Kapitola 5. Číhaná

Kapitola 5. Číhaná - obrázek

Kapitola 5. Číhaná - obrázek

(Wyrdě na dobrou noc když si tu tak poctivě čekala) :-)

U těch čtyř, kteří si s oblibou začali říkat Poberti, se krom společných tajemství usídlilo i něco důvěrného. Byli jako bratři a navzájem si vždy dokázali pomoci, nebo naopak kout takové pikle, které pak mazaně využívali proti sobě, ale vždy jen v dobrém duchu.

Jejich přátelství bylo zajímavé, ale hlavně pevné. To jim nikdo nemohl vzít a oni si právě na tom zakládali. Každý z nich byl jiný, ale všichni si v některých směrech tak podobní, až to zaráželo dech.

A tak, když už se k něčemu odhodlali, bylo to jako lavina, která se řítí vpřed a nejde zastavit.

Protentokrát postačí říct, že ve chvíli, kdy Tess zmizela v lese a za Hagridem zaklaply dveře hájenky, všem došlo to samé. Měli na své straně výhodu a jak se zdálo i štěstí, kterým sama Tess pomohla Remusovi s jeho přeměnou.

Takže se rozhodli na ni „počíhat“ a pokud možno s ní blíž promluvit. Neměli tu možnost od doby, kdy je Brumbál přizval k tomu nejpodivnějšímu školnímu testu, který zažili. Navíc by se byli rádi dozvěděli, co se to s Remusem stalo a jak to udělala. Vždyť jejich kamarád se mohl volně pohybovat a bylo mu dobře, jak to jen dokázala? A bude tato změna trvalá? Začínali dokonce uvažovat, jestli ho také nenaučí být zvěromágem, aby jejich toulky mohly pokračovat. Ale to bylo předběžné. Prvotní bylo zjistit, co s ním vůbec je.

V tuto chvíli ovšem neodešli za ní do lesa, ale naopak se vrátili zpátky do hradu, aby přesně naplánovali co provedou a vymysleli vše potřebné. Navíc byl až moc pěkný den na to, aby se procházeli temným lesem a hledali ji bůhví kde, když mohli být na pozemcích, hřišti a nebo jen ve věži. Měli přeci vodítko, věděli kdy se vrátí.

Po západu sluce a možná později. Slíbila to Hagridovi, ačkoliv všichni věděli, že to nedodrží tak úplně přesně, bylo to napsané v její tváři.

 

Slunce začalo zapadat a brzy zmizelo za vysokými korunami stromů úplně. Studenti se pomaloučku loudat do Velké síně a i když jich nebylo mnoho, mělo to svátečnější nádech. Zítra byli Vánoce, jak moc se na to těšili, přeci jen svátky byly oblíbené a kdo by se neradoval z dárků a té podivné nálady, která uchvacovala vše kolem a podmaňovala si i ty největší morouse.

Ovšem bylo pár studentů, kteří měli i jiné plány. Rychle povečeřeli a pak se krkolomnou rychlostí vydali nahoru do věže, aby mohli začít číhat.

Remus byl pod kontrolou a skutečně na něho jeho obvyklé „chlupaté stavy“ neměli nejmenší účinky. Naopak se všech začala zmocňovat nervozita. Sirius opět seděl u okna a i když měli zhasnuto, aby nebyli nápadní, vyhlížel ven a natahoval krk, aby přesně viděl tu chvíli, která měla být znamením. Hagrid šel rozsvítit lampu za svým domečkem, aby každý viděl, kde jeho hájenka je. Kouzelný zdroj světla zářil celou noc a byl jako maják pro ty, kteří by něco potřebovali, ačkoliv se nepočítalo s tím, že by to mhli být studenti.

A pak to přišlo, dveře se otevřeli a velká postava jejich šafáře se kolébavě a pomalu brodila, tedy on spíše jen šel, sněhem a rozsvítil to známé světélko.

Kluci se rychle a tiše zvedli ze svých míst a James si pod hábit strčil neviditelný plášť a Remusovi strčil plánek. Víc nebylo potřeba, hned na pozemcích udělají to, co měli v plánu už předtím.

Vyklouzli ven a měli snad víc štěstí, než obvykle. Nikdo je neviděl a ani nehledal, měli štěstí, že byli všichni pryč. A podle plánku byli i profesoři něčím zaměstnaní ze sborovně. Brumbál přecházel v pravidelných kruzích po ředitelně a občas se zastavil, aby se otočil a šel zase druhou stranou.

