Kapitola 21. Hvězda svítí v dál

Kapitola 21. Hvězda svítí v dál - obrázek

Kapitola 21. Hvězda svítí v dál - obrázek

 

„Já už si nejsem jistá vůbec ničím, Remusi. Už nevím, kdo jsem a nevím, co jsem to udělala. Chtěla bych to zapomenout, bylo to tak strašné. Ale je to už pryč, teď už vím, že je to pryč. Jen jako noční můra. Ale s tím je tam i něco jiného, já nevím, jak ti to přiblížit. Prostě najednou nevím co bude dál, nevím vůbec nic a nevím ani, co bych měla chtít pak.“

„Rozumím ti, Tess.“ Řekl a dál ji sledoval, jak opřená o zeď u okna na něj hledí.

„Vážně?“ zeptala se  tak nejistě. Bylo to snad poprvé, kdy ji Remus viděl tak bezradnou a nerozhodnou.

„Protože já už vážně nevím, co mám udělat dál..je to všechno tak…a je to..já bych nejraději…“ odmlčela se a rukou si zakryla ústa.

Otočila se k němu zády a opět se dívala kamsi do zapadajícího slunce venku.

Remus měl na malý okamžik pocit, jakoby v jejích očích zahlédl blyštivý nádech. Ten, který provází smutek a beznaděj.

„Co bys nejraději?“ zeptal se opatrně.

Mnula si chvíli paže a trvalo to, než se byla schopná k němu opět otočit a pohlédnout mu do očí.

Měl pravdu, byla smutná. Bodlo ho u srdce.

Dávno už pochopil, že ji miluje, věděl to dokonce tenkrát, když jako jediná v něm neviděla vlkodlaka a kdy se setkali poprvé. Bylo to v ten večer, kdy ho přeměnila zpět do lidské podoby. Tenkrát to pocítil a od té doby ho to provázelo na každém kroku. Jenže pochopil, že ona v něm vidí jen přítele, někoho, koho vždy bude mít ráda, ale nikdy nebude milovat. Byla natolik odlišná a jiná, ale nikdy by mu nechtěla ublížit. Podařilo se mu to skrýt a nikdy jí to nedal najevo. Pochopil, že by jejich vztah neměl šanci, přesto ji svým způsobem miloval, protože ona už byla taková.

Ten samý cit se v něm probouzel i nyní, když naprosto zoufalá stála před ním a rozhodovala se o tom, co bude dál. Jestli poslechne své srdce a nebo zůstane sama.

„Tess,“ oslovil ji jemně. „zasloužíš si být šťastná a i když to není lehké, on také.“

Přešla k němu váhavě blíž a sedla si na zem, vedle jeho křesla. Hlavu opřela o opěrku a dívala se do země.

„Jenže já se tak bojím.“ Pípla tichounce. „Tolik, tolik, tolik temna. Remusi, já nesmím nikoho milovat. Vždyť jsem Ferling.“

Držel jí za ruku a cítil to slabé mravenčení, snad elektřinu, která prostupovala jejím tělem. Bylo to jen s ní, vždy to cítil, byla to její zvláštní schopnost. Ale bylo to příjemné, hřejivé a vždy když se ho jen letmo dotkla, když se obejmuli a nebo ho přátelsky políbila na tvář, vždy toužil, aby to trvalo déle. Protože když ten letmý dotyk skončil, cítil se prázdně, jako kdyby odešlo něco, co bylo něčím jiným. Něčím víc.

Sevřel její dlaň a potlačil ten smutek v sobě, bolelo ho, že to musí udělat. Že jí pomáhá, ale pro ni by udělal cokoliv.

Navíc stejně tak rychle jako se do ní tenkrát zamiloval, tak i velmi rychle pochopil, že ona miluje jiného. Bylo tomu tak odedávna, i když to trvalo roky, než na to oba přišli. Poslední dobou si byli tak blízko, ale jeden druhému se skoro vyhýbali.

„Brumbál mi jednou řekl, že každý si zaslouží někoho, koho by mohl mít rád.“ Odpověděl.

