Kapitola 6. Ruku na to

Dneska nevěnuji nikomu, nebo jen sobě..protože jsem měla den "blbec" a protože se bojím čtvrtka....zkouška z biochemie.
Držte mi palce...
Breila

Nevěděla co s očima, rukama a ani jaké slovo by bylo nejlepší na to, aby vyjádřila směsici radosti, úlevy a strachu zároveň. První setkání, nevěděla co dál. Vlastně teď, když měla tu neuvěřitelně dlouhou sekundu na to, aby si uvědomila, že to byla ona kdo jim navrhl setkání, ale proč to jen nedomyslela do důsledků? Pozvala je a myslela si, že jim dokáže všechno říct a nebo s nimi mluvit, tak proč má knedlík v krku a cítí se tak neskutečně zahanbeně? Neměla na to právo a oni to nejspíše chápou také tak.

Jenže se mýlila a nepočítala s Jamesem. Ostatní tři kluci byli chvíli také na rozpacích, přeci jen když stáli všichni proti sobě a nelovili se, nepřeměňovali a ani se nepokoušeli zmrzačit, bylo to jiné.

Ale jeden z kluků už s ní přeci mluvil a jemu to nepřipadalo nijak podivné, nejspíš si ani nevšiml její nejistoty a váhavého tápání a s náladou sobě vlastní jí pozdravil zářivým úsměvem, že nemohlo trvat dlouho a uvolnili se i všichni ostatní.

„Ahoj,“ pípla také na pozdrav a ještě chvíli nervózně přešlapovala.

Nebyla zvyklá, že na ni všichni tak hledí a navíc v té místnosti nebyl nikdo jiný, takže skutečně čtyři páry očí sledovaly jen jí.

Sklopila oči k zemi a s tváří poněkud bledší než normálně prohlásila tu nejviditelnější větu. „Tak jste přišli.“ Ačkoliv si vzápětí v duchu nadávala, že to bylo vážně hloupé a očividné, že tu všichni jsou, stačilo to, aby se všichni vzpamatovali.

Sirius opět nabyl svůj obvyklý klid a Remus typickou dobrosrdečnost. Petr tomu všemu přihlížel a nečinilo mu žádné potíže sledovat jí v jakékoliv situaci, i když to zírání mohlo být považováno za neslušné, ba nezdvořilé.

„Jo, to jo.“ Přitakal James a popošel blíž, aby nestáli u dveří. Ostatní ho následovali.

„Takže jsi přeci jen našla čas?“ nadhodil s úsměvem.

Věnovala mu rychlý a váhavý pohled. To měla být výčitka?

Uklidnila se, když zjistila že ne.  „Nemohla jsem přijít, byli tu ti z ministerstva.“

„Z ministerstva?“ opakoval poněkud nechápavě Sirius, jako by mu to nedocházelo, zřejmě zase myslel na jiné věci, než na to, aby přemýšlel nad tím, o čem se hovoří. Ačkoliv ho daná situace velmi zajímala.

Lehce přikývla a podívala se letmo i na něho. Trochu jí zamrazilo, když zjistila, že jeho oči jsou tolik podobné těm psím, kterým nedávno málem učinila konec. Rychle ucukla, ale aby si nemysleli, že to bylo kvůli němu, pohotově odpověděla.

„Totiž to přezkoušení, tak trochu se to nepodařilo, ala Albus je přesvědčil a oni ho přišli poprosit.“

Petr nechápavě zazíral tentokrát na Jamese. Ona řekla jejich řediteli jménem? Musel vědět, jak na to reagují jeho přátelé. Ovšem ti si ničeho z toho nevšimli, pro ně bylo spíš zajímavé to, co říkala.

„Poprosit o co?“ vyslovil nahlas Remus a předběhl tak ostatní, kteří už to měli na jazyku.

„O mě.“ Řekla bezvýrazně.

„O tebe?“ jako ozvěna opakovali.

