Kapitola 22. Stmívání (Anděl noci)

Kapitola 22. Svítání (Anděl noci) - obrázek

Kapitola 22. Svítání (Anděl noci) - obrázek

Pro jedno noční ptáče, který je tak trochu můj anděl. A tenhle tvor mě donutil psát dál, i když se mi zrovna dvakrát nechtělo....
Kapitola se jmenuje tak, protože je to stejně tak jako překvapení i trochu pomsta právě pro toho anděla :-P Však to vysvětlovat nemusím....
A vzkaz pro ostatní?
Marry Sue? Co ste si mysleli, že fénix v lidské podobě bude méně dokonalý, než jeho přirozený obraz? Někdy věci mají hlubší smysl, někdy musíme čekat... Já tak budu psát dál...
(Jednoduše řečeno: trhněte si nohou)
Kvůli dokonalosti nepřekopu časový děj....aneb, kdo si počká....
PS: také to nemyslím zle, ale neumím popsat všechno najednou...mě to trvá déle, pokud se vám něco nelíbí, počkejte tak rok dva, třeba se propíšu k tomu, co chci a pak i ta dokonalost bude dávat smysl...
Breila

Byly tři hodiny ráno, když konečně odložila i poslední z pergamenů, který pořídila podle vyprávění a popisů pana Weaslyho, jeho ženy a pár od profesora Snapea.

Unaveně a tak trochu omámeně si promnula oči a se zívnutím, které bylo nevyhnutelné, ale u ní neobvyklé se vydala pomalu dolů po schodech, aby mohla nerušeně strávit ještě chvíli s Fawkesem.

Měli na sebe tak málo času, oba to cítili. Vždy byli jeden pro druhého, ale nyní tak málo spolu, že jim chybělo vědomí, že jeden druhému náleží, že někde existuje jejich druhá polovina, která je živá a tlukoucí. Že někde existují dvakrát.

Jenže jak zjistila, když opatrně pootevřela dveře, fénix nebyl sám.

„Měl bys odpočívat, otče.“ Vyčetla mu jemně, když potichounku přešla kolem jeho křesla a usadila se naproti.

Jen stěží se jí podařilo potlačit další zazívání, které by mu také tak trochu nahrálo. Avšak nezdálo se, že by si toho byl nevšiml, protože vzápětí se na ni usmál tím vše říkajícím úsměvem.

„Obávám se, že nejsme jediní, kdo má neustále něco na práci.“

Fénix trochu načepýřil svá pera a přiletěl blíž, aby se pohodlně usadil někde v polovině vzdálenosti, mezi oběma svými pány.

„Ne, to evidentně ne.“ Řekla a promnula si opět unavené oči. „Cožpak proti tomu nemůžeme nic dělat?“

Zavrtěl hlavou. „Nic, co by bylo nezbytné.“

Nakonec to byla ona kdo sklopil pohled. „Asi by mě tu už neměla vidět, mohla by si něco domyslet.“ Přemýšlela nahlas, byla z toho smutná.

„Dolores má ráda tvou přítomnost.“ Pronesl pobaveně Brumbál.

Siwan mu věnovala jeden ostražitý a znechucený pohled. Ale pochopila tuto skrytou narážku.

„Ty žertuješ.“ Vyčetla mu pobaveně. „Myslela jsme, že ti také není dvakrát po chuti a ještě mi ji předhazuješ?“

Pokrčil rameny a znovu se jeho veselé ohníčky rozezněly ve své kráse v modrých očích.

„Po tom incidentu s ministrem kouzel…“ dodal měkce.

Siwan se rozesmála. „Nikdy nezapomenu na to, jak odsud pelášil. I když se bojím, že mi to později vrátí, ale tenkrát mi to za to stálo.“

Brumbál taktně zavrtěl hlavou a dal ji najevo cosi jako nesouhlas. Natáhl ruku a pohladil Fawkese.

„Bereš to až příliš na lehkou váhu a tvé chování,…vážně by ti prospělo trochu víc,“ odmlčel se, aby ona mohla doplnit to, co nevyslovil.

„Ohledu?“ žasla.

