Kapitola 17. Osud - obrázek

Kapitola 17. Osud - obrázek

Mám jednoduchý vzkaz:
Věnováno pro Osud a proč? protože Osud! :-)
B.

 

Harry – co tě to proboha napadlo, chodit do Zapovězeného lesa s Viktorem Krumem? Okamžitě mi pošli sovu a slib mi, že už s nikým nikam v noci nepůjdeš. V Bradavicích se pohybuje někdo velice nebezpečný. Je mi jasné, že chtěli Skrkovi zabránit, aby se setkal s Brumbálem, a tys v té tmě nejspíš byl jen pár metrů od nich. Mohli tě zabít. Tvé jméno se do Ohnivého poháru nedostalo náhodou. Pokud se tě někdo pokouší napadnout, má k tomu teď poslední příležitost. Drž se pohromadě s Ronem a s Hermionou, nevycházej po setmění z nebelvírské věže a důkladně se připravuj na třetí úkol. Cvič se v omračovacích a odzbrojovacích kouzlech. Může se hodit i pár zaklínadel. Pro Skrka nemůžeš udělat vůbec nic. Zbytečně se neukazuj a dávej na sebe pozor. Čekám na dopis, ve kterém mi slíbíš, že příště už nepřekročíš náležité meze.

Sirius

 

„Zrovna on mi bude kázat, jestli jsem překročil meze nebo ne!" naježil se Harry, když Siriusův dopis zase složil a zastrčil si ho do hábitu. „Po tom všem, co sám ve škole vyváděl!"

Tak přesně tohle se honilo hlavou Harrymu, když se čas opět neúprosně schyloval ke třetímu úkolu.

Na zakuklenou postavu teď už dočista zapomněl a jediný, kdo mu to tu a tam připomínal byla Hermiona.

Když se ptali Siriuse, koho tenkrát cítil a kdo si myslel že to je, neodpověděl. Popravdě si na nic z toho nepamatoval, což ještě víc utvrdilo Harryho kamarádku v tom, že kolem se dějí podivné věci.

Neustále Harryho nabádala k opatrnosti a teď i díky Siriusovi a tomu co se stalo v Zapovězeném lese byl tento stejný boj i na další frontě. Ale mělo to něco do sebe, Harry se v posledních dnech necítil nejlépe, ačkoliv to připisoval výhradně tomu, že už brzy bude čas na třetí úkol.

Ron byl v tomto směru nepřekonatelný optimista a s mávnutím ruky se mu vždy vysmál, když se přiznal, že to ještě není jisté. Ron měl evidentně rozhodnuto koho by chtěl jako šampióna. A to v tom ani nemusela hrát silná nevraživost k Viktoru Krumovi.

A tak začal Harry za pomocí Hermiony procházet všechny kouzla, která se až doposud naučil a znovu a znovu si je opakoval. Zjistil navíc, že mu cvičí smysly, protože mnozí zmijozelští si díky turnaji troufali ještě o kousek víc, ale ani to už mu nedělalo takové starosti. Alespoň zatím.

Ovšem ten kdo vypadal nevraživěji než jindy byl Snape. Harry ho neměl nikdy rád, ale teď ho přímo nenáviděl. Jakýkoliv náhodný kontakt a že jich za posledních pár dnů bylo nespočet, dopadl vždy strašně.

Snape byl rozladěný a naježený jako ještě nikdy a kdykoliv se objevil na jakékoliv chodbě, studenti před ním prchali. Jak jednou poznamenal Ron, mělo to výhodu alespoň v tom, že nebyly tak přecpané. Nutno ovšem dodat, že měl tu smůlu, že zmíněný profesor byl zrovna za ním…

Po incidentu v Zapovězeném lese si navíc Harry i ostatní všimli, že je daleko víc hlídkujících profesorů a téměř všude kde se octl on byl někdo z profesorů nablízku. Ne že by ho to činilo nervózním, ale nemohlo mu uniknout ani to, jak se spolu domlouvají a to nemohlo zvěstovat nic pěkného.

