Kapitola 23. Neviditelný plášť

Kapitola 23. Neviditelný plášť - obrázek

Kapitola 23. Neviditelný plášť - obrázek

Pro Assez...jako malý úplatek.
Když jsem si po sobě totiž přečetla své záhlaví, tak trochu jsem si to vyčítala.
Máš pravdu, buď tu i dál :-)
Breila

Když po půlnoci přetáhla přes sebe neviditelný plášť, nemyslela na nic jiného, než na schůzi, která touto dobou musí probíhat.

Co tomu asi řekne Brumbál, nebo ostatní? Řekla že přijde, ale nevrátila se. Slíbila že se s ním setká, ale zase byla z jeho dosahu.

Ta vzdálenost jí připadala nesnesitelná, ale musela se soustředit. Vždyť měla dnes službu.

Schoulila se v rohu u zdi, před dveřmi do Odboru záhad.

Jenže její mysl se stejně nechala unášet a nedlouho na to se ocitla v jakémsi transu, který způsobil, že se propojila se svým druhým vědomím.

Byla na poradě a sdílela myšlenky a pocity se svým bratrem. On byl na oplátku v ní a tak trochu ji pomáhal hlídat.

Kdyby se cokoliv na ministerstvu stalo, vycítili by to a ona by se okamžitě vrátila zpět do svého těla.

„…mají se setkat zítra ráno. Willow slíbila, že nám dá okamžitě vědět. Záleží samozřejmě na tom, jak blízko ji Popletal pustí. Po tom útoku, co rozmázli v novinách je trochu nepředvídatelný.“

„Nepředvídatelný?“ zopakovala po něm Molly.

Šramot někde na konci chodby upoutal pozornost ženy u dveří a ta se rychle přenesla zpět. Cítila, jak ji fénix na dálku podporuje a ještě těsně předtím, než přerušila spojení, vycítila jeho strach o ni.

Zabránila mu, aby se k ní přemístil a tak zůstal na Grimmauldově náměstí.

Willow pod pláštěm, který mimochodem smrděl jako staré bačkory, se přikrčila ke zdi.

Napínala sluch, ale chvíli bylo znovu ticho.

Vyčkala dalších deset minut a pak se odvážila znovu tiše propojit s Fawkesem, ale tentokrát byla ostražitější.

Nevěděla, co odpověděli, když se naposledy zeptala Molly, ale slyšela něco dalšího. Byla z těch přesunů trochu už zmatená.

„Hagrid se ještě pořád nevrátil a nemáme o něm žádné zprávy. Ovšem spojila se s námi Olympia, rozešli se někde u-.“

Vědomí z druhého konce se opět prolnulo, když zaznamenalo zvuk.

Bylo to cinknutí…tiché, ale dobře známé.

Výtah byl v pohybu.

Siwan se na vteřinu vyděsila, ale pak se jí podařilo zklidnit tep.

Někdo přijížděl.

Fénix byl vyděšený a na Grimmauldově náměstí tak trochu poskakoval z nohy na nohu a roztěkaně se udržoval jen stopou v její mysli.

Popošla chodbou trochu dál, pryč od dveří, kdyby někdo chtěl vejít. Chodba byla moc úzká.

Poslala fénixovi vzkaz, e je zatím v bezpečí a že vyčkává.

Byl napnutý.

Nikdy nevěděla, co prožívá, ale nyní ,když byli spolu, ji to zasáhlo. Přišlo jí to nesmírně milé a plné něhy, ale zároveň se děsila a bála tak, jako on. Co když to je sám..

Ale ne, to není možné…

Pak ručičky ukázaly její patro a dveře se otevřely.

Zatajil se jí dech a dobrých několik vteřin stála pod neviditelným pláštěm jako přimrazená. Ještě že jej měla. Kdyby tomu tak nebylo, nejspíš by neudržela kouzlo neviditelnosti a byla by prozrazena.

Takto jen stála na místě a zírala na ty, kteří právě přišli.

Fénix o ní neměl žádné zprávy a tak když se konečně přinutila tlumeně nadechnout, zjistila, že je vystrašený. Svým chováním už přilákal pozornost na náměstí, ale pořád ještě bránil, aby vyhlásili poplach.

Will se pohnula a tiše následovala dvě postavy, které sebejistě kráčely do ministrovy pracovny.

Zatrnulo jí ještě jednou, když se jedna z nich na vteřinu ohlédla, předtím než zaklepali na dveře.

Nathaniel a Lucius Malfoy!

Co tihle dva mohli mít společného? A co u všech všudy dělali na ministerstvu právě teď? Dnes? A v noci?!

