Kapitola 20. Meteorit v rudé barvě

Musela jsem ji vložit už v neděli, protože v pondělí už asi nebudu mít čas...ale každopádně...
Doporučuji, abyste to nečetli pokud máte slabé žaludky...něco by se vám nemuselo líbit, ačkoliv to tak prostě bylo :-P
Možná bych mohla říct, že ta další už taková nebude, takže nebojte :-)
vaše B.
PS: komentáře pište, vážně to ocením...

 

O tom, co se stalo na hostině nemluvil nikdo. Přesto to stále viselo ve vzduchu jako tíživé závaží a bylo to až příliš těžké, než aby to běžný čas a řečnění mohl odnést.

Siwan od té doby změnila všechno dosavadní a doslova převrátila na ruby celý Sever.

Kde předtím byla shovívavá, nyní byla ostražitá, zvýšila své nároky a požadavky. Dvorní mág a ostatní kouzelníci byli aktivně se podílející součástí nových opatření hradu a dalších záležitostí.

Ačkoliv to nikdo neřekl na hlas, Sever byl od té události v pozoru.

Těla dvou vlkodlaků byla spálena a pochována se všemi tradičními náležitostmi. O to se jako zástupce Vévodkyně postarala a vymezila tak jasný rozdíl mezi nimi a jejich nepřáteli. Voldemort se o takové záležitosti nestaral, pokud po něm neuklidil Naginy, tak už nikdo.

Co se ovšem začínalo zhoršovat bylo Tessiino tušení, kromě těchto starostí, jak nejlépe připravit zemi a její obyvatele na novou válku, měla ještě jinou věc k řešení. Týkala se její vlastní osoby a něčeho, co se stalo před koncem prázdnin, tedy v době, kdy byla ztracená kdesi ve Francii.

Někdo ji tam skutečně našel, tak jak předtím žádala Severuse, ale nebyl to nikdo od Brumbála, od Řádu a dokonce ani nikdo, koho by si přála, aby to udělal. Byl to opak.

S každým dnem se začala děsit toho, až ji přijde ona zmíněná černá obálka a v ní budou instrukce, jak se dohodli.

Stávala se nervóznější, přísnější a náročnější, věděla, že jí nemůže zbývat mnoho času a bude muset odejít, ale do té doby udělá vše co bude umět a muset, aby zastavila to řádění Temného pána. I když ten byl stále popírán a nikdo nechtěl věřit tomu, že je zpět..mimo Brumbála, jí a díky nim i celého Severu.

Ovšem to nebyl jediný problém, který seveřané měli, tím dalším byli vlkodlaci, na oslavné hostině jim to dali jasně najevo. Stará smečka a kolonie z blízkosti hranic se zřejmě opět sjednotila a tímto útokem dali najevo, že s nimi mají počítat.

Lidé z bezprostředního okolí byli evakuováni pryč a platil zákaz nočního vycházení. Děti byly posílány do bezpečí a ten kdo nechtěl opustit své domy se také připravoval, ale měli vůbec šanci, pokud to skutečně vypukne na novo? Znovu vraždění a bezcitná nenávist, zkrátka smrt… noční a občas i denní stíny všechny začínali opět děsit a vlkodlaci byli tak blízko.

Jestli v celé Anglii platilo jako nejhrůznější slovo Voldemort, tady na Severu to byl vlkodlak. Kradli, zabíjeli, ale častěji si zotročovali děti a dorůstající mládež. Činili z nich další děti noci a nezastavovali se před ničím. Mnoho rodin mělo osobní zájem ve vlčích koloniích, ale všeobecně se říkalo, že ten koho si odvedou, nebo získají, je ztracen. Pod vlivem jejich vůdce se z nich stávali bestie. Voldemortova armáda sloužící k zastrašování.

Siwan se rozmýšlela, jestli dá vědět Vévodkyni o tom, co se nyní děje, ale rozhodla se že ne. Dokud to dokáže udržet sama, pak není třeba zatěžovat jí tím, co se děje. Pro zatím, udělali preventivní opatření a během jejímu úsudku zalarmovaly Sever do hodiny po útoku. Každý věděl co dělat. Byli vysláni poradci, vojáci i špehové a mnozí další se Spoustou úkolů. Země byla dlouho v míru a tak bylo třeba zjistit, co mají udělat a kde jsou nedostatky. A každou hodinu se vraceli další a další a Siwan s pár vyvolenými mágy a vojevůdci a nebo jen prostými lidmi, kteří jako klanoví vůdci stáli v čele, se podle nich zařizovali.