Podívala se na něj a znovu cítil, jak je smutná.

„Jenže tohle platí pro vás, ne pro mne. Naše pravidla…“ povzdechla si. „Říká se, že když se do někoho…no, když si k někomu vytvoříme silný vztah, nakonec se to obrátí proti nám.“

Znovu si povzdechla a pak, nesmírně unaveným gestem se opět opřela do opěrky křesla a zavřela oči.

Vlkodlak cítil s ní.

Ale jinak, jeho trápilo to, že ji takto viděl. Jak krásná byla, přesto jak vypadala unaveně a smutně. I on si povzdechl.

„Brumbál je ti přeci také blízký. Miluješ ho, nebo ne? Nebo Tommy?“

Siwan prudce otevřela oči a podezřívavě se na něj podívala. Odtáhla se.

„Proč o něm hovoříš! Říkala jsem ti přeci že-.“ Prudce se zarazila a semkla rty do úzké linie.

„Já vím.“ Bránil se a pozvedl ruce nepatrně do výšky. „Jen jsem myslel že-.“

„Ne! On je minulost. Zemřel! Zemřel, když jsme opustili Sever a část mě spolu s ním.“

„Siwan, byl to tvůj syn!“

„A já bych udělala cokoliv, aby jím jednou znovu mohl být. Ale musí se toho nejdřív dožít a bude-li to možné, já bych ráda taky!“

„Proč všechny od sebe odháníš, proč toužíš být něčím….“ Zmlkl.

Dívala se najednou tak jinak.

„Dokonči to,“ zasýpala.

Věděl, že to musí udělat, ale nechtěl. Tahle hádka začala, ale neměla žádný smysl. Jen si ubližovali navzájem a otvírali hlubiny skrytých tajů.

„Buď jednou s námi Tess.“ Polkl, bylo to těžké, ale už nebylo cesty zpátky.

„Na Severu, v Arábii, pro Brumbála, nebo ministerstvo. Pro nás všechny….Tváříš se tak tajemně, pořád pro někoho něco děláš, neustále o něčem rozhoduješ, vládneš a nebo bojuješ. Ty nejsi na všechno sama Tess. Děláš pro nás všechno a jsi jako někdo, kdo nás vede, ale ty nejsi sama!“

Ani nepostřehl, že zvýšil hlas.

Tohle bylo na ní moc. Viděl to. Narazil zřejmě na něco, co mělo zůstat možná ukryté, ale byl čas a on to vyslovil. Nemohl to vzít zpět a možná, nějakým zvláštním řízením osudu, to zkrátka měla slyšet. Od něho...

 Vypadala bezmocně. Ruce svěšené podél těla a naprosto bezvládné. Hlavu lehce na stranu a tak neuvěřitelně prázdný výraz.

„Ty mi to vyčítáš?“ zeptala se zničeně.

Zavrtěl hlavou. „Jak bych mohl. Vždyť já tě přeci chápu.“

Po těch slovech ho opět zamrazilo a zároveň se cítil tak blaženě, když k němu přišla a nesměle ho objala.

„Já jen nechci, aby vyhrál.“ Řekla, nebo spíše zamumlala do jeho svetru. „Já se tolik bojím, Remusi.“

Pohladil jí jemně po vlasech.

„V téhle válce potřebuje každý své místo. To tvé je nahoře.“

Přikývla a odtáhla se.

Na dlouho se po tom odmlčeli a tato pauza způsobila, že se každý zabral do svých myšlenek.

 Promluvila až ona a porušila tuto němou bariéru.

„Tomyho jsem dovezla do jednoho sirotčince. Nechtěla jsem, aby se ho to nějak dotklo, tahle válka není jeho. Je možné, že bych vůbec neměla čas být s ním, navíc je možné, že mě brumbál znovu pošle za ním. Kdyby zjistil, že patří ke mně…nechci na to ani pomyslet. Děti jsou to nejzranitelnější místo v celém tomhle stupidním boji.“

Vlkodlak přikývl. „Bude mu tam dobře.“

Přešla opět k oknu. „jestli do dobře dopadne, budu moc ráda, až se pro něj vrátím.“

Znovu přikývl, ačkoliv to bylo k ničemu, nemohla to vidět. Tak to potvrdil ještě slovy: „Bude tam.“

Ovšem to už se opět vzdalovali od tématu, kvůli kterému to vše vlastně začalo. A oba to cítili.