Jenže Will teď váhala. Mohla je sledovat a odposlouchávat, ale musela být také u hlídaného sektoru. Vždyť měla úkol!

Jenže co teď?

Chvíli nerozhodně váhala.

Spojila se ještě jednou s fénixem a předala mu vzkaz. Ptala se Brumbála, co má dělat a zároveň cítila, že všechno je na Grimmauldově náměstí v pozdvižení. Báli se…

Báli se o ni…

Očima fénixe viděla Siriuse, zděsilo ji, kolik se toho v jeho obličeji dozvěděla.

Rychle se odvrátila, na to teď nesměla myslet. Musela se soustředit. Každý další krok by mohl být důležitý.

Brumbálova odpověď přišla vzápětí.

Hlídat, vysílají někoho, kdo ji vystřídá. Budou tam do patnácti minut.

Will se sevřely útroby. Další člověk? To mohlo být nebezpečné!

Vrátila se ke dveřím a zaujala obranou pozici. V kapse hábitu nahmatala svou hůlku. Docela si už na ní zvykala. Bylo to jiné, než čarovat po svém, ale kdyby bylo nezbytné, použila by ji.

Fénix zůstal v myšlenkách s ní.

Byl napnutý a cítila, jak hlídá každý její krok.

Uběhla minuta a nezměnilo se nic.. Jen čekala a čekala..

Mezitím musela bojovat sama se sebou, aby se nevydala zpátky do spleti chodeb a k ministrově kanceláři. Když už se jí ovšem jednou podařilo nad sebou vyhrát, uvízl jí v hlavě malinký červík, který ji neustále hlodal.

Co jen mohl Nathan dělat na ministerstvu? S Luciusem? A uprostřed noci?

Kde jen vězí ta výměnná stráž, už by to měli být…

A tak prostála v tmavé chodbě a zabírala se svými myšlenkami, zatímco daleko odtud se někdo jiný potýkal s daleko jinými starostmi.

 

„Harry, měl bys to někomu říct. Další sen? To už je vážně moc.“ Ucedila Hermiona skrz sevřené rty.

„Tak už ho nech být.“ Mírnil ji Ron.

Ne že by to nějak pomáhalo, ale alespoň něco udělal.

Harry držel hlavu v dlaních a usilovně si mnul místo, kde černé vlasy skrývaly jizvu.

„A o čem se ti zdálo?“ zeptal se po chvíli Ron.

To už vypadalo, že to zajímá i Hermionu, i když ještě popuzeně mručela, že by to stejně měl někomu říci.

Harry bezmocně rozhodil rukama.

„Pořád to samé. Viděl jsem…no já vlastně nevím co. Ale cítil jsem, že tam někdo byl. Někdo…jako…jako…“ zapřemýšlel jak to jen vysvětlit.

„Někdo cizí?“ zkusila Hermiona.

Zavrtěl hlavou.

„To právě ne. Byl to někdo, koho znám. Ale nevím kdo, někdo…skoro jako bych ho dlouho neviděl.“ Vysvětlil trochu mrzutě.

„Třeba Remus, Harry?“ zeptala se opět jeho kamarádka.

„A co Čmuchal?“ nadhodil také Ron.

Jenže obojí bylo špatně.

„Nevím kdo,“ uzavřel to nakonec chlapec. „Vím jen, že jsem cítil napětí a ..a strach, který přišel skrz něho. A pak si pamatuji ještě něco-.“ Zarazil se a zamyslel. Odkud mu to jen bylo tak známé?

„Harry?“ zeptala se starostlivě Hermiona.

„Byl velký a bílý…“ vydechl.

Ron se uchechtl. „ O čem to mluvíš?“

Hermiona do něj ovšem opět dloubla. Rychle zmlkl. Oba se nyní starostlivě dívali na svého přítele.

Ten jako ve snách natáhl před sebe ruku a chtěl se něčeho dotknout. Ale pak se zarazil a obličejem mu problesklo zklamání. Zamrkal a jako když se právě probral, odvrátil se od svých přátel.

„Byl to jen sen.“

 

S prudkým nadechnutím sebou trhla. Výtah byl klidný, ale co to bylo za zvuk?

Přikrčila se ke stěně.

Lucius Malfoy se objevil v chodbě a přímo za ním kráčel opatrně Nathaniel. Ten vypadal poněkud zaraženě a tak trochu omámeně. Něco mu snad udělali?

Ale jí to může být jedno, nemusí jí záležet na tom, jestli je mu dobře. On se o ni také nestaral.