Hlídky byly zesíleny, města se začala více zásobovat, zavedly se kontroly všech a všeho co do města vstupovalo a dokonce i toho, co šlo ven.

Lidé z venkova se přesouvali blíž a všichni co mohli a nebo chtěli se učili jak se ubránit.

Proti vlkodlakům to stačilo, to Siwan věděla, ale jak dlouho by vydrželi proti kouzelníkům?

A pak to přišlo.

Stalo se to uprostřed jedné takové porady, kdy se zrovna řešil přístavní dovoz a příliv uprchlíků z okolních ostrovů, když Siwan mezi zprávami a poštou, co ji toho rána doručili viděla svou nejhorší obavu.

Vytáhla obálku ze štosu a měla pocit, jako když se vše kolem najednou zastavilo. Sotva dýchala a každé pohnutí srdce cítila tak hluboce. Bylo to jako zpomalený film.

Sevřela ji pevně, až ji klouby na prstech zbělaly, věděla co to znamená. Volali ji.

Zavřela na chvíli oči a zapomněla na svět kolem sebe. Ani to nemusela číst, věděla co tam stojí.

Pak přeci jen nechala svět znovu se pohnout a prudce se nadechla. Rukou co svírala dopis praštila pěstí do stolu, až zaduněl a rázem se všichni obrátili na ní a zmlkli.

Její oči se změnily a byly černé, neproniknutelné a tajemné. Ukryla za nimi svou zlost a zuřivost, musela být klidná a uvažovat.

Oknem, které bylo otevřené k nim dolétly dětské hlásky a jeden z nich patřil Tommymu. Siwan to pomohlo a na okamžik střelila pohledem k oknu. Pak se zvedla a za úplného mlčení k němu přešla a zavřela ho. V tom horkém dni stejně nemohli přilákat neexistující vánek dovnitř.

Všem uprchlíkům a jejich rodinám poskytneme přístřeší a jídlo, dokud to bude potřeba. Nabídněte jim práci, bůh ví, že jí je hodně. Ubytujte je a pomožte jim, ať každý dělá to, v čem je nejlepší. Pobyt zde si musí odpracovat a ten kdo nemůže pracovat se postará o děti. Všichni ostatní budou muset pomáhat ostatním a tím uděláme víc, než v co bychom doufali.“ Řekla rázně, její oči se opět změnily k normálu a její vztek se jí podařilo umlčet.

Pak nechala zavolat dva posli.

Oba to byli šikovní muži a oba uměli jezdit, což bylo na Severu výhodou. Kouzla zde nebyla používána a tedy se ani pošta nemohla přepravovat letaxem. Sovy zde nebyli používány z hlediska přihlédnutí k jejich právům na volnost.

Siwan se pak ještě jednou nadechla a tím nejklidnějším, ale zvučným hlasem jim dala rozkazy.

První z nich byl určen Istimovi:

Můj nejmoudřejší bratře, hlásal.

Oba jsme věděli, že tento den  musí přijít, ačkoliv jsem doufala, že to budu smět odložit. Věřila jsem, že čas se alespoň jednou slituje, ale bohužel jsem opět prohrála.

Žádám tě, abys se okamžitě rozjel na Sever, budou potřeba tvé rady a moudrost, kterou já už nemohu poskytnout.

Udělala jsem vše, co jsem mohla, snad to pro nejbližší dobu vystačí.

Navždy tvá Siwan.

 

Ten druhý vzkaz byl pak určen Vévodkyni a jeho obsah se týkal převážně dokonalého a podrobného popisu všeho co se událo a všeho, co udělala a jaká byla rozhodnutí a rozkazy Siwan jako její zástupkyně.

Na konci dopisu pak bylo připsáno:

Odpusťte mi, pokud jsem vás zklamala. Snažila jsem se jednat vždy tak, abych uchovala Sever svobodný a schopný čelit temnotě a zlu, které k nám opět vztahuje ruce.

