bok a hlava mu začala třeštit.

Brumbálovi se zablýsklo v očích a okamžitě jakoby se jeho vzezření změnilo. Už nebyl tím klidným člověkem, naopak teď jím proudila energie a vše záviselo na tom, co mu bude řečeno.

Minerva se oprávněně začala strachovat a netrpělivě ho vyzvala, aby už mluvil. Snape na tom byl jako vždy chladně a s nezájmem čekal, až se konečně vyžvýkne.

„Napadl jí jeden náš drak pane. Byla zraněná a neuvědomila si nejspíš- ucítil krev a pak- zmizela ve vodě a proud jí strhnul. Nemohli jsme nic dělat, nikde jsme jí nenašli.“

Brumbál mlčel a všichni ostatní také.

Minerva si zděšeně zakrývala ústa a hleděla poněkud nevěřícně. Snape stále stál chladně p ředitelově boku a co na to sám Brumbál?

Chvíli se nepohnul a sotva mrkl, jen se díval na Charlieho. Pak přikývl.

„Děkuji, nebylo to lehké, dostat se tak rychle zpět. Dnes zůstanete tady, Madam Pomfreyová se vás ráda ujme.“

„Ale pane řediteli-.“

„Chápu vaše pocity pane Weasly. Teď už jste svou povinnost splnil, postarám se o to.“

Charlie nemohl uvěřit tomu co slyší. Čí dál tím víc mu to připadalo, že Brumbála to nezajímá, bylo to možné?

Brumbál se pak otočil na Minervu a požádal ji, aby Charlieho doprovodila na ošetřovnu.

Pak společně se Severusem poodešli stranou.

„Co si o tom myslíte?“ zeptal se Brumbála, když měl možnost.

Ředitel ovšem neodpověděl hned. Díval se do sálu a sledoval veselí, s jakým ostatní užívaly neobyčejný večer.

„Bude nejlepší zůstat tady a počkat.“ Řekl nakonec Brumbál.

Snape se do něj zavrtal.

„Vím co si myslíš, Severusi, ale nebudeme ji teď hledat. Nemůžeme. Někdo hodil do poháru Harryho jméno, to je teď přednější.“

Snape mlčel a tvářil se čím dál tím nevraživěji. „Když byste dovolil.“ Začal.

„Ne, nepřeji si, aby kdokoliv začal s pátráním. Upozornilo by je to a to teď nesmíme dopustit. Ani tobě to nedovolím, všichni teď musíme zachovat klid.“

„To nemyslíte vážně!“ osočil ho Snape chladně s výčitkou.

Brumbál se smutně pousmál. „Myslím to naprosto vážně, to tě mohu ujistit. Harryho bezpečí je-.“

„Harryho bezpečí!“ syknul mistr lektvarů. „Ale co ona! Co její bezpečí!“

Brumbál se mu zadíval do očí a dlouho nic neříkal.

„Trvám na tom, že nikdo neopustí hrad a nebude se vydávat na záchrannou akci. Postarám se o to později. Teď musíme dávat pozor na Harryho.“

„Potter!“ procedil Snape skrz zuby. „Záleží vám víc na něm?!“

Albus chvíli počkal. „Zrovna ty jí chceš bránit, Severusi?“ zeptal se pak a dlouho pozoroval výraz mužovi tváře.

Snape tomu čelil, ale pak se zamračil a zaklel. Vynadal Brumbálovi za to, že ji nechce hledat a se vztekem dostupujícím nejvyšší meze se od něj odvrátil a odkráčel před hrad. Do improvizované zahrady, kde podle všeho mělo být méně studentů. Jeho vztek se ale ještě zvýšil, když se ukázal pravý opak.

 

Po prvním úkolu a nervech o tom, jestli Harry přeci jen nebude bez partnerky na Vánoční ples, se zdálo až neuvěřitelné, že by čas mohl dělat takové psí kusy.

Vždyť ještě nedávno letěl kupředu jak o děs, pak se div nezastavil a činil každou minutu hotovým uzlíčkem utrpení a teď už zase kvapil kupředu jako blesk.

Harry se sotva stačil vzpamatovat a už před sebou svíral zlaté dračí vejce a přemýšlel o tom, jak jej rozluštit. Jak zajistit, aby vydržel pod hladinou celou hodinu a jak konečně vyřešit všechny nástrahy, kterého možná čekaly.

Stejně jako Harry měl svůj problém, který musel vyřešit sám, byli i další lidé, kteří byli na hranici svých možností.

„Pořád nic?“ zeptala se Minerva jednoho večera, těsně před tím, než se měl uskutečnit druhý úkol. Narážela na něco mnohem jiného.

Brumbál se na ní podíval a pak se otočil zpět k oknu ve své pracovně. Díval se dlouze ven a o něčem přemýšlel, když odpověděl, byl ještě myšlenkami z části tam, ale nebylo to poznat.

„Obávám se Minervo, že tentokrát na Turnaji nebude nikdo.“

McGonagallová si povzdechla a pak se ještě jednou zeptala: „A co váš fénix?“

Ale Albus neměl ani teď lepší odpověď.

„Je pryč.“ Řekl jednoduše a když se otočil, vyhnul se pohledu na prázdné bidýlko, kdy vždy seděl Fawkes, teď už bylo několik měsíců prázdné. Vlastně bylo prázdné od doby, kdy zmizela ona.

