Kapitola 24. Čaj na pátou

Kapitola 24. Čaj na pátou - obrázek

Kapitola 24. Čaj na pátou - obrázek

trošku mi to trvalo, ale je tu a i když je kratší, doufám, že se vám bude líbit. Je to jakési uzavření jedné části, na kterou asi všichni čekali :-)
B.

Když se ráno probudil, nechal ještě dlouho zavřené oči. Nechtěl je otevřít, protože nechtěl vidět jen prázdnou postel. Bylo by v tom něco smutného, co ho vždy tak trochu zraňovalo.

Vnitřně se tedy pokusil obrnit.

Dívala se na něj a na tváři měla lehký úsměv, bylo ještě brzo, ale to nevadilo. Sledovala ho a snažila si vrýt do paměti každý detail jeho tváře. Každou chvíli s ním.

Mlčky se dívali jeden na druhého, až nakonec ona promluvila.

„Dobré ráno.“ Pozdravila ho vesele.

Ležela jen kousek od něj, téměř na dosah, ale to nebránilo podivnému pocitu, který on tušil už od večera.

„Skoro jsem nevěřil, že tě tu najdu.“ Přiznal a ledabyle ji dál sledoval.

„Proč bych neměla-.“ Nejednou zmlkla a on rozpoznal tu chvíli, kdy ji došlo, co se stalo.

„Ale ne, ministr!“ vykřikla a okamžitě se prudce posadila a pak vyskočila z vyhřátého lůžka.

Sirius to čekal tak jen trochu spoře prohlásil: „Ještě je čas.“

Trhla sebou a znovu se podívala na něj, uvědomila si, že to možná nebylo správné, ale měla starosti. Musela být dnes u jeho kanceláře, aby mohla zjistit, co má s tou babiznou v plánu. Třeba mohlo jít o Harryho a nebo o Brumbála.

„Měla bych jít, Umridgeová chce-.“ Přerušil ji.

„Vždycky někdo něco bude chtít.“ Poznamenal napůl smutně a napůl vrčivě, jako pes.

Zamrkala a podívala se trochu vyčítavě.

„Jak to myslíš?“

To už se ovšem zvedl i on. Díval se na ni a byla pryč ta ranní chvilka, kdy se jeden druhému cítili tak blízko.

„Doprovodím tě ke dveřím, snad mi dovolíš aspoň to, než zase někam zmizíš.“

„Zmizím?“ opakovala po něm omámeně. A pak trochu ublíženě dodala. „To není fér, Tichošlápku.“

Ošil se při tom oslovení, bylo důvěrné.

„Nesejde na tom,protože asi za minutu řekneš, že se vrátíš, ale oba víme, že to stejně nedodržíš. Tak jako předtím, ani dnes ne. Přijdeš, nebo spíš, přinesou tě, až se to zase bude hodit.“

„Takhle nemluv,“ ucouvla.

„Nemám?“ řekl, „Není to snad pravda?“

Sklonila na okamžik hlavu a pak jí pohodila. Všiml si, že zavřela oči, bylo to omamné.

„Chtěla jsem se vrátit tolikrát a tolikrát jsem to už udělala,“ ozvala se najednou tichounce. „Byla jsem zpátky a vídala jsem tě. Ale byl jsi s jinými a nebo…“ nedokončila úmyslně.

Rozzuřilo ho to.

„Nikdy jsem nebyl s nikým jiným!“

„A co Maude?“ vmetla mu do tváře.

Zatvářil se naštvaně a ublíženě. „Kdyby sis dala tu práci a zeptala se a nebo si jen všimla, Maude a já jsme byli přátelé. Neviděl jsem ji od té doby a neviděl jsem ani žádnou jinou.“

„Tak proč-.“

„Vždycky jsi mě dokázala poplést hlavu a já jsem pak jako nějaký pes udělal cokoliv, cos chtěla.“ Vyčetl ji.

„Ale James říkal-.“

„Jeho do toho netahej. Já vím, co ti vždycky říkal, ale tys ho nikdy neposlechla.“

„To není pravda!“ hájila se.

Chvíli na sebe oba mlčky dívali.

„Nedokázala jsi to ani tehdy a nedokázala bys to dnes. Vím co je ti přednější.“ Řekl chladě.

„Ale já to dělám kvůli vám, tobě, Harrymu.“

Přimhouřil oči. „Vážně tomu věříš?“

Zarazila se na dobro.

„Jak tohle můžeš říct?!“ zeptala se o hodně ublíženěji a tak trochu s ohněm v očích.