„Albusi, vždyť je to hlupák, oba víme, že není tím, kdo by měl stát v čele v této době. Dřív než vůbec připustí, že je Tom zase zpátky, už ministerstvo bude zcela prošpikované smrtijedy a všemi možnými špehy.“

Jenže tím, že toto řekla nahlas, způsobila, že jeho ohníčky v očích se změnily a ztratily se kamsi do hlubin jeho duše. Hleděl na ni vážně.

„Tess!“ napomenul ji a bylo v tom trochu něčeho víc. „Ani ty bys neměla podceňovat sílu toho, co se má stát. Kornelius je tam kde má být a dělá to, co považuje za správné. Na nás není to měnit, ale vyjít s tím, co je dané.“

Přimhouřila oči. „Takže tobě nevadí, že je to..“ taktně rozhodila rukama a nepronesla to horlivé slovo, co původně chtěla, „ a že nemá ani ponětí o tom, co vlastně dělá?!“

Podíval se trochu mírněji.

„Dělá to, co považuje za správné.“

„Ale vždyť je to špatně!“ neudržela se. Tentokrát ale nebyla jediná, kdo zvýšil lehce hlas.

„Ale je to ministr kouzel, možná že se plete a usnadňuje Lordu Voldemortovi jeho nástup, ale ty ani já toto nezměníme! Pochop to už a přijmi to, není to na nás.“

„Co teda je,“ odsekla chladně. „K čemu mám přihlížet a vidět to.“

Brumbál se při odpovědi narovnal a díval se na ni tak, jako už dlouho ne.

„Protože tak jako my všichni se pořád ještě bojíš. Roky možná uplynuly, ale nic se nezměnilo, Tess. Pamatuj si to, až budeš něco dělat příště.

Není na nás cokoliv měnit, pokud sami nepřijmeme změnu. Navíc, „ a teď už si skutečně smutně povzdechl a celé to zoufalství mu vyšlo z duše, „už dávno jsme na tebe zapomněli, i když jsi pořád s námi. Jsi jen odraz toho co bylo, už nikdy víc, Tess.“

Byla to první změna, kterou ucítila a s ní přišlo i podivné cosi, co se jí od té doby usadilo hluboko v mysli a už ji nikdy neopustilo.

Bylo to poprvé, co smutek ukázal svou tvář a přišel z ruky toho, pro koho by byla ochotna vydat sebe. Pochopila dokonale, co jí právě řekl, ale veškeré důsledky byly tak neskutečné a  příliš bolestné, že je v danou chvíli jen odsunula stranou, aby na to nemusela myslet. Aby se tím nemusela tížit, protože kdyby tak neudělala,  nikdy by nedostála něčeho, co teprve mělo přijít.

Neřekla na to nic. Jen mlčela a dívala se na něj. Chladně a vyčítavě. Ihned po tom, co to řekl a ona pocítila tíhu pravdy, totiž pocítila i zlost.

Nechtěla si připustit, že má pravdu, protože to by znamenalo, že ona je jen zbytečnost. Něco co nikam už nepatří a co přesto zůstává. Vzpomínka a zase ta zpropadená minulost…

Neodpověděla už a místo toho jen vstala a odešla pryč. Zavřela za sebou dveře a tím celý jejich rozhovor skončil.

Fawkes pak ještě seděl u Brumbála a také se na něj díval temnýma a mocnýma očima. Říkal mu snad něco?

Nejspíše ano, protože Brumbál po chvíli sklonil hlavu a tiše mu pošeptal: „Máš pravdu, starý příteli.“

A to bylo vše.

Když se fénix vznesl, prokroužil ladně vzduchem a brzy už byl opět u ní.

Ležela na posteli ve svém soukromém pokojíku bradavické ředitelny a dívala se kamsi do stropu. Přemýšlela. To co řekl Albus se jí dotklo, ale nejen kvůli pravdě, která ji pobuřovala, ale i kvůli smutku, kterou přinesla.

Skutečně už v tomto světě neznamenala nic? Byla jen stín?