Viděla jeho protáhlý obličej a vzpomněla si na jeho rodiče. Byl jim tak trochu podobný, hlavně své matce. Měl stejné rysy, i když z Josepha si také něco vzal.

Co by jen oni řekli na to, jak se pozdější události vyvinuly?

On nyní procházel potemnělým ministerstvem a ona se krčila v jedné z chodeb a čekala na nejhorší. Najednou jí ho přišlo líto, co se to jen s nimi stalo?

Lucius se po chvíli zastavil a Nathan do něj div nevrazil. Will se v temné chodbičce připravila a sevřela hůlku. Cítila na čele studený pot.

Pak se jeden z Voldemortových blízkých otočil a jeho oči byly zlověstné.

Naklonil se k druhému muži blíž.

„Buďte připraven. Můžeme vám říci kdykoliv.“

Nathan polkl a trochu se ošil. Bylo to mžikové gesto, ale Siwan jej znala už z dřívějška. Dělal to vždy, když byl v úzkých, vždy když ho něco vyděsilo. Ale vzápětí se opět tvářil, jako by nic. Chladně a napodoboval tak Malfoye před sebou.

„Kdy by to mohlo být? Aspoň přibližně?“

Odpověděl mu chladný úšklebek.

„Prozatím buďte v klidu, to že se neděje nic, nám jen nahrává do karet. Můžeme ovšem poslat vzkaz kdykoliv. Počítejte s tím. Musíte okamžitě vyrazit.“

„Ano, pane.“ Řekl pokorně Siwanin bratr a sklonil hlavu.

Jen vzdáleně si všimla toho, že se mu lehce chvěje spodní ret.

Ona sama stála na místě jako přimražená a opírala se o zeď, aby neupadla. O čem to ti dva jen mohli mluvit?

„Udělám co bude třeba, spolehněte se.“

Lucius mu věnoval už jen jediný chladný a zdrženlivý pohled.

„Nepochybuji o tom, následky znáte.“

S tím se ke svému nočnímu společníkovi otočil zády a vydal se k výtahu. Druhý muž zůstal na místě a ještě se za ním trochu poplašeně díval.

Will se odvážila pohnout a tak přišla o pár tichých kročejí blíže ke svému bratru a bedlivě se na něj zadívala.

Také se změnil za ty roky, co jej neviděla. Byl o něco více strhaný a měl mnoho vrásek, které ovšem, krom čela, zůstávaly doposud skryty. Navíc jeho oči byly to, co ji trochu zmátlo. Stejně nenávistné, jak si je pamatovala, ale i plné strachu. Na malý okamžik byla v pokušení se k němu přiblížit víc, snad se ho i dotknout, nějak ho utěšit, jako kdyby byl malý a nebyla pravda to, že ji nenáviděl.

Jenže ve chvíli, kdy málem zvítězil dávný cit, který tak docela neumřel, se Nathaniel pohnul a ukázal ji, že by mohl být i stejně surový, jako kdysi. Bylo to v jeho chůzi, v jeho pohybu a v jeho semknutých čelistech.

Sotva na znatelnou chvíli se totiž podíval jejím směrem, jakoby tušil, že tam někdo je, ale nikoho neviděl. Ovšem díval se znovu tak zle. Couvla.

V duchu si vynadala, jaký je blázen.

Narazila zády na zeď a plášť se lehce zavlnil, ale to už oni byli pryč a nemohli to vidět.

Zhroutila se podél stěny a oddechovala. Sice tiše a měla na paměti, že by tu mohl někdo ještě být, ale přesto trochu úlevně.

Bylo to vyčerpávající.

Svěsila hlavu do dlaní a pak jen cítila, jak jí kapky studeného potu stékají po zádech a jak se jí orosilo čelo. Také se jí trošku špatně dýchalo.

Zvrátila hlavu do zadu a nechala minuty plynout, i kdyby jí tu někdo našel, kdyby snad o ni zakopl, teď na tom nezáleželo. Bylo jí zle.

Chtělo se jí zvracet a za to vše mohl její bratr.

Ten jeho pohled. Brumbál měl pravdu, takže se pořád ještě bojí…Nathaniela a vlastně i toho, že by se mohla někdy setkat s Voldemortem.

Děsila se toho dne. Vždyť ho neviděla od chvíle, kdy ji proklel v Petrově bytě. Jaké bude jejich další setkání? Pravděpodobně bude nevyhnutelné, vždyť válka začínala.

Postupně ale přeci…

„Ochraň nás..“ špitla si pro sebe slaboučce.

Ani si nevšimla, že už není sama. Někdo skutečně přišel a vystřídal ji.

Byl to Kingsley.

Jemně s ní zacloumal, našel ji jen díky tomu, že slyšel zamumlání.