Nejsem však Vévodkyně ze Skeliff, ta, kterou její lid miluje a šel by za ní kamkoliv. Ta, které říkají Lvice.

Výsosti, jsem nyní vázána přísahou z minulosti a musím ji vyplnit, pokud to přežiji vrátím se k vám a budu čelit vašemu hněvu a spravedlnosti. Pokud ve mně zbude život, přijedu na Sever, kde vás vyhledám a zcela přijmu trest, který pro mne budete mít, kéž se toho dožiji.

Vaši zem musím opustit, dělám to s tím nejhlubším smutkem, ale s vědomím, že v jejím čele do vašeho návratu bude stát můj bratr Istima. Pokud to uznáte za vhodné, zůstane u vás i po té, jako věrný rádce. Já to učinit nemohu.

Sbohem

     Vám oddaná Siwan

 

 

To bylo vše..jednoduché, prosté, ale výstižné.

Zbývaly už poslední dvě záležitosti.

Ta první se týkala rozkazů pro ty, kteří tu měli zůstat i nadála. Neřekla jim co má v plánu, jen se postarala o to, aby věděli co dělat. Vysvětlila to tím, že si potřebuje odpočinout, protože posledních 48 hodin nespala.

Ne snad, že by to potřebovala, ale byla to dobrá výmluva.

A druhá záležitost?

Tommy…

Siwan naplánovala jejich odchod na noc. Ubylo lidí a sloužících pobíhajících po chodbách a navíc byly všeobecně lepší podmínky pro nenápadně zmizení.

Tommymu vysvětlila, že musejí odejít a že se sem na dlouhou dobu nevrátí. Sbalila mu nejnutnější věci, jako oblečení, některé hračky a také pár jeho oblíbených sušenek, vak vody.

Nechala ho, aby se teple oblékl a pak ho opatrně zahalila do svého černého pláště.

Sama pro sebe neměla nic, jen oblečení a meče připjaté na zádech.

Byla v černém a ve zbroji.

K sedlu připjala ještě luk, dýky a náhradní meč. Nic víc.

Koně vyvedla už to odpoledne na vzdálenou pastvinu a sedlo s tímto vybavením schovala do duté vrby nedaleko.

Zhluboka se oba uprchlíci nadechli a pak Siwan otevřela dveře.

Procházeli tiše chodbami a nepromluvili. Tommy vše sledoval a rozhlížel se, čas od času se otočil, něco ho děsilo. Nějaký stín je snad pronásledoval?

Z hradu se dostali bez potíží a díky matčině schopnosti se dostali i kolem stráží a pak na pastvinu. Tommy čekal a chroupal jednu ze sušenek, než jeho matka připevnila sedlo a uzdu. Zkontrolovala třmeny a pak s mírným úšklebkem vyskočila do sedla. Přiklusala k němu a vytáhla ho také před sebe do sedla.

Znovu jej pečlivě zahalila do pláště a políbila do rozcuchaných vlasů.

Otočili se naposledy k hradu. Něco si pro sebe mumlala, on z toho jen rozuměl to, že to je možná naposledy, co jej vidí.

Tommy zesmutněl, ale vnímal i něco z matčiny nálady. Byl to strach a láska…a nebylo to naposledy, co to za jejich divokou noční jízdu cítil.

Kůň běžel zběsile a nezastavoval se. Byla v tom jakási magie, které z matky sálala do něj a on letěl jako vichr, neúnavně pořád dál. Ani ne za hodinu dorazili k hranicím a překročili je, stráže neměli čas je zaregistrovat a už uháněli otevřenými planinami dál a dál. Pořád pryč.

Pohupování a stále trvající běh koně nakonec chlapce v jejím náručí uspal a on usnul. Držela ho a společně se řítili nocí.

Pořád dál.

 

Tommy se probral až když ho matka vzbudila. Stáli a on už ani neseděl na koni, držela ho v náručí a jemně ho hladila po hlavě a mluvila na něj.

To už byl vzhoru úplně.

„Mami? Kde to jsme?“ zeptal se a rozhlížel se kolem.

Byli v nějakém městě, nejspíš Londýn? Nebo také ne?