„Protože kdybys to dělala kvůli nám, považovala by jsi snad aspoň za nutné nás občas navštívit Vědět, že opravdu chceme, abys byla věčně někde pryč!“

Měl pravdu, přiznala si zkroušeně.

„Kolikrát jsi ho viděla za poslední roky?“ pokračoval. „Obtěžovala jsi se alespoň navštívit jeho?!“

„Mlč už,“ řekla jako v závrati. „Prosím nepokračuj.“

A on skutečně mlčel. Jen se na ni díval, přesto, že ji toho tolik řekl a vyčetl, díval se na ni s láskou. Protože i když ho to tolik štvalo, pořád ji měl rád.

„Ministr čeká,“ řekla pak a skrz zavřené oči jí unikla slza, které si on naštěstí nevšiml.

Setřela ji, když udělal krok blíž ke dveřím.

„Neobtěžuj se, vím kde jsou dveře,“ řekla ještě chladně a pak zmizela dřív, než měl šanci ji cokoliv ještě říci, nebo ji zadržet.

Takhle daleko to až zajít nemělo, ale muselo se to stát.

Jenže proč toho tedy litoval.

Slyšel její kroky, lehoučké, jak sbíhala schody a proti své vůli slyšel i občasně potlačený vzlyk.

Také mu nebylo lehko. Dosedl znova na postel a hlavou spočinul na místě, kde ještě před chvílí ona pokojně spala. Proč muselo jen přijít to hloupé ráno.

Byl to jen sen,  který ráno byl odplaven.

Chvíle blízkosti pominula…

 

Siwan na to musela myslet po celý zbytek dne.

Neustále měla před sebou jeho výraz, smutné psí oči a tak trochu nezkrotnou divokost, co ji tolik přitahovala. Měla před očima jeho, jak jen to dokázal?

Jako jediný muž v jejím životě ji dokázal roztřást a zároveň ochránit. Dokázal ji rozplakat a zároveň přitom cítila nevýslovnou touhu a lásku.

Byl něčím, co jí bylo z duše. Něčím, na co myslela po celé roky a věděla, že vždy bude. S ním byla někým jiným. Předtím se mohla cítit špatně, dokonce zoufale a smutně, když si jen připomněla, že Brumbál má pravdu. Když není lež to, že na ní už se v tomto světě zapomnělo.

Se Siriusem se cítila tolik živá, přála si být s ním, ale bála se i opaku. Co by se mohlo stát?

A pak tu bylo to ráno.

Ministr se sešel s Dolores, byla u toho.

Slyšela vše, ale něco z toho šlo jen jedním uchem sem a druhým tam..znovu slyšela jeho slova.

Prý vždy bude někdo, kvůli komu jí bude potřeba…

Ale opravdu to tak bude? Nezjistili by to členové řádu i jinak, nedokázal by to někdo jiný?

Sirius…

Harry a Bradavice…

Co jen zvolit?

Láska, povinnost….

Přítel, svěřenec….

Kdy naposled je viděla? Kdy naposled se ujistila, že tohle by Harry chtěl? Že by Sirius tohle chtěl?

Sirius…

„Sirius…“ zamumlala.

„Říkala jste něco, slečno?“ zeptal se Popletal.

Trhla sebou a zamrkala, co tím myslel?

„Ne, pane ministře. Hned vám donesu návrh nového zákona a vy jej budete moci podepsat. Dejte mi deset minut.“

„Jsou vaše Will, přineste dvě kávy prosím.“

Umbridgeová se zachichotala a něco pověděla, Will už nevnímala nic.

Její mysl dostala poznání, i když to už nebyla Will, nyní to byla Siwan.

 

„Siwan?“ poněkud překvapeně oslovil Albus ženu, které se zcela nečekaně zjevila v Bradavicích.

„Musím s tebou mluvit, je to naléhavé.“ Vyhrkla ihned a odkládala plášť.

Bylo poledne.

„Co tu děláš, měla jsi být na ministerstvu.“ Byla ovšem odpověď.

„O tom chci s tebou mluvit, Albusi. Musíš mě vyslechnout.“

„Tess,“ povzdechl si bradavický ředitel. „Na to teď vážně nemáme čas.“

Jenže Siwan si to nechtěla nechat dát vymluvit.

„Neodháněj mě,“ říkala mu s podivným leskem v očích. Fénix jí přilétl na rameno a také se k ní připojil. Díval se na jejich „otce“ a snažil se snad tak podpořit její prosbu. Vždyť on věděl, co prožívá, ne nadarmo spolu byli spojeni.

Fawkes a jeho Ferling, nenávratně svoji.