Přesto ale jeho myšlenky a celý nynější svět ovládal jen Turnaj, nervozita kterou pociťoval se ještě začala zvyšovat. Ve dne a někdy i dlouho do noci na sobě pracoval a Hermiona i Ron už byli brzy téměř neschopní pohybu, kdy si na nic pořád dokola opakoval svá kouzla.

Ale jeho kamarádi nebyli jediný, kdo jej v tom podporoval. Moody, McGonagallová a někdy dokonce i Brumbál mu dávali šanci a další možnosti. Ovšem Snape byl pak ten, kdo jej vždy něčím uzemnil. Hodiny lektvarů byly jako noční můry a po jejich vzájemném rozhovoru na téma žaberník už nebylo co dodat.

Brumbál chodil každý večer, když už studenti byli ve svých kolejí ven a dlouho byl pryč z hradu. Vracel se až k ránu a byl z toho velmi vyčerpaný. Jeho starosti se jen prohlubovaly.

„Kolik času ještě musí uplynout, abyste mě pustil, Brumbále.“ Mluvil jednoho takového večera rozhořčeně Snape a jako vždy se toto téma vracelo k tomu, co se stalo už dávno před tím.

„Něco nového kolem Turnaje?“ přešel ovšem jeho otázku ředitel a přecházel po pracovně sem a tam.

„Ne.“ Procedil skrz zuby lehce znechuceně mistr lektvarů. Dál sledoval bradavického ředitele a propaloval ho temnýma očima. Chtěl slyšet něco jiného.

Nakonec Albus zastavil a vrátil se za svůj stůl, kde rozložil další pergameny a nějaké staré mapy. Dlouze je zkoumal, ale pak se přeci jen opřel do své židle a propojil prsty do už tak známého gesta. Čelil Snapeovu pohledu a mlčel.

„Co čekáš, že udělám, Severusi?“ řekl nakonec tišeji a promluvil tak stejným způsobem, jakým třeba mluvil k Harrymu. Byla to zkrátka jeho záhadná otázka.

Snape udělal krok blíž a intenzita toho, čemu musel Brumbál čelit se tak jen zvýšila. Přesto v tom nebylo nic víc, než ledový pohled, který neodhaloval naprosto nic.

„Dovolte mi odejít.“ Řekl stroze.

Brumbál jen zavrtěl hlavou a zhluboka si povzdechl.

„Nemohu tě tu držet. Pokud chceš jít, můžeš.“ Odmlčel se.

Snape neodpověděl a několik minut tam jen nepohnutě stál. Pak jen bez pozdravu zamířil ke dveřím.

„Nedávej si žádnou naději,“ řekl ještě Brumbál. „Je to už moc dlouho.“

To jakoby chladného mistra lektvarů jen o to víc vyburcovalo, takže když se otočil a nasupeně přešel těch několik kroků zpátky, zdálo se, že všechno kolem bude brzy v plamenech.

„Vinu za to nesete vy! Dávno to mohlo být jinak, jen kdybyste tvrdohlavě nestál na svém!“

Ředitelem to ovšem téměř ani nepohnulo a když mu klidně odpovídal, na jeho rtech byl slabý záchvěv úsměvu.

„Ty se vážně zlobíš…“

 

Severus Snape měl jednu tajnou a velmi dobrou reservu, kterou oproti ostatním uměl využít.

Byl přeci kdysi a svým způsobem i nyní právoplatným smrtijedem.

Těžko spekulovat o tom, jestli ho to těšilo, jestli to dělal rád a nebo s tím byl jen smířený jako s nutným zlem, ale důležité bylo, že to mělo užitek.

Snad jednou si uvědomil a poprvé rád, že všechno to co musel dělat pro vlastní přežití - lži, intriky, plány a neustálý krok přede všemi, to bylo jeho tajnou zbraní. Používal svou mysl a ačkoliv to bylo nesmírně složité, sázel na své instinkty a věřil sám sobě. Musel, protože kdyby na sebe nespoléhal s největším nasazením, mohl už dávno být mrtvý.

