Kapitola 8. Výslech

Kapitola 8. Výslech - obrázek

Kapitola 8. Výslech - obrázek

Snad se mi podaří vás tím překvapit.. :-P





Lily byla těhotná a James jí přesvědčil, že nemá smysl chodit dál na schůzku řádu. Bál se o jejich dítě a nikdo mu to nemohl mít za zlé. Od doby, kde se dali dohromady, vzali se a nyní měli mít i první dítě zestárl. Pořád to byl smíšek a vždy připraven ke každé špatnosti spolu se svými přáteli, ale byl také otec a manžel. Velmi se ho dotýkalo vše, co by mohlo ohrozit ty, které tak bezmezně miloval a bezpečí Lily a jejich dětí bylo na prvním místě.

Sirius mu stál jako vždy také po boku a kdyby bylo třena, šel by s ním klidně i do horoucích pekel, nic jejich přátelství nemohlo narušit. Snad ani smrt.

Remus byl slabý a zhrouceně seděl na jedné židli. Na čele mu neustále visely kapky potu a předčasné vrásky začínaly brázdit jeho čelo. Smutek se mu dostal i do očí, ale byl tam v místnosti s nimi.

A byli tam i další.

Nikdo ovšem nedokázal promluvit, ačkoliv se ošívali na místech a přešlapovali z nohy na nohu. Ne že by nechtěli věřit Brumbálovi, že Gaverio přijde, ale nedokázali si představit, jak toho chce dosáhnout. Vždyť to bylo téměř rovno zázraku, stařec si opravdu za žádnou cenu nepřál být v společnosti byť i jen jediného člověka, natož celé skupiny.

Brumbál ovšem seděl na jedné z židlí a usmíval se. Jako vždy on věděl něco, co ostatní zatím ani netušili a jako vždy v tom bylo to jisté „kouzlo“.

Někteří jej po očku pozorovali a mezi přešlapováním odhadovali, co nejspíš nastane.

Pak se ovšem uprostřed místnosti najednou ozvala ohlušující rána, kterou doprovázel světelný záblesk. Byl slyšet křik a pak bylo ticho a vše bylo jako předtím, jen tam kde předtím něco bylo se nyní k zemi snášelo jediné ohnivé pírko.

Ostatní zírali na ono místo a fascinovaně sledovali jak se peříčko, fénixův signál, spouští k podlaze. Když dopadlo, proměnilo se v kratičký plamínek, který olízl kamennou dlažbu a pak byl pryč.

Než kdokoliv ovšem stačil zareagovat, či cokoliv říci, nebo se rozhlédnout, co na to ostatní, ozvalo se další silné zapraskání a na tomtéž místě se s hučením otevřel portál.

Nikdo si nevšiml, že Brumbál mezitím vstal a s očekávání sleduje příchod někdejšího přítele.

Skrz otevřené okno k nim přicházel něčí hlas, byl rozčilený a podle všeho se mu nelíbilo co se děje.

„Co to má znamenat, tohle už je vrchol!“

Neslyšeli odpověď, snad byl ten druhý člověk příliš dalek, nebo mluvil tiše.

„To nepřichází v úvahu! A vy mě nemůžete donutit!“ bránil se rozčilený hlas. Ačkoliv bedlivým pozorovatelům nemohlo uniknout, že jen těžko se brání rozechvění a strachu. Přesto zněl i statečně a neohroženě.

Znovu slyšely jen cosi jako poryv větru, ale nikoho kdo by mluvil spolu s tím mužem.

Gaverio se opět ohradil a teď už v tom bylo rozhodně silné zděšení: „Vy jste blázen!?!“

Teď už ovšem poznaly odpověď.

„Blázen?“ trochu výsměšně. „Ne, já jsem tvoje odpověď.“

Pak už se ozvalo jen vyjeknutí a podivné tříštění skla a možná i něčeho dalšího. Portál se zachvěl a pak jím prudce proletěl starší muž v noční košili a s ledabyle oblečeným županem a čepičkou.

Proletěl jím tak rychle, že ani síly portálu jej nestačily zbrzdit, takže naboural do stolu, pod kterým se podlomily nohy a v troskách se zřítil k zemi.

Muž evidentně nedávno probuzený a rozhodně proti své vůli prostrčeným portálem prskal a nadával asi ve třech různých jazycích zároveň. Škrábal se ještě na nohy, když se portál zavlnil znovu a velmi důstojně z něho vyšla postava, která za to vše nejspíš mohla.