Trochu se ošila. „Myslela jsem, že jste to pochopili, totiž to co vám A-totiž profesor Brumbál o mě říkal.“

„To ano, ale proč by ministerstvo chtělo hlavně tebe? A proč tě chtěl zabít On?“

Sklonila hlavu a váhala.

Kluci si mezi sebou vyměnily pohledy, tady něco nehrálo. Nyní bylo jasně patrné to, že se ona bojí mluvit dál. U každého z nich se v té chvíli zrodil pocit něčeho, co je velmi zasáhlo. Byl to soucit, pochopení a prostě jen touha vědět víc společně s přáním ochránit jí před tím, co jí podle všeho trápilo.

Neznali jí, ale tohle všechno se zrodilo v jediném okamžiku, když mlčky hleděla na kamennou zem a pobledle zvažovala, že vysloví to, co je musí navždy odradit od jakéhokoliv dalšího setkání s ní.

Nathaniel jí to přeci vysvětlil dost jasně. Nikdo by si nepřál mít s ní něco společného a jen Brumbál byl výjimečný, neboť měl Fawkese a jeho prostřednictvím jí mohl rozumět. Alespoň to si myslela. Až ji poznají oni, bude to stejné jako s Nathanielem…

Ale lhát jim, to by nikdy nedokázala. Zvedla hlavu a ať už se cítila jakkoliv, věděla že nepopře to, kým je a ani to ostatní. Mohou ji nenávidět, tak jako její bratr, ale co víc může riskovat?

Už nic…prostě nic.

Ale oni jí předběhli a uvrhli do jejího dosavadního myšlení světlo, které dřív neznala a bylo to nečekané a nové. Tolik podivné, ale když to poznala i chtěné.

„Nemusíš nám to říkat, pokud nechceš. Ale ať je to cokoliv, nezavrhneme tě kvůli tomu.“

„No jasně,“ přitakal Sirius. A myslel na to, že každý z nich v té místnosti měl něco, co ho činilo zranitelným a co ho nutilo mlčet, ale navzájem je to činilo silnými, protože společně své slabiny dokázaly využít ve svůj prospěch…. Vždyť on sám utekl z domu svých rodičů, Remus byl zase vlkodlak a na Petra se vždycky dívali všichni skrz prsty.. James byl prostě James, to byla také kapitola sama o sobě.

Vykuleně na ně hleděla, nechápala proč jsou takoví. Jak mohli být? Nechápala to. Nathaniel jí naučil mít nedůvěru v lidi, ale když se setkala s nimi, její dosavadní teorie a hranice se bortily jedna po druhé.

„Ale vždyť vy vůbec nevíte…“ žasla.

„A to vadí?“ nadhodil tentokrát Remus a i on se pousmál. Byl v tom skrytý význam jeho „Chlupatého“ údělu.

„Já nejsem dobrý člověk.“ Řekla po chvíli s nádechem temna. Nemuseli naléhat a ani ona necítila tu předchozí nechuť to vysvětlovat.

V následujících několika minutách, možná i hodinách společně nenuceně mluvili a Tess poprvé přiznala vše, co se až doposud v jejím životě stalo.

Od doby, kdy jí položili její vlastní příbuzní na práh domu Nathanielových rodičů, přes smrt Josepha a setkání s Albusem. A její cestu až sem, kde se potkali a poznali.

Ačkoliv z počátku nerada, řekla jim i o tom, jaký Nathaniel byl a tentokrát nebylo pochyb o tom, že všichni pochopili její strach a veškerou váhavost, jež se každou minutou rozplývala do ztracena. Najednou to bylo tak lehké vyprávět o tom co jí potkalo. Bylo to uvolňující a napomohlo tomu i to, že oni byli dobří posluchači a ačkoliv to nejprve netušili, každého jinak, se tento její příběh dotkl.