A když něco chtěl, udělal pro to vše. Jeho hnací motor.

Nikdy k sobě nikoho nepustil, alespoň od jisté doby ne a dlouho tomu tak zůstalo. Znal své slabiny a věděl, že tohle by byla jedna z nich. Ale existovalo tu něco, co nedokázal ovlivnit.

Něco, co už od prvního okamžiku se mu vrylo pod kůži a postupem let se jen utvrzovalo. Byla ještě jedna slabina, jež měl. A za tu se nenáviděl.

Opovrhoval sám sebou, že přese všechno co dělal, tohle bylo v něm.

Zabíjel jako smrtijed, mučil, podával jedy a vysmíval se chladně všem těm, které nenáviděl. Jeden čas skutečně byl tím, za co jej později Voldemort milně považoval.

Jenže když se to změnilo a on si uvědomil, že tím co udělal neodpustitelně ztratil jediné po čem kdy toužil, změnil to. Udělal něco čestného a i když ze zcela vlastních důvodů, sobeckých důvodů, v důsledku to bylo dobré.

On to tak nechtěl a bylo mu jedno, že jej to vlastně činí lepším. Bylo mu to lhostejné, protože mu to nikdy nemohlo vrátit…zkrátka „něco“. Ale naučil se s tím žít, s tímto ano.

Jenže druhým otřesem, který jej málem strhl do propasti bylo něco jiného, horšího. Voldemort měl přeci jen něco, co ho mohlo učinit slabým a co jej drželo v šachu. A zároveň kvůli tomu věděl, že nikdy nechce být jako on, ale měl to pod kůží.

Ta jediná věc, za kterou se proklínal bylo, že tak jako sám Pán zla, on byl v jednom směru stejně chamtivý. Stejně majetnický a stejně po tom toužil, lesk jeho očí byl naprosto identický a za to se nenáviděl.

Existovalo na světě něco, co jej činilo závistivým a co chtěl mít za každou cenu. Víc než cokoliv jiného. A nenáviděl a tak trochu i žárlil na všechny, kteří kdy měli tu možnost se byť jen přiblížit.

Ta žena byla jeho zkázou a snad až do posledního dechu si uvědomoval, že díky tomu, že hluboko v minulosti bylo toto chtivé a ovládavé pouto uvězněno v něm, něco z něho pořád bylo temné. V tomto směru byla s ním, i když nikdy ne víc, než jen pouhý přítel, který ho ze srdce měl rád.

Nenáviděl se.

A nenáviděl se za to, že dokáže být v jedné věci stejný jako ten, koho nenáviděl víc. Ten, kdo mu v jeden určitý běh jeho života zabil srdce.

Siwan…

Tess…

Jak opojná byla její síla, uvědomoval si to kdykoliv byl blízko. Kdykoliv byla s ním, nebo se na něj jen dívala. Podvědomě měl v sobě tu touhu vlastnit něco velkého. Tu stejnou stračí touhu mít to.

Ale ona nebyla jen zdrojem, byla i někým, koho měl rád, protože mu byl přítelem. Neodehnala ho a nikdy ho nezavrhla, ačkoliv měl své temné období. Vždy byla ochotna mu pomoci a to bylo horší. Ať udělal cokoliv, pořád byla jeho přítel.

Svářilo se to v něm a neustále to svádělo boj, na kterou stranu se to nakonec nakloní?

Když ji hledal, zuřil.

 

„Takže i Brumbál si myslí, že Ty-víš-kdo nabývá na síle?" ptal se ho Ron šeptem.

Harry se už svěřil jemu a Hermioně se vším, co spatřil v Myslánce, a téměř se vším, co mu pak Brumbál řekl a ukázal - a samozřejmě to sdělil i Siriusovi, kterému poslal sovu, hned jak odešel z ředitelovy pracovny.