Měl Charlie pravdu? Udělal Brumbál chybu, když zakázal všem se o to starat, nebo ji hledat?

A nakonec, měl dovolit svému profesorovi lektvarů, aby se o to postaral?

Ale ať to zvažoval jakkoliv, odpověď byla prostě ne.

Se smutkem trochu zatřepal hlavou. „Co je nového?“

Minerva si znovu povzdechla, ona se nevyhýbala pohledu na opuštěné bidýlko a nebránila se ani konverzaci o tom, ale nenaléhala. Už dávno si všimla, jak se Brumbál změnil, když Siwan byla pryč. Jako každého i jí to zasáhlo, navíc ona byla k Albusovi trochu blíže, takže rozpoznala i tu trochu potlačovaných citů, které v tom byly. Ale mlčela, protože jí nepříslušelo o tom začít. Jen tiše sledovala jak den za dnem jsou jen horší.

I Brumbál to věděl. Siwan i Fawkes byly součástí jeho života tak velmi dlouho, že jejich ztráta, i když tomu nevěřil, byla velmi….zkrátka jej to zasáhlo. Hluboko. Uvědomil si, jak moc si zvykl na to, že jsou tam, že když tu nebyli…

Mělo to takový účinek i na ostatní? Těžko říct.

Každý měl své temno a staré rány v sobě a pro každého byly jiné. Jedna z těch Brumbálových byla i to, že přes to, jak mnoho mu chyběli, nemohl udělat nic. Tedy mohl, ale pro všechno v co věřil a musel udělat bylo nezbytné, aby nikdo netušil, že se něco děje. Navíc Siwan byla ferling, tohle byla její zkouška. On jen trnul a čekal.

Musel, protože udělat cokoliv jiného, by bylo jako ji odepsat. Musela to dokázat sama.

 

Harry, Ron a Hermiona o dalším nejbližším výletu do Prasinek měli zcela jiné plány, než všichni jejich ostatní spolužáci.

Zatímco nakupování žertovných předmětů u Taškaře a nebo nejrůznějších pamlsků v Medovém ráji bylo většinou hlavní prioritou všech, tito tři prošli kolem téměř bez povšimnutí.

Harry měl naditý batoh a nebylo tomu jinak ani u Rona a Hermiony. Všichni tři byli rozechvělí vzrušením a očekáváním.

Sirius poslal Harrymu krátký vzkaz po sově a hned jak bylo jasné, kdy budou v Prasinkách, oznámil jim chlapcův kmotr, že se tam setkají.

Bylo to nebezpečné a Harry mu to chtěl při nejbližší příležitosti rozmluvit, přece jen ta touha znovu ho uvidět. Po takové době…

Ale přeci jen vědomí, že by to byl on, kvůli kom by ho našli a třeba znovu zavřeli do Azkabanu byla strašná.

Zabočili do postranní uličky a rychle procházeli až na konec vesnice, kde už z dálky uviděli velkého černého psa.

Harry si pro sebe zamumlal jeho jméno a úsměv se mu vydral na rty. Ať je to jaké chce, v tomhle turnaji musí prožívat už tak dost, vždyť jeho kmotr je tu jen kvůli němu. Kvůli Harrymu.

Tichošlápek se jim vrhl vstříc a vesele poňafával a chňapal jim po hábitech.

V tlamě pak sevřel ukradené vydání denního věštce a sledoval je svýma psíma očima. Byl hrozně hubený, ale šťastný, že je vidí.

„Siriusi.“ Zamumlal Harry na pozdrav a neubránil se tomu, aby se jeho tvář navzdory všem pochybnostem nerozzářila.

„Pst, Harry! Tady ne..“ napomenula ho Hermiona, ale to už všichni tři přelézali přes plot ohrady a chtěli následovat černého psa.

Jenže když se ten s novinami stále v tlamě po nich otočil, aby je přinutil k rychlejšímu kroku, ztuhnul.

Trojice bradavických studentů se také lekla a okamžitě se podívala tam co on.

Ještě nikdy se necítili naráz tak, jako by měli zkamenět na místě. Ale přesně takový pocit je provázel, když se dívali do otvoru v černé kápi, které se tyčila na druhé straně plotu. Přesně tam, co měl být obličej.

Jenže pak se zakuklenec pohnul a oni se mohli zase nadechnout. Došlo jim, že to nemůže být mozkomor. Vždyť ti tady neměli být a navíc, necítili chlad, i když jim všem zatrnulo.

Harry přesto nahmátl hůlku a opatrně ji vytahoval ven. Měl zlé tušení.

Sirius ovšem zvedl svůj psí čenich a zavětřil. Upustil noviny a začal štěkat a radostně poskočil. Chtěl se vydat k tomu člověku, ale nebyl dost rychlý, zakuklená postava vycítila nebezpečí a přemístila se pryč.

„Kdo to mohl být?“ zeptal se Ron.

„To nevím,“ řekl Harry a nebyl tak daleko od pravdy. „Chvíli jsem myslel že.. ale nejspíš se mi to jen zdálo.“

„To doufám, protože jestli zaslechli jak jsi ho oslovil, jsme všichni v pěkném průšvihu!“ zpražila je Hermiona a ačkoliv to nebylo myšleno zle, bylo v tom něco chmurného, co jim připomnělo skutečnost. I když den byl až příliš hezký a lákal ke snění…

19.05.2008 15:10:00
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one