„Tome?“ zašeptala a on se na ni otočil.

Vypadala najednou jinak, než jak ji znal. Byla strhaná a měla kruhy pod očima, navíc vypadala, že bude plakat. Takhle ji ještě neznal.

Vyrůstal u ní a jejich vztah byl zvláštní, protože u něho nebyla pořád a nebyla obyčejná jako bývají mámy normálních, anebo i kouzelných dětí. Když trávili čas spolu, byla pro něj světem, silná a energická a vždy tam byla pro něho. Když se na něj dívala, smála se, nebo mu dávala dobrou noc, pořád to byla jeho „pravá“ máma, ale takovou ji neviděl. Děsila ho a nejednou se cítil tak…

„Musíš mě teď dobře poslouchat ano? Vím, že to nebude jednoduché zlatíčko, ale musíš to udělat.“

Začínal tušit a najednou se něco uvnitř něj sevřelo. „Mami?“ oslovil ji plačtivě i on.

„To je v pořádku,“ konejšila ho a její oči se tak leskly. „Musíme se teď na nějaký čas rozloučit ano?“

„Ale-.“ Začal.

„Tome, není žádné ale.“ Řekla trochu přísněji. „Budu teď mít nějakou práci…něco, co musím udělat víš? A nevím..no, nejspíš to bude trvat dlouho. Moc dlouho.“ Odmlčela se, aby se mohla nadechnout.

Tommy popotáhl, pravda už nebyl dítě, ale pořád něco v něm teď dětské bylo. Cítil totiž…

„Chlapče můj, teď od tebe budu chtít, abys šel támhle do těch dveří a zaklepal na ně. Až ti otevřou, tak jimi projdeš a zapomeneš na mě ano?“ říkala tiše a lámavě.

Tommy se dal do pláče. „Ale..“nedokončil tentokrát.

Siwan zamrkala a políbila ho na čelo.

„Budu vždy s tebou, můj chlapče, tady,“ řekla a dotkla se jeho srdce. „Mám tě tolik ráda.“

„Já tebe taky.“ Řekl.

Osušila mu tvář a pak ho obejmula. Otočila ho čelem ke dveřím, kam měl jít a zaklepat na ně a snažila se mu dodat odvaho. On ji už ovšem ztratil. Díval se tam a vše se měnilo.

Nakonec mu zašeptala lámavé: „Sbohem,“ a postrčila ho směrem do ulice.

Přešel vozovku a pomalými kroky došel k chodníku.

Někdy za sebou snad cítil její teplo a věděl, že je tam a sleduje ho, cítil spojení mezi nimi. Bylo tenoučké jako nitka a nejednou se stále natahovalo a sláblo a s každým krokem cítil větší a větší bolest, ztrátu a nehynoucí lásku kterou k ní cítil.

Dřív ho často opouštěla a čas od času odjížděla a nikdy to necítili, ale teď to bylo jako spojení, které se s každým krokem natahovalo. A skutečně jejich bolest tím rostla a cítil takovou lásku, jako kdyby se navzájem jejich srdce odtrhovala, jako kdyby jim odebrali nějakou část.

Nevydržel to, s křikem a pláčem se rozběhl zpátky. Tolik to bolelo.

Plakal a držel se jí pevně, nepouštěl a ona se také otřásala potlačovanými vzlyky, protože to také cítila a cítila to o to víc, že jako matka posílala dítě pryč.

Líbala ho na tvář a svírala v náručí a on plakal a držel se jí jak jen mohl. Trochu spolu bojovali, ale nakonec ho přeci jen uklidnila, ale stejně plačícímu se mu zadívala do tváře.

„Tommy, musíš to udělat. Je to jediná možnost, jednou se možná znovu setkáme a jestli se to stane, znovu mě poznáš. Teď ale musíš jít. Tak jdi a neotáčej se. Jdi chlapče!“ říkala zlomeně a ke konci už s jistou naléhavostí a tvrdostí kovu v hlase, která ho zastrašila a on couvnul.

Dívala se teď tak chladně.

„Jdi chlapče a pamatuj si, že tvá matka na tebe byla pyšná a já jsem také! Tak běž! Běž!“ křičela tvrdě, ale zoufale.

Plakal a vzlykal.