Siwan v cestovním plášti, který se stáčel kolem boků a byl rozepnutý. Cestovní šaty byly černé a vlasy měla vyčesané, ale i tak jí poznali.

Usmála se na Albuse a pozdravila ho úklonou hlavy a pak se trochu začervenala, když jí naznačil, že takové „násilí“ snad nebylo nutné. Ale nevyčítal jí to, bohužel věděl, že by to jinak neudělala pokud by to nemohlo být i šetrnější.

James okamžitě šťouchnul do svého přítele a podobně i Remus poněkud vyskočil ze své židle, ale neudělali nic.

Gaverio se stále ještě potácel na zemi.

„Dobrý večer,“ pozdravila poněkud s úšklebkem, ale spikleneckým ostatní členy řádu.

Přešla k té hromádce na zemi a natáhla ruku, aby mu pomohla.

Odmítl jí a nejspíš í v nějakém čtvrtém a pátém jazyku znovu proklel. Pokrčila tedy rameny a vzdálila se. Když vstal, jen ještě mávnutím ruky opravila stůl a vyčarovala jedno trochu méně pohodlné křeslo.

Poberti po sobě mrkli a na pár chvil z ní nespouštěli oči. Nebyli ovšem jediní, ještě byli další, kteří více méně dělali to samé.

„Gaverio,“ olovil jej Brumbál a všichni se zase vrátili do dění.

Stařec prskal a nepřívětivě se rozhlížel kolem.

Siwan přešla k Brumbálovi a podle svého zvyku si stoupla za jeho židli z levé strany a tvoři,a tak cosi jako jeho osobní stráž a bedlivého pozorovatele. Všechno sledovala tmavýma očima, ale nepřestávala se i usmívat.

„Co tohle má znamenat Brumbále? Musel jsi na mě posílat….tohle to?“ zaprskal tentokrát srozumitelně oslovený.

Sirius se neudržel a musel se tomu uchechtnout, James jako vždy na stejné vlně měl také co dělat, aby to vydržel.

Brumbál se otočil k Siwan a věnoval jí jeden ze svých hlubokých pohledů. Pak se otočil ke svému příteli. „Je mi líto, že jsme tě vzbudili, ale domníváme se, že je to v tuto chvíli lepší, než abys zůstal sám v tak velkém a tmavém domě.“ Řekl poněkud důrazně a záhadně.

„Líto,“ ucedil Gaverio, „to zrovna.“ A vrhl jeden obzvlášť nerudný pohled po ženě za brumbálovými zády, avšak nahlas už nic neřekl.

„Tedy, když jsi se rozhodl nás navštívit, myslím, že bychom se zase mohli všichni posadit. Mohu ti nabídnout čaj?“

Mávl ředitel hůlkou a najednou se na stole, kde bylo i vyčarované křeslo oběvil hrnek s kouřící se tekutinou. Voněla po malinách.

Gaverio se ještě jednou nakysle ušklíbl, ale pak k všeobecnému překvapení si zkrotle sedl na židli a rukama objal hrneček. Hluboce se napil a netrvalo dlouho a celý jeho obsah měl v sobě.

Pak se poněkud pousmál a rozhlédl se kolem. Nikdo se neodvážil promluvit, Brumbál také vyčkával.

„Jak vidím, moc vás nezbylo.“ Poznamenal už o hodně lépe naložený čaroděj.

Brumbál ho sledoval a když se jejich pohledy střetly, přikývl. „Právě proto je důležité, abys nám pomohl. Mnozí z lidí, jež jsou zde mají rodiny, nemají možnost unikat jako ty.“

Čaroděj se zavrtěl. Brumbál pro něj měla slova rovnající se důtkám i přátelství zároveň, věděl jak musí na svého přítele jít.

„To co po mě chcete je nemožné.“ Zavrtěl hlavou Gaverio a pak mlsně kouknul po prázdném hrnečku.

„Tak to tě zase můžu doprovodit domů.“ Nabídla pohotově Siwan a jako by to snad měli s Albusem domluvené, udělala pár kroků směrem k čaroději.

Ten se prudce zaklonil a zvedl ruce vysoko nad hlavu. „No dobře!“ vyjekl okamžitě. „Ale ať se ke mně nepřibližuje.“ Hodil očkem po řediteli, který se usmíval.