„Promluvíme si, ale až později. Vrať se a vyčkej, dokud nebude správný čas. Tess, neoháním tě, vyslechnu vždy vše, co mi povíš, ale ne dnes.“

„Nemůžu čekat.“ Řekla zmučeně. „ Jde o-.“

„Ať jde o cokoliv,“ řekl a už vstal ze své židle, „musí to počkat.“

S podivným leskem se dívali do jeho očí a pak kamsi daleko za něj.

Odpověděla skoro nepřítomně. „Nevydržím to.“

Albus zavrtěl hlavou, ale v tu dobu už neměl čas ani odpovědět, nějak ji utěšit, či podpořit, protože se ozvalo to známé “Ehm,ehm“ a zaklepání na dveře.

Siwan se rozplynula na místě a fénix na jejím rameni šel s ní.

 

Vrátila se do postranní uličky nedaleko ministerstva. Tato odbočka se běžně užívala pro příchody a tak to nikomu nemohlo přijít divné. Fénix ovšem na jejím rameni byl neobvyklý.

Schovali se do nedalekého opuštěného krámku. Už dávno byl zavřený, bylo to dřív pekařství.

Siwan přecházel z místa na místo a její bratr ji mlčky sledoval.

„Nemůžu počkat, nevydržím to.“

Vydržela jsi to roky, zbývá jen pár hodin, obětuj je. Zbytek bude jiný.

Řekl ji Fawkes v mysli.

„Mučivé, mučivé, mučivé,“ přecházel stále divoce sem a tam, připadala si jako lapené zvíře. Mnula si ruce a očima těkala sem a tam, nezastavovala se.

Jsem s tebou, ať se bude dít cokoliv. Vždy budu při tobě.

To ji trochu zarazilo, ale nepochopila tenkrát úplně, co tím myslel. „Já při tobě také,“ odpověděla s úsměvem, který letmo prozářil její tvář. Konečně zmírnila své chaotické chování a přešlapování.

Zamyslela se.

„Ale jak to teď bude dál? Nemůžu všechno opustit.“

Opustit? Jsi Will, máš i jinou možnost.

Podívala se na svého bratra a konečně pocítila slabý závan naděje. „Máš pravdu.“

 

Jak pomalu jí utíkal čas.

Trávila jej ve své kanceláři, co by ministrova sekretářka. Třídila karty jednotlivých sekcí, vyřizovala vzkazy a sepisovala různé ministrovo prohlášení. Odpoledne přišli zase zástupci Denního věštce, tak je vpustila. Mezi tím prováděla někoho z Irského velvyslanectví a vysvětlovala mu princip ministerstva a kde co najde, šlo o jakýsi druh spolupráce.

Přes to vše se její činnost stala poněkud rozkouskovanou. Občas se zastavovala a aniž by si to uvědomovala, o samotě ve své kanceláři nebo jen mezi řečí se zarazila a zamyslela.

Stále utíkala myslí k tomu, co jí ještě čeká.

Věděla co chce udělat a nikdo ji to nemohl rozmluvit. Byla rozhodnutá, ať to bude stát cokoliv.

„Co je s tebou?“ zašeptala ji do ucha Tonksová, když se stejným způsobem záhadně zastavila a zírala do prázdna, zatímco jiný úřadník ji vyhledával v sekci složky o určitých diplomatických a obchodních vztazích s Rakouskem.

„Se mnou?“ zopakovala nepřítomně Will.

„Jsi jako tělo bez duše, ještě chvíli a pošlou tě k Mungovi.“

Will ale zavrtěla hlavou. „Nic mi není, jen musím pořád myslet na večer.“

„A co má být?“ vyzvídala bystrozorka.

„Ale nic.“ Odbyla ji Tess a záhadně se jí zaleskly oči. „Jednou to poznáš sama. Možná brzy.“ Řekla ještě.

Nymfadora se na ni podivně podívala. Mohla snad Tess něco tušit? Těžko, vždyť to věděla zatím jen ona.

„Víš už něco o tom ránu?“ zeptala se pro jistotu Dora.

Další zavrtění hlavou ji ovšem umlčelo.

„Nemůžu teď o tom mluvit, vše ví Artur, promluv s ním. Bude tě to zajímat. A remusovi řekni, aby na pár dní přestal chodit, ty víš kam.“

Dora jen mlčky zírala. „Ale-.“

„Musím jít, nezapomeň se o něj postarat. Po přeměně bude potřebovat rychle jiné útočiště, nemůže doma být moc dlouho. Mohli by ho-.“ Nedokončila.

Zmizela mezi regály a přepážkami a nechala poněkud zkoprnělou Tonksovou aspoň dobrou minutu zírat.