V každém to vzbudilo opět emoce a nebo naopak vůbec nic. Ovšem to, co se tam tenkrát stalo, bylo nejpodivnější, z jejich příběhů dohromady.

Poberti byli sehraní a dokonalí přátelé, naprosto vyvážení a nerozluční, možná proto, že k sobě všichni patřili, ale ona byla jako chybějící článek. Dřív byli jako parta a každý jim to záviděl, ať v dobrém nebo špatném, ale teď se stalo něco, co nikdo nemohl vysvětlit.

Přijali ji mezi sebe.

Ze všech spolužáků, kamarádů a všech ostatních si vybrali ji, možná jim jen připomínala je samotné a proto k ní našli pouto, možná i něco víc. Ale ten večer si po vyprávění, které trvalo minuty stejně tak jako hodiny, navzájem hleděli do očí a veškerá bojácnost, ostražitost byla pryč. Cítili se najednou, jako dlouholetí přátelé, kteří se opět shledali a to bylo hluboké.

„Merlin pomoz Nathanielovi, jestli ho někdy potkám.“ Procedil impulzivně James skrz zuby.

Tess se pousmála a na všechny tato její změna zapůsobila také. Bylo hezké vidět jí se smát.

„Vždyť bys ho ani nepoznal.“ Řekla mu lehce pobaveně.

„Na tom nesejde.“ Přizvukoval i Sirius.

Všichni byli v té době už usazení na židlích v učebně a nenuceně si povídali.

Znovu se usmála, ale ještě pořád se mu nedokázala podívat plně do očí, jako ostatním.

„Hmh, myslím, že bych se ti měla omluvit.“ Pípla zase poněkud nejistě.

Nechápavě se na ní podíval. „Omluvit? Už zase? A za co?“

Remus se také dal do smíchu a Petr ho napodobil.

„No, totiž… já se občas prostě nedokážu ovládnout.. A když jste na mě tak trochu zaútočili… Vážně nebývám jako puma tak…“ nemohla najít vhodné slovo, ale to nevadilo.

„Krvelačná?“ kuckal potlačovaným veselým zase James.

„Hm.“ Sklopila hlavu.

„Jo, jde z tebe strach.“ Ozval se Červíček.

Tichošlápek se vrátil ke starým zvykům. „Budiž ti odpuštěno, ale příště prskej vedle, nic jsem kvůli tomu neviděl.“

Usmála se.

„Ehm, pánové? Myslím, že by to chtělo v tento důležitý okamžik něco odsouhlasit.“ Prohlásil James a už, už, vstával a tvářil se povýšeně, ale neskutečně pobaveně. Mrkl na Tess a pak ještě dodal: „A samozřejmě, zde přítomná lady.“

Petr se rozřehtal a plácal se do kolen. I Remus se tvářil jako kdyby měl spolknout ropuchu, která stepuje.

James nabídl Tess ruku a pak jí vytáhl na nohy a společně se pak obrátili k ostatním. Netušila co má v plánu, ale začínala tušit, že to nejspíš bude jejich obvyklá zábava.

„Tak tedy, pokud nemáte nic proti, navrhuji přijmout, zde přítomnou Tess mezi Poberty a ať už si prská jak chce, nabídnout ji naši dokonalou ochranu.“

Sirius se šklebil od ucha k uchu a Petr div nespadl ze židle. Moony se ovšem zatvářil vážně.

Tess věnovala řečníkovi vykulený pohled, ale nepodařilo se jí promluvit. Tohle nikdy nečekala.

„Co vy na to?“ ukončil důležitým tónem jako soudce, který vyzývá porotu k verdiktu.

„Návrh přijat.“ Zahulákal pak Tichošlápek a Remus zářivě přikyvoval. Měl jako jediný z nich možná „rozum“, ale i jemu se to líbilo. V Tess by mohl získat oporu a doufal že se tak jejich společné ztřeštěnosti zmírní. A Petr? Ten by nikdy nešel proti nim, ale Tess byla přeci ferling, takže proč ne?