Siwan se stáhla a vypadala zklamaně. Vnímala jak se na ni ostatní dívají, ale nereagovala a očima jen hleděla na čaroděje s prázdným hrnkem před sebou. Nedokázala se přimět jim pohledy opětovat. I když jí už jen ta představa rozechvívala a působila podivný pocit někde v okolí žaludku.

„Povím vám, co vím.“ Rezignoval a tu a tam se podíval po ženě, aby zjistil, že je pořád na tom samém místě.

„Ale také toho nevím příliš.“ Začal.

„To nevadí, jakákoliv informace se může hodit.“ Ujistil ho Brumbál a Moody na vedlejší židli zuřivě přikývl až se jeho řídké a rozcuchané vlasy o trochu víc rozježily.

James sice vnímal, ale očima probodával jen a jen ji. A pak, když Gaverio souhlasil, měl na vteřinu pocit, že i ona se na něj podívala a pousmála se. Ale byl to jen mžik, že se mu to snad i mohlo zdát.

„Byl jsem tam jen chvíli a zmizel jsem dřív, než mě mohli zmerčit. No, ale to vás asi nezajímá.“ Trochu mrzutě prohlásil. „Takže co vím je, že jejich uspořádání se poněkud dělí na jisté hierarchie. Ani oni sami netuší, kdo všechno k nim patří. Většinou pracují tak v pěti až sedmi členných skupinách, které dostávají úkoly od někoho dalšího. Ale to vám řeknu, moc prostoru také nemají. Nenechává jim zrovna volnost, i když mu zrovna taky nevadí, když zamordujou někoho i bez souhlasu. Zvlášť když je to mudla nebo nějakej trouba co mu vzdoruje. No, když se mu někdo znelíbí, sesadí ho a nebo ho nechá zlikvidovat, nikdo se o ně nestará. Prý je nechává tomu svýmu prašivýmu hadovi.“ Teatrálně se otřásl.

Tímto stylem pokračoval dál a vysvětloval podrobně, ale poněkud hruběji jak Voldemort nahlíží na odměňování a tresty. Měl i několik méně důležitých informací, které zaslechl předtím, než zmizel. Neopomněl to také zmínit, ačkoliv si to nechal až na konec, neboť to považoval za zbytečné.

„…bavili se už jenom o tom, kam posílá všechny ty „bestie“ co se mu podařilo zlanařit. Ten jeden tvrdil že na sever, ale ostatní že prý je schovává různě po sklepeních a že je vypouští když se mu chce. Prý že čím jsou hladovější tím lepší.“

Siwan se na něj výhružně zašklebila a tak raději vynechal další komentáře. Mluvil totiž o vlkodlacích, upírech a jiných křížencích. Věděla jak sebou Remus trhl, když o nich mluvil a bylo jí to rozhodně proti mysli. Bohužel měl ovšem poněkud alarmující pravdu.

„Děkujeme ti,“ prohlásil Brumbál asi po minutě mlčení, kdy starý čaroděj mlsně usrkával už svůj třetí hrnek podivně vonícího obsahu. Houpal teď nohama a vcelku to vypadalo, jako že je mu už všechno jedno.

„Myslím, že nejrozumnější bude, když tě teď Siwan doprovodí zpátky. Připravili jsme pro tebe náhradní útočiště.“

„Jak milé,“ rýpnul si trochu Gaverio, ale nebránil se a když k němu přišla a chytila jej pevně za rameno, ani se neošil.

Podívala se na Albuse a přikývla. Pak zmizeli a Brumbál ještě chvíli setrval v mlčení.

Nakonec se obrátil na Remuse.

Vlkodlak však nevěděl nic, ještě se mu nepodařilo tak úplně proniknout do společnosti ostatních jeho druhů a o tomhle slyšel poprvé. Ačkoliv o hrozbě Šedohřbeta a jemu podobných už věděl dávno.

Brumbál pak ukončil schůzi a mnozí členové řádu se rozloučili a zamířili do svých domovů. Schůze se vždy konala na jiném místě, ale vždy u některého člena řádu.

Ti co zbyli byli pozvaní ke skromné večeři, kterou někteří velmi rádi přijali.

Brumbál se ovšem nezdržel, odešel mezi prvními.

James a Sirius a Remus se také rozloučili a vyšli společně do zahrady za domkem.

Petr byl nemocný a dnešní schůze se neúčastnil, tak byla jejich obvyklá čtveřice nekompletní. Avšak ani to nebránilo, aby spolu ti zbylí zuřivě nezačali diskutovat o tom, co se stalo.