„Will, kde jste byla tak dlouho.“ Přivítal ji netrpělivě Kornelius. „Máte ty složky, dejte mi je sem na stůl, musím to probrat ještě dnes.“

„Jistě, pane ministře.“ Odpověděla automaticky.

„A Will, až to budu mít hotové, chci s vámi něco projednat.“

„Ano, pane ministře. Budu u sebe.“

 

Konec její pracovní doby byl téměř neustále jako v nedohlednu. Tess v duchu odpočítávala každou minutu a hodinu.

Každá další chvíle byla jako mučivé zdržení, protože část její samé byl už dávno někde jinde. Když bylo už vše ostatní také vyřízeno a ministr ji navzdory jeho předchozímu přání s ní promluvit poslal domu, oblékla se a vyběhla ven téměř v neuvěřitelné rychlosti.

Tak trochu se třásla a potlačovanými emocemi, strachem i nervozitou po celém těle.

Stále měla na paměti to, že musí vystupovat spíš jako mudla a tak zvolila metro, ačkoliv to jen prohloubilo její stav a v neuvěřitelné agonii konečně vystoupila tam, kam celou dobu a celý den směřovala.

Vběhla do domu na Grimmauldově náměstí rychlostí blesku a okamžitě se vydala do kuchyně.

Mlčela, nikoho nevolala, jen rychle proběhla dveřmi a s dalším sevřením až do houby duše zjistila, že tam nikdo není.

Zoufale se rozhlédla. Dům byl tichý, kde byli všichni? Kde byl on?

Postupně ho hledala v přízemí v salonkách a tmavou vstupní halou bezmyšlenkovitě pobíhala sem a tam, netropila žádný hluk.

Jen koutkem oka vnímala Kráteru krčícího se u obrazu bývalé paní.

Ta jedovatá babizna tam tedy byla pořád, jak dobře si ji Tess pamatovala. Kdysi ji potkala, nyní musela být stejná. Ale  k čemu by ji to zajímalo, ona už je mrtvá a Tess je tu dál.

Ona a Sirius.

Vyběhla schody a automaticky zamířila do jeho pokoje.

Jenže s rukou na klice zaváhala a stáhla ji.

Když nebyl v celém domě, ani v kuchyni, mohlo být ještě jedno místo, kam se vždy uchyloval. Někam, kde se necítil sám a nebyl jediný jako vězeň.

No jistě, Klofan!

On tu byl přeci také zavřený, také schovaný a posle Siriuse úplně stejně lapený.

Vyběhla tedy ještě jedny schody a se srdcem nezvykle silně bušícím konečně otevřela dveře, které už dávno vídala ve snech.

Dveře do pokoje, kde byl hypogrif a kde byl i on, Sirius Black.

Krmil a rozmlouval tak často se svým přítelem na útěku, oba odsouzení a oba nevinni.

Prošla dveřmi a jako ve snách vnímala nechápavý výraz na Siriusovi tváři a pak úsměv, který vše změnil.

Viděla tu chvíli, kdy si uvědomil, proč je tady, kdy mu došlo, že ten koho vidí je Siwan – Tess. Jeho Tess.

Vstal a sledoval ji.

Přiběhla až k němu a tak jako kdysi, ani dnes nezaváhala.

Srdce jí pevně tlouklo a  nemýlilo se. Miluje ho.

Beze slova k němu přišla a pak ho políbila.

Když si uvědomil, co se to děje a že ten, koho drží ve své náruči je Tess, málem se znovu pomátl, ale blahem.

Na tuhle chvíli čekali oba tak dlouho. Vlastně roky, dlouhé roky už od doby, kdy se uviděli poprvé.

Opětoval její polibek a vzápětí ji držel tak pevně. I ona jeho kolem krku a nepouštěla, jako by se bála, že když to udělá, ztratí ho.

Také to cítil. Nepolevoval a vnímal jen to, že se po chvíli rozplakala.

I on byl na pokraji, oba štěstím.

„Miluju tě,“ řekla uplakaně, zoufale i šťastně.

Nechala ho, aby ji stiskl ještě víc. Nečekala odpověď a přesto ji řekl.

Vnímala jen to, že ji pak znovu políbil a že se jí zatočila hlava. Zbytek tvořilo jen štěstí.

Čisté a surové štěstí.

Chvíle, kterou si oba ukradli pro sebe a navždy do srdce.

Klofan je oba sledoval a spokojeně pak zavřel oči.

I on cítil štěstí a naději, která jakoby do místnosti přišla spolu s ní.

S Tess.

„A vždycky budu“….

25.06.2008 23:32:11
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one