James se také rozzářil a podíval se na ohromenou Tess. „Vítej mezi námi sestřičko.“ Dobíral si jí, ale pak už jí div neudusil, když se na ní vrhl a sevřel v medvědím obětí, až sotva dýchala. Toto se opakovalo i v dalších pár minutách, kdy i ostatní měli jedinečnou příležitost vyzkoušet si její dýchací reflexy.

James si pak neodpustil poznámku na Siriuse, že když je teď Tess jako jeho sestra, bude si muset dávat pozor na to, aby ho nenapadlo ji „ochmatávat“, nebo si to s ním vyřídí.

Sirius se tomu zasmál a pak hodil po Tess naoko významný pohled.

 

Několik následujících dní měli všichni jedinečnou možnost se více poznat a jen prohlubovat své přátelství. Tess se díky jejich vlivu začínala trochu měnit a cítit se víc otevřeněji. Nebylo to sice prozatím moc znát, ale postupně jí začalo docházet, že se nemusí tak bát. Nathaniel byl možná hrubý a neměl ji příliš v lásce, ale ostatní takoví nebyli, alespoň ne v takové míře.

Pro všechny to bylo zajímavé, protože jejich společné okamžiky byly o to více okořeněné. Tess by udělala snad vše oč by jí požádali, kdyby je Remus nekrotil a kdyby se ona ještě trochu pořád nebála používat své schopnosti.

Zbožňovala Jamese snad od prvního okamžiku a ačkoliv byli skoro stejně staří, on jí připadal jako straší bratr, ne jako Nathaniel, který jím měl být, ale jako ten skutečný. Jemu ta role vyhovovala a imponovala, liboval si v tom a nemohl se toho nabažit. Dával na ni pozor a chránil ji, zkrátka ji měl rád a ona mu to oplácela svou vděčností a sesterskou náklonností.

Se Siriusem to bylo jiné, zatím ještě nevěděli jaké, protože u něj Tess trvalo déle, než přivykla jeho stylu. Pořád se vůči němu cítila trochu špatně, i když už dávno neměla proč. Ale něco v něm jí zkrátka bralo ten klid uvnitř a naopak do ní vhánělo mravenčení a rozechvělost. Jaký vliv měla ona na něj, to by se dalo těžko vysvětlit. Také ji chránil a v životě by nikomu nedovolil, aby na ní byť jen sáhnul. Pokud byl James v roli starostlivého bratra, Sirius byl pak jeho horší verze, on by totiž bral rovnou bič a svou pověstnou živelnost. Byl to zkrátka on.

Zatím jen bedlivě sledoval každého, kdo se k ní přiblížil a pokud se mu dotyčný člověk nelíbil, málem ho div nezpražil svým pohledem a kletbami na místě.

Remus byl skvělý přítel, díky ní dostal možnost připadat si jako člověk i v lidské podobě, protože se často cítil separovaný, ačkoliv ne úmyslně. Nedokázal se vcítit do společnosti a vždy jej něco brzdilo. Spolu s Tess tvořili hezký pár, protože se vzájemně doplňovali a nacházeli nějakou možnost, jak to společně překonat. Byli si oporou a vlkodlak tak dostal poprvé skutečného přítele, který tomu rozumí a „má to stejné“.

A Petr? No, to byla kapitola sama o sobě. Jemu nikdy nezáleželo na tom, co se příliš děje, vždy si dané situace přebíral podle sebe, ale s Tess se z neznámého důvodu cítil podivně. Nedokázal být v její blízkosti sám a něco jej zaráželo, přesto i na něho měla její přítomnost vliv. Přestal se dívat do země a víc přijal sám sebe a konečně se v sobě vyznal, ať už to bylo jakékoliv.

Ale ať už to bylo sebevíc krásné a Vánoční čas, kdy se pět Pobertů potulovalo po hradě, pomalu míjel, nastala chvíle, kterou ovšem nečekali. A Tess už vůbec ne.

