Kapitola 7. Portál do neznáma a zpět

Kapitola 7.  Portál do neznáma a zpět - obrázek

Kapitola 7. Portál do neznáma a zpět - obrázek



Tess byla nadšením skoro bez sebe. Zářila blahem a pranic jí nevadilo, že se ani ne za pár hodin bude muset vrátit do domu Nathaniela a jeho nové ženy.

Byl to pro ní jeden z nejšťastnějších dnů, konečně poznala svojí pravou rodinu.

Nwalme slíbil, že jí přiveze včas a pak už jí jen pomohl do sedla svého velkého koně a sám za ní vyskočil. Dívka se ještě vesele a upřímně usmála na svého „otce“ a pak sklouzla očima ke svým novým přátelům. Nevšimla si jejich údivu a ani jiných pocitů, které nyní jejich tak čitelné tváře vyzařovaly.

Kůň se pohnul a mohutnými skoky se začal vzdalovat od hradu. Její bratr jí nabídl plášť a pak už společně jen ujížděli. Bylo to neskutečně dlouhé a zároveň tak krátké, že se sotva párkrát stačila nadechnout a hned po kopyty mizela anglická hrabství a pak další a další.

Když dorazili na místo, všechno kolem jí uchvátilo. Připadala si tak neskutečně a nevěřitelně. Ohromila jí velkolepost a naprostá jednoduchost tohoto místa. Nikdy předtím neměla mnoho možností, ale když nyní spatřila to, jak ostatní její bratři a sestra žijí, byla uchvácená. Připadala si jen na okamžik ohromeně. Jak jen bylo možné, že právě ona má tu jedinečnou možnost tam patřit? To bylo prostě neskutečné a zároveň tak strašně milé a krásné, že kdyby to bylo možné, asi byste v jejích očích viděly slzy.

Nwalme jí pomohl z koně a pak jí ukázal beze slov na jeden z přízemních domků, vybudovaný tak důmyslně nenápadně a přitom majestátně. Dveře do něj tvořila jen jednoduchá houně, ale ta byla v tuto chvíli zavěšena k jedné straně a z vnitřku k nim doléhalo mělké světlo. Až teď si všimla, že v celém tom podivném lese je trochu přítmí a šero.

Když se znovu obrátila k Nwalmemu aby mu něco řekla, byl už pryč a jeho kůň také. Nejspíš se o něho šel mezitím postarat.

Stála tedy pod stromy, které snad musely růst už po staletí a před sebou měla zářivé dveře, které jí k sobě přitahovaly a lákaly. Nevěděla, jestli jít dál. V to chvíli nic nebylo krásnější, než stát pod stromy a dívat se na ty dveře a vědět, že za nimi je někdo, kdo jí bude mít rád. Že tam najde svojí rodinu. Dojalo jí to.

A pak se na prahu zavlnila něčí silueta a ven vykoukla jedna z tváří. Její oči byly pronikavé a modré, okamžitě spatřily dívku stojící nehybně, ale nedočkavě pod stromy. Pak vyšla ta postava ven celá.

Tess jí poznala instinktivně. Usmála se a tentokrát už se slzám neubránila, ať už to bylo jakékoliv.

Zlaté vlasy, ladná chůze a rubínový pás kolem bílých šatů. Květy zapletené v dlouhém copu a úsměv, který jí pronikl až do duše.

Rozpřáhla ruce a dala se do smíchu a Tess se také smála a plakala zároveň.

Hwannar!“ oslovila ji žena. „Vítej doma!“

„Amaurea?“ zašeptala Tess.

Žena přikývla.

Pak už si jen pamatovala, jak se její nohy daly do pohybu a po měkké trávě pomaloučku přešla k té otevřené náruči, aby na ní v několik nekonečně dlouhých minut setrvala.

Když zvedla hlavu, už neplakala. Amaurea ji vzala za ruku a zavedla ji k těm dveřím. Tess se ještě jednou nadechla a pak s úsměvem vešla dovnitř.

Rodina…

 

Istima – v překladu znamená moudrý - nejstarší z pěti. Osvojil si  učenost a poznání, neválčí

ačkoliv ovládá živly Země. Svůj život zasvětil učení starších i všech národů. Jeho vlasy a vousy předčasně zbělely, takže vypadá jako stařec. Jeho sídlem je Západ, žije na osamělém pobřeží v rozsáhlém komplexu jeskyň.