Poprvé o sobě pochybovala a bylo to hluboké a mocné, protože její život takový byl…

Té noci opět nespala mnoho. Když k ránu zavřela oči, byl to snad jen okamžik, co se vydala do své říše spánku. Brumbál ji pak probudil a velmi brzy po východu slunce se opět rozloučili.

S láskou, ale s nepatrným nevyřčeným ostnem výčitky, strachu, zloby, ale i bolesti, protože oba věděli, že mají pravdu. Něco bylo dávno u konce…

 

„Vy jste ta nová posila?“ obořil se na ni hlídač u přepážky.

Měřil si ji důkladným a vše říkajícím pohledem. Skoro mu mohla číst v očích, slova, která ho napadala.

No nic moc… čekali jsme víc.

„Ministr už vás očekává, ale než půjdete, dejte mi svou hůlku.“ Vyštěkl ještě.

Po té, co její „hůlku“ převážil a pečlivě zapsal do knihy, konečně ji propustil. Měla štítek se jménem a s cílem účelu.

“Willow Huntley – uchazeč o místo poradce“

A takto označkovaná a prověřená, se vydala podle jeho mnohých pokynů přes celou halu, několik schodů a nakonec pár aul až k výtahům, kde po sáhodlouhém pokukování po tom, jak to vlastně funguje, se dopravila do patřičného patra.

V jakési místnosti před samotnou pracovnou narazila ovšem na dalšího zřízence. Byl jím jakýsi postarší čaroděj se strhanými rysy a mladší čarodějka v tvídovém obleku.

Oba k ní zvedli oči, ale byla to žena, kdo první promluvil.

„Ministr nemá čas. Ať je to cokoliv, nechce to tady, nebo odejděte a zkuste to někdy příště.“ A bez toho, aby čekala na odpověď, pokračovala dál. „Ne! Nedělá žádné rozhovory, na dobročinnost nepřispěje a už vůbec nemá v úmyslu poslouchat vyjádření skřetích odborů.“

Willow se pro sebe ušklíbla a zastrčila neposlušný pramen vlasů za ucho.

Vypadala trochu drze, když tam pořád ještě stála a nevzdávala to. Ba naopak.

„Jsem tu kvůli pracovnímu místu.“ Řekla stručně.

Žena ji sjela nepěkným pohledem.

„Mám se začít klanět?!“ vyštěkla jako muž z vrátnice. „Doporučení máte?“

Žena jí ho podala v deskách a pečlivě obalené, aby se nepoškodilo. Avšak úřednice to jen přehlédla a nevěnovala tomu pozornost. Naopak svými nehty obal poškodila.

„Hm..“ mručela, když stručně přelétala řádky hustého písma. „Studovala jste všechno uvedené? Umíte jazyky a nebojíte se přesčasů? To je vtip?!“ vyjela na ni.

Slečna Huntleyová se také ohradila, vždyť toto přeci v inzerátu všechno požadovali.

„To, že něco umím, neznamená, že se kvůli tomu zahrabu jako sekretářka, i kdyby to mělo být na ministerstvu. Jestli se vám to nezdá, máte u všeho adresy a doporučení. A teď bych chtěla vědět, kde je můj stůl a kdy můžu začít.“

„Nějaká drzá ne?“ vyštěkla zase žena a už na ni chtěla metat blesky, když se  k nim přišoural onen postarší muž a vytrhl ji desky z rukou. Jen zběžně je přelétl a pak ji věnoval zdrcující pohled.

Nejspíš ho to uspokojilo, protože ji vzápětí vrazil desky zpátky do rukou.

„Přijata, nastupujete hned. Stůl vám vyklidím zítra. Zatím budete třídit kartotéku a seznamovat se s chodem. Já dávám výpověď!“

A s tím se otočil opět na druhou kouzelnici. „Nech ji být Zeldo, ty jsi ta, kdo jí bude poslouchat, ne ona tebe.“

Zmíněná žena zaprskala, ale pak zmlkla, jen je oba propalovala pohledem.

„A kde je ministr?“ zeptala se ještě trochu konsternovaná Willow.