„Počkej na nás tady Moony. A kdyby něco, dej znamení, my jdeme na svá místa.“ Sykl James a pak společně s ostatními rychle změnili podoby. Najednou ze těsně na okraji světla, jež prostupovalo bránou, zpod pláště prosmýklo něco malého a hned po něm jelen a pak dokonce i velký černý pes.

Remus stačil ještě něco zabrumlat, ale pak poodešel ještě pár kroků podél hradní zdi a zastavil se také tak, aby na něho nebylo od hradu vidět. Stále schovaný pod pláštěm se díval do příkrovu noci a snažil se vzpomenout, kdy mohl naposledy takhle „žít“, aniž by se strachoval co bude dál. A aniž by se musel starat o nějaký měsíc, vidět jej bylo to nejzvláštnější v jeho dosavadním životě. Stál tam a díval se nahoru a prostě ho jen pozoroval, zatím co se jeho přátelé opatrně rozmisťovali po pozemcích.

A pak se na kraji lesa cosi pohnulo, bylo to neslyšné, temné a rychlé.

Čekali. Věděli přesně, že to je jen posel, který byl doručit Hagridovi zprávu o tom že Tess je už zpátky. Ale kde byla? Hagrid to nejspíše přijal, protože ani deset minut po poslovi se neobjevil venku.

Tak trochu se třásli zimou, tenhle jejich lov byl něco neobvyklého, ještě si na nikoho tak nepočíhávali, jako nyní na tu dívku. Ale byli si jistí tím, že to musí udělat. Napnutí způsobovalo třas jejich svalů a s každým lehkým poryvem se rozhlížel kolem. Schováni za stromy, kameny a čímkoliv, co je mohlo ukrýt proti běloskvoucímu se sněhu.

Vlastně ani nebyli nijak daleko od sebe, předpokládali, že se vynoří z lesa ve stejných místech, jako tam přišla, blízko hájenky. Mimo jiné proto, aby měla jistotu, že ji Hagrid viděl přicházet, nebo na něj sama zaklepala, aby mu to potvrdila.

Ani si nevšimli, že už dávno nejsou sami a že po těsné hranici temné linie lesa si to někdo lehounce a svižně vykračuje. Až když zaslechli podivná slova, snad to byla nějaká říkanka, či píseň, nerozeznali to.

Tess vyšla na otevření prostranství a vydala se stejným pevným krokem ke hradu. Už neměla batoh a dokonce si nenesla ani ten plášť, co měla prve. Naštěstí, ale byla celá a nebyla zraněná, jak usoudili z rychlého pohledu na ní.

Začali rychle stahovat kruh, který ji měl uzavřít a tím jí obklíčit, aby jim neutekla. Jak se blížili, slova která si říkala postupně zanikala, až nastalo nepříjemné tichu, ničím nepřerušované. Sirius a James opatrně našlapovali za jejími zády a Petr s Remusem šli zepředu. Tess se zastavila a podívala se na oblohu, na krku se jí blýsknul přívěšek a na malý okamžik se jeho odraz opět dostal až do jejích očí.

Pak zaútočili.

Sirius vesele štěknul a rozeběhl se, James o pár metrů za ním učinil totéž. Všichni spěchali k ní. Tess se otočila a rychle přelétla pohledem z jelena na psa pak ke kryse a k Remusovi, kterého zarazilo, že jej vidí. Byl ještě pořád pod pláštěm, ale ona se podívala přímo na něj. Zastavil se.

Sirius jí chtěl povalit na zem a už se odrážel ke skoku, když je ona překvapila.

Rychlostí divoké šelmy se smýkla stranou a najednou už tam nestála dívka s jiskrnýma očima, ale byla tam skutečná hrozba. Tak velkou šelmu ještě nikdy neviděli, ani nemusela zavřísknout, jak obvykle pumy dělají, ale jen se stejně mohutně rozeběhla a skočila přímo na Siriuse, až ho srazila uprostřed letu k zemi a pád je oba ohodil o hodný kus, ještě štěstí že byl sníh. Pes zakňučel, ale nevzdal se.

James vyděšeně přiklusal, ale nemohl nic udělat, bylo to nebezpečné, v jednom okamžiku se totiž zdálo, že se puma neovládne a hrozilo nebezpečí, že by se jejich kamarádovi mohlo něco stát.