Ráva –  v překladu znamená divoký – druhý syn. Je věčně v pohybu, rád jezdí na lovy a nebo

bojuje s nestvůrami, je krotitelem koní a má blízký vztah ke všem zvířatům. Je vždy tam kde je potřeba síly a odvahy. Avšak je i spravedlivý a dokáže vyřešit každý spor, bojuje proti bezpráví a tyranii. Jeho živlem je Oheň, ovládá sílu Plamenů. Když je unaven, nebo hledá odpočinek přijíždí do domu Amaurey, kde spolu tráví čas. Jeho sídlo leží na Severu mezi skalami a útesy, ten kdo nemá čisté srdce cestu nenajde a mnoho zvědavců takto zahynulo.

Amaurea – v překladu znamená jitro – není dcerou Óreho a Tinwe, ale je počítána mezi děti.  

Přichází z Východu a jejími živly je Síla a Voda. Její sídlo se nachází na východním pobřeží v zátoce, ukryté kouzelným lesem. Je známa svými zahradami, zasvěcené odpočinku a klidu. Mimo jiné ovládá přírodní vědu a dokáže léčit. Do boje zatím nikdy nevyšla.

Nwalme – v překladu znamená utrpení – Dokáže vycítit pocity a je vnímavý k smutku a žalu.

Je uznávaným vůdcem a rádcem, do boje vyjíždí vždy v černém, po bitvě pak truchlí za zemřelé. Ovládá umění boje elfů ať už střelbu nebo boj na meče. Je tichým bojovníkem.

Nikdy se nesměje. Ovládá síly Vzduchu a počasí. „Černý princ“.

 

Trvalo to velmi dlouho.

Od doby, kdy jí Nwalme odvezl z Bradavic o ní nebyly téměř žádné zprávy. Jediný, kdo o všem věděl, byl jako vždy Brumbál. Díky Fawkesovi s ní měl spojení a kdyby cokoliv potřeboval, stačilo udělat tak málo a mohla být u něho.

Ale on nechtěl, věděl, že by jí teď měl nechat víc času. V posledních letech se totiž dostala mezi dva faktory, které ovlivňovaly její život nejvíce. Její rodina a její „druhá rodina“.

Nathaniel se držel dál a podivně jí nechával být. Předpokládali, že to dělá kvůli Nwalmemu, který jí tehdy doprovodil domů a jasně dal najevo, že by si to vyřídil s každým, kdo by jí jen zkřivil vlas. Ale ani tak se ten strach, dávno zakořeněný v Tess, nedokázal rozptýlit a zmizet.

Neměla však už noční můry a dny strávené v tom domě byly snesitelnější. Avšak tam, kde Nathaniel zatím váhal a nevyjadřoval se, se občasně projevovala Tylda, jeho žena.

Když nemohla ubližovat Tess, dělala peklo ze života svojí tchýně. Ta postupem chřadla a stala se jen jakýmsi stínem, který se bezvládně potuloval po domě a kdykoliv narazila na fotku svého zesnulého manžela, rozplakala se a nebo jí zaplavily vzpomínky. Nesla to velmi těžce a nikdo jí to nedokázal ulehčit, dokonce ani Tess a ani Nathaniel.

Co se toho posledně zmíněného týkalo, ukázalo se, že ani on nebude v manželství tak šťastný jak se předpokládalo. Matylda měla svojí hlavu a občas to dávala najevo i jemu a navíc byla marnivá, což jeho popuzovalo. A o tom, že si vzal koketu? Raději nemluvit…

Tess pak musela trávit většinu času u Rávy a ostatních, kteří jí učili a znovu připomínali věci, které kdysi znala. Musela se tvrdě soustředit a dlouho pracovat v neskutečných podmínkách. Ani ne za dva týdny po tom, co zahájili jej výuku byla sotva schopná se hýbat a krom nejnutnějších potřeb a učení okamžitě usínala. Ale výsledky se začaly projevovat.

Každý její bratr a sestra jí učil to, v čem nejlépe vynikal. Dávali tak dohromady její síly a ona sama tvořila své hranice. Fawkes jí na dálku posiloval a také on se s ní často učil. Byli odkázaní na sebe, ale to neznamenalo, že když jsou tak daleko od sebe, že nebudou oba zakoušet to samé. Dodávali si odvahu a trpělivosti. Tess plnila nemlžné a ještě víc.