„Mami!“

„Tak už běž!“ křičela. A udělala výhružný krok k němu.

Zavrávoral, ale nakonec se otočil a s pláčem se vydal ke dveřím. Ty se mezitím otevřely a vyšla z nich nějaká žena. Byla mudlovsky oblečená a čekala na něj.

Tommy se zastavil uprostřed silnice a cítil nehynoucí bolest ve svém srdci. Bolest a takovou lásku, kterou ještě nikdy necítil.

Chtěl se otočit, ale neudělal to. Bál se, že už by tam nebyla. Zavřel oči a přešel na druhou stranu.

Vystoupal po schodech a pak s posledním zabodnutím žalu, bezmoci, bolesti a lásky překročil práh.

Dveře se za ním zavřely.

Siwan se podlomily kolena a zhroutila se na ulici. Lampy kolem zablikaly a jedna zhasla. Dala se do pláče a vzlykala, bylo to o to horší, že tento pláč byl bez slz.

Už jí žádné nezbyly.

Nakonec se i ona uklidnila a podařilo se jí vstát. Nepodívala se už na ten dům a nepodívala se ani zpět.

Kráčela pak vrávoravě a později jistějším krokem zpátky na kraj města a nakonec se přemístila ke koni. Vyšvihla se opět do sedla a pobídla ho. Věděl kam jít a šel s hlavou svěšenou. Jeho paní stále naříkala a vzlykala, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Až už nedokázala ani to a jen se mu rukama zavěsila kolem krku a společně mířili pryč.

Pouto bylo přetrženo.

 

Brumbál ve své pracovně rozmlouval se Severusem a tak trochu se důrazně bavili o posledních událostech na radě smrtijedů. Protože mistr lektvarů byl opět na jejich „straně“.

Ředitel se zrovna na něco ptal, když fénix na svém bidýlku ostře vypískl.

Brumbál a Snape se na něj otočili a bylo to jako v tu pravou chvíli.

Dveře se rozrazily s velkou silou, až málem hrozilo vypadnutí z pantů a do místnosti vkráčela, tedy spíš rázně vešla Siwan.

Její oči plály potlačovaným hněvem a ještě něčím jiným.

Bylo to zhruba o měsíc a půl později, kdy naposledy viděla Tomyho a všechny ty jež milovala. Pak odešla a oni o ní nic nevěděli, jen to, že byla pryč a že po tom, co se vrátila byla někým jiným. Bylo v ní zlo a Spousta hněvu a hoře. Nemluvila o tom, ale od té doby byla téměř posedlá a nepříčetná vším zlem. Nenávist k Voldemortovi, jakkoliv velká předtím se ještě zdvojnásobila, že chybělo jen málo, aby převrátila svět naruby.

Chladně se podívala na oba dva a nakrčila čelo. Pozdravila je svým gestem, ale pak se otočila k fénixovi a natáhl raku. Přeskočil na ni a jemně ji klovl.

Její výraz ani zevzření to ovšem nezměnilo.

„Siwan, co to-.“ Nedokončil ovšem, protože ve stejnou chvíli vběhl dovnitř celý zadýchaný, ministr kouzel osobně. Hned za ním mu v patách byli tři bystrozoři.

Buřinku svíral v ruce a byla trochu pomuchlaná.

Siwan mu nevěnovala pozornost, místo toho jemně pohladila bratra po zlatém peří.

Oba doposud přítomní to sledovali.

„Jak si to představujete, nechám vás zavřít! Tohle už přeháníte!“ křičel Popletal.

„Pane ministře, co se to tu děje.“ Oslovil ho Brumbál.

„Pokud vím, veškeré naše svazky už pominuly, nebo si přejete ještě něco?“ řekla chladně Siwan, až to působilo jako zamrazení ledu a ministr ustoupil.

Snape a Brumbál zůstali na svých místech, ale oba to cítili stejně. Tohle začínalo být jako rozluštění záhady, na kterou čekali. Cítili, že dnes se možná dozvědí pravdu. Pravdu o tom, co se stalo a co Siwan udělala.