Toho večera všichni tři seděli ve společenské místnosti opět dlouho do noci a probírali vše znovu a znovu. Harrymu se z toho až začala točit hlava - pochopil, proč Brumbál říkal, že člověk může mít hlavu tak plnou myšlenek, že se mu uleví, když je může odsát.

Ron upřeně zíral do krbu. Harrymu připadalo, že se jeho kamarád trochu třese, třebaže byl vlahý večer.

„A Snapeovi důvěřuje?" navázal Ron. „Doopravdy mu důvěřuje, i když ví, že patřil k Smrtijedům?"

„Ano," přisvědčil Harry.

 

Našel ten dům a přese všechno přesvědčení se musel zarazit. Jak tady někdo mohl žít?

Kdysi to možná bylo lepší místo, ale teď byly stěny porostlé plísní, polorozpadlé a opuštěné.

Stodola, nebo co to bylo, které stála nedaleko odtamtud, už se válela v prachu a bylo poznat, že na celém pozemku už nebyl někdo několik let.

Vysoká tráva a keře tomu všemu dodaly jen dojem naprosté svobody a džungle.

Hůlkou posvítil ještě jednou k troskám domu a nakonec se pomalu vydal k nim. Byla bezhvězdná noc a vítr šeptal štiplavě své chladné verše.

Bylo naprosté ticho.

Opatrně se přibližoval a rukou stále pěvně svíral hůlku, nakonec jí nechal zhasnout a ještě na chvíli zastavil, aby se zaposlouchal.

Od domu se k němu donesl hnilobný puch a vlhkost. Uslyšel zavrzání dveří a pak ránu, když cvakly a zase se otevřely. Vítr si s nimi hrál a oni pro něj naříkaly do noci.

Bylo to tak odporné, že se sotva odvažoval jít dál, ale musel.

Pomalu překročil spadané trámy a vstoupil do zbořeniště. Jak čekal, bylo opuštěné.

Stěny kdysi tapetované, byly nyní oprýskané. Okna měla rozbité tabulky a všude po zemi se válel rozbitý porcelán.

Znovu trochu posvítil hůlkou před sebe a pomalu prohledával trosky. Už chtěl odejít, když noční krajinou zaznělo ostré zahvízdnutí a pak výkřik.

Byl mužský a jeho obsah hlásal jediné. „Zapalte to!“

Neriskoval odhalení, ale ještě se ani nepřemístil. Místo toho se dopracoval skrz trámy k jedné stěně a vyhlédl opatrně ven.

Vzduchem se přiřítila louče a po ní další a další. Zapraskaly na suchých trámech a vznítily se.

Snape něco zamručel a proklínal ty vesničany venku, že založili požár zrovna teď.

Vše kolem začaly uchvacovat plameny a dým plnil zbytky domu neobyvatelnými.

Pokusil se přemístit, otočil se, ale nepovedlo se to.

Někdo toto místo předtím zabezpečil.

Zaklel ještě jednou a pokusil se dostat k východu, jenže tam už se zřítila i poslední stěna.

Byl v pasti.

Vesničané venku hlasitě hulákali a pořád dokola opakovali: „Zapalte to! Zapalte to!“

Bylo mu jasné, že se tu muselo stát něco ošklivého, když si nepřáli nic jiného, než aby to místo bylo jednou pro vždy pryč.

Jenže jemu bylo k ničemu, že nevěděli, že je někdo uvnitř. To si to nemohli zkontrolovat? Co kdyby tu ještě někdo byl!

Znovu se pokusil o přemístění, ale ani tentokrát nedosáhl ničeho. Zakašlala a pokusil se rozehnat dým.

Plameny vyšlehly i nedaleko místa kde se schovával.

Zastínil si rukou oči a rozhlédl se kolem.

Jenže pak ucítil něco dalšího.

Ani nestačil zareagovat, někdo byl najednou těsně za ním a pak už bylo všude kolem černo.

Omráčili ho.

Matně si vybavoval jen: „Zapálit, zničit. Ať shoří!“

Nevěděl jak dlouho byl v bezvědomí, ani proč se tak najednou probral. Ale když otevřel oči, cítil kolem sebe pořád ten štiplavý pach.