Přejít tedy od Tommyho dál nebylo tak těžké.

„Co Brumbál?“ zeptal se.

Znovu si povzdechla, ale tentokrát to mělo šťastnější nádech.

„Je ke mně tak neskutečně hodný.“ Zamumlala a pak se už veseleji posadila do druhého křesla. „Po tom, co jsem Popletala doslova vyhodila z Bradavic toho pro mě hodně udělal. Jako první bylo, že mě doprovodil zpátky za Vévodkyní a dlouze spolu pak hovořili.“

„Slyšel jsem, že ti odpustila.“

Siwan se zamyslela. „Ona se vlastně nikdy nezlobila. Alespoň ne natolik, že by mě třeba vypověděla. Istima byl dobrý vůdce.“

„Takže spíš formalita?“

„To zas ne.. bohužel. Opustit zemi se považuje za dezertérství. Ale tím, že Brumbál vyřešil několik maličkostí a že se mi podařilo sjednat dočasný mír mezi ostrovy kolem, mi bylo uděleno odpuštění. Ironie, že?“

„Proč myslíš?“

Uchechtla se a jen nad tím mávla rukou. Nejspíš v tom bylo něco, co nepostřehl.

Nebádal nad tím a přešel to.

„Takže po tom, co tě Popletal našel, jsi pro něj něco udělala. Jak byla dohoda. Co ale s tím, co se stalo s domem tvého…no prostě Nathana?“

„Nic,“ řekla lhostejně. „Shořel a je prostě pryč.“

„Takže tím to končí?“ zeptal se.

Zavrtěla se hlouběji do křesla. „Obávám se že ne, ale trápit mě to už nemusí. Nemá nejmenší důvod a ani chuť mít se mnou cokoliv společného, takže asi tak.“ Zaváhala.

„Mě už se to netýká.“ Dodala.

Jenž bylo v tom něco zvláštního. Její slova nebyla tak jistá, jako obvykle bývají a to, že se po tom schoulila do sebe to jen umocnilo. Lhala snad sama sobě?

Těžko říct…

 

„Ne Arture,“ odmítl Brumbál, ale své zamítnutí zmírnil letmým úsměvem na své moudré tváři.

„Vy i vaše rodina už jste pro Řád riskoval dost. Musí to být někdo jiný, někdo, koho nebudou podezřívat.“

„A máme někoho takového, profesore?“

Chvíli bylo ticho.

„Ano máme. Je to někdo, kdo doposud na ministerstvu otevřeně nepracoval a tedy bude mít volný přístup. Navíc ministerstvo nebude mít žádné podezření, převlek bude dokonalý. Musíme jen doladit nějaké drobnosti, budu potřebovat vaši pomoc Molly a Arture. Váš Severusi samozřejmě také. Musíme si být jisti.“

Všichni vyzvaní se podívali nejdříve po Brumbálovi a pak postupně přikývli.

„S námi můžete počítat kdykoliv.“ Řekla Molly.

„Děkuji vám.“

„O koho tedy půjde?“ zeptal se o něco málo později Moody, který byl už zvědavý, tak jako ostatní, kteří neméně přešlapovali a čekali, až bude totožnost prozrazena.

„Vše se dozvíte v pravý čas,“ řekl Brumbál a záhadně se usmál.

Ozvalo se zamručení a lehký šum, jak si někteří členové rychle něco sdělovali.

„Co přesně bude dělat? A hlavně, jak se to vždy dozvíme my, bude s někým v kontaktu?“

Kladli další otázky.