Kutáleli se po zemi, ale nakonec puma divoce zaprskala a vycenila zuby. Lačnila po krvi a drápy zaklesla nebezpečně blízko psímu krku a hřbetu. Jen pár centimetrů od tepny života se zarazila a dívala se nebezpečně výhružně do jeho očí, ale ty byly tolik výmluvné a lidské.

Pes ještě jednou zakňučel,  ale byl přerušen v půlce, kdy se puma najednou obrátila a dalším mohutným skokem překlenula hodnou vzdálenost a mířila přímo k hradu. Z šelmy se opět stala dívka a její běh byl snad ještě impulzivnější než předtím. 

Pas už se zase vyškrabal na nohy a společně s ostatními se už tentokrát v lidských podobách vydali za ní. Neodvážili se vydat jedinou hlásku, jen zválený a udusaný sníh po nich zbyl.

Doběhla do hradu a jim bylo jasné, že mají nejspíš prohráno, vždy se jim ztratila, když byla uvnitř, jako by ji maskoval. Ale teď měli i svůj čarovný plánek, musí ji prostě najít.

„Tak kde je?“ zachraplal Remus, když rychle prohlíželi stránky mapky, ukrytí v jedné z chodeb, která se nepoužívala.

„Nevidím ji.“ Vrčel Remus.

„Pojďte tudy.“ Řekl z ničeho nic James. A už i on sám mizel v zákrutech školy a už ani nedbal na to, jestli ho někdo může chytit. Věřil že ne, byl prostě nepostižitelný.

Zase se dali do běhu a teď se jim začal ztrácet dokonce i James, který byl ale jen pár metrů před nimi. Nechápali jak to dělal, ale běžel jistě, jako někdo, kdo zná cíl své cesty.

Pak se ztratil ovšem i on. Remus si toho všiml první, protože tu a tam nakukoval do mapy a kontroloval, jestli běží správně, hlavně když zahýbali. Jenže najedou nikde nebyl.

A skutečně oběhli roh a stanuli tváří v tvář prázdné uličce. Nikde nikdo a na mapce také ani jediná známka něčí přítomnosti.

„Kam zmizel?“ vykoktal Petr, když je konečně doběhl. On jediný byl schovaný pod pláštěm, který předtím zvedl.

Sirius se rozhlédl a na čele se mu utvořila nepatrný rýha, jak přemýšlel.

 

James vběhl do jedné učebny za ní. Sám nevěděl, jak je možné, že může sledovat její stopu, ale bylo to tak podivné, jako by ho sama vedla. Dveře se s nehlučným zacvaknutím zavřely a uzamčeny setrvaly na svém místě, ani když je pokoušel odeklít.

Takže ho vlákala do pasti, ale co tedy chce? To oni měli spoustu otázek.

Vynořila se ze tmy, který vládla v podzemní učebně, tak nebezpečně blízko sklepení byli. James se na ní díval zpříma a v ruce měl stále ještě hůlku.

Dívala se na něj a on neucukl, zase nějak vycítil, že by to neměl dělat, pokud chce její důvěru. A to on nezvykle moc chtěl, chtěl jí přijít na kloub a rozluštit všechno to tajemné, které kolem ní kroužilo. Otázky posledních hodin ho skutečně trápili a on si nepřál nic jiného, než to vyřešit.

„Sledujete mě?“ zeptala se nezvykle tiše. A James sebou popravdě trhl, když ji slyšel mluvit. Byla tak… jiná, sám nevěděl jaká. Jako by to bylo jen slabounké vypípnutí, plaché a bojácné. Je možné, že se jich bojí? Se vší tou magií, kterou u ní viděli se ona bála jich? Ale proč?

Neodpověděl, jen trochu zpocené prsty sevřel hůlku v jiném úhlu, ne ostražitém jako předtím, ale jen klidovém.

Světlo, které na ní dopadalo skrz okno zvětšovalo její velké a tmavé oči a on v nich teď nepochybně poznával strach a výčitku.

„Chtěli jsme vědět, co jsi udělala Remusovi. A proč se potloukáš kolem v noci a navíc sama. A…kdo vlastně jsi a proč jsi tady?“ Měl ještě mnoho dalších otázek, ale rozhodl se, že ty zatím počkají.