Byl opřený o strom a stál. Někdo ho držel pevnou rukou a podepíral.

Chtěl ucuknout a automaticky sáhl po hůlce, ale byla pryč.

Vysmekl se, ale ten kdo jej předtím držel mu nebránil.

Naopak, měl teď ruce zdvižené v přátelském gestu. Pak mistr lektvarů zaznamenal uchechtnutí.

Nebo spíš zasyčení? Nedokázal to rozeznat.

Neznámý natáhl ruku a podal mu zpátky hůlku.

Okamžitě ji přijal a o krok ustoupil a namířil ji na něj. Jaký div, že se dokázal ovládnout tak dlouho.

„Dej to dolu, hlupáku.“

Nevraživě si prohlížel toho člověka, který až dosud stál ve stínu. Nedokázal rozeznat kdo to je, ani jestli je to kouzelník, nebo ne. Ale musel být, jak jinak, by jej dokázal překvapit? A dostat odtamtud ven?

Nicméně Snape mu i nadále mířil na prsa a odmítal sklonit hůlku, dokud se nedozví víc.

Hlas toho neznámého zněl kovově a ostře. Tak trochu i tlumeně, jako by tvář byla ukrytá pod maskou. Z jeho postavy neviděl nic.

„Vím kdo jsi, v co se mění tvůj bubák, vím na co zemřela tvá prabába. Dej to dolů, než si ublížíš.“ Znovu ho vyzval.

Snape neváhal ani na chvíli, lehkou vibraci a šimrání v ruce už dávno znal. Jeho hůlka sesílala kouzlo. Ani jej nemusel vyslovit, v tomhle byl dobrý, až moc!

Ale pak se najednou oběvil někdo třetí.

Jeho kouzlo selhalo a nikdy nevyšlo z hůlky ven.

„Nikdy neposloucháš.“ Byla lehká výčitka.

Prozářila svým vlastním kouzlem vše kolem a na chvíli mu tak odhalila celý výjev.

Jak to, že je necítil, ani neviděl předtím?

Stáli kolem něho v kruhu a sledovali ho. Ten, který ho předtím podpíral se teď vydal k ní a on na chvíli zahlédl to co hledal.

Zvláštní odlesk v očích, tlumené světlo přívěšku a konečně, když mu je odhalila, na okamžik tak prozářila i sebe.

Pozdravila toho muže a on si sundal masku. Opětoval pozdrav přeloženými prsty na srdci a slovy, které on nikdy neslyšel.

Kývla hlavou a pak se vydali všichni směrem k světlejšímu pruhu u lesa, odkud byl jasně vidět ještě stále doutnající zbytek domu.

Snape stál na místě jako přimražený, ale když se otočila a pobídla ho mlčky aby jí následoval, šel.

Došli k okraji lesa a on kousek za nimi také. Konečně je viděl o něco lépe.

Tři muži a dvě ženy. Siwan poznal, i když mu to dalo trochu zabrat.

Muž, který ho předtím držel opřeného o strom a možná ho i dostal ven z toho domu držel svou masku v ruce, jeho obličej byl plný vrásek i jizev.

Další dva pak byli od sebe odlišní jako den a noc. Jeden už byl vlastně stařec, měl dlouhé bílé vlasy, ale přesto neměl stařecké držení. Druhý byl zase na první pohled impulzivní a rozhodný, byl to typ muže, který budil respekt. Buď nenáviděl a nebo byl někomu nakloněn.

Siwan byla vedle něho a tvořila rozhraní mezi nimi, ale po jeho druhé ruce byl ještě někdo.

Ta žena měla světlé vlasy, vypadala mladě a její vzezření bylo tak zvláštní.

Dlouho mlčeli a jen se dívali na hořící trosky a vesničany, kteří poskakovali kolem toho.

Trvalo dlouho než plameny zase klesly. Po jejich řádění zbyl jen popel a štiplavý dým.