Předposlední den prázdnin se totiž zjevil někdo, koho už dlouho neviděla.

Ale ten den přinesl ještě jinou zprávu, ta předcházela příchodu a vehnala na malý okamžik zpátky bývalou nejistotu a uvnitř skrytý strach. Byl to dopis od matky.

 

Sova jí psaní přinesla hned brzy ráno, když ještě Tess byla ve své věžní místnůstce a odpočívala na okenní římse. Fawkes byl u ní a pohodlně jí spočíval v klíně a také se oddával tomu lenošivému klidu. Bylo jim spolu dobře.

Avšak to se brzy změnilo příchodem Albuse, který v ruce držel stočený pergamen. Když vešel, musel se chtě nechtě pousmát.

Tess ihned vyskočila a fénix seskočil na římsu, trochu se na ní vyčítavě podíval, ale vzápětí už se zase plně soustředil a tmavýma očima sledoval svého pána. Brumbál se posadil do volného křesla a vybídl Tess, aby se k němu také posadila. Sedla si na zem k jeho nohám.

„Stalo se něco?“ zeptala se vážně.

Brumbál zvedl ruku s dopisem.  „Před chvílí přišel dopis od tvé matky. Měla by sis ho přečíst nejprve sama.“

Tess viditelně zbledla, ale přijala nabízený pergamen a jen vteřinku zaváhala, rozvinula jej a pak se ponořila do poněkud roztřesených řádků.

 

Holčičko moje,

 

ani nevíš jak mě mrzí, že ti to musím napsat a  vyrušit tak tvůj klid. Okolnosti mi bohužel nedávají na výběr. Snad mi to odpustíš a profesor Brumbál také.

Musím tě požádat, aby ses neprodleně vrátila domů. Tvůj bratr si vzal do hlavy, že se ožení.

Já i pastor jsme se mu to pokoušeli rozmluvit, ale od otcovi smrti na mě už tolik nedá. Předevčírem utekl z domu a Tyldu vzal sebou. Nechal vzkaz, že se vezmou a až tak učiní, vrátí se.

Nedokázali jsme je zastavit a přišli jsme pozdě. Je mi líto, že jsi u toho nemohla být, ale nešlo je zadržet. Včera ráno se vzali a dnes už jsou opět zde u mne. Byli bychom rádi aby ses k nám připojila.

Jeho žena i on si to jistě přejí.

Věřím, že to profesor Brumbál pochopí, ale jsi přece také člen naší rodiny. Vrať se k nám holčičko.

 

Srdečně tě líbá

atd.

 

Váhavě vzhlédla a ponořila se do ředitelových očí. Opět v nich našla ten klid, jak je to s ní uměl. Vždycky tušil, na co myslí a co potřebuje.

„Pane?“ zeptala se.

„Tvá matka má pravdu, skutečně jste rodina a měli byste být pohromadě. Zvlášť když se slaví tak šťastná událost.“ Řekl ke konci trochu tišeji.

Sklonila hlavu a promnula pergamen mezi prsty.

„Ale on mě tam nechce, že ne?“ zeptala se otevřeně a se smutkem, dokázala to přečíst mezi řádky.

Brumbál chvíli mlčel a pak zavrtěl hlavou. „Ne.“

„Jak se tam tedy mám vrátit? Teď už tam budou dva.“ Tím, že tak přesně označila počet lidí, zaujatých proti ní – proti Tess, vyslovila to, co ji děsilo. Tyldu, dceru vesnického řezníka znala. Byla to statná dívka, ale byla pyšná a lakomá. S Nathanielem se seznámila a jistě si ho i vzala na truc svému otci. Byla také kouzelnice, ale nijak dobrá, pokud Tess věděla. Co ovšem bylo jasné hned od začátku, Tylda jí neměla ráda a stejně jako Nathaniel jí dělala naschvály vždy, když jen mohla.