„Jestli si přeji ještě něco?“ zaprskal Kornelius. „To si teda přeju! Vy ihned půjdete se mnou! Dlužíte nám vysvětlení a navíc mám právo vás zadržet. Půjdete do vězení!“

Brumbál udělal krok vpřed a Snape také chtěl už už promluvit, tohle bylo moc. Ale v tom..

Siwan prudce mávla rukou a fénix vzlétl a křičel.

Čerň v jejích očí jí divoce zaplála a najednou snad hořelo i její tělo, přívěšek se leskl jako kdyby v něm byly uvězněné blesky a podlaha se míně otřásala.

„Já nejsem žádná hračka a ani příležitostný kouzelník! Mě nikdo nebude ovládat!“ křičela ona a najednou všechny světla zablikala a skomírala.

Její vzezření bylo hrozivé, protože se nad ministrem tyčila a blesky jí málem šlehaly z očí.

„Já už svůj díl odvedla a nedlužím vám nic! Opovažte se mi stát v cestě, vy hlupáku!“

„Jak se opovažujete!“ zakřičel odvážně Popletal.

Fénix nad ní kroužil a křičel z plného hrdla. Udělala krok dopředu.

„Tak dobře.“ Řekla temně. „Chcete vědět, co se tenkrát stalo? Ukážu vám to a bude to to poslední, co po mě kdy budete chtít.“ Zasmála se vysokým a nepřirozeným smíchem.

Popletal couvl, protože v tu chvíli z ní šel skutečně strach.

„Ne-nepřibližujte se ke mně. Brumbále! Udělejte něco!“

Ale Brumbál nic neudělal, protože Siwan už se nedala zastavit. Všechen ten vztek a zuřivost se nyní přenesly do jiné formy a když chytila Popletala za zápěstí, přenesla jeho i ostatní pryč.

Daleko pryč, do míst, které už v té době bylo jen ničím ve srovnání s tím, do čeho je nesla teď. Byla to její vzpomínka. Vzpomínka ferlinga mocná a dokonalá.

A hlavně.

Byla živá!

Víření času a prostory se míhaly kolem nich. Když je to vyplivlo odstředivou silou, zjistili, že stojí najednou na jakési kamenité stráni a hledí na pláň pod sebou. Ale v tu samou chvíli je to uchvátilo a zamrazilo zároveň.

Byla to bitevní pláň!

Pod nimi stály šiky bojovníků a legií srovnaných do formací a svírali polovinu pláně. Byly všech možných barev, ale nejvíce převládala bílá a rudá. 

Lučištníci zahalovaly nebe do mraků šípů které jen lítaly sem a tam a zasahovaly nepřátele.

Nově příchozí se rozhlédli kolem.

Bylo to ohromné, pod nimi se střetávaly vojáci a všude se ozýval křik, povely a nářek raněných. Mrtvá těla zůstávala na místech a byla ušlapávána a přes ně se vršili další a další.

Kolem ministra a ostatních stáli nějací lid, vyhlíželi neobyčejně a každý jinak, ale něco měli společného. Byly to mágové.

Podle jejich  šatů by se dalo usoudit, že byli někde v okolí Arábie..

Hleděli kamsi k přední linii, kde byly boje nejzuřivější, podle toho se dalo poznat, že je vůbec nevidí a že tedy to není až tak živé. Jim se tedy nemohlo nic stát, což ministr sice ocenil, ale nelíbilo se mu to.

Rozhlédli se kolem, po Siwan, ale nikde jí neviděli.

Pak se něco změnilo. Vzduch byl děsivější a byl a v něm elektřina. Nebe bylo najednou rudé a černé a bitevním polem, kde se sváděl nelítostný boj se rozeznělo troubení na rohy a křik mnohem silnější. Byl to křik bolesti.

Najednou i oni poznali, co se to dělo, protože se kouzelník, hned vedle Popletala zřítil k zemi a po nich i další. Z nebe padaly krvavé meteority, které na ně seslali nepřátelé. Černí mágové.

Popletal uskočil stranou a jeden z bistrozorů se na místě pozvracel, když viděl co zbylo z mága. Neměl už roce a ani nohy, bezvládně hleděl do nebe a byl pryč.

Další čarodějka zavřeštěla a její křik najednou zanikl a už se nikdy neobnovil.

Šiky bílých najednou zachvátila panika a všude se ozýval křik, na bojiště sesílaly nejen meteority, ale i oheň.