Pak přišel konečně večer, který byl už před dvěma lety, kdy přišla do jejich místa, jasně daný. Bylo to posvátné vyznamenání a v tu noc jí bylo dáno nové jméno.

Shromáždili se na jednom z útesů, byla tma a kromě šplíchání moře a narážení vln o skálu tu nebylo nic. Avšak bylo to magické místo. Něco v sobě mělo.

Na útesu, který byl celý obklopen mořem a oni se tam dostali jen pomocí fénixů a nebo přemístění, tu a tam vyšplíchla vlna.

Uprostřed byl podlouhlý kamenný stůl, přírodně vytvořený ve skále. Kolem něho se sešli. Každý na svém místě. Byli v jakémsi kruhu a Tess si stoupla k nim, byli zase všichni. Jaké to ovšem muselo být kdysi, když jich tam stálo osm?

Tess si vnitřně povzdechla. Ostatní už byli mrtví, vzdali se života, neboť i ferlingové a jejich fénixové na to mají právo a pak prostě odešli. Někteří byli zrazeni, nebo zabiti.

Nyní jich tu bylo jen pět. Ale každý byl silný a jedinečný.

Vítr čechral jejich bělostné oblečení, tuniky a vlasy. Společně zazpívali prastarý nápěv a pak zavřeli oči. Vychutnávali to místo, tu atmosféru v daném okamžiku, vychutnávali si svou přítomnost a to všechno. Byli tam a to stačilo.

Když otevřeli oči, bylo to jako úder, ale neskutečně záhadné a tajemné. Kdysi viditelný obrys fénixe vypálený do jejich krků se rozzářil a dal se do pohybu.

Svíjel se i na její kůži a žhnul, cítila jeho sílu a sálání. Fawkes byl s ní.

Pak poklekla.

Sklonila hlavu a přiložila si ruku složenou v tom nejuctivějším pozdravení na  srdce. Bylo to silné gesto a mělo v sobě i víc. Naučili jí všechno co znali, staré časy se spájely v ní a ona byla jejich nositelem. Cítila to a svou rukou na srdci působila jako přísahou.

Kamínky trochu zacinkaly, a pak spatřila velké boty. Někdo stál před ní.

Ucítila ruku na své skloněné hlavě a pak jazyk, který byl velmi prastarý, jak pronáší magická slova.

Pak promluvila ona a byla to přísaha. Zavazovala se chránit, obětovat se a mnohé další věci, které měla v sobě a pro které byla na světě a žila pro ně. Přísahala i pro svého otce a pro vše, co měla kdy ráda.

„Povstaň, sestro naše.“ Vyzval ji pak hluboký hlas.

Postavila se a narovnala se, pak se podívala zpříma a bezelstně. Cítila jak se mravenci uvnitř jejího těla daly do pohybu, najednou ucítila, jak se mění. Vnímala to v sobě, bylo v tom něco podivného a posvátného. Právě tady na tomto místě cítila jak se mění, jak se její podoba opět formuje a jak se nepatrně vznesla nad zem. Zavřela oči.  

A pak její tělo opět zachvátil věčný oheň a ona i její znamení fénixe vypálené na krku se změnily. Opět se její podoba přetvořila a ona už nebyla dívkou.

Usmála se na muže stojícího před ní a pocítila lehkou slabost a smutek. Litovala toho, že u toho nemohl být její otec ani její Fawkes.

Kdyby tu tak byli. Potěch dvou letech se jí stýskalo a přála si se vrátit. Věděla ovšem, že to nebude moci udělat dříve, než bude připravena. Voldemort se dostával na vrchol své moci a Albus jí bude potřebovat, tak jako všichni její přátele, ale ona musí být schopná jim pomoci. Musí se to naučit. A tak se to naučila.

„Vítej mezi námi sestro,“ řekl Nwalme. Byl to on, kdo ji podal ruku když vstávala, byl s ní ve všech jejích obdobích života. „Odedneška budeš mít nové jméno. Bude tě hodno jen do té doby, pokud si to budeš přát a bude tě předcházet. Tvé místo je s námi a mezi námi. Ode dneška budeš známá jako Siwan – Pátá.“

Přikývla a fénix na jejím krku otevřel zobáček pro jemný a dlouhý podmanivý tón, který z něho kouzelně vzešel a nesl se ozvěnou přes vodu a skály. Letěl s větrem a nesl jako ozvěnu novou identitu.