„Tvoje matka to ví také, ale potřebuje tě.“ Řekl, „posílá pro tebe a já jí to nemohu odepřít.“

„Vím že ne,“ řekla smutně. „Ale kdy se sem vrátím?“

„Až přijde čas.“ Odpověděl a Fawkes to stvrdil jedním příjemným tónem.

„Myslíte si, že to naplánoval? Jako tenkrát? Věděl přeci kde jsem, nevěřím tomu, že by to nemohli udělat jinak. Totiž tu svatbu, všichni věděli, že by nemělo smysl jim bránit tak proč by museli utíkat.“

Brumbál povzdechl a jeho modré oči najednou byly unavené, trochu starší, ale pořád stejně milé a ochotné jí vyslechnout. „Někdy se mohou naše záležitosti zkomplikovat i tam, kde předtím bylo jasné řešení.“

Přikývla.

„Smím se sem ještě vrátit?“ zeptala se podivně důležitě a pak dodala šeptem: „Otče.“

Ředitel se usmál a vzal její ruce do svých. To byla odpověď.

 

Pomalu byl čas a ona se krokem vydala z ředitelny, kde se předtím rozloučila s Fawkesem a zamířila do vstupní síně, kde ji měl čekat i Brumbál, aby ji doprovodil na hranice pozemku.

Šla pomalu, ale ne loudavě, věděla, že by to nemělo smysl.

Poberty viděla krátce předtím jen na chvíli a spěšně jim vysvětlila co se děje. Popřáli jí štěstí a slíbili, že kdyby měla problém, okamžitě jí pomohou, stačí když jim dá vědět.

A tak dostala malý obrázek, byla to miniatura a její jediné dvojče měl v držení Sirius. Se smíchem tomu říkal „své dědictví“ a nebylo nic lepšího, než ji využít takhle.

Tak se tedy rozloučili a pak, jak slíbili se odebrali také dolů, aby jí nenápadně zamávali až bude odcházet.

Cestou po schodech a chodbami se smutně rozhlížela kolem. Oblíbila si hrad se vším tajemným brněním, tajemstvími a mnohými dalšími drobnostmi, které najednou tak důvěrně znala a nyní opouštěla.

Cestou zahlédla ještě někoho jak na ní čeká a když si vyměnili jediný pohled, pokračovala dál a on zmizel v zákrutu skryté uličky za gobelínem.

Pak zbyly už jen poslední schody.

Avšak pod nimi! Svět se jí otočil a chvíli jí hučel v uších a srdce se podivně roztepalo. Vítalo někoho, kdo jí sice byl cizí, ale byla to jedna krev.

Nevěděla odkud zná jeho jméno, ale věděla jistě co udělat.

„Nwalme!“ vykřikla a vrhla se ze schodů.

Seběhla je rychlostí blesku a v zápětí už jí svíral v náručí muž oděný do černého cestovního šatu s mečem přes záda a kápí spuštěnou dolů, aby byl vidět obličej.

„Vážně jsi to ty?“ rozesmál se na celé kolo. Dobíral si jí.

Postavil ji na zem a bedlivě se na sebe zahleděli. Přejela mu dlaní ruky po tváři a zkoumala jak se změnila. Byl pořád stejný, ačkoliv kdysi měl méně vrásek.

„Černý princ.“ Zasmála se a  pak ho obdařila zářivým úsměvem, plným lásky.

Vybavilo se jí všechno, co bylo ukryté v hlouby její duše.

Jak těsně po jejím znovuzrození, se jí ujal právě tento její bratr Nwalme - Utrpení a jak ji přinesl v náručí a položil na práh Nathanielovi rodiny. Jak ji opatroval a ctil jako svou sestru. On jí byl vždy nejbližší a ona to poznala. Bylo to milé a šťastné shledání.

Znovu se mu vrhla do náruče.

Její bratr byl zpátky.

14.04.2008 22:03:07
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one