„Především bude udržovat klamné zdání, aby nikdo nepadl do podezření. Pokud to jen půjde spojí se vždy buď s Kingslym a nebo s Arturem, také je možnost, že informace bude předávat rovnou mě. Budeme však informovaní.“

„Odkud si ale můžeme být jisti, že se to podaří?“

Byl to další z ředitelových záhadných úsměvů. „Pokud je nám známo, slečna Tonková byla u toho, když se Kornelius rozhodl vybrat nového člena svého doprovodu a zároveň někoho, kdo by mu mohl asistovat. Bude to velmi chráněná osoba.“ 

Tohle ovšem mnoho lidí zarazilo.

„Když bude s ním, jak to chcete udělat? Vždyť nikdo z nás nemá šanci.“

„O to už je předem postaráno. Tady ovšem máme našeho nového informátora.“ Usmál se Brumbál, když se dveře do kuchyně na Grimmauldově náměstí otevřely.

„Vítejte Remusi,“ oslovil prvního, kdo vstoupil.

„Remus?!“ vydechli všichni, ještě když stál ve dveřích a pohledy všech putovaly k řediteli. To nemohl myslet vážně.

„Ale pane profesore-.“

„Albusi?“

„Brumbále!“

„Dobrý večer,“ ozvalo se ode dveří a nejeden muž, či žena při tom oslovení ztuhli.

Měkký, melodický hlas, tolik jemný a přitom… „Siwan!“ vykřikla Molly.

Zmíněná žena totiž vešla do místnosti hned za vlkodlakem. Pozdravila všechny přítomné a pak i Brumbála. Lehce se sklonila a naznačila mu svou úctu vlastním gestem. Opětoval.

Trochu nejistě stáli oba nově příchozí na prahu, ale byla to žena z těch svou, kdo se stěží dokázal rozhlédnout a komu srdce v hrudi zběsilo bušilo.

Jejich pohledy se na kratičký okamžik střetly, bylo to tak silné.

V jeho očích viděla vše, ohromení z toho, že je naživu a neskrývanou radost z toho, že je od ní jen co by kamenem dohodil. Stačilo by jen oběhnout stůl. Ale neudělal to.

Podívala se do země a lehce se začervenala, když se ovládla, popošli spolu s vlkodlakem blíž.

„Tak jsi jim to řekl, Albusi?“ zeptala se tiše, ale jemně.

Její zevzření bylo tak jiné, byla jiná… vždyť uběhlo tolik času od doby kdy…

Téměř slyšela, když vydechl její jméno. Bylo to jen pro něj, bylo to jen povzdechnutí, ale tak plné emocí a všeho, co roky skrývaly v hlubinách duší.

„Tess.“

Její mysl podvědomě odpovídala.

„Siriusi.“ Ale nevyslovila to nahlas. Jen na sobě cítila jeho pohled a věděla, že od té chvíle z ní oči už nezpustil, ani když se ho někdo na něco zeptal. Viděl jen ji.

S mírným úsměvem tomu odolávala, ačkoliv to bylo nesmírně těžké.

„Tys souhlasila?!“ osočil ji Snape chladně.

Přikývla.

„Ministr nikdy nepozná že jsem to já a navíc, nemohou to poznat, ani kdyby na mě zkoušeli kouzla, lektvary a nebo čidla. Jsem přeci ferling, v tom má výhodu oproti vám. Nepřijde na mě.“

„Ale..“ zabrblal Charlie. Bill do něj strčil a on zmlkl.

„Není žádné ale, mám to promyšlené a kdyby něco hrozilo, jsem si jistá, že mě Fawkes ochrání.“

„Jsi si jistá,“ ozval se opět chladně mistr lektvarů.

Podívala se na něj a on se na chvíli také mohl utopit v jejím pohledu.

„Já jsem svým způsobem nesmrtelná Severusi, nedokážete mě zabít a když se tak stane, znovu se dokážu narodit. Věčný koloběh mám v krvi a můj bratr je fénix, jsem už taková.“

„Nechceš si tím náhodou, zase jen něco dokázat!“ odpověděl v zasyčení.

Každý hltal jejich slova.

„Že bych toho neměla dost, ani po pár tisíciletích?“ odpověděla pobaveně, ale ne škodolibě.

Pak se lehce zasmála a s ní i někteří další, ačkoliv ti se spíš jen přidávali k jejímu podmanivému smíchu, byl tak zvonivý.