„Merline, cos čekala!“ posmívala se ji čarodějka. „Že tě bude vítat s otevřenou náručí?! Naivko! Buď ráda, že to místo máš!“

S tím už Willow jen sledovala postaršího čaroděje jak skládá poslední věci do krabice a pak je posílá pryč. On skutečně končil a ona tu tedy zůstane jen s ní…se Zeldou…

No toto teda začíná.

 

„A vy jste kdo?“ zeptal se nepřítomně Popletal, když o další týden později narazil na slečnu Huntlyovou v předkanceláři, jak pilně opravuje jeho projevy, připravuje smlouvy a dokonce vyřizuje komunikaci s maďarským zástupcem ministra.

„Jsem Willow a nastoupila jsem místo pana Egdtona.“ Představila se.

„Aha,“ broukl jen Kornelius a proplul místností, aniž by ji věnoval další pozornost. „Tak pokračujte v práci.“

Ke konci dne už ovšem i ministr věděl, kdo je Willow. Vždyť mu nějakým zázrakem dokázala pomoci urovnat menší spor, když se jeden ze zástupců afrických šamanů „zhmotnil“ přímo u něho, aby orodoval za koberce.

No byla to docela síla, když jej vyprošťovali z židle, kam se zašprajcoval po přesunu a navíc mu společnými silami oznamovali, že to bohužel takto nejde.

V další minutě si ministr pořídil skupinu zaříkávačů, kteří ho měli ochránit proti podobným kouskům.

Následovalo několik otravných odpuzování novinářů, ačkoliv z Denního Věštce měli vždy volnou cestu do ministrovy pracovny.

Zelda ji v tom moc nepomáhala. Vzala si totiž dovolenou a tak se místo kyselého šklebu připomínala jen tím, že Willow posílala pohledy z slunečných pláží a náležitě se jí posmívala a všelijak jí dělala i na dálku naschvály.

Kupodivu to ona zvládala skvěle. Naštěstí se ji podařilo urovnat archiv a zřídit několik dalších běžných maličkostí, které přišly k užitku.

Tak trochu se těšila, až se Zelda vrátí a zjistí, že má stůl s ostatními pracovnicemi mimo předkancelář, kterou Willow dostala sama pro sebe, aby mohla ministrovi asistovat. Navíc se ukázala jako dobrý „hlídač“, protože nepustila nikoho, koho by ministr nechtěl vidět.

Postupně ji Popletal začínal svěřovat další delikátní úkoly, až ji bral jako samozřejmost a nakládal ji práce až nad hlavu. Nikdy si nestěžovala a brzy se osvědčila.

Neměli nijak zvláštní vztah, protože ministr si sotva pamatoval její příjmení, oslovoval ji jako Will a tím to končilo. Maximálně jí říkal „drahá Will“ když chtěl uvařit kávu a nebo lektvar na bolest hlavy. Nebo ještě lépe, když byl v úzkých a nevěděl jak z toho. To se sice většinou radil s některými spřízněnými pracovníky, ale brzy to začal vykládat i jí.

Trávili spolu asi 12 hodin denně, ale za celou dobu se na ni stěží podíval a i když s ní mluvil, jakoby ji ani nevnímal. Byla tam, ale byla jen jako část vybavení jeho pracovny.

A tak to šlo pořád dál a dál, až se stala jakousi nedílnou součástí.

Duchem a soukolím, kterého nikdo nevnímal, ale on viděl a věděl o každém hnutí.

Nejednu zprávu poupravila a nejeden formulář byl ztracen. Omylem, samozřejmě.

 

„Přejete si?“ zeptala se automaticky, když se u jejího stolu zastavil jakýsi stín. Ani nevzhlédla, zrovna totiž kroužkovala správné odpovědi, které měl o pár vteřin později Popletal přednést na menším shromáždění.

„Willow?“ zeptal se mladík nesměle.

Přikývla.

Vypadal celkem sympaticky a podle toho, co mohla vidět, i ona jemu připadala celkem zajímavá. Což bylo na ministerstvu nezvyklé. Každý se tu staral jen o sebe.