Pozorovala je tak už hezkou chvilku, když si je dovolila vyrušit letmým zasmáním, když zrovna rozebírali nějakou „trošku praštěnou“ teorii o nikom jiném, než o ní.

Prudce se všichni otočili a nejeden sáhl po hůlce.

Žertovně zvedla ruce nad hlavu. „Vzdávám se.“ Smála se.

Jako vždy byl James první, kdo nechal hůlku hůlkou a vrhl se na ni, aby ji umačkal ve svém medvědím obětí.

„Jsi to ty.“ Dusil jí. „Kde jsi se toulala takovou dobu?“ dloubnul jí pak do žeber, ale neméně jí stále mačkal a radostí objímal.

„Tak už jí nech, vždyť se udusí a na nás se nedostane.“ Prohlásil Sirius a když ho jeho přítel váhavě poslechl, vrhl se na ní s neméně stejnou zuřivostí.

Zvedl jí do vzduchu a párkrát jí zatočil kolem, jako kdysi.

„Pořád stejná,“ rozesmál se trochu štkavě.

Ještě že byla tma a nemohl hned rozpoznat lehký ruměnec na její tváři.

Vzápětí ho schovala do náruče svého dalšího milého přítele, který trpělivě vyčkával, až bude mít také příležitost.

„Remusi,“ zahuhňala šťastně. „Jsem tak ráda, že tě vidím.“ Řekla a pak posmutněla. „Je mi líto tvých rodičů.“

„V pořádku.“ Přitakal vlkodlak.

„Kde jsi byla celou dobu? Lily tě strašně ráda zase uvidí, musíš jít s námi.“ Okamžitě se ujal slova zase James.

Siwan se usmála a se dojatě podívala z jednoho na druhého. „Je prima být zpátky.“

„To tedy,“ dloubl jí pro změnu Sirius. „Ještě chvíli a vyhlásili bychom pátrání.“

„To víš, tady Čmuchalovi se děsně stejskalo.“ Neodpustil si James. Teď byl zase podivně na rozpacích Sirius, ačkoliv to zamaskoval nešetrnou ránou do přítelova ramene.

„Jako kdybys ty neskučel.“ Ozval se Remus.

„No dovol, copak jsem pes!“ ohradil se dotčený „jelen“.

Další vlna smíchu jim připomněla jejich staré časy. Byli tak rádi, že se opět shledali.

„A kde je vůbec Petr?“ zeptala se.

„Nemocný,“ odpověděl Remus.

„Poslední dobou dost často, ale možná nám ho vykurýruješ, ne?“

„No jasně, když jsi zpátky.“ Přidal se zase Sirius. „Na jak dlouho vlastně?“ dodal na oko lehkomyslně.

Pokrčila rameny. „Dokud se mě nebudete chtít zbavit.“

„My?“ zeptali se všichni tři s předstíranou přemýšlivostí.

Všechny tři obdařila zářivým úsměvem a také je na oplátku dloubla do žeber. „Ano, vy neviňátka. A pojďte už, nebo sem kvůli tomu kraválu přilákáme snad všechny smrtijedy světa.“

„Tvé přání je nám rozkazem.“ Rozesmál se James a pak společně zamířili do Godrikova dolu.

 

Až později v noci, nebo spíše k ránu se vrátila do Bradavic.

Brumbál byl opět vzhůru a když si zrovna neprohlížel vzpomínky v mydlince, studoval nějaké další mapy.

Vzhlédl, když vešla.

Usmívala se a když ho pozdravila opět úklonou, vesele se rozzářila.

„Lily bude mít dítě.“

Brumbál přikývl a pokynul jí, aby mu vyprávěla. Rád ji sledoval, když byla šťastná, bylo v tom cosi magického a alespoň na chvíli jej to nechávalo odpočinout. Její klid byl nakažlivý a v temných dobách jako byla tato, byl velmi rád, že ji má.

O tom, jak ji přijali přátelé věděl, dalo se to očekávat a o jejich vzájemné náklonnosti věděl. Znal Siwan a prostě to poznal a přeci jen, on byl Albus Brumbál, kdy a jaké tajemství před ním zůstávalo skryto?

Lily byla neméně nadšená, také doslova zářila a těhotenství jí velmi slušelo. Čekala na Jamese i když jí předtím řekl, že se vrátí nejspíš pozdě a když se shledala s jeho „jakoby sestrou“, nebyla o nic méně veselejší.