„Už jsem tady, jsi v pořádku?“

Will se ovšem jen otřásala po celém těle, byla jí strašná zima.

„Nevím,“ přiznala.

„Jsou tu ještě?“ zeptal se rychle.

„Ne, odešli.“

„Dostaneme tě odsud pryč, dokážeš se zneviditelnit?“

„Uhm, nejspíš ano, ale nemůžu ještě odejít. Mám službu.“

„Vezme to za tebe Tonková. Navíc nic nehrozí, jsou pryč. A teď mi pomoz, pomalu tě zvedneme.“ Mluvil konejšivě.

Když se jí podařilo alespoň z poloviny převzít na sebe neviditelnou podobu, kterou se mohla pohybovat, sundali jí plášť a ten převzala Tonksová. Kingsley zatím opatrně odváděl Will, totiž Siwan pryč.

Venku, kde už sotva šla a napůl omámeně ztrácela vědomí se mu zhroutila do náruče. Nečekal už na nic a přemístili se pryč. Tedy spíš, on ji přemístil.

Na náměstí už na ně čekalo několik nedočkavých členů řádu, Brumbál a pak Fawkes.

Rozletěl se k ní, ještě když ji Kingsley nesl do haly a zavíral za sebou dveře.

Pak mu přistál na rameni a tak trochu mu to možná neulehčil, ale byl alespoň u ní.

Byla pobledlá a nevěděla o ničem, co se kolem děje.

„Co se stalo?“ zeptal se okamžitě šeptem Brumbál.

„Byla u dveří a nebyla na tom o moc lépe. Skoro jsem ji tak našel. Tonksová ji vystřídala. Oni už byli pryč, nic víc mi neřekla.“

„Vezměte ji nahoru.“ Řekl Sirius, který přišel z kuchyně a začal ta okamžitě organizovat ostatní.

Vynesli ji nahoru a položili do Siriova pokoje, protože jako jediný byl v celku obyvatelný a navíc se tam o ni mohli dobře postarat. Vždyť byl více méně zařízený.

Přikryli ji dekou a překontrolovali. Nenašli nic, co by zapříčinilo její stav a tak nemohli udělat víc, než ji dát napít čisté vody, protože jako ferling měla odlišný způsob uzdravování.

Navíc je Pastorek ubezpečil, že pod kletbou být také nemohla.

Když odešli z jejího pokoje, v hale se ještě šeptem poradili co a jak. Pokud se její stav nezlepší, budou muset zítra na ministerstvu říct, že onemocněla. To se jim sice nehodilo, ale kdo by to chtěl riskovat v jejím stavu?

Vypadala opravdu vyčerpaně a hodně špatně.

Sirius slíbil, že jim dá vědět a že se o ni už postará. S tím se museli rozejít a každý tak zamířil k sobě domů. Bylo po všem.

Tichošlápek pak několik temných minut prostál dole v hale a pak se přeci jen odhodlal a vyšel opět do schodů.

Ve svém pokoji pak našel klidně spící Siwan a musel se pousmát. Konečně mu nemohla utéct.

Díval se jen tak od dveří jak spí a jak se nadechuje. Vypadala už klidnější, když ji tak uložili a postarali se o ni.

Neodolal a přešel blíž. Klekl si u své postele, kde slastně odpočívala a letmo se dotkl její ruky.

Měla hebkou kůži a stejně jako kdysi i nyní pocítil to vábivé mravenčení, ten zvláštní cit, který v sobě měla.

Políbil jí do dlaně a chtěl odejít, když se trochu zavrtěla a ze spánku ho oslovila.

„Neodcházej.“

Zaprosila jako dítě, až to na vteřinu vykouzlilo úsměv na jeho tváři. Kdy se vlastně takhle smál naposled?

Nevěděl.

Poslechl ji, ačkoliv věděl, že nejspíš ani nevěděla, komu to říká.

Lehl si vedle ní na postel a tak trochu ji k sobě přitáhnul. Stulila se k němu a ve spánku se také pousmála.

Když zavřel oči, cítil se najednou tak šťastný.

Kéž by ta chvíle trvala věčně.

Jenže nebude, věděl to. Věděl, že až se ráno vzbudí, možná bude pryč a nebo to bude zase takové…jiné…

Smutně si povzdychl a pak ji jemně políbil do vlasů.

„Neodcházej.“ Řekl i on ji a byla to nevinná, ale tolik smutná prosba.

Její vědomí mu odpovědělo, i když on ani ona o tom nevěděli.

Řeklo: „Neodejdu.“

17.06.2008 00:10:20
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one