Měla tmavé červené vlasy a vcelku normální postavu. Velké oči byly dominantou tváře a byly jako oči nevinného dítěte. To ji také pomáhalo chlácholit mnohé nespokojené příchozí.

Mladík ji podal jakousi zapečetěnou obálku a pak nervózně přešlápl.

„To je od mého šéfa.“

Will přikývla a pak se podívala střídavě z mladíka na obálku.

„Ehm,čeká na odpověď.“ Dodal ještě.

Tak rychle vhodila odpovědi pro ministra do boxu a prostrčila skrz zeď, kde si to mohl Popletal v klidu vyzvednout a ona zatím nožíkem na obálky otevřela schránku a otočila ji na pracovní stůl.

Vypadla z ni kovová krabička, byla těžká, ale nijak výrazná.

Mladík vypadal zamyšleně a skoro až…raději se vrátila ke zkoumání té krabičky.

Po chvíli ji otočila a pak otevřela cvičeným gestem víčko.

Jenže vzápětí vypískla a krabička se s její překvapenou reakcí smýkla po kluzkých stěnách a převrátila se na stůl a na nebohou Will, která ohromeně zírala a pak se dala do křiku.

Krabička totiž byla plná krve, lidské krve!

Jeho oči se zablýskly, tohle bylo promyšlené, ačkoliv on v tom byl nevině. Někdo totiž evidentně nestál o to aby ona pracovala pro ministra a nebo on byl tak,…schopný….

Vrhl se na ni, že sotva stačila zareagovat. Převrhla židli stranou a dopadla na tvrdou zem, o kterou si narazila prudce hlavu a rameno.

On byl v mžiku za stolkem a vrhl se na ní, šklebil se u toho a sám ani nevěděl co dělá, bylo to pomatení smyslů, tolik podrážděných tím, co obsahovala tajemná skříňka.

Past.

Krev, zběsilý útok, zápas, prohraná bitva?

Nikdy!

Willow se podařilo uniknout a byl to jen mžik, než konečně sevřela v ruce hůlku a další, než přivolaná ostraha vtrhla do místnosti, aby je od sebe oddělila. Málem se mu podařilo ji…

Ale co vlastně chtěl?

Zabít? Nakazit?

Delší a ostré špičáky nebezpečně vyhlížely a ona se třásla po celém těle.

Jak tohle může někdo udělat?

„Zabiju tě!“ křičel než ho omráčili.

Pak už byl pryč a ona zůstala v péči bystrozorů. Řešilo se toho mnoho…

Kdo to byl, proč přišel, kdo to na něj nastražil… ale vše se vyřešilo, alespoň pro Will, když na jedné straně, té spodní, našla jediné dvě písmena. Ty které rozhodly o tom, kdo za tím stojí.

Zlo bylo všude, kdy to uvidí?

Podle předpokladů to ministr téměř přešel. Popudilo ho sice, že se někdo pokusil zabít jeho asistentku, ale jak jí sám později blahosklonně říkal, už se to nebude opakovat. Byla to jen náhoda, nešťastná. Navíc, nikdo určitě neměl osobní zájem to udělat. Jen tím chtěli upoutat pozornost.

Další den pak bylo oznámení v Denním věštci, které hlásalo, že byl podniknut nehodný pokus o útok na ministra, ale že ten tomu zabránil.

Popletal byl vychválen jako kouzelník a zachránce, zatímco o Will se nikdo nezmínil ani slůvkem. Upír byl poslán do vězení a byl pořízen nový strážce – bystrozor – který se staral o bezpečnost nové asistentky.

Věčně byl ovšem v terénu, protože bystrozorů bylo málo a po celém Londýně a okolí se pořád něco dělo. Ovšem Will jako jediná chápala, co to celé mělo znamenat.

 

„Takže útok?“ zeptal se Kingsley, když se jim podařilo se sejít v krátkém čase na pauzu na oběd.

Byli na ministerstvu, šikovně schovaní v jedné opuštěné kanceláři a společně s Will, Arturem a Tonksovou probírali co vědí. Ostatní tam být nemohli, vlastně už jen to, že se sešli teď bylo téměř zázračné.