„Aha,“ hlesla zase a ustoupila o krůček zpátky. Sklonila hlavu a najednou si i lehce zabedněný James, co se chování holek týkalo všiml, že je smutná. Sice to nechápal, ale nemohl jinak než s ní vnitřně cítit. „Byla to chyba. Neměla jsem to dělat. Omlouvám se.“

„Omlouváš se?“ vykoktal teď zase pro změnu zaražený James.

Tess se svezla na jednu z lavic nedaleko místa, kde předtím stála a na malý okamžik svěsila hlavu do dlaní. Nevěděla co si počít dále, nebyla lidem zvyklá a kromě Albuse a předchozí rodiny neměla mnoho příležitostí, s nimi komunikovat, navíc pak udělat něco jako předtím Remusovi, nebo jen před pár vteřinami jim.

„Musíte se na mě strašně zlobit. Nechtěla jsem to udělat, ale neví, prostě se to stalo. A pak to před chvílí…. Promiňte.“ Řekla a zlomil se jí hlas, že už nemohla dál.

Neplakala, to ne. Jen už neměla co v ti chvíli říct.

James chvíli zdráhavě stál a uvědomoval si, že tam musí trčet jako nějaký sloup, dokud se nepřistihl, jak pomalu kráčí k ní a hůlku strká do kapsy.

„Ale my se nezlobíme.“ Ujistil ji.

Trhla sebou, když si všimla jak je blízko. Zděsila se když se přiblížil, že si všiml jak byla v pokušení neutéct. Nechápal to, ale ona věděla, že její strach pramení z doby, když byla ještě dítětem. Když byla ještě holčičkou, který její poblouzněný bratr zbil a nechal ji ležet jen tak bez pomoci. Ale James takový nebyl a to ji mátlo, ještě to nevěděla, ale bála se, že se spálí.

Bázlivě k němu vzhlédla.

„Jen…nechápeme. To co se stalo Remusovi. To, to bude trvalé?“ byl by v té chvíli přísahal, že se v jejích očích mihly náznaky slz.

Zavrtěla hlavou a zatvářila se nešťastně.

„Bohužel ne. Jen, přechodné… příště už zase bude jen vlkodlak.“

„A nemohla bys….“ Nedokončil.

„Ne.“ Opět zakroutila hlavou. „To nejde, to neumím.“

James věděl, že naděje pro jeho kamaráda právě vyprchala. A pochopil, že část té omluvy, jež předtím vyřkla patřila právě jemu. Za to, že mu dala naději, že mu zase umožnila být člověkem v době, kdy neměl být, ale že to bylo naposledy, co se to tak stalo.

Přikývl na důkaz pochopení.

Trochu se třásla a znovu sebou škubla, když si k ní kleknul. Ale neodtáhla se, jen ztuhle seděla na lavičce a dívala se na něj. Strach byl pořád s ní, ale už ne v takové míře, pocítila poprvé něco, co ji uklidnilo, totiž že jí neublíží.

„A proč jsi na nás útočila?“

Letmo jí zacukaly koutky. „Když vy také.“

James se zářivě usmál. „Ještě jsem neviděl nikoho, komu by se podařilo Tichošlápka takhle donutit udělat pár salt.“

Napětí povolilo, ale jen do její další otázky, která nezbytně musela přijít. „Proč jste mě sledovali až sem? Nechtěla jsem vám ublížit.“

Dvanácterák se na ní chvíli zadíval než odpověděl. „Vlastně nám to připadalo zvláštní. To všechno kolem tebe, nemohli jsme si pomoct.“

„Chápu,“ řekla ponuře.

„Myslím že ne.“ Zavrtěl hlavou on a letmo natáhl ruku, aby se dotkl té její. Podívala se na něj, ale neucukla, byla statečná. „Zajímáš nás.“ Vysvětlil, „Ale ne proto že se měníš v tu největší pumu, nebo že měníš vlkodlaky. Ty jsi prostě….no.. jako my.“

Nechápavě zírala. On pochopil.

„Nechceš se s námi zítra sejít?“ nadhodil ledabyle a s tím nejkouzelnějším úsměvem, co uměl.

Sklonila hlavu a přemýšlela. Neměla důvod říct ne, ale ani důvod souhlasit a oba to věděli. Přesto i jí vedla ta podivná síla, která jí nabádala, aby řekla ano. Jakoby nic jiného nemohlo být lepší. A tak to řekla.

Nakonec zašeptala prostinkou odpověď a pak se také pousmála.