Siwan to celé sledovala, ke konci se pak otočila ke svým bratrům.

„Dům je pryč, závazky padly.“ Řekla chladně.

Nwalme přikývl, ale pak se obrátil k nejstaršímu z nich.

„Dokud tvůj bratr nevysloví propouštěcí slovo, ještě není konec. Začal jinde, má nový dům.“

Siwan znechuceně zavrčela.

„Právem tohoto domu jsem k němu byla ještě vázaná. Ať si shnije kde chce!“

Istima ovšem znovu zavrtěl hlavou.

„Jdi, prozatím máš svobodu. Může se ale vrátit a bude-li chtít, mohl by mít právo tě odvést.“

Nikdo neodpověděl.

Siwan pak sklonila hlavu a když ji zvedla, jen přikývla.

„Půjdeme.“

I její bratři přikývli.

„Co budeš dělat teď?“ zeptal se Ráva.

Amaurea pomalu obešla stromy a stoupla si k nim, dívala se ovšem jinam. Totiž na někoho jiného.

„Vrátím se,“ odpověděla prostě Tess. „Znovu.“

Istima přišel blíž a políbil jí na čelo.

Otočila se pak k Nwalmemu a mlčky se jeden druhému dívali do očí. Nakonec se jen ušklíbla a i on nevypadal příliš spokojeně.

Ale nevšímala si toho, přešla k Severusovi a protáhla se kolem něho. Když ho míjela, jen tiše mu zašeptala do ucha, aby jí následoval. Šla dál podél hranice lesa a nakonec odbočila do jeho hlubin.

Šel za ní.

Mohlo to trvat další půl hodiny, když tak mlčky šli a ani jeden ani druhý to ticho neprolomili. Vyhýbali se stromům a obcházeli trní, ale pořád se drželi jedním směrem.

Pak se náhle zastavili.

Severus nechápal proč tam a proč teď. Nic kolem nebylo, jen stromy rostly víc u sebe.

Otočila se na něj, v té tmě viděl jen nepatrný záblesk očí.

„Nemohu se s tebou vrátit.“ Řekla tichounce a znělo to jako odněkud z dálky.

Snape se ovšem na nic neptal, jenom tam stáli a jeden druhého si měřili.

„Jistě že můžeš, musíš!“

Zavrtěla hlavou.

„Ty to nechápeš.“ Hlesla.

„Tak mi to vysvětli! Kde jsi byla celou tu dobu a co mělo tohle všechno znamenat!“

Udělala krok blíž a on vycítil její blízkost, ale zároveň necítil nic, jako by tam ani nebyla. To bylo zvláštní.

Chvíli to vypadalo, jako že se ho chce dotknout, ale neudělala to.

„Nerozumíš mi, já nesmím.“ Zopakovala znovu trpělivě. „Ve skutečnosti tady vůbec nejsem. My dva spolu teď nemůžeme mluvit a dokonce,“ odmlčela se a znovu přistoupila blíž. „Nemohu se tě ani dotknout. Copak to nechápeš?“

Byli sotva pár centimetrů od sebe, na chvíli také zaváhal a chtěl sám natáhnout ruku, ale také to neudělal.

Smutně se mu podívala do očí a on je konečně uviděl z blízka.

„Copak nechápeš, co se stalo?“ řekla vzdáleně a s hlubokým žalem.

„Kde jsi, kde tě najdu, co mám udělat!“ řekl rychle, ostře, ale hlavně naléhavě.

Ale to už se skutečně vzdalovala. Něco se dělo a on začínal tušit co.

„Najdi mě.“ Řekla a pak se mu rozplynula před očima.

Slyšel pak cosi jako výkřik, nebo vypísknutí? Na místě, kde ještě před chvílí stála se k zemi snášelo jediné pírko a lesním podrostem ještě dozníval v ozvěně fénixův hlas.

„Tess!“ zaklel.

Pak se otočil a vydal se pryč, rychle. Velmi rychle.

 

 

23.05.2008 18:06:09
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one