„Jsem Siwan.“ Vyslovila to i ona a pak se s úkrokem ještě jednou poklonila svým sourozencům. Ti učinili totéž a v jedinou chvíli sobě všichni vzdali čest a vyjádřili tak i emoce, které měli v sobě. Tess se naposledy v duchu pousmála nad tím, že od nynějška, už nikdy nebude ta stará Tess. S novou identitou se snad i stala někým jiným, c tomu asi řeknou její přátelé?

Snad to brzy zjistí.

Na útesu začal padat sníh a krajinu za nimi začal halit do měkké pokrývky. Brzy budou Vánoce.

 

Jako vždy byl Albus už dlouhou dobu ve své pracovně. Události posledních dní mu nedávaly spát.Bylo toho tolik a navíc ta zapeklitá věštba a všechno to kolem.

Stále znovu si ve své hlavě promýšlel plány, sestavoval všechny nitky a dával dohromady kolečka, aby vše zapadalo. Bylo toho na něj až příliš.

Nevšiml si, že se dveře otevřely. Díval se z okna na zasněžené pozemky. A alespoň na chvíli se uvolnil a dopřával si pár vteřin vytouženého klidu. Neuvědomoval i, jak mnoho na něj může vše doléhat a že kvůli tomu už nespal několik posledních týdnů příliš valně. Navíc si s pochmurnou úvahou uvědomil, že Tes mu velmi chybí.

Trávil Vánoce v Bradavicích, kde byl většinou sám. Nebo s několika dalšími, kteří potřebovali „útočiště“. Ale dřív měl vždy jí, nějak mu to vše dokázala vynahrazovat. Velmi se těšil, až se zase jednou vrátí zpět. Doufal, že by to mohlo být o Vánocích, ale dnes byl „Dárkový den“ a ona nikde. Další osamělé vánoce.

Když o tom všem tak přemýšlel, neuvědomil si lehký vánek, který jako jediný prokázal něčí přítomnost. Fawkes byl potichu a nechal ji, aby k řediteli opatrně a obezřetně přišla zezadu. Usmála se, když mu mohla překrýt oči a vyslovit tu jemnou otázku, na kterou už znal odpověď dřív, než látka sklouzla přes jeho oči.

„Hádej.“ Zašeptala v otázce. Byla to hra, kterou jí občas bavíval, když byla menší. Ona se tomu vždy smála.

Fénix to už nadšením nevydržel a na svém bidýlku poskakoval a pískal. Siwan se dala do smíchu a odejmula mu šátek z očí. Dotkl se její ruku a když se otočil, také se usmíval, modré oči zářily nadšením.

Pak ovšem odstoupila kousek dozadu a s rukou sevřenou na srdci se mu poklonila tak, aby mu prokázala tu nejhlubší oddanost. „Otče.“ Oslovila ho.

Pomohl jí vstát. „Jaké jméno?“

„Siwan.“

„Siwan.“ Zopakoval a přikývl.

„Chtěla jsem tě překvapit, ale měla jsem myslet na to, že budeš už vzhůru, když přijedu.“ Usmívala se a přešla zpět ke dveřím, kde byl zatím pohodlně uložený velký kožený vak.

„Ale něco pro tebe mám.“ Řekla a pak se zarazila, když si všimla jeho výrazu. „Je něco špatně?“ vylekala se.

Zavrtěl hlavou a pak jí naznačil, aby pokračovala.

Trochu zaraženě tedy přešla k jeho stolu a když přišel i on, rozbalila konečně nedobytný pytel a sejmula z něho ochranná opatření proti rozbití.

„Vím, že máš mnoho práce a že velmi dlouho pracuješ a zaměstnáváš svou mysl. Neumím ti ještě pomoci, ale chci se to naučit, pokud mi to dovolíš.“ Mluvila pevně a naléhavě, ale ne vtíravě, jen mile starostlivě. „Ale mám pro tebe tuto věc aby ti pomohla, když toho na tebe bude mnoho. Odhaluje často i věci, které jsme sami neviděli, ale přesto se staly.“ Sejmula i poslední provázek a jeden ze závěrečných  kousků jemné látky spadl.

„Toto je myslánka otče. Je to-.“

„Siwan,“ řekl Albus a to jí přerušilo.

Podívala se na něho. „Děkuji ti.“ Řekl jedině.