Mágové co zbyly neměli už sílu je chránit a padali jako mouchy.

V to chvíli se vedle Brumbála objevila Siwan a její oči se tak leskly. Přešla kolem nich a stoupla si na skaní výčnělek, na krvavou skvrnu, které byla vedle jaké si hmoty, nechtěli vědět, kdo to byl dřív.

„Chtěl jste vidět, co se stalo, Popletale?“ zeptala se drsně a otočila se na něj. „Tak proč se k sakru nedíváte!“

Pak se znovu dala do smíchu, ale přestala.

Popletal sinalý hrůzou se skácel na zem a zakrýval si oči. Ostatní na tom nebyli lépe. Jen Snape a brumbál to celé sledovali.

Fénix jí opět přeletěl nad hlavou.

Pak se kolem mihl záblesk a Popletal i jeho stráž byli pryč.

Siwan se dál dívala z útesu na tu spoušť, ale teď už byla jiná. Oba muži to hned poznali, protože teď už neměla vztek, teď už byla smutná.

„Kde to jsme?“ zeptal se mírně ředitel.

Dívala se s bolestí do údolí.

„Tohle je Raer-ednišav, jsme pryč z Anglie. Boj za svobodu, protože někdo podobný Voldemortovi chce vyvraždit celou tuto zem.“ Odpověděla.

„A ty?“

Sklonila hlavu a na její tváři byly slzy.

„Já jsem toho součástí. Musela jsem to udělat, protože to byl Popletal, kdo si dal tu práci a nešel mě. Byl to on, komu jsem musela slíbit jednu bitvu a tady jí ten hlupák má.“

Snape se na ní díval a vyjadřoval vše, co nyní viděl, co cítil i bolest, kterou nemohla znát, totiž výčitku, že jí k tomuhle donutili i oni.

„Kdo je to?“ zeptal se ještě Brumbál.

„Turečtí jsou ti červení a z Arábie bílí…ti černí jsou…ale co na tom záleží. Vezmu vás zpět.“

„Kde jsi ty?“ zeptal se konečně Snape.

Siwan zvedla hlavu a ukázala někam do údolí. „Tohle není nic pro vás.“

Ale oni to chtěli a museli vidět, stejně tak jako Popletal musel vidět co způsobil.

Bílí a červení prohrávali a černí je teď masakrovali. Využívali chaosu a zabíjeli chladně všechny i když utíkali.

Pak se scéna změnila podruhé. Najednou se mraky rozestoupily a slunce vysvitlo a zářilo neobyčejně silně. Ti co ještě před chvílí vyhrávali, nyní odhazovali zbroj a křičeli bolestí.

Ozvalo se třetí zatroubení a pak se země rozduněla tisícovkou koňských kopyt.

Ze strany černých se ozvaly zoufalé výkřiky a brzy se donesly až k nim nahoru.

„Jsou tady!“ křičeli.

Mihnutí bylo rychlé a pak se ze tří světových stran, z úbočí i plání vyřinuli jezdci a pustili se do křídel černých a do nejzuřivějšího boje na středu. V čele stál Ráva a brzy poznali i jí. Byla s ním. Jako první vrazila přes jejich přední linie a s ní přicházel smrt, nikdo nepostřehl lesk mečů protože slunce je ubíjelo a pálilo. To byla jejich práce.

Pak se ona po boku s Rávou dostali až k nim, k černám mágům a nastala řež, ale to už se všech znovu zmocnilo víření a když otevřeli později oči byli opět v pracovně.

Siwan stála na Popletalem, který seděl na zemi a otřásal se.

„Toto je škola Čar a kouzel, odejděte. Zde už nemáte co pohledávat.“ Řekla tvrdě. Nato se otočila a napřáhla ruku k fénixovi, které na ni přistál, jakoby tomu nikdy nebylo jinak.
A bystrozoři odvedli a odvlekli svého „pána pryč“.

Siwan pak skanula po tváři slza do fénixova peří a on ji položil hlavu na rameno, do zvláštního obětí.

Pak se dveře bradavické ředitelny uzavřely a ukryly vše bezpečně za sebou.

 

01.06.2008 22:55:34
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one