Tess znala nejen z vyprávění, ale i z velmi krátké doby, kdy se obě poznali. Ani ona si nemohla pomoci a velmi si jí oblíbila.

Štěstí daného okamžiku bylo dokonalé.

Albus přikývl. „Požádali tě o to?“ zeptal se vážně.

Siwan neméně důležitě přitakala. „Chtějí abych byla jeho patronem.“

Na malou chvilku se Albusovi něco vybavilo a došlo mu co řekla. „Jeho?“

Opět přikývla a se vši vážností potvrdila. „Jejich dítě bude syn. Poznala jsem to.“

„Je ještě příliš brzy.“ Prohlásil záhadně Albus.

Zavrtěla hlavou. „Ne pro mne.“

Pak se ředitelovi oči na malý okamžik přivřely a když je otevřel, viděla v nich první známku bolesti. Trvala jen vteřinku.

Vzápětí se opět usmál, ale ji neošálil. Přesto u ní zvítězily pocity radosti a nedošlo ji, co vlastně viděla. Dokázala vycítit jeho náladu, poznala když ji potřebuje i když touží být sám, tak jako když se setkali poprvé. A také později dokázala rozpoznat jakýkoliv jeho výraz či gesto, jenže teď byla šťastná a tato lidská emoce ji neumožnila to rozpoznat i nyní.

„Jsem rád, že jste se zase setkali.“ Řekl a na chvíli sevřel její ruku.

Mezitím si totiž opětovně přisedla blíž k němu, tak jako měla ve zvyku, bylo v tom cosi důvěrného, co měli mezi sebou.

Pak jí pustil, „Myslím, že je čas jít spát.“

Pomohla odsunout těžké křeslo. „Podívám se na ty mapy. Odpočiň si.“ Pousmála se.

Pak odešel a ona si sedla na jeho místo. Fawkes přilétl blíž a když ho něžně pohladila a on nastavil krk, společně se dali do zkoumání.

Nevěděli, že je Albus ještě chvíli sledoval z hořejšího patra, než se i za ním zaklaply dveře.

„Copak jsi dělal ty?“ zeptala se Fawkese, zatím co ho hladila po lesklém peří.

Otřel jí zobák o ruku a něco si mezi sebou ještě povídali svým vlastním způsobem, který se vymyká chápání a možnostem lidí.

Bylo to jen mezi nimi.

Až o několik hodin později se i ona zvedla a společně s bratrem se vydala do hořejšího pokoje, aby se společně mohli zaměstnat jídlem, odpočinkem a přípravou některých dalších plánů a potřeb.

 

„Lord Voldemort,“ prohlásila neochvějně.

Hleděla do úzké tváře téměř bez nosních dírek. Měl rudé a nenávistivé oči, ale stejně tak jako nenáviděl v nich viděla i nynější chamtivost. Díval se tak na ni.

„Brumbálův fénix.“ Prohlásil. „Netušil jsem Severusi, že máš takové přátele.“

„Můj pane já-.“

„Mlč!“ poručil mu a nespouštěl oči z ženy, která se mu vyzývavě dívala do očí. To nikdo jiný nesnesl. Snad jen Brumbál, ale tím se to vysvětlovalo.

„Jak nečekaná návštěva.“ Řekl ledově.

„A to jsi mi ani neposlal pozvánku.“ Ucedila jízlivě.

Propustil všechny ostatní a když odešli, popošel blíž.

Netřásla se, ani neustoupila. Dokonce ani nesklopila ty pronikavé, černé a tolik mocné oči.

„Chtěl by jsi mě vlastnit?“ zašeptala., když byl blízko.

Zasmál se a jeho oči se zaleskly.

„Jsi pro mě tak čitelný.“ Řekla s odporem.

„Měla bys lépe volit svá slova. Já totiž neodpouštím tak jako ostatní. Možná bych to mohl Severusovi dokázat za to že ti ukázal kde mě najdeš.“

Nezahlédl žádnou změnu ani sebemenší, jak si přál. Byla až příliš dobrá a chladná. Dokonce byla v tomhle směru horší jak on. Dívala se lehce s odporem, jako kdyby to co vidí bylo něco nechutného a odporného. Ale nebála se ho, ale co víc, vzbudila v něm hněv a nenávist. Vzbudila v něm zase tu chamtivost, protože mu tak dala najevo to, co on nenáviděl.

Že oproti ní je něco míň!

21.04.2008 13:59:09
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one