Zmateně zamrkala, ale pak pochopila. Sklopila hlavu, ale usmívala se, byla šťastná. Tohle totiž stačilo.

 

„Kam pak míříš?“ zeptala se postava v kápy, schovávající se mezi stíny.

Ten, koho oslovila sebou nebetyčně škubnul. Prudce se otočil a jeho hůlka se jasně odrážela v záři pouliční lampy v nedaleké hlavní ulici.

„Snad si nechceš ublížit?“ vysmála se mu. „Raději to schovej, nechceš přeci děsit mudly, že ne. Severusi?“

Muž zaklel a sklopil hůlku, ale nijak mu to nepřidalo na klidu, nebo obezřetnosti. Strhl si svou masku a odhalil tak úzký a výrazný obličej.

„Co sakra chceš? Co po mě vlastně chceš?“ vyštěkl.

„Na starého „přítele“ jsi dost nerudný. To je chyba charakteru, myslím.“

„Nemám čas na vtipy, co chceš.“ Zeptal se, ale nervozita v jeho hladu dosahovala téměř maxima, ačkoliv to skrýval. Ale jí to uniknout nemohl.

Vyšla ze stínu a rozptýlila ho tím, že si stoupla těsně vedle něho. Tak zatraceně blízko, že chtěl ucouvnout, ale zjistil, že stojí už u zdi.

„Pospícháš za ním?“ zeptala se Siwan.

Polkl, velmi pomalu a hlasitě. „Nevím o čem to mluvíš, dej mi pokoj.“ Chtěl odejít, ale udělala krok a zabránila mu v tom. Zhluboka se podívala do jeho očí.

„Udělala jsem možná chybu, že jsem tě tenkrát nechala jít. Ale teď udělám ještě větší. Já tě totiž doprovodím.“

„Cože?“ vyjekl.

Zasmála se, ale bylo to chladné a řezavé. „Pojď, příteli, Lord Voldemort nás očekává.“

Chytla ho za ruku a přemístili se pryč. Držela ho pevně a nepouštěla.

Přesto ho chránila.

 

Fénixové se shromáždili, ale bohužel jich nebylo mnoho. Snažili se, to ano. Ale v poslední době to byla jen hrstka statečných, kteří museli všemu vzdorovat a nepřítel byl všude.

Od posledního setkání zemřeli další a nebylo toho zrovna málo.

Avšak přesto vytrvávali a drželi se zuby nehty.

„Podařilo se nám najít Silwetrola, ale naneštěstí nám unikl a odmítl přijít. Trpí představami o spiknutí a nevěří už nikomu.“

„Chudáček,“ shrnula Molly. „Měli bychom držet při sobě, měl by to přeci vědět. Copak je to rozumné, lítat takhle po Anglii? Někdo ho najde.“

„Děkuji Molly.“ Ozval se Brumbál. „Pravda je, že i já už jsem Geveria potkal.“

Všichni přestali na okamžik dýchat. Geverie Silwetrol byl starý kouzelník, který se kdysi prosadil velkým přínosem pro spolupráci s mudly a byl to on, kdo se prosadil do zasvěcování jejich ministerstev do kouzelnické problematiky. Avšak právě proto se stal terčem nyní mířených útoků.

Navíc byl starý a nemocný, trpěl utkvělými představami a nevěřil nikomu. Svého syna vyhnal a odmítal s kýmkoliv mluvit. Pro řád byl ovšem potřebný, věděl něco o uspořádání Smrtijedů a jejich střežených tajemství, protože se sám jednou úplně náhodou ocitl ve jejich skrýši.

Naštěstí se o něm nedověděli, jinak by byl dávno pod drnem.

„A?“ vydechli někteří.

Albus se ovšem jen pousmál a pohlédl na ně skrz své půlměsíčkovité brýle. Ohníčky v očích za nimi vesele zaplály. „Souhlasil že přijde.“

Po jeho slovech se místnost rozšuměla.

Brumbál na někoho kývl a všichni se obrátili tím směrem ke dveřím. Ale nikoho už nezahlédly, protože se mihl černý plášť a někdo právě odešel.

„Vyčkejte prosím chvilku, bude tu hned. Zatím můžeme rozmístit mapy. Bude potřeba se rozdělit. Ale víc se dozvíme až od Geveria.“

Někteří po sobě koukli. Tak tohle vzalo nečekaný spád.

 

18.04.2008 22:26:54
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one