„Mohli bychom se sejít někde venku, třeba u jezera.“

„Dobře.“

 

„Co jsi udělal?“ zeptal se znovu Sirius a ani Remus nevypadal méně přesvědčivě.

James se ovšem jen záhadně ušklíbnul a vklouzl pod přikrývky. Jak to bylo příjemné.

„Jak už jsem řekl, zítra se s ní setkáme.“

Petr si hluboce povzdechl, ale netrvalo dlouho a usnul. Nedokázal se přinutit být vzhůru, ačkoliv to bylo dobrodružné. Zmohlo ho to, tolik pohybu.

„Jen nechápu, proč souhlasila. A jak to, že jsi jí našel jenom ty?“ váhal trochu vlkodlak. „V jednu chvíli jste oba zmizeli.“

James se do tmy trochu pousmál. Také to nechápal, ale jemu na tom nesešlo. Prostě se to stalo a tak tedy trochu samolibě pronesl, že to bylo docela jasné, že se jim bude chtít schovat.

Pak se ovšem Sirius dal do smíchu a i když se snažil, aby to naducané polštáře z větší části pohltili, jeho smích nakažlivě zazníval na celý pokoj.

„Co ti zase přelítlo přes nos?“ obořil se na něj James. „Nevím co je na tom vtipného.“

„Pozítří- jsou- Vánoce.“ Oznámil mezi vlnami smíchu. „A já- hlupák- si myslel, že letos mě nic- nepřekvapí, prý- dárky!“

 

Jenže k jejich největšímu zklamání se Tess k jezeru nedostavila a oni ji neviděli ani po zbytek dne. Skoro by to mohlo vypadat jako sen, jen kdyby James zarytě nemluvil o tom, že se to skutečně stalo. Ale nevzdávali se naděje, třeba jen byl pryč.

Znovu ji viděli až ten večer, kdy se konala slavnostní večeře. Všichni zbylí studenti a profesoři se sešli u jediného stolu a usedli společně k připravenému velkolepému jídlu, které je lákalo spolu s lahodnými nápoji a občasným vtípkem duchů.

Tess seděla na jednom z okrajů stolu a za celou večeři toho mnoho nesnědla, stejně tak jako nenamluvila. Jen se dívala a zářícíma očima hltala vše kolem . Přesto na ni byl moc krásný pohled protože se pod svojí plachostí usmívala uvnitř, co ji prozařovalo a všem kolem dodávalo ještě veselejší náladu. Jídla se sice sotva dotkla a maso odvrhovala úplně, ale i tak se zdržela u stolu tak dlouho jako ostatní.

Poberti a nejen oni k ní občas vysílali pohledy, ale ona si jich buď nevšímala a nebo se dívala raději do stolu. Zvedla se až ve chvíli ,kdy tak učinil Albus a stejně jako on se rozloučila a popřála všem dobrou noc. James jako jediný zachytil její nepatrný pohled, kterým je obdařila a jen neznatelně mu pokynula hlavou směrem ke dveřím.

Přikývl a ona pak odešla, Albus pokračoval do své pracovny a Tess se omluvila, že ještě není unavená. Nebránil jí, nechával jí volnost a ačkoliv by se to mohlo oproti ostatním studentům zdát nespravedlivé, nechal ji defakto dělat co chtěla. Přesvědčil Madam Pinceovou, aby jí svěřila i přístup do knihovny v pozdních hodinách, neboť se často stávalo, že Tess nepotřebovala spát a mohla celé hodiny číst. Konec konců, byla ferling a to mělo své výhody.

Neptal se ji tedy kam jde a věřil jí, stejně tak jako věděl, že by nikdy neudělala něco, co by mohlo mít špatné následky.Dokázala se o sebe postarat a kdyby něco, Fawkes by na ni dal pozor.

Zamířila směrem ke knihovně, ale pak odbočila do druhé chodby a vešla do učebny Přeměňování. Pak už nezbylo než počkat, dokud ji nenajdou.

Rozhodla se, že jim skutečně poví všechno, co budou chtít vědět. Nenadálá důvěra v ně a hlavně v Jamese jí byla oporou. Dokázal, aby mu uvěřila a když toto pouto bylo nesmírně křehké, svěřila se do jeho osudu. On byl jí nezklamal.

A také že ne.

Za deset minut se dveře otevřeli a všichni si stanuli tváří v tvář. Takže to bylo tady…

 

12.04.2008 00:02:16
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one