Potutelně se ještě podívala na mistra lektvarů, ale když ten už nic nenamítal, podívala se zpět na Brumbála.

Ten se také usmíval a ohníčky v očích mu vesele hráli. Cítil se najednou tak plný života a v jeho pohledu byla láska. Ovšem bylo to jen mezi nimi a nikdo jiný to neviděl.

„Myslím, že dnešní porada je u konce. Sejdeme se za dva týdny, abychom probrali novou situaci a Siwan nám poví, co bude moct.“

S tím se všichni začali rozcházet a atmosféra v místnosti se stala uvolněnější. Siwan dál stála u dveří a nepohnula se ani o píď.

Čekala na Brumbála a na ostatní, se kterými měla ještě lépe probrat a propracovat zbytek jejich lánu.

Avšak její oči bezmezně táhly někam jinam. Nepopsatelnou přitažlivostí jí lákal k sobě a když se pomalými kroky vydal k ní a ona k němu vzhlédla, vše kolem ztratilo obvyklý řád.

Remus a ostatní je sledovali, bylo v tom cosi..živelného.

Díval se pořád tak zvláštně, směsice všeho a zároveň surové city štěstí, lásky a naděje. Věděl to podvědomě a nyní i ve skutečnosti, stála před ním. Ona..

Siwan…Tess!

Zaslechla, jak si něco šeptá a pousmála se.

„Snad se mi to jen nezdá,“ říkal si.

Když byl u ní, na chvíli se zarazil a oba se na sebe dívali tak…

A pak ji popadl do náruče a začal se smát, tak strašně bláznivě se smál a ona se smála také. Točil se s ní dokola a pak ji pustil jen proto, aby ji znovu mohl obejmout. Aby věděl, že je živá, aby věděl, že je v jeho náruči a že je tam, že je skutečná. Tess!

„Siriusi,“ smála se také ho objímala.

„Tess!“

Remus byl další, koho pak Sirius začal pošťuchovat. „Proč jsi mi to neřekl, Moony!“ vyčítal mu, ale vzápětí se už zase smál a nechtěl ji snad ani pustit.

„Copak jsi mě nechal mluvit?“ vrátil mu to se smíchem vlkodlak.

„Já jsem myslel, že jsi mrtvá. Nikdo mi neřekl že… Tess…můj bože Tess!“

Podívala se na Remuse a pak na svého milého přítele.

„Můžeš mi to odpustit?“ zeptala se najednou s podivným nádechem.

Pochopil na co tím naráží.

Objal ji ještě jednou, ale tentokrát mírně a tak trochu se smutkem, bylo v tom něco něžného.

„Nemůžeš za to.“ Řekl. „Nemůžeš…“

Byl to Brumbál, kdo je vyrušil.

„Siwan, musíme jít. Je mi líto.“

Najednou byl v jeho pohledu zase smutek, když ji našel, jak se mohl zase rozloučit?

Podívala se mu do očí a pak, tak aby to slyšel jen on a Remus, mu slíbila, že se vrátí.

Když odstoupila, dodala ještě formálněji.

„Musím jít, ale brzy se uvidíme.“

Nikdy nezapomněla na pohled, kterým ji provázel. Byl stejný, jako když ho opustila naposledy. Vryla si jej do srdce a ani jí se tentokrát neodcházelo lehce, její srdce bylo s ním, zatímco ona musela vyjít z kuchyně ven a pak vstupní síní dál…

A on zůstal tam, paralyzován. Neskonale šťastný a zároveň podivně smutný, protože to co našel bylo pryč. Ona byla pryč, jak ji dokázal nechat jít?

Když se podíval na vlkodlaka, pořád to cítil v sobě, Ten smutek a to přervání, když ji odvedli pryč…jeho Tess, jeho milovanou Tess.

„Proč Moony?“ zeptal se svého přítele, který mu lhal a neřekl mu o tom, že ona ještě žije. Že je blízko a že je s ním.

Ptal se, proč mu nic neřekli.

07.06.2008 01:00:27
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one