Will horlivě přikývla.

„Otevírám veškerou poštu já. Teprve potom posílám to hodící se do jeho pracovny.“

„Jsi si tím jistá?“ zeptal se ostražitě Artur a rozhlédl se. Nikde nikoho neviděl, ale i tak nebylo moc bezpečné radit se tady. „Dnes večer to musíme říct dost jasně, aby to všichni pochopili.“

I ona ztlumila hlas, ale Nymfadora ji předešla.

„Není o čem pochybovat, viděla jsem, jak ho odváděli. I když je možné, že sám o tom neměl ponětí, věděli co dělají. Nejspíš se o to pokusí znovu. Nenápadně se snaží zjistit, kam až se mohou dostat. Mapují si situaci.“

Kingsley ji nechtěl postrašit, ale jeho naléhavé gesto při kterém Will sevřel rameno mluvilo za sebe. „Pravděpodobně se tě příště pokusí ovládnout. Dávej bedlivý pozor.“

Will také přikývla.

„Příležitostí budou mít hodně. Každý chodí nejdřív ke mně a mluvím denně tak se stovkou různých…-.“ Ani nestačila říct kým, protože v zápětí cinkl zvonek výtahu a ten se rozjel.

Rozprchli se tiše a nenápadně. Will ještě stihla po cestě Tonkové šeptem sdělit, že se dnes zdrží a nestihne poradu. Ministr chtěl na něčem pracovat.

Ještě se rychle nabídla, že tím pádem vezme i za ní službu a s tím už se definitivně rozešly i ony.

Will potom zamířila zpět do své pracovny, odkud mě dostatečně přehled o všem, co se kolem dělo. Využila ještě trochu volného času a vytáhla hůlku. Rozmístila kolem sebe ochranná kouzla a pak se naposledy úzkostně rozhlédla kolem.

Musela si dodat hodně povzbuzení, aby byla schopná ten den ještě pokračovat v práci. Ale co se jí ještě před pěti minutami zdálo jako nutnost, jí za dalších pár sekund přišlo už jen jako normální. Opět se ponořila do pergamenů a různých vzkazů.

 

Bylo už po osmé, když se za ní Pastorek ještě stavil.

Všichni už byli dávno pryč a on jako šéf jedné z části její ochranky jí šel oficiálně oznámit, že už jdou domů.

Navíc toho využil, aby se s ní ještě stihl domluvit o tom, co je čeká nyní. Will měla pravdu, když říkala, že ji tu ministr zdrží.

„Zůstanu tady a hned jak to skončí vezmu si plášť a půjdu tam.“

Přikývl na souhlas, že rozumí.

„Kdyby se cokoliv dělo, dej vědět.“ Řekl ještě důrazně.

„Takže si myslíš, že to příště zkusí až tak?“ zaváhala a její už tak velké oči nabyly ještě trochu důraznějších a vystrašenějších rozměrů.

Zmátlo ho to na okamžik.

„Hlídej si záda, zítra ti sem hned ráno někoho pošlu. A nenech se chytit, bez tebe bychom ztratili kontrolu.“

Teď přikývla ona.

„Řekni ještě všem, že ta babizna v Bradavicích něco chystá. Zítra se má sejít s ministrem. Mají schůzku už v sedm ráno, ale mě nepozvali. Budu tady, ale nezaručuji, že zjistím všechno.“

„To by mohlo být důležité, pokus se vyzvědět víc.“

„Asi to bude kvůli dalšímu zákonu, kterým chce Brumbála dostat do úzkých a podle všeho to nebude jen tak. Obvykle mi to říkají, ale teď se tvářila snad ještě nadutěji a Popletal také.“

„Neztrácej trpělivost. Musíme to zjistit a dát vědět co nejdřív. Budu čekat na znamení. Pošli mi ho.“

„Jen co budu něco vědět,“ rozloučila se spěšně.

Jejich čas byl u konce, musel odejít. Delší zdržení by bylo nepřípustné.

„Dávej na sebe pozor.“ Zašeptal ji ještě a s tím se otočil a odešel.

13.06.2008 22:54:23
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one